IV.ÚS 1615/21

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka brojí proti postupu Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud"), přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021 č. j. 33 Cdo 3287/2020-736 se podává, že v posuzované věci okresní soud usnesením ze dne 12. 6. 2019 č. j. 4 C 26/2010-574 ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 9. 7. 2019 č. j. 4 C 26/2010-576 a ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2019 č. j. 4 C 26/2010-584 zamítl žalobu pro zmatečnost podanou stěžovatelkou proti rozsudku okresního soudu ze dne 12. 7. 2016 č. j. 4 C 26/2010-424 a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 11. 2018 č. j. 37 Co 343/2016-475. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Rozsudkem krajského soudu ze dne 13. 2. 2020 č. j. 37 Co 194/2019-618 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2021 č. j. 33 Cdo 3287/2020-736 odmítl jako vadné.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 4 C 26/2010 nebyla dodržena příslušná ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka proto "napadá platnost řízení a jednání vedeného u okresního soudu a domáhá se zrušení dosud evidovaného soudního sporu, jež je proveden v přímém rozporu s v inkriminované době platným občanským zákonem".

Stěžovatelka uvádí, že žalobce pan J. byl v průběhu řízení o jím podané žalobě vedené pod sp. zn. 6 C 413/2008 zbaven způsobilosti k právním úkonům a byl mu soudem ustanoven opatrovník. Dne 10. 5. 2010 podala jemu ustanovená advokátka bez souhlasu opatrovníka návrh na zpětvzetí žaloby v této věci vedené pod sp. zn. 6 C 413/2008. Soud návrhu na zpětvzetí žaloby vyhověl, ačkoli žalobce již byl soudem uznán za nesvéprávného. Zpětvzetí žaloby tak nesplňuje zákonný požadavek podle § 28 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého, nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu. Zpětvzetí žaloby nebylo podáno ani potvrzeno opatrovníkem žalobce. Věc vedená pod sp. zn. 6 C 413/2008 byla skončena ke dni 20. 10. 2010. Dne 14. 5. 2010 podala právní zástupkyně žalobce u okresního soudu identickou žalobu. Soud žalobu přijal, přidělil jí sp. zn. 4 C 26/2010 a odsouhlasil ji opatrovnický soud.

Stěžovatelka uvádí, že touto ústavní stížností napadá "platnost" soudního řízení vedeného pod sp. zn. 4 C 26/2010, protože soud neschválil zpětvzetí žaloby vedené pod sp. zn. 6 C 413/2008. Věc vedená pod sp. zn. 6 C 413/2008 tak není k dnešnímu dni skončená a následná, zcela identická žaloba (ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 26/2010) je ve stavu litispendence, a "je tedy nezákonně vedená". Nebyl-li tedy do dnešního dne podán návrh na zpětvzetí žaloby vedené pod sp. zn. 6 C 413/2008, resp. souhlas opatrovníka, ani není nařízeno žádné řízení opatrovnického soudu o zpětvzetí žaloby ve věci sp. zn. 6 C 413/2008, pak toto řízení je neskončené. Následné řízení ve věci sp. zn. 4 C 26/2010 je vedeno v rozporu se zákonem a je od počátku neplatné. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval "porušení zákona jeho vadnou interpretací a zrušil řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 4 C 26/2010 jako od počátku neplatné".

Stěžovatelka uvádí, že před podáním této ústavní stížnosti vyčerpala veškeré dostupné opravné prostředky, když se podanou žalobou pro zmatečnost domáhala "zrušení řízení" vedeného pod sp. zn. 4 C 26/2010 s odůvodněním, že žaloba je identická s žalobou vedenou pod sp. zn. 6 C 413/2008, a řízení o této žalobě je dosud neskončené. O dovolání podaném v této věci rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 23. 2. 2021 č. j. 33 Cdo 3287/2020-736 odmítl.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v předmětné věci splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

V posuzované věci se Ústavní soud zaměřil zejména na posouzení otázky, zda je Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu k projednání návrhu příslušný. Nepříslušností je třeba rozumět situaci, kdy se navrhovatel domáhá něčeho, k čemu Ústavní soud není oprávněn, a to tak, že vůbec není způsobilý vést takové řízení, nebo sice je oprávněn vést takové řízení, avšak není oprávněn rozhodnout v této věci způsobem, jak navrhovatel požaduje.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat i jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a příslušnost, které nemůže překročit [srov. usnesení ze dne 23. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 56/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].

V obecné rovině vyplývá rozsah pravomocí Ústavního soudu z principu dělby moci. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, který je Ústavou řazen k moci soudní, přísluší výkon soudní kontroly činnosti veřejné moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší tvorba právních norem (což je pravomocí zákonodárné moci a v odvozené podobě moci výkonné) ani výkon správních činností (což je pravomocí orgánů moci výkonné). Ovšem rovněž k rozhodování o individuálních právech a povinnostech a poskytování ochrany (pravomoc soudní) je Ústavní soud příslušný pouze tam, kde to výslovně zákon připouští a ve formách stanovených zákonem.

Pravomoci Ústavního soudu jsou dány jednak obecně vymezením jednotlivých druhů řízení v čl. 87 odst. 1 a 2 Ústavy a jednak konkrétně jeho dílčími oprávněními, která se váží k jednotlivým typům řízení. Ústavní soud je nadán převážně kasační pravomocí, tedy jeho oprávněním je vyslovit neústavnost aktu (normativní či individuálně rozhodovací povahy) orgánu veřejné moci a akt rušit (výjimkou jsou zejména řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, řízení v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky).

Kompetence Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti jsou upřesněny v § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu pokračovat v porušování práva a svobody a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.

Navrhuje-li stěžovatelka v petitu svého návrhu, jímž je Ústavní soud vázán, aby Ústavní soud vyslovil "porušení zákona jeho špatným výkladem a interpretací a zrušil dosud vedené řízení OS v Blansku ve věci 4 C 26/2010 jako od počátku neplatné", pak musí Ústavní soud konstatovat, že k takovému rozhodnutí není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Projednáním takového návrhu by Ústavní soud vybočil z mezí své kompetence, vyplývajících z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Ústavní soud je totiž oprávněn rozhodnout výrokem toliko v souladu s § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Tomu však uvedený stěžovatelčin návrh neodpovídá.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že namítá-li stěžovatelka, že předmětné řízení je stiženo zmatečnostní vadou, pak opravným prostředkem v této věci byla žaloba pro zmatečnost. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že vyčerpala všechny procení prostředky k ochraně svého práva, když žalobu pro zmatečnost podala, a to včetně jí dostupných opravných prostředků. V řízení o této žalobě však nebyla úspěšná. Za dané procesní situace měla její ústavní stížnost směřovat právě proti rozhodnutím obecných soudů o této žalobě pro zmatečnost. To však stěžovatelka neučinila. Bez významu také nemůže zůstat skutečnost, že dovolání stěžovatelky podané v řízení o žalobě pro zmatečnost bylo Nejvyšším soudem jako vadné odmítnuto.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný.