Ústavní soud IV.ÚS 2506/25 – Nepřijatelnost

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovateli byla ve správním řízení uložena pokuta ve výši 8 000 Kč za spáchání přestupku proti majetku (propíchnutí pneumatik poškozenému) a rovněž mu byla uložena povinnost zaplatit náklady řízení a poškozenému nahradit vzniklou škodu.

Proti rozhodnutí správního orgánu se stěžovatel bránil správní žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Stěžovatel nejprve vysvětluje, že proti rozsudku městského soudu nepodal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, neboť ta by byla odmítnuta pro nepřijatelnost podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Dále namítá, že v přestupkovém řízení, které je obdobou řízení trestního a mělo by tedy vycházet ze stejných principů (zejména ze zásady in dubio pro reo), nebylo s jistotou prokázáno, že se uvedeného přestupku dopustil.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž též plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud proto v této souvislosti opakovaně konstatuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem [viz např. nálezy ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) nebo ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].

Stěžovatel brojí proti rozsudku, proti němuž je za stanovených procesních podmínek přípustná kasační stížnost. O této skutečnosti byl stěžovatel ostatně náležitě poučen městským soudem. Hypotetická domněnka stěžovatele, že jeho kasační stížnost bude odmítnuta pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.) je irelevantní. Stěžovatel tvrdí, že kasační stížnost nepřesahuje jeho vlastní zájmy a ani se nepokusil tento přesah hledat a přesvědčit Nejvyšší správní soud, aby jeho věc posoudil, rovnou se obrátil na Ústavní soud. O to více by však měl předložit Ústavnímu soudu takovou ústavněprávní argumentaci, která by jej přiměla zasáhnout. Taková tvrzení však ústavní stížnost neobsahuje a Ústavní soud je i kvůli bagatelnímu charakteru sporu ani nenalezl. Podstatné je, že právní řád opravný prostředek v podobě kasační stížnosti nabízí, stěžovatel jej může využít a rozhodujícímu orgánu (zde Nejvyššímu správnímu soudu) je umožněno napadené rozhodnutí (rozsudek městského soudu) zrušit.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.