IV.ÚS 2790/15

Návrhem podaným Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2015 (po výzvě k odstranění vad ze dne 22. 9. 2015) se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 7, čl. 10, čl. 11, čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3, čl. 6, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, domáhal přezkoumání vyrozumění Generální inspekce bezpečnostních sborů č. j. GI-K-897-7/2015 ze dne 28. července 2015 a přikázání Generální inspekci bezpečnostních sborů, aby řádně prošetřila trestní oznámení stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že orgány činnými v trestním řízení byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele na nedotknutelnost osoby a soukromí, právo na nedotknutelnost obydlí, právo na zachování lidské důstojnosti, cti, dobré pověsti a jména a právo vlastnit majetek tím, že při domovní prohlídce dne 29. srpna 2012 došlo k zabavení movitých věcí ze strany Policie České republiky. Generální inspekce bezpečnostních sborů zcela nedostatečně prošetřila okolnosti popisované stěžovatelem v podání během domovní prohlídky prováděné v bytě stěžovatele a prohlídky automobilu, kdy byla zajištěna peněžní hotovost ve výši celkem 690 000 Kč i diamanty v celkové hodnotě 5 618 000 USD (slovy: pět milionů šest set osmnáct tisíc amerických dolarů).

Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uložil Generální inspekci bezpečnostních sborů řádně prošetřit trestní oznámení stěžovatele ze dne 8. dubna 2015 do č. j. VZZ 6007/2015 Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, ze dne 5. května 2015 do č. j. 1 VZN 2043/2014 Městskému státnímu zastupitelství v Praze, ze dne 12. května 2015 do č. j. 1 VZN 2043/2014 Městskému státnímu zastupitelství v Praze a do č. j. VZZ 6032/2014 Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, a poskytla stěžovateli vyrozumění o přijatých opatřeních.

Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený Generální inspekcí bezpečnostních sborů sp. zn. GI-K-897-7/2015. Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníka řízení k vyjádření ve věci.

Generální inspekce bezpečnostních sborů ve svém vyjádření ze dne 28. 12. 2015 uvedla, že již od roku 2014 se zabývala opakovanými podáními stěžovatele a poukázala na účelovost a spekulativnost jednotlivých podání včetně této ústavní stížnosti. Podstatou každého podání stěžovatele bylo brojení proti závěrům učiněným v jeho trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 formou napadání zákonnosti postupu policejního orgánu při vyšetřování, zejména ve vztahu k ohledání místa činu, při kterém byly zajištěny stěžejní důkazy proti stěžovateli, a které nezanedbatelnou měrou přispěly k jeho usvědčení z trestné činnosti. Účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost v plném rozsahu zamítl.

Vyjádření účastníka řízení bylo zasláno na vědomí stěžovateli, který využil své právo na ně reagovat. V obšírné replice ze dne 12. 1. 2016 setrval na své argumentaci obsažené v podané ústavní stížnosti.

Ústavní soud konstatuje, s ohledem na dále uvedené, na obsah spisu i Vyrozumění oznamovatele vydanému Generální inspekcí bezpečnostních sborů č. j. GI-K-897-7/2015 dne 28. července 2015 a znění § 82 zákona o Ústavním soudu vymezujícího rozsah rozhodování Ústavního soudu o ústavních stížnostech fyzické nebo právnické osoby, že ústavní stížnost brojící proti postupu policejního orgánu byla shledána zjevně neopodstatněnou.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V individuálních věcech to znamená povinnost soudů vykládat jednotlivá zákonná ustanovení primárně pohledem účelu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod [viz např. nález ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93)]. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

V posuzované věci bylo nutno předně zvážit, zda vůbec mohlo dojít k tvrzenému zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv za situace, kdy z šetření Generální inspekce bezpečnostních sborů, které bylo vedeno postupem podle zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů, bylo zjištěno, že se nejednalo o domovní prohlídku, nýbrž o ohledání místa činu v souvislosti se závažnou trestnou činností, které se stěžovatel měl dopouštět. V rámci úkonu trestního řízení bylo prováděno ohledání místa činu - bytu stěžovatele, při kterém stěžovatel dobrovolně vydal podle § 78 tr. řádu elektroniku a záznamová zařízení, která se vztahovala k jeho činnosti. Obdobně bylo provedeno i ohledání motorového vozidla užívaného stěžovatelem (z těchto úkonů byla pořízena i fotodokumentace). Z vyjádření zúčastněných policistů SKVP Obvodního ředitelství policie Praha II, kteří se podíleli na realizaci trestné činnosti stěžovatele, pořízených protokolů a zhodnocení důkazů včetně výčtu zajištěných věcí zmíněných v rozsudcích příslušných soudů, nevyplývalo nic, co by potvrzovalo tvrzení stěžovatele o odnesených, potažmo odcizených věcech. Stěžovatel nebyl schopen vlastnictví předmětných věcí a jejich uložení v bytě, ve kterém byly prováděny úkony trestního řízení, žádným hodnověrným způsobem doložit a prokázat. Co se týče elektroniky, kterou stěžovatel vydal pro účely trestního řízení, tak byl zcela prokazatelně soudem vysloven trest propadnutí věci. Šetření podnětu stěžovatele bylo dne 24. 6. 2014 ukončeno s návrhem na uložení spisového materiálu. Kopie návrhu na uložení věci byla zaslána 24. 6. 2014 na Městské státní zastupitelství, přičemž s tímto postupem dozorový státní zástupce pod sp. zn. 2 KZN 48/2014 souhlasil.

Z přiloženého listinného materiálu se dále podává, že se Generální inspekce bezpečnostních sborů již v roce 2014 pod č. j. GI-K-688/2014 (nikoli tedy pouze v roce 2015 pod č. j. GI-K-897/2015) zabývala opakovanými písemnými podáními stěžovatele, ve kterých tvrdil s téměř dvouletým prodlením, že u něj doma byla dne 29. 8. 2012 provedena nezákonná domovní prohlídka, při které mu byly policisty odneseny cenné věci. Vlastnictví k údajně odcizeným věcem stěžovatel nikterak nedoložil, jednalo se pouze o jeho tvrzení.

Dle obsahu spisu je zřejmé, že v každém podání stěžovatel popisoval jiným způsobem podstatné okolnosti "odvozu" věcí. Tvrzení o držbě a vlastnictví drahých kamenů stěžovatel žádným hodnověrným způsobem nedoložil, uváděl, že mu byl odcizen "superdiamant" a dalších 29 kusů briliantů v hodnotě cca 5 618 000 USD, finanční hotovost ve výši 690 000 Kč a elektronika. Šetřením policejního orgánu Generální inspekcí bezpečnostních sborů nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by odůvodňovala postup podle § 158 odst. 3 tr. řádu. Pokud stěžovatel nepovažuje zaslané vyrozumění za dostatečné, jde pouze o jeho subjektivní závěr, kdy zcela zjevně si činí nárok na zahájení trestního řízení proti policistům, kteří prováděli úkony trestního řízení ve věci vedené proti jeho osobě.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Vyrozumění, které bylo stěžovateli zasláno, má povahu opatření. Orgány činné v trestním řízení projevují svoji vůli jak rozhodnutím, tak opatřením. Obsah a forma opatření nejsou trestním řádem přesněji upraveny a nelze proti nim uplatnit opravný prostředek. Orgán činný v trestním řízení nemá povinnost v rámci vyrozumění opakovaně informovat oznamovatele o svém postupu a podrobném vyhodnocení zjištěných skutečností. Oznamovatele seznamuje s výsledkem svého konání, což bylo dostatečným a srozumitelným způsobem učiněno.

Jestliže Ústavní soud nezjistil v souvislosti s úkony policejního orgánu činěnými žádné pochybení, nebyl oprávněn nařídit ani Generální inspekci bezpečnostních sborů, aby řádně prošetřila trestní oznámení stěžovatel. Obsahově se jednalo o stejné skutečnosti, které Generální inspekce bezpečnostních sborů prověřovala již v roce 2014, včetně zmíněné finanční částky. Ze zjištěného vyplývalo, že podání ze strany stěžovatele je ryze účelové.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.