IV.ÚS 2242/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2242/25 ze dne 22. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Kroupou, advokátem, sídlem Konečná 88, Vonoklasy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 4 Tdo 48/2025-2113, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2024 č. j. 10 To 32/2024-1980 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2024 sp. zn. 40 T 5/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 13, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost nahradit nezletilé poškozené nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. Uvedeného zločinu a přečinu se stěžovatel podle závěrů městského soudu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době minimálně v období od prosince 2019 do září 2021, v místech jejich společného bydliště, opakovaně v nezjištěném počtu případů v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení vykonal pohlavní styk s nezletilou poškozenou, dcerou své družky, přičemž využil její bezbrannosti vyplývající z jeho převahy jak fyzické, tak i psychické, a také převahy dospělé autority, a to nevlastního otce, a tohoto jednání se dopustil přesto, že mu byl znám věk poškozené a věděl, že jde o osobu mladší 15 let. Ve stejném období, v dosud přesně nezjištěném počtu případů, ve společném bydlišti pořídil fotografie detailu zevního genitálu poškozené, kterou tak zneužil k výrobě pornografického díla. Poškozené svým jednáním stěžovatel způsobil těžkou újmu na zdraví ve formě komplexní posttraumatické stresové poruchy, v jejímž důsledku došlo u poškozené k celkovému narušení emočního, sociálního a osobnostního vývoje, které může být trvalé a může vést k vážným duševním poruchám. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele do všech výroků rozsudku městského soudu i odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch stěžovatele do výroku o uloženém trestu podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná. 4. Následně Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že klíčové důkazy - mobilní telefon a notebook - policejní orgán získal nezákonným způsobem tak, že příslušníci Policie České republiky vstoupili do jeho obydlí bez soudního příkazu k domovní prohlídce, bez jeho předchozího výslechu a bez přítomnosti jeho samotného či obhájce. Na místě byla pouze jeho družka, která vydala policejnímu orgánu mobilní telefon a notebook stěžovatele. Poukazuje, že družka nebyla oprávněna za něj rozhodovat o vstupu do obydlí a vydání osobních věcí, zejména proto, že se nacházela v postavení matky poškozené, tedy ve střetu zájmů. Mobilní telefon a notebook se podle stěžovatele nacházely v obydlí, nikoli ve volné dispozici družky, která ani neznala přístupový kód k odemčení zařízení. Následně byl znalcem proveden nezákonný průlom do zabezpečení mobilního telefonu a bylo získáno asi 120 000 fotografií spolu s dalšími citlivými daty včetně e-mailů, hesel, platebních karet a korespondence. Stěžovatel zdůrazňuje, že měly-li by být zjišťovány z mobilního telefonu údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu či záznamy například e-mailové korespondence, byl by nutný příkaz soudce podle § 88 odst. 1 a 2 trestního řádu. 6. Stěžovatel dále tvrdí, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Poukazuje na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie, MUDr. Hany Kosové, Ph.D., podle něhož byla poškozená v době zkoumání panna. Znalkyně sice specifikovala, jakým způsobem mohlo dojít ke kontaktu mezi částmi těla stěžovatele a nezletilé, avšak konstatovala to pouze jako možnost, nikoli jako fakt. Znalkyně nezjistila žádné eroze ani jiné poranění, panenská blána byla zcela bez poranění a podle znalkyně se případné poranění nezahojí tak, aby nezanechalo stopy zjistitelné i s větším časovým odstupem. Zavedení dvou prstů do pochvy označila za nepravděpodobné, neboť by to jistě způsobilo poranění. Stěžovatel proto zpochybňuje závěr obecných soudů, že zasouval prsty do přirození poškozené a pokusil se zasunout penis do její vagíny, protože tyto závěry jsou podle něj v hrubém rozporu se závěry znalkyně. Ohledně orálního uspokojování poškozené zdůrazňuje, že toto tvrzení je založeno jen na výpovědi poškozené a je tedy zcela osamoceno. Navíc poukazuje na skutečnost, že dvě osoby měly být očitými svědky znásilňování poškozené, neboť s ní sdílely pokoj. Ani jeden z těchto svědků toto jednání nepotvrdil. Naopak, oba svědci popsali vztah mezi poškozenou a stěžovatelem jako pěkný. Vyslovuje závěr, že není možné, aby tito svědci měli tak silný spánek, že by si nikdy nevšimli zvláštního chování stěžovatele vůči poškozené, který si navíc měl pořizovat fotografie. Akcentuje, že svědkyně B. B. (jedná se o pseudonym) výslovně uvedla, že neví, že by se uvedeného jednání dopustil, ani si nevšimla žádné změny v chování poškozené. Zdůrazňuje, že podle znalců prof. MUDr. Petra Weisse, Ph.D., DSc. a doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc. netrpí poškozená žádnou duševní poruchou a sexuální deviací a dále rozvádí jejich vyjádření u hlavního líčení, z nichž nelze učinit jakýkoliv závěr o jeho motivaci k inkriminovanému jednání. 7. Stěžovatel poukazuje na to, že žádné fotografie týkající se sexuálního napadení nezletilé nebyly v jeho mobilním telefonu nalezeny mezi 120 000 jinými fotografiemi, byly zde nalezeny pouze tzv. cache soubory (soubory mezipaměti), které jsou sice elektronickou stopou po nějakých obrázcích, nicméně není možné zjistit, kdy a jak se tyto obrázky do mobilního telefonu dostaly. Vymezuje se proti závěru, že by tyto soubory nepochybně pořídil on. 8. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nedůvodně neprovedly jím navrhované podstatné důkazy, konkrétně ohledání bytu, v němž se podle poškozené měla odehrávat většina tvrzených útoků, a prověrku výpovědi poškozené, včetně rekonstrukce tvrzených útoků. Zdůrazňuje, že šlo o malý pokoj o ploše 16 m2, kde všechny tři zde ležící děti na sebe navzájem vždy viděly, takže je zcela nemožné, aby v tomto prostoru někdo znásilňoval, zejména mělo-li to být stokrát a po dobu 20 minut, a dokonce za světla telefonu. 9. K právní kvalifikaci skutku stěžovatel namítá, že nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty ani u zvlášť závažného zločinu znásilnění, ani u přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie. K naplnění znaku bezbrannosti uvádí, že podle znalkyně doc. PhDr. Jany Kocourkové je poškozená na svůj věk fyzicky i duševně vyspělá a nadprůměrně inteligentní. K jejímu znásilňování mělo docházet při jejím vědomí, takže nemohlo jít o stav bezbrannosti. Dále rozvádí, že nedošlo-li k zasunutí penisu do vaginy poškozené, nemohl být naplněn znak soulože. Stěžovatel poté poukazuje na to, jaké jednání podle judikatury představuje naplnění znaku "pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží", přičemž s odkazem na vyjádření znalkyně MUDr. Hany Kosové, Ph.D. zdůrazňuje, že ani případné krajní a povrchní vniknutí jednoho prstu nelze za naplnění tohoto znaku považovat. 10. Ke způsobení následku ve formě těžké újmy na zdraví