IV.ÚS 2043/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 2043/25 ze dne 8. 10. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ivany Fabichové, DiS a Ing. Karla Fabicha, oba zastoupeni Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2025 č. j. 33 Cdo 2505/2024-1053, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. února 2024 č. j. 28 Co 248/2023-907 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. května 2023 č. j. 13 C 334/2021-620, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AQUACONSULT, spol. s r. o., sídlem Dr. Jánského 953, Černošice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení jejich práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), spolu s právem na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se po vedlejší účastnici domáhali přemístění nového hlavního fakturačního vodoměru do provozovatelem technicky odsouhlaseného místa v suterénu domu X a dále obnovení dodávky vody do této nemovitosti. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatelé domáhali, aby vedlejší účastnice "umístila nový hlavní fakturační vodoměr do technicky odsouhlaseného místa na začátku vnitřního vodovodu v suterénu nemovité věci XX" (I. výrok), uložil vedlejší účastnici povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku na základě uzavřené smlouvy o dodávce vody ze dne 12. 12. 2003 obnovit dodávku vody do odběrného místa - domu XY, který se nachází na pozemku parc. Y v obci a katastrálním území K. (II. výrok), zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal obnovení dodávky vody do odběrného místa (III. výrok), stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (IV. výrok) a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů řízení (V. výrok). V odůvodnění konstatoval, že vodoměr není umístěn v rozporu se zákonem, proto se nelze domáhat jeho přemístění, a že přerušení dodávky vody vedlejší účastnicí bylo rozporné s dobrými mravy. 3. Oba stěžovatelé i vedlejší účastnice podali proti rozsudku okresního soudu odvolání, a protože Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shledal, že odvolání stěžovatelů není důvodné, avšak je důvodné odvolání vedlejší účastnice, napadeným rozsudkem zrušil III. výrok rozsudku okresního soudu a řízení v tomto rozsahu zastavil (I. výrok), změnil II. výrok rozsudku okresního soudu a žalobu v této části zamítl, současně potvrdil I. výrok rozsudku okresního soudu (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. až V. výrok). V odůvodnění se krajský soud vypořádal s námitkami stěžovatelů o podjatosti soudců, shledal důvodnou námitku stěžovatele, že se nedomáhal obnovení dodávky vody, proto zrušil III. výrok rozsudku okresního soudu a řízení v této části zastavil, konstatoval nedůvodnost požadavku na umístění vodoměru. Změnu II. výroku a zamítnutí stěžovatelčiny žaloby odůvodnil krajský soud zjištěním, že byly splněny zákonné předpoklady pro omezení či přerušení dodávky vody či odvádění odpadních vod. 4. Následně podali stěžovatelé dovolání, v němž uvedli, že rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítali, že rozsudek krajského soudu považují za zmatečný a nesrozumitelný, že úvahy krajského soudu jsou rovněž rozporné se zažitou právní praxí, navíc v rozporu s dikcí zákona. Podle nich svérázná dikce odůvodnění značně ztěžuje možnost sledovat logiku argumentace, čímž oba jen nedostatečně či vůbec chápou motiv a zejména smysl odvolacího rozhodnutí. V doplnění dovolání stěžovatelé upozornili na údajný rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 33 Cdo 4537/2010 a podrobně reagovali na jednotlivé body odůvodnění rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil Nejvyšší soud absencí otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, což zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Konkrétně uvedl, že stěžovatelé v dovolání sice tvrdí, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena a vyjadřují nespokojenost s právním posouzením věci, avšak žádnou konkrétní právní otázku v dovolání neartikulují. Ani z obsahu dovolání se nepodává, v čem spatřují jeho přípustnost, přičemž jeho podstatu tvoří - vedle rekapitulace rozhodnutí soudů obou stupňů a průběhu dosavadního řízení - pouze kritika správnosti (a úplnosti) skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení vycházely. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé upozorňují, že celé řízení trpělo od počátku zcela zásadními vadami, které mají charakter vad porušujících jejich základní práva, jsou přesvědčeni, že Nejvyšší soud nedostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem neodůvodnil odmítavé usnesení, což je v rozporu s nálezy Ústavního soudu. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že v dovolání jen odlišně interpretovali zjištěný skutkový stav, naopak podle jejich názoru se Nejvyšší soud měl zabývat nevyřešenými otázkami hmotného práva (zákonný nárok stěžovatele na odpočet stočného nesvedeného do kanalizace, nekompetence stavebního úřadu rozhodovat o umístění vodoměru, existence skutečného potrubí za vodoměry v cestě na pozemek, právo stěžovatele domáhat se přemístění vodoměru, neboť byl žadatelem o přípojku, otázka nemožnosti zajištění ochrany vodoměru a plomb ve stávajícím veřejně přístupném místě), které v dovolání popsali. Stěžovatelé také ústavní stížností napadli výrok Nejvyššího soudu týkající se přiznaných nákladů řízení právní zástupkyni vedlejší účastnice, jelikož jsou toho názoru, že žádné neměla. 6. Námitky vůči rozsudku krajského soudu zakládají na jeho rozporu s rozsudkem sp. zn. 22 Co 204/2024 ohledně výše jejich dluhu a přeplatku, jakož i jejich započtení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelé proti němu již neměli další zákonné procesní prostředky ochrany svých práv [§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario (k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu viz níže)]. IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu (body 12. a 13.). 9. Stěžovatelé v průběhu řízení před obecnými soudy napadli rozsudek krajského soudu dovoláním, které si Ústavní soud vyžádal (včetně doplnění) ze spisu okresního soudu. Z jeho textu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé v něm vymezili přípustnost a důvodnost dovolání způsobem rekapitulovaným výše (sub 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb., stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se p