IV.ÚS 1556/07

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

Účastníci řízení v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že obecné soudy vystavěly odůvodnění svých rozhodnutí především na nezákonných odposleších, které měly dokazovat jeho vinu. Podle názoru odvolacího soudu se však nejednalo o odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu podle ustanovení § 88 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř."). S tímto názorem však stěžovatel nesouhlasí, neboť z obsahu záznamů o telekomunikačním provozu nevyplývá, že by se jednalo o sdělení právnické osoby vykonávající telekomunikační činnost, jak má na mysli ustanovení § 88a tr. ř., nýbrž o záznamy o telekomunikačním provozu pořízené policisty, jež postrádají náležitosti vyžadované ustanovením § 88 odst. 4 tr. ř. V odvolání je poukázáno na konkrétní nedostatky u záznamů odposlechů na č. l. 311, 314 a 316 soudního spisu. Na str. 314 nejsou uvedena jména volajícího ani volaného a záznam není podepsán osobou, která jej pořídila. Úřední záznam na č. l. 316 je sice podepsán, osoby, jež měly uvedená čísla použít, však nejsou ztotožněny, chybí i záznam o IMEI jednotlivých telefonů. Pokud jde o vloupání do chaty poškozeného S., je v odůvodnění poukazováno na záznamy odposlechů na stranách 270-278 a 250-269 spisu, dále na str. 302 a 248, 318, 319, 228-236 a 327-328. Ke všem těmto záznamům lze opět uvést, že s ohledem na jejich obsah nebyly pořízeny v souladu s ustanovením § 88 odst. 4 tr. ř. Jestliže podkladem pro rozhodnutí obou soudů byly důkazy získané v rozporu se zákonem, neměly být takovéto důkazy v řízení použity, čímž mělo dojít k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. V dalším pak stěžovatel poukázal na nejasnosti ve výpovědích svědka J. a svědka S.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by vedly k jinému závěru, než který je vyjádřen v napadeném usnesení.

Vzhledem k tomu, že předmětná vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti ani tvrzení, nebyla zaslána stěžovateli k replice.

Základním předpokladem řádného výkonu spravedlnosti dle čl. 36 Listiny v demokratickém právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy), je dodržování nejen ústavních, ale i zákonných mezí pro pořizování a provádění důkazů. Proto také postup kteréhokoli orgánu činného v trestním řízení vybočujícím z rámce procesních předpisů v tomto ohledu je v rozporu s ústavností státu a ve svých důsledcích znehodnocuje i samotný účel trestního řízení.

Okresní soud v ústavní stížností napadeném usnesení vyšel z toho, že trestná činnost stěžovatele byla prokázána především telefonními odposlechy, záznamy policie k případným odposlechům jednotlivých odcizených telefonů v závislosti na mobilním telefonu obžalovaného. Za důležitý důkaz byly považovány též výpovědi svědků B. a J.

Součástí vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 1 T 140/2004 je seznam uskutečněných hovorů, který obsahuje identifikační číslo telefonu, telefonní číslo volajícího, datum a čas počátku hovoru a číslo volaného. Ústavní soud přitom v minulosti již dospěl k závěru, že právo na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem, plynoucí z čl. 13 Listiny základních práv a svobod, jako ústavně zaručené právo svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec je nutno respektovat a důsledně chránit; zcela právem proto spadá tato ochrana pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy).

V daném případě poskytli mobilní operátoři orgánům Policie České republiky na základě blíže nespecifikované žádosti údaje o hovorech prováděných z odcizených mobilních telefonů. Dle náhledu Ústavního soudu, který se již v minulosti prostřednictvím svých nálezů sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 11/21 SbNU 83) a IV. ÚS 78/01 ze dne 27. 8. 2001 (N 123/23 SbNU 197) ztotožnil s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 8. 1984 ve věci Malone proti Spojenému království, je třeba považovat výše uvedené údaje, a zvláště pak volaná čísla, za nedílnou součást komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu. Soukromí každého člověka je hodno zásadní (ústavní) ochrany nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu podávaných zpráv, ale i ve vztahu k výše uvedeným údajům. Lze tedy konstatovat, že čl. 13 Listiny zakládá i ochranu tajemství volaných čísel a dalších souvisejících údajů, jako je datum a čas hovoru, doba jeho trvání, v případě volání mobilním telefonem i označení základových stanic zajišťujících hovor.

Okresní soud se ve svém rozsudku sice relativně podrobně věnuje obsahu údajů z provedených záznamů o telekomunikačním provozu, nicméně zcela stranou ponechává otázku zákonnosti získání takovýchto údajů. Odvolací soud k odvolací námitce obžalovaného sice uvádí, že se nejednalo o odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle ustanovení § 88 tr. ř., nýbrž o aplikaci ustanovení § 88a tr. ř, nicméně souhlas soudce k zajištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu byl vydán teprve dne 12. 1. 2004. Ze spisu nalézacího soudu přitom nevyplývá, na jakém zákonném podkladě byly prováděny předchozí záznamy o telekomunikačním provozu, jež se staly předmětem hodnocení obecných soudů. Ústavní soud již před účinností ustanovení § 88a tr. ř. dovodil, že orgány činné v trestním řízení jsou v případě pořizování či získávání evidence telekomunikačního provozu povinny postupovat přiměřeně podle ustanovení § 88 tr. ř., resp. podle ustanovení § 36 zákona č. 283/1991 Sb., o Polici České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 78/01).

Při projednávání předmětného případu obecné soudy zásadně pochybily, když připustily, že část nezákonně pořízené evidence o telekomunikačním provozu byla do spisu nejen zařazena, ale také jako důkaz provedena a následně v rozhodnutích hodnocena.

Z výše vyložených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než rozhodnout zrušujícím výrokem podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.