Ústavní soud IV.ÚS 37/23

Ústavnímu soudu byla dne 3. 1. 2023 doručena ústavní stížnost směřující proti výrokům II a III shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"). Krajský soud rozhodoval ve věci vypořádání společného jmění manželů (stěžovatelky a vedlejšího účastníka), přičemž napadenými výroky rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na úhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně, ani řízení odvolacího, a oba jsou povinni nahradit České republice - Okresnímu soudu ve Zlíně náklady řízení, jejíž výše bude vyčíslena samostatným usnesením.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla oba nákladové výroky s tvrzením, že porušují její právo vlastnit majetek chráněné čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny. Zatímco Okresní soud ve Zlíně jako soud prvého stupně přiznal stěžovatelce náklady řízení ve výši 645 490 Kč, krajský soud jako soud odvolací rozhodl o nákladech řízení tak, jak bylo shora uvedeno, čímž dle stěžovatelky rozhodl v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 572/19, sp. zn. I. ÚS 262/20 a sp. zn. IV. ÚS 404/22.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení i repliku stěžovatelky. Vedlejší účastník řízení Ústavnímu soudu sdělil, že podal proti výroku ve věci samé dovolání.

Dne 30. 5. 2023 obdržel Ústavní soud prostřednictvím Okresního soudu ve Zlíně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, č. j. 22 Cdo 91/2023-468, kterým bylo rozhodnuto o dovolání vedlejšího účastníka. Tímto rozsudkem Nejvyšší soud zrušil shora označený rozsudek krajského soudu a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Citované ustanovení je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Podmínkou projednání ústavní stížnosti je mimo jiné předpoklad pravomocně skončeného předchozího řízení. Vzhledem k tomu, že shora označený rozsudek krajského soudu byl dovolacím soudem zrušen v celém rozsahu, tedy i v ústavní stížností napadených nákladových výrocích II a III, odpadl předmět řízení před Ústavním soudem a o právech stěžovatelky zatím nebylo obecnými soudy pravomocně rozhodnuto.

Ústavní soud proto ústavní stížnost na základě § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.