Ústavní soud IV.ÚS 3113/21

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2021, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.

Ačkoliv byli stěžovatelé již mnohokrát Ústavním soudem poučeni o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, ani nyní podaný návrh základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, neboť nebyl naplněn zejména požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle § 30 a 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a určení lhůty podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se vytčený nedostatek podání odstranit, jsou vůči stěžovateli vyvozeny nepříznivé právní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.

V posuzované věci však Ústavní soud shledává, že stěžovatelé se na Ústavní soud obrací opakovaně, přičemž byli (stejně jako každý z nich) již mnohokrát vyzýváni k odstranění vad ústavní stížnosti, včetně poučení o nezbytnosti právního zastoupení advokátem a upozornění na následky spojené s neodstraněním vad.

Stěžovatelé tak již byli řádně poučeni, jaké náležitosti má obsahovat návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, a o povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem již při podání ústavní stížnosti, včetně postupu, jak si mohou advokáta opatřit. Stěžovatelé byli výslovně informováni o tom, že Ústavní soud zástupce pro řízení neustanovuje, současně byli upozorněni na následky spojené s neodstraněním nedostatku právního zastoupení.

V řízení o ústavní stížnosti přitom není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli opakovaně v každé jeho věci, jestliže se tak stalo v mnoha předchozích případech. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud (stejně jako v řízeních o jiných ústavních stížnostech stěžovatelů - k 1. stěžovatelce viz např. usnesení ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2735/20 či ze dne 21. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 1721/21, k 2. stěžovateli viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1316/20 či ze dne 23. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2609/20 a ke 3. stěžovateli viz např. usnesení ze dne 7. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 4307/18, ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2441/18 či naposledy ze dne 21. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2447/21 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) přiměřeně použil ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.