IV.ÚS 2768/21

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Druhý stěžovatel a třetí stěžovatelka podávají ústavní stížnost proti v záhlaví uvedenému rozsudku v celém rozsahu, první stěžovatel podává ústavní stížnost pouze proti výrokům II. a VI. tohoto rozsudku. Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 1. 2021 č. j. 13 C 15/2017-228 byla výrokem I. prvnímu stěžovateli jako prvnímu žalovanému uložena povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi jako žalobci a) částku ve výši 29 810,447 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. byla prvnímu stěžovateli uložena povinnost zaplatit třetí vedlejší účastnici jako žalobkyni c) částku ve výši 7 452,6111 Kč s příslušenstvím. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi prvním stěžovatelem a druhou vedlejší účastnicí jako žalobkyní b) se žaloba zamítá. Výrokem IV. bylo rozhodnuto, že v rozsahu stanovení povinnosti prvnímu stěžovateli zaplatit vedlejším účastníkům dalších 35 186,0142 s příslušenstvím se žaloba zamítá. Výrokem V. bylo rozhodnuto, že druhý stěžovatel jako druhý žalovaný je povinen zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 7 452,6111 Kč s příslušenstvím. Výrokem VI. byla druhému stěžovateli uložena povinnost zaplatit třetí vedlejší účastnici částku ve výši 1 863,15279 Kč s příslušenstvím. Výrokem VII. byla žaloba ve vztahu mezi druhým stěžovatelem a druhou vedlejší účastnicí zamítnuta. Výrokem VIII. bylo rozhodnuto, že v rozsahu stanovení povinnosti druhému stěžovateli zaplatit vedlejším účastníkům dalších 8 796,50607 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá. Výrokem IX. byla třetí stěžovatelce jako třetí žalované uložena povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 7 452,6111 Kč s příslušenstvím. Výrokem X. byla třetí stěžovatelce uložena povinnost zaplatit třetí vedlejší účastnici částku ve výši 1 863,15279 Kč s příslušenstvím. Výrokem XI. byla žaloba ve vztahu mezi třetí stěžovatelkou a druhou vedlejší účastnicí zamítnuta. Výrokem XII. bylo rozhodnuto, že v rozsahu stanovení povinnosti třetí stěžovatelce zaplatit vedlejším účastníkům dalších 8 796,506 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá. Výroky XIII. - XVI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Výrokem XVII. bylo řízení co do částky 740,67 Kč s příslušenstvím ve vztahu k prvnímu stěžovateli, dále co do částky 185,17 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke druhému stěžovateli a co do částky 185,17 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke třetí stěžovatelce zastaveno.

Proti rozsudku obvodního soudu podali všichni účastníci řízení odvolání. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že první stěžovatel je povinen zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi a třetí vedlejší účastnici společně a nerozdílně částku ve výši 72 449,07 Kč s příslušenstvím, druhý stěžovatel a třetí stěžovatelka jsou povinni zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi a třetí vedlejší účastnici společně a nerozdílně každý 18 112,27 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výroky II., III., IV. a VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Výrokem V. bylo odvolací řízení ve vztahu ke druhé vedlejší účastnici zastaveno.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v předmětné věci splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.

V předmětné věci napadený rozsudek městského soudu obsahuje poučení, že proti tomuto rozsudku lze podat dovolání. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že první stěžovatel podal současně s touto ústavní stížností proti rozsudku městského soudu dovolání, a to v částech rozsudku městského soudu, ve kterých je toto dovolání přípustné. Dotazem na obvodní soud Ústavní soud uvedenou skutečnost ověřil s tím, že o podaném dovolání dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Ostatní stěžovatelé dovolání nepodali.

Za dané procesní situace, kdy je proti rozsudku městského soudu přípustné dovolání, přičemž první stěžovatel dovolání podal, avšak dosud o něm nebylo rozhodnuto, a druhý stěžovatel a třetí stěžovatelka dovolání nepodali, je podaná ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelé doposud nebo vůbec nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.

To platí rovněž pro ústavní stížnost prvního stěžovatele směřující jen proti nákladovým výrokům II. a VI. rozsudku městského soudu, proti kterým není dovolání ze zákona přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Ústavní soud poukazuje na to, že výrok o náhradě nákladů řízení má k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv si Ústavní soud je vědom okolnosti, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší (usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19).

Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti prvního stěžovatele pro její "předčasnost" ho nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože nebyl-li by spokojen s výsledkem dovolacího řízení, bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, brojila-li by výhradně proti nákladovým výrokům [srov. usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435) a usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19].

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.