IV.ÚS 3739/19

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozhodl, že soudce David Otevřel není vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci sp. zn. 89 T 56/2017. Dle soudu nemohou pochybnosti o podjatosti soudce vyplývat toliko z jeho odlišných právních názorů a jím zvoleného procesního postupu.

Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry městského soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti velmi obsáhle popisuje jednotlivé problematické úkony provedené zmíněným soudcem, z nichž dovozuje důvody pro jeho vyloučení ze stěžovatelovy trestní věci. Napadená usnesení tak dle stěžovatele porušují jeho ústavní právo na rozhodování nestranným soudem.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud považuje zásadně za nepřípustnou ústavní stížnost, která směřuje proti usnesením obecných soudů, kterými je v trestním řízení rozhodováno o (ne)vyloučení soudce či jiné osoby. Taková vada řízení je zpravidla napravitelná ještě v samotném trestním řízení a dotčené osoby ji tak mohou uplatnit v rámci opravných prostředků (viz např. usnesení ze dne 23. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1528/18, ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 1219/18 nebo ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 76/18 a v nich uvedenou judikaturu; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatelova situace je však odlišná, neboť ten již všechny opravné prostředky v rámci trestního řízení uplatnil a ústavní stížnost podal až po jejich vyřízení (proti způsobu jejich vyřízení pak směřuje jiná ústavní stížnost). Z formálního hlediska tedy Ústavní soud považoval ústavní stížnost za přípustnou, neboť formálně stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které měl k ochraně svých práv k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko obsáhle opakuje námitky, které již uplatnil v předchozí ústavní stížnosti a s kterými se Ústavní soud vypořádal v usnesení ze dne 21. 11. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2878/19, stejně jako obecné soudy v předcházejícím trestním řízení. Ústavní soud přitom v dané věci neshledal žádný důvod se odchýlit od svých dřívějších závěrů, dle nichž nedošlo k porušení stěžovatelových ústavních práv nevyloučením uvedeného soudce, neboť jak toto usnesení, tak rozhodnutí vydaná soudy v trestním řízení odpovídají ustálené judikatuře Ústavního soudu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.