IV.ÚS 1726/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1726/25 ze dne 24. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Radkem Závodným, advokátem, sídlem Litovelská 1340/2c, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2025 č. j. 3 Tdo 96/2025-1172, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. září 2024 č. j. 2 To 52/2024-1002 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2024 č. j. 2 T 8/2023-781, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání dvou zločinů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku. Za první zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, za přečin výtržnictví a za sbíhající se přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 1. 2023 č. j. 5 T 33/2022-225, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z uvedeného rozsudku Okresního soudu v Šumperku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za druhý zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovatel zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra částku 59 768,50 Kč a na náhradě nemajetkové újmy synům B. B. (jedná se o pseudonym) a C. C. (jedná se o pseudonym) každému částku 60 000 Kč. Se zbytky uplatněných a soudem nepřiznaných nároků jak na náhradu škody, tak nemajetkové újmy, byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve skutkové větě okresní soud podrobně popsal slovní a fyzické útoky stěžovatele proti družce D. D. (jedná se o pseudonym) , způsobené újmy na jejím zdraví a chování stěžovatele porušující povinnost dočasně opustit společné obydlí, zdržet se vstupu do něj a zdržet se styku s poškozenou a navazování kontaktu s ní. 3. Rozsudek okresního soudu napadli odvoláním státní zástupce, stěžovatel i poškození B. B. a C. C. K odvolání státního zástupce a poškozeného B. B. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") tento rozsudek částečně změnil, zatímco odvolání stěžovatele a poškozeného C. C. zamítl jako nedůvodná. Změna se týkala skutků, v nichž okresní soud spatřoval dva zločiny týrání osoby žijící ve společném obydlí, a spočívala v tom, že krajský soud v obou těchto skutcích shledal naplnění také přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Rozsudek okresního soudu ohledně těchto dvou skutků proto zrušil, upřesnil skutková zjištění týkající se druhého skutku, v němž doplnil, že některým útokům stěžovatele na poškozenou byly přítomny nezletilé děti B. B. a C. C., a tyto skutky nově právně kvalifikoval v obou případech jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Provedená změna neměla žádný dopad na souběh jednotlivých skutků a krajský soud proto stěžovateli uložil tytéž tresty jako okresní soud, zopakoval též adhezní výroky týkající se Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra a C. C. a nově rozhodl o náhradě nemajetkové újmy pro B. B. ve výši 80 000 Kč. Ve zbytku uplatněných nároků na náhradu škody i na náhradu nemajetkové újmy odkázal všechny tři poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Dovolaní stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces a principu rovnosti zbraní a tvrdí, že zahájení trestního stíhání dne 3. 3. 2022 bylo založeno na výpovědi poškozené D. D. ze dne 23. 9. 2021, označené za neodkladný a neopakovatelný úkon, ačkoliv podmínky § 160 odst. 4 trestního řádu splněny nebyly. Poukazuje na skutečnost, že svědkyně byla dostupná a nehrozilo zmaření důkazu, přičemž ze spisu a z odůvodnění návrhu státního zastupitelství vyplývá, že bez tohoto úkonu by k zahájení stíhání nedošlo. Vytýká, že proces byl započat nezákonným zahájením trestního stíhání, čímž jsou všechny následně obstarané důkazy zatíženy vadou. Brojí proti postupu krajského soudu, který tuto námitku odbyl konstatováním, že neshledal žádné podstatné vady, aniž by se s ní věcně vypořádal. Zpochybňuje též závěr Nejvyššího soudu, který pouze uzavřel, že námitce stěžovatele nelze přisvědčit s odůvodněním, že je zcela nerozhodný charakter dokumentu, v němž měly původ prvotní informace nasvědčující spáchání trestného činu, aniž by svoji úvahu blíže odůvodnil. 6. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), zejména rozsudky ze dne 12. 7. 1988 ve věci Schenk v. Švýcarsko, stížnost č. 10862/84, ze dne 12. 5. 2000 ve věci Khan v. Spojené království, stížnost č. 35394/97, velkého senátu ze dne 11. 7. 2006 ve věci Jalloh v. Německo, stížnost č. 54810/00, ze dne 5. 2. 2008 ve věci Ramanauskas v. Litva, stížnost č. 74420/01, velkého senátu ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen v. Německo, stížnost č. 22978/05, podle nichž formální porušení procesních pravidel samo o sobě nezakládá rozpor s čl. 6 Úmluvy, avšak je-li rozhodující důkaz získán vědomým a závažným porušením procesních záruk, je proces jako celek nespravedlivý. Zdůrazňuje, že pochybení bylo účelové a zásadní, nezákonný výslech byl pro zahájení stíhání rozhodující, obhajoba neměla možnost tento důkaz konfrontovat při hlavním líčení a žádné kompenzační mechanismy nebyly nastaveny. Vymezuje se proti tomu, že nesprávnost procesního postupu nebyla odstraněna, nýbrž převzata do meritorních rozhodnutí. 7. Poukazuje rovněž na judikaturu Ústavního soudu, jmenovitě na nálezy ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51) a ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), podle nichž opomenuté či nezákonně získané důkazy vedou k neústavnosti, nevypořádá-li se s nimi soud ústavně konformně, a na usnesení ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. III. ÚS 466/21 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), které požaduje při omezení přístupu k podkladům kompenzační záruky. Na základě těchto principů tvrdí, že soud nesmí stavět rozhodnutí na důkazech, které obhajoba nemohla efektivně napadnout. 8. Posléze stěžovatel namítá porušení práva na presumpci neviny a pravidla in dubio pro reo s argumentací, že krajský soud bez předchozího dokazování odbornými posudky a bez odstranění rozumných pochybností nově podřadil jednání stěžovatele i pod § 201 trestního zákoníku. Vytýká, že své rozhodnutí opřel o listinné důkazy, zejména zprávy praktické lékařky a zařízení Ostrůvek, z nichž dovodil opožděný psychomotorický vývoj, problémy s hygienou a projevy agrese, a tyto jevy bez další odborné opory přičetl jednání stěžovatele. Zpochybňuje, že v řízení