Ústavní soud IV.ÚS 3030/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného výroku usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že došlo k porušení jejího ústavně chráněného práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Městská nemocnice Ostrava, příspěvková organizace, oznámila dne 31. 8. 2022 okresnímu soudu převzetí stěžovatelky dne 29. 8. 2022 bez jejího souhlasu s diagnózou vyžadující neodkladnou péči, přičemž stěžovatelka nebyla schopna udělit souhlas s hospitalizací. Okresní soud usnesením ze dne 1. 9. 2022 č. j. 0 L 2251/2022-5 zahájil řízení o vyslovení souhlasu s převzetím stěžovatelky do zdravotního ústavu (I. výrok), opatrovníkem stěžovatelky pro toto řízení jmenoval L. B. (II. výrok), vyslovil souhlas s převzetím stěžovatelky do zdravotního ústavu (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. výrok). Výrok napadený ústavní stížnosti odůvodnil zdravotním stavem stěžovatelky (bod 4. odůvodnění).

Stěžovatelka připomíná, že podle čl. 8 odst. 6 Listiny musí být převzetí nebo držení v ústavní zdravotnické péči bez souhlasu umístěné osoby do 24 hodin oznámeno soudu, který o umístění rozhodne do 7 dnů, což je promítnuto v § 104 ve spojení s § 105 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V ústavní stížnosti uvádí, že byla hospitalizována bez svého souhlasu dne 28. 8. 2022, což bylo sděleno soudu až dne 31. 8. 2022, z čehož dovozuje, že došlo k nepochybnému porušení stanovené lhůty. Jde o lhůtu hmotněprávní, prekluzivní a nepřekročitelnou. Dojde-li k jejímu porušení, nemůže soud rozhodnout jinak, než že k převzetí umístěného nedošlo ze zákonných důvodů a zdravotní ústav je povinen umístěného ihned propustit.

Ústavní soud připomíná, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se procesně projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud poskytoval ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z toho vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.

Zásahem do základního práva zaručeného čl. 8 odst. 6 Listiny se Ústavní soud zabýval ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 842/07. Tehdy na základě obsahově shodné podústavní úpravy dovodil, že zákon pro nedodržení zákonné lhůty pro oznámení převzetí umístěného do ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči nestanoví sankci nezákonnosti tohoto převzetí [srov. usnesení ze dne 16. 7. 2007 sp. zn. I. ÚS 842/07 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Následnou stížnost posuzoval Evropský soud pro lidská práva, který konstatoval, že civilní žaloba o náhradu újmy je dostupným a dostatečným právním prostředkem ohledně tvrzení, že léčebna neoznámila převzetí stěžovatele ve lhůtě 24 hodin soudu; vzhledem k tomu, že stěžovatel tento právní prostředek nápravy nevyužil, byla tato část stížnosti odmítnuta pro nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy podle čl. 35 odst. 1 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [rozsudek ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. 5. 2011 (stížnost č. 39822/07), bod 41.].

Na základě zjištění, že stěžovatelka nevyužila dostupný procesní prostředek k ochraně svého práva, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.