IV.ÚS 166/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 166/25 ze dne 30. 7. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem, sídlem Bráfova tř. 770/52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2024 č. j. 4 Tdo 887/2024-1098, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2024 č. j. 9 To 60/2024-1044 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. listopadu 2023 č. j. 3 T 51/2021-997, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Třebíči, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za uvedený přečin a sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Okresní soud podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, poškozeného L. K. (dále jen "poškozený") odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele i státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) trestního řádu rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil a nově stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Za uvedený zločin a sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, přičemž výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu poškozeného odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele krajský soud podle § 256 trestního řádu zamítl. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle skutkové věty rozsudku krajského soudu dopustil tím, že v úmyslu sebe obohatit, pod příslibem řádného splácení kupní ceny, využil rozumové slabosti, věku, osamělosti a bezdětnosti poškozeného, se kterým uzavřel kupní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene za účelem nabytí výlučného vlastnictví konkretizovaného rodinného domu v T., a tím tak zamezil osobám v příbuzenském poměru případná nabývací práva, v kupní smlouvě se zavázal uhradit kupní cenu formou 5 splátek v hotovosti po 220 000 Kč, počínaje nejméně dnem 31. 12. 2019 a poslední splátkou nejpozději ke dni 31. 12. 2023, ačkoliv s ohledem na svoje majetkové poměry si měl být vědom toho, že svému závazku nebude moci dostát; z kupní ceny doposud uhradil částku ve výši 660 000 Kč, a tím se neoprávněně obohatil nabytím nemovitosti o částku ve výši nejméně 495 000 Kč, neboť cena nemovitosti byla stanovena na částku 1 155 000 Kč. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že došlo k závažnému porušení jeho práva na spravedlivý proces a zásady předvídatelnosti soudního rozhodování. Připomíná, že okresní soud jej dvakrát (nepravomocně) zprostil obžaloby, zatímco posléze, při nezměněném okruhu důkazů, jej uznal vinným, což podle něj představuje libovůli a porušení základních zásad trestního řízení. Dále poukazuje na to, že důkazy, o které opíral svou obhajobu, měly být podle dvou předchozích rozsudků okresního soudu dostatečné k závěru, že žalovaný skutek není trestným činem. Opakované zrušení zprošťujících rozsudků krajským soudem považuje za nepřípustný nátlak na okresní soud, který mu nakonec podlehl, aniž by se objevily nové skutečnosti nebo byly provedeny nové důkazy, které by takový posun opodstatňovaly. 6. Obecným soudům stěžovatel dále vytýká, že založily jeho vinu na skutkovém tvrzení, že z kupní ceny neuhradil jakoukoli částku, ačkoliv bylo prokázáno, že zaplatil 660 000 Kč ve třech splátkách. Postup soudů, které navzdory tomuto důkazu konstatovaly, že poškozeného uvedl v omyl a způsobil mu značnou škodu, označuje za vnitřně rozporný a neústavní. Zpochybňuje skutkové závěry a trvá na tom, že ke dni podpisu kupní smlouvy měl reálný plán, jak kupní cenu uhradit, a že byl připraven dostát závazkům, o čemž svědčí nejen samotné platby, ale i jeho výslovná nabídka složit čtvrtou splátku, kterou nakonec neuhradil jen kvůli probíhajícímu trestnímu řízení. 7. Dále se stěžovatel vymezuje proti způsobu hodnocení jeho majetkových poměrů. Uvádí, že v trestním řízení prokázal, že měl k dispozici dostatek peněžních prostředků pro splnění závazků z inkriminované smlouvy. Dále poukazuje na občanskoprávní žalobu proti své sestře, kterou uplatňoval nárok z bezdůvodného obohacení ve výši dvou milionů korun, což podle něj podtrhuje jeho důvěru ve schopnost kupní cenu včas splatit. Jen kvůli formálním nedostatkům v předložených důkazech toto občanské soudní řízení nevedlo k úspěchu. Ani to však podle něj nezpochybňuje jeho dobrou víru. 8. Stěžovatel poukazuje na nedostatky v hodnocení důkazů zejména ohledně zdravotního stavu poškozeného. Upozorňuje na výpověď ošetřující lékařky B., která poškozeného dlouhodobě sledovala a neshledala u něj takovou úroveň mentálního deficitu, která by mu bránila právně jednat. Oproti tomu znalec MUDr. Petr Hromada vypracoval znalecký posudek na základě pouze letmého vyšetření, bez přístupu k relevantní zdravotnické dokumentaci a bez dostatečné možnosti osobního pozorování, přesto jeho závěry obecné soudy učinily výlučným podkladem pro svá rozhodnutí. 9. Stěžovatel má za to, že šlo o standardní občanskoprávní vztah, který měl být řešen odstoupením od smlouvy nebo určovací žalobou. Tyto postupy byly využity a jejich výsledek - zrušení kupní smlouvy a vrácení nemovitosti prodávajícímu - jasně ukazuje, že nebylo třeba používat prostředky trestní represe. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [především nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113) či ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 372/03 (N 196/35 SbNU 569)], z nichž dovozuje, že trestní právo nesmí nahrazovat soukromoprávní prostředky určené k ochraně práv, a připomíná též test proporcionality, zejména kritérium potřebnosti, podle kterého soud zkoumá, zda-li by stanoveného cíle nemohlo být dosaženo "jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod". 10. Posléze stěžovatel doručil Ústavnímu soudu doplnění ústavní stížnosti, které sepsal bez advokáta, a rekapituloval v něm své předchozí námitky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Napadá-li stěžovatel rozsudek okresního soudu, který zrušil krajský soud, pak k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně ho zrušit podruhé). 12. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána tato rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl