Ústavní soud IV.ÚS 3716/12

Návrhem ze dne 12. 6. 2012 se stěžovatel domáhal vydání předběžného opatření, aby bylo matce jeho dvou nezletilých dětí zakázáno odstěhovat se s nimi natrvalo do zahraničí, a to po té, co mu matka písemně oznámila, že se 1. 7. 2012 stěhuje spolu s dětmi do Rakouska. Nesouhlas s odstěhováním dětí do zahraničí stěžovatel sdělil matce dětí ještě před tímto jejím definitivním oznámením o odstěhování a poučil ji, že pokud bude na přestěhování dětí do zahraničí trvat i přes jeho nesouhlas, musí se obrátit na příslušný soud, který v případě nesouhlasu druhého rodiče může svým rozhodnutím souhlas rodiče nahradit.

Okresní soud v Českém Krumlově stěžovatelovy argumenty na vydání předběžného opatření uznal a matce G. J. vycestování s nezletilými dětmi do zahraničí zakázal usnesením ze dne 14. 6. 2012 č. j. 8 Nc 422/2012-17. K odvolání matky Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10. 8. 2012 č. j. 6 Co 1799/2012-59 změnil usnesení soudu první instance tak, že stěžovatelův návrh na nařízení předběžného opatření zamítl s odůvodněním, že přestěhováním dětí do Rakouska nedojde k výraznému zhoršení stěžovatelova kontaktu s nezletilými dětmi, a že matka stěžovateli nijak nebrání ve styku s dětmi.

Stěžovatel napadenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích vytýká, že změnou usnesení prvoinstančního soudu, jímž bylo matce zakázáno vycestovat s nezletilými dětmi do zahraničí bez jeho souhlasu, odvolací soud zrušil zatímní úpravu poměrů prvoinstančního soudu, která mu garantovala ústavně zaručené právo na rodičovskou výchovu a péči a omezil tak výkon jeho rodičovské zodpovědnosti v rozporu s § 49 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Stěžovatel uvádí, že byl s dosavadní úpravou styku se svými nezletilými dětmi smířen a neměl tak důvod podávat návrh na její změnu. Za dané situace pouze usiloval o to, aby se matka neodstěhovala s dětmi bez jeho souhlasu do zahraničí. Krajský soud tak podle stěžovatele nepochopil institut uvedeného ustanovení § 49 zákona o rodině, když na jedné straně vyslovil závěr, že rozhodování o přestěhování dětí do zahraničí je podstatnou náležitostí při výkonu rodičovské zodpovědnosti a vyžaduje tak souhlas obou rodičů, na druhé straně však argumentuje, že v dané věci zde přesto nejsou podmínky pro vydání předběžného opatření. Rozhodnutí krajského soudu přitom není podle názoru stěžovatele dostatečně odůvodněno. Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů a nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Podle čl. 83 Ústavy je jeho úkolem ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. V případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňuje [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

Ve věci stěžovatelem napadeného rozhodnutí se jedná o rozhodnutí, které má charakter předběžného a dočasného opatření, jehož trvání je omezeno a může být k návrhu zrušeno. Ústavní soud je v takovém případě oprávněn se jen přesvědčit, zda jsou jeho důvody vůbec dány, a zda obecný soud při rozhodování o předběžném opatření postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. stanoveným zákonným postupem (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 a usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz). K přezkumu reálné existence podmínek vydání předběžného opatření není Ústavní soud oprávněn, i na vydání předběžného opatření jsou však kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu.

Jak plyne ze spisového materiálu, matka se bezprostředně po nabytí právní moci rozhodnutí krajského soudu o odvolání přestěhovala s dětmi do Rakouska a dne 16. 8. 2012, tedy ještě před podáním ústavní stížnosti, podala návrh na nahrazení souhlasu otce s odstěhováním nezletilých dětí do Rakouska rozhodnutím soudu. K tomuto návrhu v probíhajícím soudním řízení vedeném pod sp. zn. 8 Nc 422/2012, 8Sen: 332/2012 rozhodl nyní Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 22. 2. 2013 č. j. 8 Nc 422/2012-279, 8Sen: 332/2012 tak, že souhlas otce s odstěhováním dětí do Rakouska nenahradil. Proti tomuto rozhodnutí podala matka nezletilých dětí odvolání, o němž bude teprve rozhodováno odvolacím soudem.

Ústavní soud ve věcech práva rodinného opakovaně judikuje, že zasahuje jen v případech skutečně extrémních (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1796/07, II. ÚS 2311/08, III. ÚS 1328/08 či IV. ÚS 2887/09, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Přezkum činnosti obecných soudů ze strany Ústavního soudu se v těchto případech omezuje toliko na posouzení ústavní konformity jejich postupu. K tomu Ústavní soud rekapituluje a uzavírá, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému. Ústavní soud je při přezkoumání jeho rozhodnutí oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Tvrzení stěžovatele uvedená v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.

V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Českých Budějovicích postupoval v rámci daném mu příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele, a mezi jeho skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelné. K tomu Ústavní soud dodává, že obecné soudy ve výše zmíněném probíhajícím soudním řízení posuzují návrh matky na nahrazení souhlasu otce s odstěhováním dětí do Rakouska. Rozhodnutí o matkou podaném odvolání, podaném po pro ni nepříznivém rozhodnutí soudu prvního stupně, je plně věcí odvolacího soudu a jeho rozhodnutí nepřísluší Ústavnímu soudu svým rozhodnutím předjímat.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly a Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.