Ústavní soud IV.ÚS 3317/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, jakož i postup Nejvyššího státního zastupitelství v Praze při výkonu dohledu prováděného ve věci vedené pod sp. zn. 2 NZN 205/2021, neboť je přesvědčena, že jimi a tímto postupem byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a z příloh související ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 3284/22, na kterou stěžovatelka odkazuje, se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Plzeň, 3. oddělení (dále jen "policie"), bylo rozhodnuto, že podle § 159a odst. 1 trestního řádu se odkládá trestní věc týkající se oznámení na podezření ze spáchání zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, kterého se měla ve výroku tohoto usnesení blíže popsaným způsobem dopustit J. L., jako likvidátorka a později insolvenční správkyně společnosti B, v likvidaci, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě ji vyřídit jinak.

Napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") byly jako nedůvodné zamítnuty stížnosti obchodní společnosti B, v likvidaci, a R. J. P., proti usnesení policie.

Nejvyšší státní zastupitelství pod sp. zn. 2 NZN 205/2021 reagovalo na přípisy stěžovatelky, kterými se u něj dožadovala, s poukazem na postavení poškozeného, vstupu do trestního řízení proti J. L. a výkonu dohledu Nejvyššího státního zastupitelství nad postupem vrchního státního zastupitelství v dané věci.

Stěžovatelka prohlašuje, že je věřitelem obchodní společnosti B, v likvidaci, a je přihlášena v insolvenčním řízení vedeném stran uvedené společnosti. Případná trestná činnost likvidátorky a později insolvenční správkyně J. L. ji poškodila a je tak dáno její postavení poškozeného v trestním řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou vlastní argumentaci, nýbrž místo toho odkazuje na související ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 3284/22, kterou podal R. J. P., jenž se rovněž cítí být poškozen jednáním J. L., s tím, že se k této již dříve podané ústavní stížnosti připojuje a že se ztotožňuje s argumentací v ní obsažené.

V ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 3284/22 stěžovatel R. J. P. rozebírá jednotlivá jednání J. L., zpochybňuje jejich hospodárnost, a domáhá se svého práva na účinné vyšetřování.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Zásadu subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.

V posuzované věci nutno konstatovat, že z usnesení vrchního státního zastupitelství plyne, že to nebyla stěžovatelka, která by podala stížnost proti usnesení policie. Vrchní státní zastupitelství rozhodovalo toliko o stížnosti jiných osob. Nedošlo tak k nezbytnému vyčerpání opravných prostředků jako podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.

Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit skutečnost, že stěžovatelka podala ve věci neformální podnět k Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Tímto způsobem nelze absenci podání stížnosti proti usnesení policie zhojit. Odkazuje-li stěžovatelka na ústavní stížnost jiného stěžovatele, jde tento odkaz zohednit toliko jako odkaz na uplatněnou argumentaci, avšak stěžovatelka, byť se zmiňuje o připojení se k dřívější ústavní stížnosti, nemůže nijak procesně těžit z jednání jiného stěžovatele. Nutno rozlišovat, že R. J. P. stížnost proti usnesení policie podal, zatímco stěžovatelka nikoliv.

Vzhledem k výše uvedenému je ústavní stížnost nepřípustná, pročež podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.