Ústavní soud IV.ÚS 2742/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 376 755 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že vedlejšímu účastníkovi zanikla funkce člena jejího představenstva ke dni 16. 6. 2014, přesto mu byly za období od roku 2021 do roku 2024 vyplaceny finanční prostředky v uvedené výši coby jeho odměna a platby na sociální a zdravotní pojištění. Stěžovatelka uvedený spor kvalifikovala jako spor o bezdůvodné obohacení, neboť finanční prostředky byly vyplaceny vedlejšímu účastníkovi, který byl v obchodním rejstříku zapsán jako člen představenstva, ačkoliv jím nebyl.

Vedlejší účastník vznesl námitku věcné nepříslušnosti krajského soudu s tím, že na vyplacené finanční prostředky je třeba nahlížet jako na mzdu za provedenou práci, nikoli jako na odměnu z výkonu funkce představenstva stěžovatelky a nejde tak o věc podle § 9 odst. 2 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."). Krajský soud věc postupem podle § 104a odst. 2 a 5 o. s. ř. předložil Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") k rozhodnutí o věcné příslušnosti.

Vrchní soud napadeným usnesením rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jsou věcně příslušné okresní soudy (I. výrok) a po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Trutnově (II. výrok). Vrchní soud uvedl, že nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Stěžovatelka v této věci vymezila svůj nárok jako nárok na vrácení bezdůvodného obohacení vyplaceného žalovanému v období, kdy již členem představenstva (téměř 10 let) nebyl. Z tohoto důvodu nejde o spor, týkající se výkonu funkce členů orgánů nebo likvidace, jak to má na mysli § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. Uplatní se tak obecná úprava věcné příslušnosti soudů podle § 9 odst. 1 o. s. ř.

Stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. 27 Cdo 4163/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. 29 Cdo 4780/2007. Nadto je napadené rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím vrchního soudu ve skutkově a právně totožné věci. Dále zdůrazňuje, že zákonodárce projevil vůli, aby spory mezi obchodními korporacemi a členy jejich orgánů a obchodní spory vyžadující vysokou specializaci rozhodovaly v prvním stupni krajské soudy.

K přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 45).

Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Není další superrevizní instancí v systému obecné justice. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud odůvodnil napadené usnesení srozumitelně a ústavně souladným způsobem. Závěr vrchního soudu, že podstatou sporu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem je vydání bezdůvodného obohacení, ke kterému mělo dojít až poté, co vedlejšímu účastníkovi skončilo funkční období, je akceptovatelný. Jde o skutkově i právně odlišnou věc od sporů, v nichž byla vydána stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 4163/2017 a sp. zn. 29 Cdo 4780/2007. Ve stěžovatelčině věci nejde o náhradu škody způsobené porušením povinnosti bývalého jednatele jednat s péčí řádného hospodáře, a nejde ani o spor o vyplacení majetkového podílu na družstvu, který svědčil zůstavitelce. Ustanovení § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. dopadá na spory, kde jde o aktivní souvislost s výkonem funkce.

Důvodem pro zrušení napadeného usnesení není ani okolnost, že vrchní soud v obdobné věci, v níž byla stěžovatelka účastnicí řízení, rozhodl, že věcně příslušné jsou v prvním stupni krajské soudy. Nebylo by logické, aby akceptovatelně odůvodněné rozhodnutí bylo zrušeno jen z toho důvodu, že má odporovat rozhodnutí z jiného soudního sporu. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů, byť by nebyla v určitých otázkách jednotná. Pro Ústavní soud je podstatná (ne)ústavnost rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Uvedený závěr není v konfliktu ani s odkazovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 904/08.

Stěžovatelce nadto zůstává zachován přístup k odvolací instanci i dovolací instanci. Případnou nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle § 104a odst. 2 o. s. ř. lze úspěšně vytýkat i v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka.

Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na spojení řízení Ústavní soud nerozhodoval, neboť v průběhu řízení o této ústavní stížnosti podané dne 18. 9. 2025, Ústavní soud rozhodl dne 24. 9. 2025 odmítavým usnesením v řízení o ústavní stížnosti sp. zn. IV. ÚS 2388/25.