Ústavní soud IV.ÚS 1921/25 – Zpronevěra

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena základní práva zaručená čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2024 č. j. 2 T 2/2022-5010 byl stěžovatel spolu se spoluobviněnou N. B. shledán vinným pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Trestná činnost spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že stěžovatel si nechal na základě mandátní smlouvy uzavřené se společností X (dále také "obecně prospěšná společnost") vyplácet odměnu za výkon funkce ředitele obecně prospěšné společnosti, a to aniž by pro to byly splněny podmínky podle zakládací listiny uvedené společnosti. Stěžovatel tak neoprávněně získal částku 5 919 278,00 Kč. Dále jako ředitel uvedené obecně prospěšné společnosti za ni podepsal mandátní smlouvu, na základě níž byla N. B. vyplácena odměna za provádění personalistiky a jiných služeb, ač za stejnou práci dostávala odměnu podle dohody o provedení práce. Konečně stěžovatel i spoluobviněná N. B. vytvářeli dokumenty, na základě nichž si vypláceli v hotovosti z pokladny obecně prospěšné společnosti finanční plnění, která měla náležet jiným zaměstnancům jako odměna za práci nebo jako plnění na základě cestovních příkazů, ač uvedené osoby v obecně prospěšné společnosti nepracovaly a stěžovatelem a spoluobviněnou N. B. deklarované služební cesty se nikdy neuskutečnily. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 206 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání tří roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, a byl mu rovněž uložen zákaz výkonu funkce statutárního orgánu a v kolektivním orgánu právnické osoby po dobu pěti let. Dále byl stěžovatel povinen poškozené obecně prospěšné společnosti zaplatit škodu ve výši 5 919 278,00 Kč a společně s N. B. částku 2 144 194,00 Kč.

Proti rozsudku krajského soudu podali oba obvinění odvolání a do výroku o trestu v jejich neprospěch podala odvolání státní zástupkyně. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2024 č. j. 3 To 22/2024-5185 z podnětu státní zástupkyně napadený rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu ohledně obou obviněných zrušil. Při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody znovu stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let a zároveň - rozdílně od krajského soudu - mu uložil povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení nahradit podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a v kolektivním orgánu právnické osoby po dobu pěti let. Obdobně zopakoval a k odvolání státní zástupkyně doplnil i výrok o trestu uložený spoluobviněné N. B. Odvolání obou obviněných zamítl jako nedůvodná.

Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud zdůraznil, že uplatněné výhrady stěžovatele jsou totožné s argumentací uvedenou v jeho obhajobě i v dalších fázích řízení, přičemž s těmito námitkami se soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly. Nejvyšší soud zopakoval, že orgány činné v trestním řízení nebyly proti tomu, aby stěžovatel za jím vykonávanou funkci ředitele obecně prospěšné společnosti dostával adekvátní odměnu. Jeho odměna však měla odpovídat zakládacím dokumentům obecně prospěšné společnosti a měla být sjednána v souladu se schvalovacími postupy jejích orgánů. To v dané věci splněno nebylo. Stěžovatel vystupoval v uvedené obecně prospěšné společnosti jako mocenský hegemon a s finančními prostředky nakládal podle svého uvážení. Stěžovatelem uplatněné námitky dílem nenaplňovaly žádný ze zákonných dovolacích důvodů a dílem postrádaly opodstatnění.

V řízení nebylo prokázáno, že by způsobil uvedené obecně prospěšné společnosti škodu. Stěžovatel si jen fakturoval spravedlivou odměnu, která byla přiměřená jím vykonávané práci; na základě mandátní smlouvy si nechal vyplácet odměnu odpovídající čisté měsíční mzdě asi 66 000 Kč. Taková částka je adekvátní i vzhledem k tomu, že pod jeho vedením uvedená obecně prospěšná společnost dosahovala dobrých výsledků. Soudy měly případně pro určení adekvátní odměny stěžovatele nechat vypracovat znalecký posudek. Vyplácení odměny na základě mandátní smlouvy není samo o sobě neobvyklé a právní předpisy to umožňují. Orgány obecně prospěšné společnosti nikdy nic stěžovateli nevytknuly. Uvedené orgány neplnily svoji funkci. V řízení bylo prokázáno, že podpisy předsedkyně správní rady obecně prospěšné společnosti na mandátní smlouvě jsou jejími pravými podpisy, ač ona sama před orgány činnými v trestním řízení tvrdila opak.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.

Stížnost stěžovatele se míjí s rozhodnutími obecných soudů, napadené usnesení Nejvyššího soudu nevyjímaje. Obecné soudy nevycházely z toho, že by stěžovatel za jím vykonávanou funkci ředitele neměl dostávat spravedlivou odměnu. Jeho odměna ovšem nebyla schválena k tomu příslušnými orgány společnosti, a to proto, že stěžovatel - zjednodušeně řečeno - od začátku uvedenou společnost budoval tak, aby v ní měl výsadní mocenské postavení a všechny kontrolní i výkonné procesy byly toliko formální. Proto neobstojí jeho námitky, že mu příslušnými orgány obecně prospěšné společnosti nebylo nikdy nic vytknuto nebo že o jeho odměně věděla minimálně předsedkyně správní rady, která podepisovala k tomu příslušné dokumenty. Z rozsudků obecných soudů, včetně napadeného usnesení Nejvyššího soudu, vyplývá, že předsedkyně správní rady nebyla podrobně seznámena s obsahem dokumentů, které podepisovala. Stěžovatel proti uvedeným skutkovým závěrům obecných soudů, na základě nichž byla učiněna i právní kvalifikace jemu za vinu kladené trestné činnosti, žádnou hlubší argumentaci neuvádí, argumentaci na úrovni ústavního práva nevznáší vůbec. Ústavní soud považuje rozhodnutí obecných soudů za ústavně souladná, a to včetně petitem ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.