IV.ÚS 2348/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2348/25 ze dne 12. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. Š., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 4 Tdo 284/2025-802, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 8 To 99/2024-746 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2024 č. j. 75 T 5/2024-683, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky zákonný úrok z prodlení ve stanovené výši za vymezené období a podle § 229 odst. 2 trestního řádu ji se zbytkem uplatněného nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu poškozeného A. A. (jedná se o pseudonym) s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle závěrů městského soudu dopustil podrobně popsaným jednáním po předchozí slovní rozepři s poškozeným, která probíhala nejprve uvnitř baru, následně přešla do fyzické potyčky venku před barem. Stěžovatel, vědom si možnosti způsobení vážných zranění poškozenému, při potyčce použil blíže nezjištěný bodnořezný nástroj střední a velkou intenzitou proti poškozenému tak, že mu způsobil několik řezných a bodnořezných ran, a v důsledku napadení poškozený krátce ztratil vědomí, čímž stěžovatel způsobil poškozenému zranění, která bez včasné odborné pomoci spočívající v zastavení krvácení a chirurgickém ošetření ohrožovala poškozeného na životě z důvodu krevních ztrát spojených s hemoragickým šokem. Ke smrti poškozeného nedošlo díky zásahu svědka, který zabránil stěžovateli v dalším útoku, včasné první pomoci a následné odborné lékařské péči, zranění si vyžádala hospitalizaci poškozeného v době od 12. 1. 2024 do 15. 1. 2024 s následnou pracovní neschopností. V důsledku tohoto jednání vznikla Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škoda spojená s náklady na ošetření a léčení poškozeného ve výši 26 753 Kč. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání proti rozsudku městského soudu podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že jeho odsouzení pro zločin vraždy ve stadiu pokusu spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a že pochybnosti o jeho vině byly vyhodnoceny v jeho neprospěch, čímž došlo k porušení ústavního pravidla in dubio pro reo, zásady presumpce neviny a práva na spravedlivý proces. 6. Stěžovatel brojí proti tomu, že naplnění objektivní stránky uvedeného trestného činu je dovozováno výlučně ze závěrů dvou důkazních prostředků - znaleckého posudku a odborného vyjádření, které vykazují zásadní nedostatky v podkladových materiálech. Podle stěžovatele policejní orgán nezdokumentoval dostatečně důkazy. Nebyly pořízeny fotografie zranění poškozeného ani detailní snímky jeho oděvu, přestože stěžovatel byl od počátku trestně stíhán pro pokus vraždy. Znalec MUDr. Jiří Hladík vycházel pouze z neúplné zdravotnické dokumentace, nevyšetřil poškozeného osobně a neměl k dispozici fotografie zranění ani dokumentaci ze zásahu zdravotnické záchranné služby. Policejní expert kpt. Ing. Michal Pakosta, Ph.D. v odborném vyjádření vycházel z toho, že stěžovatel použil bodnořezný nástroj, ačkoli žádný takový nástroj nebyl nalezen a jeho existence nebyla potvrzena žádným svědkem. Následné zničení oděvu navíc znemožnilo přezkum souvisejících závěrů. 7. Stěžovatel zdůrazňuje, že v důkazní nouzi a u zločinů srovnatelné závažnosti musí orgány činné v trestním řízení vyvinout dostatečné úsilí k prokázání skutkového stavu bez důvodných pochybností. Odkazuje na nález ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149), podle kterého je třeba hodnotit proces utváření znaleckého důkazu, včetně úplnosti a bezvadnosti podkladových materiálů, a při závažných pochybnostech postupovat podle pravidla in dubio pro reo. Připomíná, že trestní řízení vyžaduje nejvyšší možný stupeň jistoty na úrovni prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, jak stanovil nález ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. IV. ÚS 335/05 (N 116/41 SbNU 453). 8. Dále stěžovatel vytýká městskému soudu, že zamítl návrh obhajoby na výslech ošetřujících lékařů jako zjevně nadbytečný, ačkoli jejich vyslechnutí navrhoval i samotný znalec k prokázání správnosti podkladových materiálů. Poukazuje, že takový důkaz lze zamítnout jako nadbytečný pouze tehdy, bylo-li určité tvrzení již v dosavadním řízení ověřeno bez důvodných pochybností, což se v daném případě nestalo. Brojí proti tomu, že městský soud nepřipustil ani výslech policistů, kteří přijeli na místo incidentu a vytěžili poškozeného v nemocnici, ani výslech zpracovatele genetické části odborného vyjádření, který měl objasnit, jaké biologické stopy byly či mohly být zjištěny na svazku klíčů, jímž se měl stěžovatel podle vlastních slov bránit. 9. Stěžovatel se vymezuje proti skutkové verzi, podle které měl aktivně útočit na poškozeného, když naopak z výpovědí svědků vyplývá, že ho poškozený následoval z baru ven. Má za to, že jeho obhajoba je v souladu s výpověďmi všech přítomných svědků kromě poškozeného, který od počátku nekonzistentně tvrdil, že si šel pouze zakouřit. Zpochybňuje závěr městského soudu, že dalšímu útoku zabránil svědek T. H., když z dokazování naopak vyplynulo, že v době zásahu tohoto svědka byl stěžovatel v defenzivní pozici - ležel na zádech a poškozený na něm seděl. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 451/04 (N 68/40 SbNU 677), podle kterého extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry zakládá porušení zásady presumpce neviny. 10. Namítá, že subjektivní stránka trestného činu je odvozována výlučně ze stránky objektivní, tedy z údajného použití bodnořezného nástroje. Zdůrazňuje, že při absenci přímých důkazů o vražedném úmyslu nelze tento úmysl dovozovat pouze z charakteru zbraně a umístění ran, neboť ten stejně tak mohl směřovat jen k následkům, které skutečně nastaly, tedy k ublížení na zdraví. Odkazuje na nález ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. II. ÚS 460/04 (N 185/38 SbNU 489), podle kterého by mohlo jít o pokus vraždy pouze tehdy, kdyby úmysl usmrtit vyplýval z dalších skutečností, z nichž by bylo patrné, že obviněný byl srozuměn s možností závažnějšího následku, než jaký způsobil. Připomíná, že toto rozhodnutí je závazné pro všechny orgány a bylo aprobováno další judikaturou, včetně nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 254/08 (N 197/51 SbNU 393), jež vyžaduje logické propojení konkrétních důkazů se závěrem o naplnění znaku skutkové podstaty, nikoliv pouze paušální úvahy. 11. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že vyloučily aplikovatelnost institutu nutné obrany na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Brojí proti jejich právním závěrům a označuje je za odporující odborné literatuře i judikatuře, zejména jde-li o vyloučení nutné obrany z důvodu použití zbraně či vyprovokování útoku. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2001 sp. zn. 4 Tz 284/2001 a ze dne 13. 7. 2023 sp. zn. 7 Tdo 525/2023. Vymezuje se proti postupu Nejvyššího soudu, který považoval inkriminované jednání za zjevně nepřiměřené,