Ústavní soud IV.ÚS 198/24

Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") uložil rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, č. j. 28 C 39/2009-610, žalovaným stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení společně a nerozdílně částku 1 933 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a zamítl žalobu co do částky 6 576 EUR s příslušenstvím (výrok II.).

K odvolání stěžovatelů ve věci rozhodoval Městský soud v Praze ("městský soud"), který napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve vyhovujícím výroku potvrdil ohledně částky 141,41 EUR s příslušenstvím a ohledně částky 1 791,59 EUR je změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá.

Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud částečně odmítl jako subjektivně nepřípustné. Zdůraznil, že stěžovatelé nejsou oprávněni podat dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byla žaloba ohledně zaplacení částky 1 791,59 EUR s příslušenstvím zamítnuta. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř, jelikož hodnota sporu (tj. 141,41 EUR) nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Nejvyšší soud současně odůvodnil, že závazkový vztah mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem řízení nebyl vztahem ze spotřebitelské smlouvy.

Takovýto nástin předchozího řízení shledává Ústavní soud jako dostačující, neboť jeho účastníkům jsou veškeré podstatné okolnosti dostatečně známy.

Stěžovatelé se závěry Nejvyššího soudu a městského soudu nesouhlasí a napadají je ústavní stížností, v níž se dovolávají porušení základních práv zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky ("Ústava").

Stěžovatelé se předně dovolávají věcné nepříslušnosti okresního (obvodního) soudu k projednání a rozhodnutí věci, neboť mají za to, že v jejich věci se jednalo o podnikatelský spor, u něhož je dána (s ohledem na tehdejší znění procesních předpisů) věcná příslušnost krajského (městského) soudu. Dále namítají, že městský soud vedlejšímu účastníkovi neoprávněně přiznal úroky z prodlení z částky 5 122,69 EUR od 15. 12. 2013 do zaplacení, kdy již ovšem s touto částkou v prodlení nebyli. Odkazují na napadený rozsudek městského soudu (bod 5), v němž vzal odvolací soud za prokázané, že část nároku zanikla ke dni 15. 12. 2013, neboť stěžovatelé zaplatili žalobci částku 4 981,28 EUR následně započtenou na jistinu. Uvádějí, že v takovém případě nedává smysl a je v rozporu s hmotným právem, že obecné soudy uložily hradit úroky z prodlení z částky 5 122,69 EUR od 16. 12. 2008 do zaplacení. Dle jejich názoru měly obecné soudy správně uložit hradit úroky z prodlení z částky 5 122,69 EUR od 16. 12. 2008 do 15. 12. 2013 a z částky 141,41 EUR od 15. 12. 2013 do zaplacení.

Městskému soudu dále vytýkají, že nezrušil rozhodnutí obvodního soudu, které označují za zmatečné a nepřezkoumatelné. Stěžovatelé současně opakují námitky uplatněné již v průběhu předchozího řízení a opětovně uvádějí, že obecné soudy nesprávně vyúčtovaly odměnu vedlejšího účastníka (coby advokáta) i jeho hotové výdaje, resp. zohlednily rovněž úkony právní služby, které jím vůbec nebyly poskytnuty.

Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, městského soudu a vedlejšího účastníka řízení.

Nejvyšší soud zopakoval, že napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatelů, neboť bylo subjektivně i objektivně nepřípustné.

Městský soud se vyjádřil k tvrzené věcné nepříslušnosti obvodního soudu. Zdůraznil, že brojí-li stěžovatelé proti v záhlaví uvedenému rozsudku městského soudu, pomíjejí, že tento rozsudek byl opraven usnesením téhož soudu ze dne 10. 9. 2018, č. j. 69 Co 454/2017-695. Tímto usnesením městský soud napravil v ústavní stížnosti namítané nesprávné posouzení úroků z prodlení. Městský soud se vyjádřil rovněž k tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obvodního soudu, jakož i k námitkám týkajícím se odměny za poskytnuté právní služby.

Vedlejší účastník řízení vyjádřil souhlas se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ve vztahu ke stanovení výše úroků z prodlení ve shodě s vyjádřením městského soudu uvedl, že napadený rozsudek městského soudu v tomto ohledu obsahoval zjevnou nesprávnost, která byla na základě žádosti samotných stěžovatelů odstraněna shora citovaným opravným usnesením. Námitky, týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obvodního soudu a odměny za poskytnuté právní služby, označil vedlejší účastník obdobně jako městský soud za neopodstatněné a nedůvodné.

Stěžovatelé v replice zopakovali, že jejich spor s vedlejším účastníkem měl povahu sporu podnikatelského, u něhož je dána (s ohledem na tehdejší znění procesních předpisů) věcná příslušnost krajského (městského) soudu. Opětovně zdůraznili, že rozhodoval-li v jejich věci v prvním stupni obvodní soud, byl jim upřen jejich zákonný soudce.

Z hlediska splnění podmínek řízení Ústavní soud předně připomíná závěry formulované v usnesení sp. zn. II. ÚS 3047/18 ze dne 15. 11. 2018 (veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz), jímž pro nepřípustnost odmítl předchozí ústavní stížnosti stěžovatelů podanou souběžně s dovoláním, o němž bylo rozhodnuto nyní napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Ústavní soud v tomto usnesení zdůraznil, že stávající ústavní stížností lze brojit rovněž proti rozhodnutím nižších soudů vydaným v průběhu předchozího řízení, tj. s ohledem na stěžovateli formulovaný petit rovněž ve vztahu k rozhodnutí městského soudu. Ústavní soud tedy potvrzuje, že odmítl-li předchozí ústavní stížnost jako nepřípustnou pro její předčasnost, není nyní oprávněn říci, že ústavní stížnost je - ve vztahu k rozhodnutí městského soudu - opožděná, což vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP").

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, obsah napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků i vedlejšího účastníka řízení a navazující repliku a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud předně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Při posuzování tvrzených pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud současně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich zasahují do sféry stěžovatele. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Této praxi odpovídá i zákonná úprava, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad přitom nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i ESLP [srov. čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. stížnosti 52036/09, ze dne 20. 9. 2011].

V nyní posuzované věci stěžovatelé ústavní stížností brojí proti rozhodnutí (v konečném důsledku a po zamítnutí části žaloby) o částce 141,41 EUR, tedy částce, u níž zákonodárce neumožňuje podat dovolání, ba dokonce ani odvolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat ze shora naznačených důvodů do úvahy spíše výjimečně.

Takové výjimečné okolnosti přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Podstatným se jeví zejména zjištění plynoucí z vyjádření městského soudu a vedlejšího účastníka řízení a ověřené z vyžádaného spisu, že původní zjevnou nesprávnost týkající se určení úroků z prodlení, která by eventuálně představovala deficit ústavněprávního významu, městský soud napravil postupem podle § 164 o. s. ř. (srov. usnesení městského soudu ze dne 10. 9. 2018, č. j. 69 Co 454/2017-695). Ústavní stížností napadený rozsudek je proto nutné hodnotit právě ve spojení s navazujícím opravným usnesením, jímž městský soud při určení úroku z prodlení vzal v potaz zánik části žalovaného nároku ke dni 15. 12. 2013.

Ostatní námitky stěžovatelů (nepřezkoumatelnost rozhodnutí obvodního soudu, určení odměny za vedlejším účastníkem poskytnuté právní služby a rovněž posouzení přípustnosti dovolání) pokládá Ústavní soud pouze za pokračující polemiku zejména se skutkovými závěry a výkladem a aplikací podústavního práva a s ohledem na to považuje za nadbytečné se k nim znovu vyjadřovat, jelikož závěry učiněné obecnými soudy shledává ústavně souladnými. Proto pro stručnost postačuje na ně v plném rozsahu odkázat.

Současně je možné doplnit, že namítají-li stěžovatelé nedostatek věcné příslušnosti, považuje Ústavní soud tento jejich argument za značně spekulativní, a to z důvodů, na které upozornil již městský soud. Stěžovatelé si přitom ve svém návrhu protiřečí a jejich argumentace není konzistentní. Na jedné straně totiž tvrdí, že jejich spor s vedlejším účastníkem řízení měl povahu sporu podnikatelského, z čehož dovozují věcnou příslušnost krajského soudu, na druhé straně se však dovolávají ochrany spotřebitele, z čehož naopak dovozují přípustnost jimi podaného dovolání.

Jak navíc stěžovatelům již v průběhu předchozího řízení vysvětlil městský soud, dovolávali-li se stěžovatelé z hlediska založení věcné příslušnosti krajského soudu ustanovení § 9 odst. 1 písm. r) bodu 6. o. s. ř. v tehdy účinném znění, nebyla zde splněna podmínka existence sporu o peněžité plnění převyšující 100 000 Kč (srov. usnesení městského soudu ze dne 13. 11. 2013, č. j. 69 Co 296/2013-378, s. 8-9) a věc tudíž správně projednal a rozhodl obvodní soud.

Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.