Ústavní soud IV.ÚS 1557/25

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že soudy porušily jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel se proti vedlejší účastnici domáhal uložení povinnosti zaplatit 2 503 400,70 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla představovat náhradu majetkové újmy ve výši 975 200,70 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 528 200 Kč; tvrzené újmy měly vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 177/98.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") stěžovatelovu žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil.

Stěžovatel proti oběma právě uvedeným rozhodnutím brojil dovoláním. Nejvyšší soud napadeným usnesením řízení o dovolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu zastavil; dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu odmítl jako vadné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu.

Stěžovatel v převážné části návrhu detailně popisuje napadená rozhodnutí a další (údajně související) soudní řízení. Nosné důvody ústavní stížnosti vymezuje následovně:

Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces odepřením přístupu k soudu. Nejvyšší soud předčasně odmítl dovolání jako vadné dne 10. 3. 2025. Učinil tak dříve, než uběhla patnáctidenní lhůta, ve které stěžovatel mohl vznést námitku podjatosti rozhodujících soudců Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud stěžovateli informačním přípisem - doručeným jeho advokátovi dne 25. 2. 2025 - sdělil, že je oprávněn vznést námitku podjatosti za podmínek stanovených v § 15a občanského soudního řádu. Podle uvedeného ustanovení mimo jiné platí, že účastník může námitku uplatit do 15 dnů poté, co se o důvodu vyloučení soudce dozví. Stěžovatel důvodnou námitku podjatosti proti rozhodujícím soudcům Nejvyššímu soudu doručil prostřednictvím elektronické pošty dne 12. 3. 2025, tzn. včas ve stanovené lhůtě. Nejvyšší soud přesto o dovolání rozhodl již dne 10. 3. 2025 a následně stěžovateli přípisem pouze sdělil, že je jeho námitka podjatosti nepřípustná a že se jí již nebude zabývat. Takový postup Nejvyššího soudu je v přímém rozporu se závěry nálezu ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1570/13 (N 46/72 SbNU 521).

Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.

Ústavní stížnost je včasná a přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, avšak pouze v části směřující proti napadenému usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady.

V části směřující proti napadeným rozsudkům obvodního soudu a městského soudu ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná není. Jak vyplývá ze stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16: odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud je oprávněn zkoumat výhradně, zda dovolání skutečně vadné bylo či nikoliv. Nezabýval-li se totiž Nejvyšší soud v dovolacím řízení (kvazi)meritorně věcnou argumentací stěžovatele z důvodu, že ten řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, znamená to, že takový stěžovatel účinně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu občanský soudní řád k ochraně jeho základních práv poskytuje [stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 61].

Nyní posuzovaná věc stěžovatele je skutkově obdobná s případem, který Ústavní soud řešil v nálezu sp. zn. III. ÚS 1570/13. Ústavní soud posuzoval ústavnost postupu Nejvyššího správního soudu, který tehdejšího stěžovatele nejprve prostřednictvím tzv. akceptačního dopisu poučil o možnosti uplatnit námitku podjatosti, následně však ve věci meritorně rozhodl bezprostředně následující den po doručení tohoto akceptačního dopisu, čímž jej fakticky zbavil možnosti namítat podjatost rozhodujících soudců. Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl k následujícímu:

Důležitou hodnotou aktů veřejné moci je jejich důvěryhodnost. Proto je povinností orgánů veřejné moci - a zvláště soudů - přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem u účastníků řízení vyvolaly. Zašle-li soud navrhovateli akceptační dopis, je jeho povinností v něm stanovenou lhůtu pro uplatnění námitky podjatosti respektovat. Nedodrží-li soud takovou lhůtu, čímž navrhovatele fakticky zbaví možnosti námitku uplatnit, zasáhne do jeho práva na přístup k soudu (viz body 13-14 nálezu sp. zn. III. ÚS 1570/13).

Přestože Nejvyšší správní soud do práva tehdejšího stěžovatele na přístup k soudu zasáhl, Ústavní soud v popsaném procesním postupu Nejvyššího správního soudu neshledal porušení základních práv stěžovatele, které by ospravedlnilo jeho kasační zásah. Jelikož tehdejší stěžovatel neuplatnil žádné konkrétní námitky způsobilé založit pochybnost o podjatosti rozhodujících soudců, Ústavní soud tehdejší ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou (viz body 15 až 16 nálezu sp. zn. III. ÚS 1570/13).

V nyní posuzované věci stěžovatel ve svém návrhu rovněž neuvedl žádné konkrétní námitky, které by byly způsobilé založit pochybnost o podjatosti rozhodujících soudců Nejvyššího soudu (byť sám na závěry výše uvedeného nálezu odkazoval). V návrhu pouze obecně označuje svou námitku podjatosti za důvodnou (viz str. 4 ústavní stížnosti). Nebrojí ani proti odmítnutí jeho dovolání pro vady (srov. bod 10 výše).

Na základě uplatněné argumentace stěžovatele proto lze v souladu se závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 1570/13 dovodit maximálně to, že Nejvyšší soud do základního práva stěžovatele zasáhl: stěžovatele poučil o možnosti uplatnit námitku podjatosti v zákonné patnáctidenní lhůtě, avšak ve věci rozhodl dřív. Uvedený závěr ovšem sám o sobě důvod k výjimečnému kasačnímu zásahu Ústavního soudu do činnosti obecných soudů nezaložil ani v nyní posuzované věci.

Nikoliv každé procesní pochybení vyvolá vadu neústavnosti (viz kupříkladu usnesení ze dne 6. 11. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2249/24, bod 9; či usnesení ze dne 3. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 472/25, bod 10). Úkolem Ústavního soudu není konkrétní ústavněprávní argumentaci za stěžovatele domýšlet; je to totiž stěžovatel, koho tíží břemeno tvrzení ohledně kvalifikovaného porušení jeho základních práv (viz kupříkladu usnesení ze dne 11. 12. 2024 sp. zn. II. ÚS 3012/24, bod 1; či usnesení ze dne 22. 1. 2025 sp. zn. I. ÚS 3166/24, bod 10).

Protože Ústavní soud na základě stěžovatelem uplatněné argumentace nezjistil namítané porušení jeho základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu návrhem zjevně neopodstatněným; podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji proto v uvedené části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.