Ústavní soud IV.ÚS 171/24 – Doručování

Stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") žalobu na neplatnost výpovědi nájmu z nebytových prostor, které na základě uzavřené nájemní smlouvy s vedlejším účastníkem užíval. Žaloba byla obvodnímu soudu podána prostřednictvím stěžovatelovy datové schránky.

Obvodní soud vydal dne 19. 12. 2022 pod č. j. 16 C 353/2022-6 usnesení, kterým stěžovatele vyzval k úhradě soudního poplatku. Toto usnesení bylo stěžovateli doručováno písemně prostřednictvím České pošty. Dne 23. 12. 2022 došlo vhozením do schránky stěžovatele k doručení této písemnosti.

Nyní napadeným usnesením obvodní soud zastavil řízení o stěžovatelově žalobě z důvodu neuhrazení soudního poplatku. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že mu výzva k uhrazení soudního poplatku nebyla řádně doručena. Napadeným usnesením Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu potvrdil. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud nyní rovněž napadeným usnesením.

Stěžovatel tvrdí, že neměl možnost se s usnesením, jímž mu byla uložena povinnost uhradit soudní poplatek, seznámit. Stěžovatel si prý totiž usnesení s výzvou k úhradě soudního poplatku nikdy nepřevzal a ani převzít nemohl, neboť na této adrese neměl v předmětné době zřízenu poštovní schránku. Nerozumí tomu, proč mu usnesení bylo doručováno prostřednictvím poštovního doručovatele, když měl jako fyzická osoba zřízenu datovou schránku, o jejíž existenci byl obvodní soud zpraven. Proto namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení ústavního principu rovnosti zakotveného v čl. 1 odst. 1 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Stěžovatel poukazuje na § 45 odst. 2 o. s. ř., podle kterého se písemnosti doručují do datové schránky a teprve není-li to možné, doručí soud písemnost na žádost adresáta na jinou adresu nebo elektronickou adresu. I v případě, že by stěžovatel přistoupil na argumentaci obecných soudů, že není jejich povinností doručovat do datové schránky fyzické osoby, vystupuje-li ve sporu jako podnikatel, měly soudy podání žaloby ze "soukromé" datové schránky stěžovatele považovat za žádost, resp. volbu jiného způsobu doručování ve smyslu § 45 o. s. ř. Tato volba má pak přednost před doručováním prostřednictvím doručovacího orgánu. Stěžovatel tvrdí, že zákon i ustálená rozhodovací praxe upřednostňují doručování prostřednictvím datové schránky a materiální přístup k doručování. Rozhodující tedy je, zda se předmětná písemnost dostala do rukou adresáta. V tomto smyslu prý však výzva k úhradě soudního poplatku nebyla stěžovateli nikdy řádně doručena. Od toho se pak odvíjí i následný postup obvodního soudu, který na základě neuhrazení soudního poplatku řízení zastavil a stěžovatel nedostal možnost před nalézacím soudem obhájit svůj žalobní návrh.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy České republiky, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

Předmětem řízení před Ústavním soudem je vyřešení otázky, zda soudy mají doručovat písemnosti adresované podnikající fyzické osobě týkající se její podnikatelské činnosti do datové schránky fyzické osoby - nepodnikatele. Přestože materiálně jde vždy o tutéž osobu, z hlediska práva nejde o tentýž subjekt. Také proto zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech, rozlišuje mezi datovou schránkou fyzické osoby a datovou schránkou podnikající fyzické osoby. V nyní posuzované věci se přitom jednalo o případ, kdy se nalézací soudní řízení týkalo podnikatelské činnosti stěžovatele, a proto mu muselo být doručováno jako podnikající fyzické osobě. Uplatnil-li by se tedy právní názor stěžovatele, příslušná zákonná úprava by v konečném důsledku ztratila svůj smysl (k tomu více viz např. usnesení ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2385/18, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz).

Doručoval-li tedy obvodní soud výzvu k úhradě soudního poplatku na adresu sídla podnikající fyzické osoby (stěžovatele) prostřednictvím doručovatele poštovních služeb, postupoval v souladu se zákonem a nijak tím neporušil namítaná základní práva stěžovatele. Stěžovatelovou povinností bylo na adrese sídla podnikání přebírat poštu a argument, že v sídle podnikání stěžovatel vůbec neměl poštovní schránku, proto neobstojí. Chtěl-li totiž stěžovatel skutečně se soudy komunikovat prostřednictvím své "soukromé" datové schránky i v pozici podnikající fyzické osoby, měl tuto svoji preferenci v souladu s § 45 odst. 2 o. s. ř. věta druhá výslovně uvést již v žalobě zaslané obvodnímu soudu.

Tyto závěry korespondují i s odůvodněním obsaženým v napadených rozhodnutích obecných soudů, jimž nemá Ústavní soud co vytknout. Z ústavněprávního hlediska je totiž podstatné, že závěry obecných soudů, týkající se výkladu podústavního práva, jsou plně plausibilní a napadená rozhodnutí jsou dostatečně, byť stručně, odůvodněna. Kromě toho nelze opomíjet ani okolnost, že povinnost uhradit soudní poplatek (v této věci ve výši pouhých 2 000 Kč) je dána již v okamžiku podání návrhu [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích] a stěžovateli nic nebránilo, aby tak učinil i bez výzvy soudu.

Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.