IV.ÚS 1663/18

Návrhem podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), kterými bylo dle tvrzení stěžovatele zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále bylo dle stěžovatele zasaženo do jeho práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

Usnesením obvodního soudu vydaným asistentkou soudce dne 17. 1. 2018 č. j. 14 C 44/2016-191 byl stěžovatele vyzván, aby zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 138 650,23 Kč podle položky 22 odst. 1 písm. a) a odst. 2 Sazebníku soudních poplatků.

K námitce stěžovatele rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 11. 4. 2018 č. j. 14 C 44/2016-198, že se usnesení ze dne 17. 1. 2018 č. j. 14 C 44/2016-191 potvrzuje (výrok I) a že se návrh na přerušení řízení zamítá (výrok II).

Stěžovatel uvádí, že řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 19. 2. 2016; k zahájení řízení došlo tak přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. Dle názoru stěžovatele by tak na případnou existenci či neexistenci poplatkové povinnosti měla být aplikována právní úprava zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), v době podání žaloby, tzn. ke dni 19. 2. 2016, a není důvod aplikovat zákon o soudních poplatcích ve znění účinném po datu 30. 9. 2017. Soudní poplatek za podané odvolání by tak dle názoru stěžovatele vyměřován býti neměl, když dle § 11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích ve spojení s přechodným ustanovením dle části třetí, čl. VI zákona č. 296/2017 Sb., je toto řízení od placení soudních poplatků osvobozeno. Obvodní soud vyhodnotil, že na probíhající řízení se uplatní zákon o soudních poplatcích ve znění účinném po 30. 9. 2017, s úvahou, že za řízení lze považovat řízení odvolací (přičemž odvolací řízení bylo zahájeno podáním odvolání ze strany stěžovatele dne 3. 11. 2017). Bylo-li by možno přijmout názor obvodního soudu v tomto ohledu za správný, pak má stěžovatel za to, že soudní poplatek neměl být vyměřen ve výši 138 650,23 Kč, nýbrž ve výši 2 000 Kč, pročež spatřuje porušení svých výše uvedených ústavně garantovaných práv.

Ve vztahu k výše uvedenému a dále v souladu s § 74 zákona o Ústavním soudu tímto podává stěžovatel návrh na 1) zrušení části třetí, čl. V bod 6 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterým došlo ke zrušení § 11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích, a současně 2) zrušení části třetí, čl. V bod 13 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterým byla do Sazebníku soudních poplatků vložena položka 8a upravující poplatkovou povinnost ve výši 2 000 Kč za návrh na zahájení řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem; a to vše pro rozpor s ústavním pořádkem České republiky, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem této ústavní stížnosti.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. když nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].

Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.

Pro nyní projednávanou věc jsou rozhodující závěry pléna Ústavního soudu vyslovená ve stanovisku ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb., ST 35/69 SbNU 859; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V tomto rozhodnutí plénum Ústavního soudu dovodilo, že ústavní stížnost toliko proti usnesení, jímž soud vyzývá účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku, není přípustná. Tento závěr se plně uplatní i v nyní projednávaném případě, a to přesto, že stěžovatel nenapadl pouze toto usnesení, ale i usnesení o námitkách proti němu. Usnesení o námitkách je sice možno považovat nikoliv toliko za výzvu, ale za rozhodnutí o opravném prostředku, nicméně podání námitek dle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, není ve světle shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu poslední možností, jak se mohl stěžovatel domoci ochrany svých práv.

Stěžovateli totiž i v této situaci zůstávala možnost v rozsahu, v němž dle jeho názoru soudem vyměřený soudní poplatek převyšoval jeho skutečnou poplatkovou povinnost, navrhnout soudu vrácení soudního poplatku ve smyslu § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Teprve zamítl-li by soud tento jeho návrh, měl by ve smyslu shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu stěžovatel možnost za podmínek vyčerpání všech dalších opravných prostředků, měl-li by nějaké k dispozici, podat případně ústavní stížnost. Za této situace pak jeho ústavní stížnost proti usnesení o námitkách proti usnesení, jímž byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, nemůže být přípustná (srov. obdobně také usnesení ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 2576/16 či usnesení ze dne 16. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 611/18). Za této procesní situace nezbývá Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout z důvodu výše uvedených a odkázat stěžovatele na výše nastíněný postup ochrany jeho práv před obecnými soudy.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů (srov. sub 5 tohoto usnesení). Z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].

Návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.