IV.ÚS 295/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 3. 2021 č. j. 34 C 145/2018-153 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Stěžovatelka zejména namítá, že městský soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, zneužil možnosti zrušit rozsudek obvodního soudu pro nepřezkoumatelnost, nadto rozhodl na základě vlastních, účastníky neuvedených námitek, nesprávně provedl a hodnotil důkazy a věc nesprávně právně posoudil. soudce zpravodaj

Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat hodnocením věci samé, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v nichž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je též zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přesto ústavní stížnost obsahuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona).

V citovaných zákonných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.

V posuzované věci byla ústavní stížnost podána za situace, kdy v řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci. Posuzovaná věc se nyní nachází ve fázi řízení před obvodním soudem poté, co byl původní rozsudek obvodního soudu městským soudem zrušen. V daném procesním stadiu Ústavní soud v rámci své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené pravomoci, jíž musí pečlivě dbát, není povolán k námitkám předestřeným stěžovatelkou v ústavní stížnosti vyvozovat žádné závěry. Ústavní stížností totiž není napadeno pravomocné rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv nebo svobod stěžovatelky, a bylo tak způsobilé přezkumu Ústavním soudem v mezích jeho pravomoci.

Stěžovatelka tvrdí řadu domněle nevratných pochybení městského soudu a žádá o výjimečné neodmítnutí ústavní stížnosti, přestože nevyčerpala procesní prostředky k ochraně práva. Soudce zpravodaj však dospěl k závěru, že všechny uplatněné námitky může na svou obranu vznést též v dalším řízení, které na napadené usnesení městského soudu navazuje. Stejně tak může svou argumentaci uplatnit v odvolacím řízení v případě, že by jí obvodním soudem nebylo vyhověno. Namítané vady nijak neodůvodňují hrozící vznik vážné a neodvratitelné újmy, ani z tvrzených skutečností neplyne, že by ústavní stížnost podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky. Ústavní stížnost proto nesplňuje podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jež by mohly vést k jejímu přijetí i při nevyčerpání všech zákonných opravných prostředků.

Pro výše uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.