IV.ÚS 3422/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3422/25 ze dne 17. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Michala Bartoně o ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š., zastoupené Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem, sídlem Libušina 49/3, Praha 2 - Vyšehrad, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2025 č. j. 6 Tdo 525/2025-709, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2024 č. j. 4 To 380/2024-665 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. července 2024 č. j. 6 T 134/2022-639, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem okresního soudu odsouzena za spáchání přečinu křivého obvinění a přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 345 odst. 2 a § 346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem v trvání 30 měsíců. Napadeným rozsudkem krajský soud zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a znovu rozhodl o trestu ve stejné výměře. 2. Stěžovatelka se dostala do konfliktu s E. V. a T. V. ("poškození"), kteří se domnívali, že jim odcizila kočku a domáhali se vstupu do bytu syna stěžovatelky, kde se podle nich kočka měla nacházet. Po přivolání policie k místu konfliktu stěžovatelka obvinila poškozené, že ji fyzicky napadli, což zopakovala v různých variantách při podání vysvětlení u policejního orgánu a v postavení svědka u hlavního líčení, v úmyslu přivodit odsouzení poškozených za skutek, který nespáchali. Stěžovatelka výslovně uvedla, že poškozený do ní úmyslně strčil tak, že upadla na zem, kde se udeřila do zad a temena hlavy. Předseda senátu v rámci ústního odůvodnění rozsudku krajského soudu ze dne 12. 5. 2021 č. j. 2 T 11/2020-186 jímž poškozené v plném rozsahu zprostil podané obžaloby z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byli stíháni, výslovně a adresně vůči stěžovatelce pronesl, že v přípravném řízení a před soudem v hlavním líčení opakovaně lhala v podstatě o všech skutečnostech, které bylo možné ověřit. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka namítá, že v řízení nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků řízení. Trestní soudy účelově prováděly důkazy k tíži stěžovatelky, zatímco důkazy v její prospěch zamítly jako nadbytečné bez odpovídající argumentace. Trestní soudy neprovedly výslech svědkyně F., kterému krajský soud v předchozím trestním řízení přikládal velkou důkazní váhu. Dále nevyhověly návrhům na vypracování znaleckých posudků k posouzení důvěryhodnosti svědků a ke zjištění mechanismu zranění stěžovatelky. Rovněž nezohlednily listinné důkazy o sousedských sporech a předchozích konfliktech mezi stěžovatelkou a poškozenými, které měly prokazovat možné motivy svědků k nepravdivým výpovědím. Trestní soudy taktéž nevyslechly znalce MUDr. Filipovského, který vypracoval znalecký posudek na stěžovatelku a neprovedly důkaz protokolem o provedení místního šetření. Tyto důkazy rozporovaly tvrzení poškozených, že je stěžovatelka odtlačila 50 metrů od domu. 4. Trestní soudy se nedostatečně zabývaly věrohodností svědků poškozených, přestože ti byli motivováni ke křivé výpovědi s ohledem na konfliktní minulost se stěžovatelkou. Výpověď svědka K. byla použita jako jeden z podpůrných důkazů, přestože tento svědek je v sousedském sporu se stěžovatelkou. Navíc nebyl přítomen celému konfliktu, nemohl tedy potvrdit verzi poškozených. Poškození se opakovaně snažili o vstup do bytu stěžovatelky a do bytu syna stěžovatelky a odmítali opustit prostor před bytem a sami přiznali, že došlo ke "strkanici". 5. Podle stěžovatelky došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Výpovědi svědků poškozených vykazovaly rozpory a zveličování v neprospěch stěžovatelky, které nebyly soudy vysvětleny ani vyhodnoceny v kontextu jejich motivace (dlouhodobé sousedské spory). Výpověď svědka K., který incident neviděl, byla vyhodnocena jako podpůrný důkaz v neprospěch stěžovatelky. Svědkyně L. popsala odlišný průběh konfliktu oproti poškozeným, což trestní soudy nevyvrátily, nýbrž pominuly. Listinné důkazy prokazující nevěrohodnost poškozených nebyly do hodnocení zahrnuty, ačkoliv mohly mít zásadní význam. Stěžovatelka svou výpověď o fyzickém napadení navíc doložila lékařskými zprávami a fotodokumentací jejích pohmožděnin, která byla pořízena Policií ČR po jejím návratu z nemocnice. Nikdy navíc nebylo jednoznačně prokázáno, že by se stěžovatelka ujala kočky poškozených. Přestupková komise odložila podnět poškozených ohledně odcizení kočky jako nedůvodný. Úmysl stěžovatelky křivě vypovídat nebyl nade vši pochybnost prokázán a z provedených důkazů nevyplývá, že by její výpověď byla vědomě nepravdivá. Skutečnost, že v trestním řízení proti jiné osobě nedošlo k prokázání trestného činu, neznamená, že osoba, která takový čin oznámila, jednala v úmyslu někoho křivě obvinit. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. 7. Ústavní soud může přistoupit ke kasačnímu zásahu, pokud v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných (rozumných) pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá. 8. V řízení před soudem musí mít účastník možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné pro prokázání svých tvrzení. Tomuto procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také, pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů důkazy neprovedl. Soud nemá povinnost provést všechny důkazy, které účastník navrhl. Je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení a které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek, resp. důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. 9. Co se týče neprovedených důkazů, nevypracování znaleckých posudků stěžovatelka nenamítala v řízení před Nejvyšším soudem a jde tak o materiálně nepřípustnou námitku. To stejné platí o výslechu znalce MUDr. Filipovského a protokolu o místním šetření, kdy stěžovatelka v dovolání vůbec neuvedla, že měly rozporovat tvrzení poškozených, že je stěžovatelka odtlačila 50 metrů od domu. V dovolání toliko hovoří o pochybení policejního orgánu, že neprovedl odpovídající ohledání místa incidentu a nezajistil objektivní forenzní důkazy. Tuto námitku však dále nijak nerozvedla. Ostatně i Nejvyšší soud výslovně uvedl, že stěžovatelka neprovedené důkazy nedostatečně specifikovala. Materiálně nepřípustná je zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo (nález ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 2387/24, bod 36). Nad rámec uvedeného lze dodat, že jak výslech znalce MUDr. Filipovského tak místní šetření okresní soud neprovedl pro nadbytečnost, což výslovně uvedl v bodě 19 napadeného rozsudku. 10. Pokud jde o výslech svědkyně F., s touto námitkou se Nejvyšší soud vypořádal v bodě 27 napadeného usnesení, přičemž stěžovatelka na toto odůvodnění v ústavní stížnosti nijak kvalifikovaně nereaguje. Listinné důkazy ohledně sousedských sporů stěžovatelka blíže nespecifikovala, z napadeného rozsudku okresního soudu nadto vyplývá, že okresní soud určité důkazy týkající se sousedských sporů provedl (body 14 a 15 napadeného rozsudku). Návrh na provedení důkazů lékařskými záznamy vzala stěžovatelka zpět při hlavním líčení a už jej nezopakovala. 11. K posouzení výp