IV.ÚS 1808/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 1808/25 ze dne 3. 9. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky příspěvkové organizace Základní škola Žďár nad Sázavou, Švermova 4, sídlem Švermova 1132/4, Žďár nad Sázavou, zastoupené Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem, sídlem Ždírec 99, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2025 č. j. 30 Cdo 382/2025-214, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením o "porušení jejích ústavně garantovaných práv, zejména práva na soudní ochranu ve vztahu k právům na ochranu vlastnictví a legitimního očekávání, a to v souvislosti s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2703/15. Tento nález představuje zásadní zvrat v dosavadní soudní praxi, jíž stěžovatelka v dobré víře a s důvěrou přizpůsobila své jednání, přičemž došlo k porušení principu právní jistoty." Podle stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhala náhrady škody ve výši 3 976 871 Kč (sestávající z náhrady mzdy ve výši 1 981 110 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 274 415 Kč, náhrady na odvodech na zdravotní pojištění zaměstnavatele ve výši 292 997 Kč, náhrady na odvodech na sociální pojištění zaměstnavatele ve výši 414 676 Kč a na odvodech na zákonné pojištění ve výši 13 673 Kč) a náhrady nemajetkové újmy ve výši 546 666 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu způsobeného průtahy v řízení o náhradu mzdy stěžovatelčiny zaměstnankyně vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 5/2016. V návrhu tvrdila, že je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, protože nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 2703/15 byla předchozí rozhodnutí zrušena, a vzniklou škodou. Po provedeném dokazování okresní soud žalobě částečně vyhověl a rozsudkem ze dne 11. 5. 2023 č. j. 10 C 309/2021-154 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 221 666 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ve zbývající části žalobu zamítl (II. výrok), nepřiznal vedlejší účastnici náklady řízení (III. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit soudní poplatek (IV. výrok). V odůvodnění konstatoval, že posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho (13 let a 8 měsíců), tudíž podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 Cpjn 206/2010 vypočetl výši přiznané nemajetkové újmy. Zamítnutí požadavku na náhradu škody odůvodnil okresním soud absencí příčinné souvislosti mezi postupem soudu a vznikem škody. 3. Stěžovatelka podala odvolání proti II. a III. výroku, vedlejší účastnice se odvolala proti I. výroku rozsudku okresního soudu; obě odvolání shledal Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nedůvodnými, a proto rozsudkem ze dne 18. 9. 2024 č. j. 38 Co 100/2023-192 potvrdil rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I. a II. (I. výrok) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Krajský soud ve shodě se soudem okresním shledal, že žaloba je co do základu na náhradu nemajetkové újmy důvodná, přičemž její výše je plně v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Dále uvedl, že požadovaný nárok stěžovatelky na náhradu škody nelze považovat za škodu vzniklou stěžovatelce v důsledku zásahu Ústavního soudu do jejího legitimního očekávání. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu není změna judikatury sama o sobě porušením principu předvídatelnosti práva a nemůže jít k tíži žalované. 4. Následným dovoláním stěžovatelka napadla I. výrok rozsudku krajského soudu v rozsahu, kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o požadavku na náhrady škody ve výši 3 976 871 Kč s příslušenstvím a II. výrok. V dovolání uvedla, že má za to, že trvá-li civilní řízení nepřiměřeně dlouho mimo jiné proto, že v jeho průběhu následkem vydání nálezu Ústavního soudu došlo ke změně ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, což mělo za následek zrušení původně pravomocného rozsudku ve prospěch stěžovatelky a později vedlo k meritornímu rozhodnutí v její neprospěch s tím, že je jí uložena k zaplacení vysoká finanční částka, je namístě takové rozhodnutí vyhodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu protože došlo k porušení legitimního očekávání stěžovatelky, že věc bude na základě dosavadní rozhodovací praxe rozhodnuta v její prospěch, jakož i k nepřípustnému zásahu do jejích majetkových práv tím, že je zatížena povinností k placení, která se od podání žaloby zásadním způsobem zvýšila. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění zejména uvedl, že krajský soud se neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu závěrem, že výklad právních norem sice má být v čase ustálený, což však na druhou stranu neznamená, že je nezměnitelný, existuje-li pro změnu dostatečně legitimní důvod a dojde-li ke změně zákonem předpokládaným procesním postupem. Podle Nejvyššího soudu je třeba při výkladu časových účinků judikatury zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu úzce koresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, podle níž výjimky z tohoto principu incidentní retrospektivy mohou být dány pouze specifickými okolnostmi, jež založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Zmíněná výjimečnost situace nicméně nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal. Uvedl také, že důvodem, pro který má stěžovatelka plnit, co jí bylo meritorním rozhodnutím uloženo, není změna judikaturní praxe, ale pouze hmotněprávní skutečnost, pro kterou jí povinnost plynoucí z jinak vyloženého hmotného práva byla meritorním rozhodnutím uložena. II. Argumentace stěžovatelky 5. Podle stěžovatelky se Nejvyšší soud opřel o zcela formalistický výklad § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. závěrem, že změna judikaturní praxe nemůže být nesprávným úředním postupem. Přitom ale pomíjí reálné účinky této změny na právní a majetkové postavení stěžovatelky a na její legitimní očekávání. Místo toho, aby Nejvyšší soud zohlednil specifické okolnosti věci a chránil legitimní očekávání stěžovatelky a její právo na spravedlivý proces, uzavřel formalisticky, že "samotná změna judikatury není nesprávným úředním postupem" a že posouzení nepřiměřené tvrdosti lze provést toliko v původním (skončeném) řízení, nikoli v řízení o náhradě škody, čímž ovšem stěžovatelce zcela odepřel reálnou možnost domoci se nápravy zásahu do jejích práv. 6. Stěžovatelka považuje napadané rozhodnutí Nejvyššího soudu za přepjatě formalistické proto, že rigidně aplikuje procesní pravidla a výklad incidentní retrospektivity judikatury, aniž by reflektovalo zásah do základních práv stěžovatelky (právo na spravedlivý proces, právo na ochranu majetku), existenci přímé příčinné souvislosti mezi průběhem a vedením řízení, změnou judikatury a vznikem škody, nutnost chránit legitimní očekávání účastníka řízení, který je výlučně v důsledku vadného vedení řízení a pozdní změny judikatury zatížen nepřiměřeným břemenem. 7. Od Ústavního soudu došlo k převrácení dosavadní judikatury, v souladu se kterou stěžovatelka postupovala v několikaletém vleklém řízení. Sám Ústavní soud se touto konkrétní věcí zabýval dvakrát - jednou při zkoumání tr