Ústavní soud IV.ÚS 3283/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v trestní věci P. Š. obžalovaného pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v níž stěžovatel vystupoval jako jeho obhájce, Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením k návrhu stěžovatele rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů v celkové částce 10 890 Kč, přičemž ve výrokové části tohoto rozhodnutí vymezil, jakými částkami a podle jakých ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, jednotlivé úkony právní služby honoroval. Dále okresní soud zamítl stěžovatelův návrh týkající se částky ve výši 2 178 Kč, včetně DPH a odpovídajícího režijního paušálu, za úkon spočívající v písemném podání zpětvzetí odvolání.

Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel instanční stížnost, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou [§ 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů].

Obecné soudy podle stěžovatele neměly spravedlivý důvod pro nepřiznání odměny za úkon právní služby spočívající v písemném podání zpětvzetí odvolání. Stěžovatel poukazuje, že nejenže podal za odsouzeného samotné zpětvzetí odvolání, nýbrž pro něj připravil výslovný souhlas a dále komunikoval i se soudem, fakticky tedy vykonal více úkonů. Stěžovatel vyfakturoval pouze písemné zpětvzetí odvolání, o což jej odsouzený výslovně požádal. Stěžovatel jakožto obhájce byl povinen jednat v souladu s pokyny svého klienta, proto předmětný úkon učinil. Samotné zpětvzetí odvolání nespočívalo v "jednom řádku" textu, nýbrž obsahovalo i důvody a vyjádření, neboť nebylo-li by takto koncipováno, pak by nemohlo být (s ohledem na požadavky trestního řádu) účinné.

Stěžovatel nezpochybňuje, že zpětvzetí odvolání odsouzeného není podmíněno souhlasem obhájce ani jinou formou jejich vzájemné součinnosti, nicméně byl-li svým klientem požádán o učinění daného úkonu, musel jej splnit. Toto zpětvzetí nelze považovat za neúčelný úkon právní služby, když odsouzený v rámci svého práva na obhajobu měl zcela jistě právo požadovat po svém obhájci, aby takový úkon za něj učinil. Uvádí-li krajský soud, že stěžovatel nemusel koncipovat zpětvzetí odvolání za odsouzeného a stačilo přeposlat soudu dopis odsouzeného, pak k tomuto stěžovatel zdůrazňuje, že v dopise byly obsaženy i další informace od odsouzeného, ve vztahu k nimž je vázán mlčenlivostí, a proto nepovažoval za vhodné přeposlat jej soudu bez dalšího (ač tak nakonec po domluvě s klientem učinil).

Stěžovatel dále poukazuje na judikaturu, podle které lze zpětvzetí považovat za úkon právní služby, jmenovitě na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2017 č. j. 32 ICm 2523/2016, 15 VSOL 389/2017-31 (KSBR 32 INS 4703/2016) a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 1993 sp. zn. 10 Co 173/93.

Stěžovatel dovozuje, že zpětvzetí odvolání v trestním řízení je z obsahového i procesního hlediska prakticky totožným úkonem jako zpětvzetí žaloby v řízení ve věcech občanskoprávních, proto jde o úkon ve věci samé. Podle stěžovatele se jeví značně nespravedlivým, aby za tento úkon, který je standardně judikaturou považován za úkon podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu, a jímž plnil stěžovatel žádost svého klienta, nebyl stěžovatel odměněn.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, a proto podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemusí být právně zastoupen, jak vyžaduje § 29 a násl. zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), bod 16.]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)].

Ústavní soud opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení zůstává maximálně zdrženlivý, neboť tato rozhodnutí jen zřídka dosahují ústavněprávního rozměru [viz nález ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1033/21, bod 18. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Široký prostor pro úvahu obecných soudů však vyvažuje požadavek na řádné odůvodnění jejich rozhodnutí o náhradě nákladů, které musí odpovídat jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3923/11, bod 24., či ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18 (N 203/103 SbNU 39), body 19. až 21.].

Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi obdobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává kupříkladu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [srov. např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. Je přitom na stěžovateli, aby unesl důkazní břemeno o intenzitě důsledků napadených rozhodnutí, které ho v řízení o ústavní stížnosti tíží (srov. např. usnesení ze dne 4. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 1893/22 či ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3546/22). Nic takového však z ústavní stížnosti neplyne.

Těžištěm ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s nepřiznáním odměny a paušální náhrady nákladů v celkové výši 2 178 Kč (včetně DPH) za jeden úkon právní služby představovaný zpětvzetím odvolání obžalovaného. Ústavní soud po posouzení námitek uvedených v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že jsou obsahově shodné s námitkami uplatněnými již ve stížnosti proti usnesení okresního soudu. Jelikož se krajský soud stížnostními námitkami řádně zabýval a hodnotil povahu odůvodnění zpětvzetí z hlediska úkonu právní služby, nelze jeho postupu - v rámci výše uvedených limitů ústavněprávního přezkumu - nic zásadního vytknout a Ústavní soud nepovažuje za účelné, aby se jimi opakovaně zabýval. K obdobným závěrům Ústavní soud dospěl kupř. v usnesení ze dne 21. 3. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3520/22. Navíc s přihlédnutím k bagatelní výši požadované částky má Ústavní soud za to, že nepřiznáním odměny obhájci za uvedené úkony nemohlo dojít v tomto konkrétním případě k porušení základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud konstatuje, že nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.