Ústavní soud IV.ÚS 194/25 – Užití předpisů občanského práva

Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených výroků napadeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti, jejího doplnění a příloh vyplývá, že stěžovatelka je vlastníkem pozemků parc. č. X1, X2, X3, X4 a p. č. st. X5, vše v k. ú. D., obec Ch. Na p. č. st. X5 se nachází budova bez č. p./č. e. zapsaná v katastru nemovitostí, která je v podílovém spoluvlastnictví vedlejšího účastníka řízení a další osoby. Stěžovatelka se žalobou podanou k Okresnímu soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejším účastníkovi řízení vydání bezdůvodného obohacení ve výši 8 140 Kč za užívání pozemků v jejím vlastnictví za období od 1. 1. 2016 do 28. 4. 2024.

V průběhu řízení před okresním soudem vzala stěžovatelka žalobu zpět co do částky 5 421 Kč. Okresní soud napadeným rozsudkem zastavil řízení pro částku 5 421 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu stěžovatelky pro částku 2 719 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud zamítl nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku p. č. st. X5 a pozemků parc. č. X1, X2 a X3 v souladu s § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. K pozemku parc. č. X4 konstatoval, že je přístupovou komunikací ke stavbě na p. č. st. X5, pročež plní funkci veřejné přístupové komunikace a stěžovatelka se nemůže domáhat plnění za jeho užívání po vedlejším účastníkovi řízení.

Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník řízení si musel být vědom toho, že není vlastníkem pozemků, užívá je bez právního důvodu, a že tím působí stěžovatelce újmu. Jednání vedlejšího účastníka řízení tak bylo úmyslně nepoctivé (nemorální). K pozemku p. č. st. X5 tvrdí, že požadavku vedlejšího účastníka řízení na převod pozemků parc. č. X3 a p. č. st. X5 nevyhověla z důvodu nesplnění podmínky podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku státu, tj. jeho bezdlužnosti vůči stěžovatelce. K pozemku parc. č. X4 tvrdí, že se okresní soud nezabýval tím, zda jsou v posuzované věci naplněny jednotlivé judikaturně stanovené znaky účelové komunikace. Dále namítá, že úhradu za užívaní pozemků parc. č. X1, X2 a X3 požaduje, neboť je vedlejší účastník řízení užíval k zemědělským účelům (pasení skotu), přičemž tato skutečnost nebyla mezi účastníky řízení sporná. Proto považuje za nelogický a rozporný závěr okresního soudu, že výkon práva stěžovatelky je v rozporu s dobrými mravy, když stát se o pozemky nestará a neobhospodařuje, což namísto něj činí vedlejší účastník řízení.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka jedná v souladu s § 30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

V posuzované věci jde celkem o částku ve výši 2 719 Kč s příslušenstvím. Zákonná úprava v občanském soudním řádu váže přípustnost opravných prostředků na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku ze dne 20. 9. 2011 č. 52036/09].

Právní hranice bagatelnosti nemusí být vždy určující s ohledem na kvalitativní stránku věci. Pro zásah Ústavního soudu by však v takovém případě musely být dány výjimečné důvody, zejména pokud by zásah do ústavního práva byl natolik intenzivní, že by kolidoval s jeho samotnou podstatou a smyslem [nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139), bod 20]. Takové významné okolnosti Ústavní soud v posuzované věci neshledal a ani stěžovatelka sama neuvádí, proč věc přes bagatelnost částky vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu.

Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky, proto z uvedených důvodů její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.