IV.ÚS 1616/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 1616/25 ze dne 9. 7. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Petrem Svobodou, advokátem, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2025 sp. zn. 61 To 173/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. ledna 2025 sp. zn. 43 Nt 729/2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán"), ze dne 3. 7. 2024 č. j. KRPA-214510-32/TČ-2024-0011SV bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 16. 8. 2024 sp. zn. 43 Nt 46/2024, které nabylo právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 9. 2024 sp. zn. 61 To 610/2024, vzal stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s tím, že vazba u něj počíná ode dne 15. 8. 2024, 8:03 hodin, kdy byl poprvé podle protokolu o zadržení omezen na osobní svobodě. 4. Obvodní soud napadeným usnesením rozhodl, že podle § 71a trestního řádu se zamítá žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, neboť vazební důvody podle § 67 písm. c) trestního řádu nadále trvají, podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu a contrario se nepřijímají nabídky převzetí záruky za další chování stěžovatele nabídnuté jako náhrada za vazební důvody podle § 67 písm. c) trestního řádu, podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario se nepřijímá písemný slib stěžovatele jako náhrada za vazební důvody podle § 67 písm. c) trestního řádu, podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario se zamítá návrh stěžovatele na stanovení dohledu probačního úředníka jako náhrady za vazební důvody podle § 67 písm. c) trestního řádu a podle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu se nepřijímá nabídka peněžité záruky jako náhrada za vazební důvody podle § 67 písm. c) trestního řádu. 5. Městský soud napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti usnesení obvodního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. 6. Obvodní soud usnesením ze dne 13. 3. 2025 sp. zn. 9 T 6/2025 rozhodl, že se připouští složení peněžité záruky ve výši 500 000 Kč jako institutu nahrazujícího vazbu, přičemž po jejím složení se stěžovatel propouští z vazby na svobodu. Na základě tohoto usnesení byl stěžovatel z vazby na svobodu propuštěn. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel namítá, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na osobní svobodu a právo na spravedlivý proces. Obecné soudy podle jeho názoru rezignovaly na povinnost řádně přezkoumat důvodnost trvání vazby, zejména ve vztahu k tzv. doktríně zesílených důvodů pro trvání omezení osobní svobody. Poukazuje na to, že soudy se nevypořádaly s jeho tvrzeními, nedostatečně hodnotily skutkový stav a nezohlednily závěry znaleckého posudku o jeho společenské nebezpečnosti a agresivitě. Dále vytýká, že soudy neoznačily konkrétní důkazy, které by odůvodňovaly obavu z opakování nebo dokonání trestné činnosti, a že rozhodnutí nebyla přesvědčivě a logicky odůvodněna z hlediska konkrétních skutečností zakládajících důvodnou obavu podle § 67 písm. c) trestního řádu. 8. Stěžovatel brojí proti tomu, že byl vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. c) trestního řádu (tzv. předstižná vazba) pro údajné nesplnění povinností uložených v souvislosti s nahrazením vazby předběžnými opatřeními. Má za to, že již při prvním rozhodnutí soudu nebyly dány zákonné důvody předstižné vazby a tento stav trval až do jeho propuštění. Zpochybňuje, že by mohlo dojít k naplnění tohoto ustanovení trestního řádu, neboť poškozená již s ním nesdílí společné obydlí a on sám respektoval soudem uložený zákaz vstupu do tohoto obydlí. Argumentuje, že poškozená se odstěhovala na jemu neznámé místo, a tudíž je vyloučeno, aby se dopustil jednání shodné právní kvalifikace, pro kterou je stíhán. Dále poukazuje, že jemu přičítaný zvlášť závažný zločin znásilnění by byl jeho ojedinělým jednáním a ani orgány činné v trestním řízení nezpochybňují, že se nikdy předtím podobného skutku nedopustil a je dosud bezúhonný. 9. Podle stěžovatele obecné soudy přebíraly předchozí úvahy bez nového hodnocení skutkových okolností a ignorovaly podané důkazy. Rozhodnutí o dalším trvání vazby učinily za nezměněné důkazní situace oproti rozhodování o vzetí do vazby, přičemž nepředestřely žádné skutečnosti odůvodňující další trvání vazby. Odmítá závěr, že porušil slib, že nebude poškozenou kontaktovat, a tvrdí, že soudy nezohlednily, že v době jeho zadržení již poškozená v bytě nebydlela a nebyl s ní v kontaktu. 10. Dále stěžovatel rozporuje způsob, jakým soudy hodnotily znalecký posudek z oboru lékařství, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie, vypracovaný znalci prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., a MUDr. Luďkem Danešem, CSc., ze dne 18. 12. 2024. Uvádí, že soudy nerespektovaly závěry znalců, kteří konstatovali, že není zvýšeně disponován k agresivitě a není osobností primárně agresivní. Vytýká, že soudy účelově interpretovaly dílčí poznatky znalců v jeho neprospěch, aniž by se zabývaly celkovým závěrem posudku. Dává najevo pochybnosti o respektování jeho práva na projednání věci nezávislým a nestranným soudem, jakožto součásti práva na spravedlivý proces. 11. Stěžovatel poukazuje, že navrhl řadu alternativ k vazbě, konkrétně záruky důvěryhodných osob za jeho další chování, písemný slib, dohled probačního úředníka, případně peněžitou kauci ve výši 500 000 Kč, kterou až později obvodní soud přijal a propustil jej z vazby. Namítá, že obecné soudy všechny tyto návrhy zamítly bez přesvědčivého odůvodnění, čímž podle něj porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť součástí tohoto práva je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí. 12. Stěžovatel dovozuje, že obecné soudy nevymezily konkrétní skutečnosti zakládající důvodnou obavu, že bude jednat způsobem uvedeným v § 67 písm. c) trestního řádu. Podle něj rozhodnutí neobsahují potřebné skutkové závěry a nejsou zákonným a ústavně souladným podkladem pro další trvání vazby. Zpochybňuje, že by bylo možné u něj dovodit aktuální nebezpečí opakování trestné činnosti, a tvrdí, že soudy pouze formálně přebíraly předchozí rozhodnutí bez individuálního posouzení jeho situace, čímž porušily jeho právo na osobní svobodu i právo na soudní ochranu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti IV. a) Obecná východiska pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu