IV.ÚS 306/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 306/25 ze dne 23. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SAFE DIESEL s. r. o., sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem, sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2024 č. j. 23 Cdo 505/2024-1165, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. července 2023 č. j. 25 Co 123/2023-1087 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. února 2023 č. j. 13 C 100/2021-994, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a obchodních společností VOLKSWAGEN AKTIENGESELLSCHAFT, sídlem Berliner Ring 2, Wolfsburg, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, a Škoda Auto a. s., sídlem tř. Václava Klementa 869, Mladá Boleslav, zastoupené JUDr. Václavem Bílým, LL.M., Ph.D., sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přestože to stěžovatelka výslovně neuvádí, z ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost nesměřuje proti výroku I. rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud"), kterým bylo z důvodu částečného zpětvzetí žaloby řízení částečně zastaveno, ani výroku V., kterým jí byl zčásti vrácen zaplacený soudní poplatek. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka v řízení před okresním soudem domáhala po vedlejších účastnicích zaplacení částky 44 044 800 Kč s příslušenstvím, představující náhradu škody a částky 1 518 835 200 Kč, představující náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatelka vystupovala jako nepřímý zástupce 7 104 osob, které zakoupily vozidla dotčená emisní kauzou "Dieselgate", s nimiž uzavřela komisionářské smlouvy. Okresní soud žalobu zamítl (výrok II.). Odůvodnil to tím, že stěžovatelce nesvědčí aktivní legitimace. Zastoupení upravené v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), nelze nahradit zastoupením nepřímým na základě komisionářských smluv. To je podpořeno i úpravou závaznosti rozhodnutí podle § 159a odst. 1 o. s. ř. a vykonatelnosti rozhodnutí pro osoby, které jsou stranou komisionářské smlouvy odlišnou od stěžovatelky. V rozhodnutích, na které odkazuje stěžovatelka, existovaly specifické okolnosti pro to, aby bylo umožněno nepřímé zastoupení. 3. Dříve než rozsudek nabyl právní moci, vzala stěžovatelka žalobu co do částky 43 334 400 Kč zpět. Okresní soud proto usnesením ze dne 16. 3. 2023 č. j. 13 C 100/2021-1005 zrušil rozsudek ve výroku II., v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do nároku na zaplacení 43 334 400 Kč, a řízení v této části zastavil. Rozsudek okresního soudu (vyjma výroků I a V) napadla stěžovatelka i vedlejší účastnice odvoláním. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se s ním i v jeho právních závěrech. Doplnil, že obdobnou věc již řešil Nejvyšší soud. V rozsudku ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 953/2022 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nepřímé zastoupení v civilním soudním řízení není možné. Výjimky z tohoto pravidla mohou být stanoveny pouze zákonem. Krajský soud odkázal i na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1365/23, kterým byla ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Krajský soud uzavřel, že v situaci, kdy nejde o výjimku stanovenou zákonem a výjimečnost situace není dána ani tím, že by komitenti byli se svými tvrzenými nároky na náhradu újmy vůči žalovaným zásadně vyloučeni z možnosti podat žalobu, není na straně stěžovatelky dána její aktivní legitimace. 4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. K otázce, zda si mohou strany v komisionářské smlouvě ujednat i nepřímé zastoupení, odkázal na výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Rozsudky Nejvyššího soudu, na které odkazuje stěžovatelka, a kterými byla připuštěna výjimka z pravidla, že smluvně ujednaná procesní legitimace bez zákonného zmocnění je nepřípustná, se týkaly skutkově odlišných případů, v nichž existoval speciální a na hmotném právu založený vztah. Ten odůvodňoval, aby konkrétní nároky žalobci vymáhali vlastním jménem na základě nepřímého zastoupení. I právní nauka zastává názor, že smluvně ujednaná procesní legitimace je nepřípustná. Výjimky z tohoto pravidla jsou založeny výlučně zákonem a nelze je sjednat smluvně. Nejvyšší soud neshledal důvod, aby se od své dosavadní judikatury odchýlil. Proto také věc nepostoupil k rozhodnutí velkému senátu, jak navrhovala stěžovatelka. 5. Otázky, zda může být nepřímé zastoupení založeno nepojmenovanou smlouvou, zda občanský soudní řád umožňuje, resp. zakazuje vymáhání nároků na základě hmotněprávního nepřímého zastoupení a zda je vymáhání pohledávek na základě nepřímého zastoupení ujednaného smluvně přípustné ve specifických případech, nezakládají přípustnost dovolání. Na jejich řešení krajský soud své rozhodnutí nezaložil. 6. Argument stěžovatelky, že krajský soud dovodil nedostatek legitimace stěžovatelky pouze na základě procesních předpisů, se míjí s právním posouzením věci krajským soudem. Nedostatek aktivní legitimace krajský soud dovodil primárně výkladem relevantních hmotněprávních předpisů. Ani námitky stěžovatelky týkající se opominutí důkazů a nedostatečného odůvodnění nemohou založit přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud nedostatečně odůvodnil odklon od existující judikatury (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 5138/2007, ze dne 28. 11. 2011 sp. zn. 25 Cdo 3198/2008 a ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 389/2014) a věc nepředložil velkému senátu Nejvyššího soudu. K prvním dvěma stěžovatelka v řízeních před obecnými soudy uváděla, že akceptovaly možnost vymáhat pohledávky v nepřímém zastoupení v obecné rovině a nejsou založeny na specifických okolnostech případu, resp. v prvním uvedeném rozhodnutí je relevance specifických okolností výslovně vyloučena. Tento závěr stěžovatelky ostatně potvrdil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 1365/23. V něm uvedl, že Nejvyšší soud v těchto případech neargumentoval pouze tím, že mezi účastníky existoval speciální vztah, ale akceptoval též obecnou možnost nepřímého zastoupení v občanském soudním řízení. Nejvyšší soud však v napadeném rozhodnutí uvedl, že jsou uvedená rozhodnutí založena na specifických okolnostech případu a v posuzované věci nejsou aplikovatelná. Nejvyšší soud se v odůvodnění rozhodnutí navíc vůbec nezabýval posledně uvedeným rozhodnutím. Při správném výkladu těchto rozhodnutí by musel Nejvyšší soud předložit věc velkému senátu Nejvyššího soudu. 8. Nejvyšší soud odmítl nepřímé zastoupení s odůvodněním, že smluvní ujednání nepřímého zastoupení není možné a pouze zákon může připustit výjimky. Takový závěr je ale v rozporu s principem autonomie vůle a zásadou, že každý může činit, co není zákonem zakázáno. Soudy v napadených rozhodnutích neuvedly, jaké ustanovení zákona toto ujednání zakazuje. 9. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu trpí vadami, je vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. Soudy se podle stěžovatelky nezabývaly otázkou možného sjednání nepřímého zastoupení k vymáhání pohledávek v nepojmenované smlouvě. Nejvyšší soud k tomu pouze uvedl, že na řešení této otázky rozhodnutí krajského soudu nespočívá. Soudy také neuvedly, z jakých důvodů je ujednání o nepřímém zastoupení neplatné. To nelze zhojit ani odkazem na rozsudek sp. zn. 33 Cdo 953/2022, jak to učinil Nejvyšší soud. Stěžovatelka založila své dovolání i na posouzení otázky, zda byly případně dány specifické okolnosti odůvodňující připuštění nepřímého zastoupení. Nejvyšší soud se tím však nezabýval, a to opět z důvodu, že krajský soud své rozhodnutí na řešení této otázky nezaložil. Zároveň však uvádí, že krajský soud podepřel své rozhodnutí mimo jiné tím, že výjimečnost situace není dána. 10. Soudy nerespektovaly sjednání nepřímého zastoupení ve smlouvách a odmítly projednat stěžovatelkou uplatněné nároky.