IV.ÚS 3452/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3452/25 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Petrou Kubalíkovou, advokátkou, sídlem náměstí Boženy Němcové 2/1, Újezdeček, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. srpna 2025 č. j. 7 To 267/2025-256 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. června 2025 č. j. 6 T 78/2025-207 a s ní spojeném návrhu na zrušení § 246 odst. 1 a § 265d odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a to v rozsahu, v němž tato ustanovení neumožňují podat poškozenému odvolání a dovolání, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, Okresního státního zastupitelství v Teplicích a B. B. (jedená se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel vystupoval v trestním řízení jako poškozený. Okresní soud v Teplicích shledal vedlejšího účastníka vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se odsouzený na stěžovateli (v té době kolegovi z práce) dopustil tak, že ho kuchyňským nožem s délkou ostří 12 cm bodl do pravé části břicha. Poté došlo k potyčce, během níž se stěžovateli podařilo odsouzeného odzbrojit a uprchnout. Stěžovatel utrpěl vážné zranění, které si vyžádalo operační zákrok s pětidenní hospitalizací a bolestivým léčením, které ho omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu čtrnácti týdnů. Okresní soud uložil odsouzenému nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří roků. Odsouzený jednal ve zkratu způsobeném dlouhodobými duševními problémy, prohlásil vinu, podstupuje léčbu duševních problémů a jednání upřímně lituje, byť na trestnou činnost neprojevil dostatečný náhled. Trest je přísný, ale přiměřený, spravedlivý a nezbytný, protože trestný čin byl závažným útokem na zdraví člověka. Okresní soud též odkázal zdravotní pojišťovnu s adhezním nárokem do občanskoprávního řízení (stěžovatel nárok neuplatnil). 2. K odvolání odsouzeného Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích o trestu odnětí svobody a náhradě škody a znovu rozhodl tak, že se odsouzený odsuzuje k trestu odnětí svobody ve výměře tří let, který podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Zároveň uložil odsouzenému, aby se v průběhu zkušební doby podrobil psychiatrickému léčení, které není ochranným léčením a aby se podroboval psychologickému poradenství. Krajský soud doplnil dokazování znaleckými posudky a lékařskými zprávami k osobě odsouzeného a zjistil, že odsouzený má na své jednání dostatečný náhled a léčí se, není osobou pro společnost nebezpečnou. S ohledem na způsobené zranění o těžkou újmu nešlo, ale s ohledem na dobu léčení ano. Je proto namístě uložit odsouzenému podmíněný trest, neboť jde o dostatečný trest k nápravě. Je velmi pravděpodobné, že všechny své povinnosti bude díky svému osobnostnímu nastavení důsledně dodržovat. Uložení ochranného léčení nebylo namístě, protože odsouzený netrpí duševní poruchou v právním smyslu slova. 3. Přibližně měsíc poté podal stěžovatel podnět k podání dovolání. Nejvyšší státní zastupitelství podnět vyrozuměním ze dne 15. 11. 2025 č. j. 1 NZO 6009/2025-17 odložilo. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena celá řada jeho ústavně zaručených práv. Zaprvé, trestní soudy neústavně zasáhly do jeho participačních procesních práv. Vůbec nebyl vyrozuměn o konání veřejného zasedání o odvolání odsouzeného. Byla mu tak odepřena možnost být přítomen veřejnému zasedání a reagovat na obhajobu odsouzeného. Stěžovateli nebyl doručen ani rozsudek krajského soudu a o pobytu odsouzeného na svobodě se dozvěděl až od svých kolegů. Tento postup je v přímém rozporu s nedávnou judikaturou Ústavního soudu, která konstatuje, že poškozený má jako strana trestního řízení právo účastnit se úkonů, které tvoří základ pro meritorní rozhodnutí trestního soudu. Byl proto vystaven sekundární viktimizaci. 5. Zadruhé, trestní soudy se dopustily nesprávné právní kvalifikace skutku, čímž zároveň porušily princip předvídatelnosti rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků a uložily nepřiměřeně mírný trest. Útok odsouzeného měl být kvalifikován jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Bodnutí do břicha, kde jsou důležité orgány, lze jistě kvalifikovat jako bezprostřední ohrožení na životě, a tedy pokus vraždy. V průběhu potyčky se stěžovatelem neměl odsouzený kontrolu nad svým jednáním a jen shodou okolností nedošlo ke smrti stěžovatele. Odsouzený měl minimálně nepřímý úmysl vraždit, a pokud by se stěžovatel neubránil, nemusel by útok u jednoho bodnutí skončit. Odsouzený bagatelizoval a popíral trestnou činnost, nepomohl stěžovateli a ujel před policií. Odsouzený vylákal stěžovatele na odlehlé místo s úmyslem ho zavraždit a závěry trestních soudů jsou nepřezkoumatelné, vnitřně rozporné a v extrémním rozporu s obsahem důkazů, vůbec nevysvětlují, proč jde jen o těžké ublížení na zdraví. Tímto hodnocením se trestní soudy též odchýlily od ustálené judikatury a uložily excesivně nízký trest. 6. Zatřetí, trestní soudy systémově znemožnily přezkum právní kvalifikace a porušily stěžovatelovo právo na účinné vyšetřování. K zásahu do práv stěžovatele došlo již jen tím, jak bylo řízení vedeno, již obžaloba nesprávně kvalifikovala útok. Při hlavním líčení odsouzený prohlásil vinu a trestní soud toto prohlášení přijal. Tím došlo k zafixování právní kvalifikace způsobem, který znemožnil následnou ochranu stěžovatele. Zůstal proto bez účinné ochrany vůči podhodnocenému skutku. Stěžovatel proto navrhuje též zrušení § 246 odst. 1 a § 265d odst. 1 trestního řádu, a to v rozsahu, v němž tato ustanovení neumožňují podat poškozenému odvolání a dovolání a neústavně tak znemožňují poškozenému účinnou právní ochranu před protiprávním násilím. Poškození by měli mít možnost se bránit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost je přípustná, vyjma té části, kterou stěžovatel brojí proti výrokům rozsudku okresního soudu o trestu odnětí svobody a náhradě škody, které krajský soud zrušil (Ústavní soud nemůže přezkoumávat výroky, které byly zrušeny či změněny). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud si vyžádal trestní spis a vyzval účastníky a státní zastupitelství, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 9. Okresní soud uvedl, že stěžovatel byl veden jako procesní strana ve smyslu § 43 trestního řádu a měl možnost uplatňovat svá procesní práva. Byl osobně přítomen u hlavního líčení i vyhlášení rozsudku. Oba rozsudky mu byly doručovány hybridní poštou. 10. Krajský soud uvedl, že stěžovateli samozřejmě náležela práva stanovená v § 43 odst. 1 trestního řádu, tj. i právo účastnit se veřejného zasedání o odvolání. V tomto konkrétním případě krajský soud však stěžovatele nevyrozumíval s ohledem na § 233 odst. 1 trestního řádu a skutkové okolnosti věci. Stěžovatel nemohl být rozhodnutím dotčen, neuplatnil adhezní nárok, neměl zmocněnce. Odsouzený prohlásil vinu. Stěžovatel svá práva neuplatňoval v přípravném řízení ani v řízení před okresním soudem, krajský soud proto neočekával, že by se na tom cokoli změnilo. Stěžovatel neuplatňoval právo být informován o propuštění odsouzeného z vazby na svobodu či o případném trestu odnětí svobody. Stěžovatel zřejmě neměl zájem v odvolacím řízení uplatňovat svá práva, neměl zájem se setkat s odsouzeným, a proto krajský soud shledal, že není třeba stěžovatele znovu konfrontovat s trestným činem a upozorňovat ho na veřejné zasedání, na kterém by nemohl s ohledem na rozsah přezkumu nic změnit. K tomu, jakým způsobem odsouzený zasáhl do práv stěžovatele, se stěžovatel vyjadřoval v přípravném řízení, je to zřejmé z povahy věci a při rozhodování k tomu krajský soud přihlédl. K uloženému trestu odkázal krajský soud na detailní odůvodnění rozsudku. 11. Okresní státní zastupitelství v Teplicích sdělilo, že se k ústavní stížnosti nebude vyjadřovat. 12. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem uvedlo, že stěžovatel proti užití právní kvalifikace nevznesl žádné námitky. Nežádal o přezkoumání postupu policejního orgánu ani o podnět k výkonu dohledu. Účastnil se hlavního líčení a proti kvalifikaci nic nenamítal. Nebyl-li stěžovatel informován o konání veřejného zasedání, skutečně tím došlo k porušení zákona, protože poškozený neztrácí své postavení ve smyslu § 43 odst. 1 trestního řádu tím, že škoda byla nahrazena nebo nárok na její náhradu neb