IV.ÚS 1936/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 1936/25 ze dne 12. 11. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Veleslavínova 363/33, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 3 Tdo 157/2025-175, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. listopadu 2024 č. j. 8 To 259/2024-141 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 24. července 2024 č. j. 24 T 37/2024-94, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který jej odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců, a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu uložil povinnost zaplatit poškozené na náhradě škody částku 1 500 Kč. Uvedeného přečinu se stěžovatel podle závěrů okresního soudu dopustil tím, že dne 17. 3. 2024 v 18:00 hodin přistoupil k poškozené (své bývalé přítelkyni), strhl jí z krku dámský stříbrný řetízek s přívěskem, a s řetízkem z místa odjel, čímž jí způsobil škodu ve výši 2 149 Kč. 3. Stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Následně Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že skutkové závěry obecných soudů nejsou dostatečně podloženy provedenými důkazy k jemu přičítanému jednání, což vyústilo v porušení jeho práva na soudní ochranu. Obecným soudům vytýká, že při rozhodování omezily hodnocení důkazů toliko na tvrzení poškozené a textové zprávy, které zaslal. Zdůrazňuje, že v případech, kdy rozhodování spočívá výlučně na výpovědi poškozeného či poškozené, musí soudy zvláště obezřetně hodnotit důvěryhodnost jejich tvrzení, avšak v nyní posuzované věci nekriticky uvěřily tvrzení poškozené, ačkoli ta má zjevný zájem na výsledku trestního řízení, konkrétně na jeho odsouzení. 6. Dále se stěžovatel vymezuje proti závěrům, že bylo prokázáno spáchání jednání popsaného v napadených rozhodnutích. Celé trestní řízení podle jeho argumentace trpělo důkazní nouzí, přičemž obhajoba vyvrátila veškerá tvrzení předložená obžalobou. 7. Jde-li o fotografie s údajnou oděrkou poškozené, stěžovatel zpochybňuje jejich důkazní hodnotu. Tyto snímky byly pořízeny samotnou poškozenou, což již samo o sobě podle stěžovatele vyvolává pochybnosti o jejich důvěryhodnosti. Ze snímků není seznatelné, kdy byly pořízeny, nejsou na nich viditelná jakákoliv zranění, a už vůbec neprokazují, jakým způsobem by takové zranění mohlo vzniknout a kdo je způsobil. Stěžovatel odkazuje na odbornou prohlídku provedenou policejním orgánem dne 19. 3. 2024, z níž vyplynulo, že v době ohledání nemá poškozená na sobě žádné viditelné zranění. Brojí proti závěru okresního soudu, jenž vyšel z existence červeného "fleku" v oblasti klíční kosti poškozené. Umístění tohoto údajného poranění je podle stěžovatele zcela iracionální i za podmínky připuštění skutečnosti, že byl náhrdelník stržen. Kdyby cizí osoba stojící před poškozenou náhrdelník silou strhla, muselo by být poranění viditelné na zadní části krku poškozené, kde by řetízek krk obepínal a před prasknutím by se do kůže zaryl. Nelze si představit situaci a směr tahu, při kterých by mohlo poškozené vzniknout poranění v oblasti těla zachycené na fotografii. Předložené snímky tak podle stěžovatele nejsou jako důkaz použitelné a svědčí pouze o snaze poškozené přivodit mu újmu trestním odsouzením. 8. Stěžovatel dále namítá, že komunikace s ním doložená poškozenou není jedním celkem, ale jde o část vytrženou z kontextu. Tuto námitku podle něj neoslabuje ani konstatování krajského soudu, že stěžovatel na zprávu reagoval. Z komunikace nelze vyvodit závěry, ke kterým soudy dospěly. Stěžovatel byl pohoršen chováním poškozené, která se jej snažila vyprovokovat řetízkem, a následné výzvě k úhradě částky za řetízek vůbec nerozuměl, proto reagoval způsobem zachyceným v písemné komunikaci. 9. Úvahy krajského soudu o "logických" odpovědích na zprávu poškozené stěžovatel označuje za subjektivní domněnky. Poukazuje na skutečnost, že poškozená v komunikaci ani nežádala vrácení řetízku, což by byl logický postup, byl-li jí odcizen, ale přímo požaduje konkrétní finanční kompenzaci. 10. Za zásadní považuje stěžovatel rozsudek okresního soudu ze dne 27. 5. 2025 sp. zn. 16 T 61/2024, jímž byl zproštěn obžaloby z přečinu vydírání, přečinu porušování domovní svobody a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, kterých se měl dopustit na poškozené. Ve zmiňovaném řízení byl vypracován znalecký posudek, na který stěžovatel odkazoval ve věci, ze které se odvíjí ústavní stížnost. Soud vycházel z téměř totožné důkazní situace, kdy vina měla být prokazována především výpovědí poškozené. Okresní soud však dospěl k závěru, že se poškozené nedá plně věřit. Stěžovatel zdůrazňuje, že okresní soud dokonce "přistihl" poškozenou při jasné lži, ačkoliv byla před výslechem řádně poučena o povinnosti vypovídat pravdu. Uvedeným rozsudkem okresního soudu bylo podle stěžovatele zjištěno, že poškozená je svědkyní nedůvěryhodnou a má sklony k fabulacím s cílem jej poškodit. Jestliže ho soudy uznaly vinným na základě tvrzení poškozené, jde podle jeho názoru jednoznačně o nesprávná a neústavní rozhodnutí. 11. Stěžovatel dovozuje, že o jeho údajném spáchání trestného činu bylo rozhodnuto na základě domněnek a úvah soudů, přičemž absentují důkazy prokazující páchání trestné činnosti. Soudy postupovaly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, které stanovuje povinnost soudu rozhodovat ve prospěch pachatele, existují-li o jeho vině pochybnosti, jež nelze odstranit. Stěžovatel má za to, že za uvedených okolností mělo být rozhodnuto o jeho zproštění obžaloby v plném rozsahu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 14. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dost