IV.ÚS 3568/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3568/25 ze dne 7. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Asociace Falun Gong České republiky, z.s., sídlem V Brance 436, Komárov, zastoupeného Mgr. Helenou Hejskovou, advokátkou, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2025 č. j. 6 Afs 273/2024-48 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2025 č. j. 14 Af 31/2023-90, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími uvedenými v záhlaví a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 Listiny. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel pořádal v Kongresovém centru Praha ve dnech 28. 5. 2022 a 29. 5. 2022 tři kulturní akce Shen Yun. Úřad městské části Prahy 4 (správce poplatku) mu platebním výměrem stanovil místní poplatek ze vstupného na představení ve výši 638 622 Kč, který zvýšil dle § 11 odst. 3 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích (dále jen "zákon o místních poplatcích") na dvojnásobek, tedy 1 277 244 Kč. Správce poplatku se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že představení měla spadat pod výjimku stanovenou v § 6 odst. 1 zákona o místních poplatcích. Na základě této výjimky se poplatek ze vstupného neplatí, pokud celý výtěžek pořadatel odvede na charitativní a veřejně prospěšné účely. Dle správce poplatku stěžovatel nemohl využít této výjimky z povinnosti zaplatit poplatek, neboť neohlásil údaje ve smyslu § 14a odst. 1 a 6 zákona o místních poplatcích. 3. Proti platebnímu výměru se stěžovatel odvolal. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 28. 8. 2023 změnil platební výměr tak, že místní poplatek ze vstupného snížil na částku 638 623 Kč. Odstranil tedy sankční 100% navýšení poplatku. 4. K žalobě stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 21. 10. 2024 č. j. 14 Af 31/2023-48 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil. Podle městského soudu - stručně řečeno - vzhledem k nejednoznačnosti úpravy obsažené v zákoně o místních poplatcích a s ohledem na zásadu in dubio mitius vynětí z poplatkové povinnosti podle § 6 odst. 1 in fine zákona o místních poplatcích, jehož se stěžovatel dovolával, nelze považovat za osvobození dle téhož zákona. Městský soud uzavřel, že dopadala-li by na stěžovatele výluka podle § 6 odst. 1 věta poslední zákona o místních poplatcích, a tedy nebyl-li by vůbec poplatníkem, nemohl mu podle § 14a odst. 6 téhož zákona v důsledku nesplnění ohlašovací povinnosti zaniknout nárok na neplacení místního poplatku ze vstupného, jak uvedl vedlejší účastník, neboť tato povinnost dopadá právě jen na poplatníky, resp. poplatkové subjekty. 5. Tento rozsudek napadl vedlejší účastník kasační stížností, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím tak, že rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud s využitím historického, systematického a teleologického výkladu vyslovil závazný právní názor, že výraz "neplatí" použitý v poslední větě § 6 odst. 1 zákona o místních poplatcích je nutné považovat za osvobození od poplatku podle téhož zákona. 6. Městský soud následně v napadeném rozhodnutí, vycházeje z kasační závaznosti rozsudku Nejvyššího správního soudu, vysvětlil, že zamýšlel-li stěžovatel dosáhnout na dobrodiní osvobození od poplatku ze vstupného (§ 6 odst. 1 věta poslední zákona o místních poplatcích), byl v souladu s § 14a tohoto zákona povinen sdělit správci poplatku nejméně týden před konáním akce údaje rozhodné pro stanovení výše poplatkové povinnosti, tj. druh akce, název pořadatele, datum a hodinu konání akce, místo konání, kapacitu místa pořádání (tj. nejvyšší počet osob, jež pojme), a také, že celý výtěžek je určen na charitativní a veřejně prospěšné účely. Neohlásil-li však stěžovatel řádně a včas, že jeho akce podléhá osvobození od poplatku ze vstupného, nemohl se úspěšně dovolat nároku na osvobození od tohoto poplatku. 7. Městský soud dále vypořádal zbývající námitky stěžovatele. Za nepřípadné (s ohledem na zákonnou notifikační povinnost) označil úvahy o tom, zda správce poplatku musel, mohl či měl vědět o charitativní povaze stěžovatelem pořádané akce. Za nerozhodnou (vzhledem k závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu) označil okolnost, zda stěžovatel odvedl celý výtěžek z jím pořádaných akcí na charitativní účely. Za nedůvodnou pak považoval námitku nepřiměřenosti vyměřeného poplatku. Část námitek městský soud označil za nepřípustné, protože je stěžovatel vznesl až po uplynutí lhůty pro podání žaloby. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel v obou napadených rozhodnutích spatřuje porušení čl. 11 odst. 5 Listiny dané tím, že Nejvyšší správní soud jako soud kasační svým výkladem nepřípustně rozšířil poplatkovou povinnost i na akce, které jsou v souladu s jazykovým zněním zákona o místních poplatcích z působnosti tohoto zákona výslovně vyňaty. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 30/06, z něhož se podává, že navázáním zániku poplatkové povinnosti na splnění ohlašovací povinnosti došlo k jednání nad rámec zákona, resp. v rozporu se zákonem. Ústavní pochybení spatřuje rovněž v tom, že se městský soud odmítl zabývat částí jeho argumentace. Má za to, že námitka týkající se právního posouzení oprávněnosti nároku by měla být soudem zkoumána kdykoli v průběhu řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti je nutno uvést, že Ústavní soud ve své judikatuře setrvale respektuje účel § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, podle něhož se Nejvyšší správní soud nemá v téže věci opakovaně zabývat stejnými otázkami. Kasační stížnost, v níž by stěžovatel zpochybnil výhradně věcné hodnocení žalobních námitek, které by bylo v souladu s předchozím závazným názorem Nejvyššího správního soudu, by proto byla nepřípustná. V takové procesní situaci, jež nastala ve vztahu k námitce výkladu § 6 odst. 1 zákona o místních poplatcích ve spojení s § 14a odst. 6 téhož zákona i v nyní posuzované věci, je nutné ústavní stížností napadnout přímo rozhodnutí městského soudu, což také stěžovatel v souladu s poučením, jehož se mu od městského soudu dostalo, učinil. Ústavní stížnost směřující přímo proti rozhodnutí městského soudu je proto v této části přípustná. 10. K druhé argumentační linii, poukazující na porušení práva na spravedlivý proces tvrzeně daného tím, že se městský soud pro opožděnost odmítl zabývat částí stěžovatelových námitek, se ovšem Nejvyšší správní soud doposud nevyjádřil. Bylo by proto v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, kdyby důvodnost této části stížnostní argumentace posuzoval rovnou Ústavní soud. U této (svou povahou procesní) námitky, již bylo možné přípustně uplatnit v opakované kasační stížnosti, kterou však stěžovatel nepodal, se stěžovatel vlastním přičiněním připravil o možnost jejího věcného vyhodnocení Ústavním soudem z pohledu existence porušení základních práv či svobod. V této části je proto ústavní stížnost nepřípustná (srov. obdobně usnesení ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 60/23, body 3 a 4). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), který se s ohledem na své ústavní postavení řídí zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů (srov. již nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99). Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, nevede sama o sobě k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20). 12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv