IV.ÚS 3763/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 3763/25 ze dne 11. 2. 2026 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele I. F., t. č. Vazební věznice Litoměřice, zastoupeného Mgr. Anetou Marcinkovou, advokátkou, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. října 2025 č. j. 5 To 257/2025-50, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel je vazebně stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Do vazby byl vzat 13. 4. 2025 z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Stěžovatel následně podal žádost o propuštění z vazby, která byla zamítnuta usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 7. 7. 2025 č. j. 5 Nt 2801/2025-19 a byl nadále ponechán ve vazbě (již jen) z důvodu uvedeném v § 67 písm. c) trestního řádu (vazba předstižná). Ke dni 16. 7. 2025 přestali být spoluobvinění stěžovatele vazebně stíháni. Nikoli však proto, že by u nich vazební důvody pominuly, nýbrž byli propuštěni kvůli administrativní chybě učiněné orgány činnými v trestním řízení. 3. Opětovné žádosti stěžovatele o propuštění z vazby již okresní soud usnesením ze dne 10. 9. 2025 č. j. 4 Nt 2807/2025-16 vyhověl. Měl sice za to, že důvod předstižné vazby byl v této věci naplněn, avšak současně uvedl, že vazbu lze nahradit mírnějšími opatřeními. V tomto směru tedy dále rozhodl o přijetí záruky Muslimské obce v T., imáma M. A. za další chování stěžovatele a písemného slibu stěžovatele. Současně rozhodl o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Konečně, stěžovateli též uložil zákaz vycestovat za hranice České republiky. 4. Na základě stížnosti státní zástupkyně Krajský soud v Ústí nad Labem svým ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu zrušil. Nepřijal nabízenou záruku ani slib stěžovatele a ani nenahradil vazbu dohledem probačního úředníka a žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl. Dospěl taktéž k závěru, že byl naplněn důvod předstižné vazby, avšak neshledal, že vazbu je možné nahradit jinými prostředky. Měl především výhrady vůči úplnosti dokazování okresního soudu ve vztahu k přijetí nabídky na převzetí záruky za další chování stěžovatele. Okresní soud nijak neověřil "kvalitu" nabídnuté záruky (ta obsahovala jen obecná konstatování jak co do osoby obviněného, tak co do realizace nabízené záruky) a za takové důkazní situace nebylo možno záruku přijmout. Krajský soud tudíž rozhodl, že není třeba doplnit dokazování provedením výslechu imáma, neboť nabídku záruky nebylo možné v dané fázi řízení vůbec akceptovat. Tento závěr odůvodnil především závažností trestné činnosti, z níž je stěžovatel obviněn a současně tím, že z dosud zajištěných důkazů plyne, že doba, po níž stěžovatel projevuje zájem o islám, a po níž je v kontaktu s Muslimskou obcí v T., se kryje s dobou, kdy mělo docházet k páchání trestné činnosti, pro kterou je nyní stíhán. Krajský soud se navíc ztotožnil s argumentací státní zástupkyně, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl nějaké hlubší vazby na Muslimskou obec v T. a ta by tak jen stěží mohla na stěžovatele po jeho propuštění z vazby efektivně působit a zaručit se za jeho další jednání. To platí tím spíše, že stěžovatel měl po svém propuštění pobývat mimo T. 5. Krajský soud dále, ve shodě s názorem okresního soudu, podotkl, že trestní stíhání je proti stěžovateli vedeno důvodně, a důvodnost stíhání podpírá celá řada zajištěných důkazů. Navíc od rozhodnutí okresního soudu došlo k zajištění dalších důkazů, které vedly ke zpřísnění právní kvalifikace jednání stěžovatele. Krajský soud též dospěl k závěru o naplnění důvodu předstižné vazby, a to především vzhledem k osobním poměrům stěžovatele a též k charakteru trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Stěžovatel plánoval po své propuštění bydlet v domácnosti svého spoluobviněného, otce jeho partnerky, který je současně považován za tzv. vedoucího pachatele stíhaného skutku. Stěžovatel dále sice tvrdil, že před vzetím do vazby měl příjmy z brigád, avšak tuto skutečnost nebyl schopen nijak doložit. Současně měl krajský soud za to, že stěžovatel páchal drogovou trestnou činnost ve snaze vylepšit svou finanční situaci (sám uživatelem návykových látek není). 6. Stěžovatel předložil příslib zaměstnání, avšak nebylo z něj patrno, jak vysoký by měl být jeho příjem v případě, že by s ním byla uzavřena pracovní smlouva. Nebylo tedy jasné, jestli vůbec může tento příslib pozitivně ovlivnit budoucí finanční poměry stěžovatele a napomoci k tomu, aby se zdržel dalšího páchání (velmi lukrativní) trestné činnosti, pro níž je stíhán (výroby pervitinu). Tyto obavy byly dále zesíleny tím, že se na výrobě pervitinu podílel opakovaně. Navíc, stěžovatel byl již opakovaně soudně trestán. Jednalo se sice o odlišnou trestnou činnost, ale krajský soud zde především zdůraznil, že skutku, pro který je nyní stíhán, se měl dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení. Stěžovatel se tedy namísto prokázání nápravy dopustil jednání, pro které je důvodně podezřelý ze spáchání ještě závažnější trestné činnosti, než byla ta, pro kterou byl dříve odsouzen. Fakt, že Probační a mediační služba uvádí, že stěžovatel v rámci dohledu plnil řádně své povinnosti, by jistě bylo třeba hodnotit pozitivně, avšak ani to nepřispělo k tomu, aby se vyvaroval páchání další trestné činnosti. Dohled probačního úředníka tedy nepovažoval za způsobilý k nahrazení vazby, stejně jako písemný slib obviněného. Konečně, za vhodnou alternativu k vazbě pak krajský soud nepovažoval ani zákaz vycestovat, neboť ten spíše míří k naplnění účelu vazby útěkové, avšak naplnění tohoto vazebního důvodu v případě stěžovatele okresní soud neshledal. Krajský soud tudíž uzavřel, že setrvání stěžovatele ve vazbě je zcela namístě. Na tomto závěru nemohl nic změnit ani fakt, že další spoluobvinění stěžovatele již nejsou vazebně stíháni (viz bod 2 výše). II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu, neboť jím měla být porušena jeho základní práva na osobní svobodu, spravedlivý proces a účinné opravné prostředky podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 a 13 Úmluvy. Těžiště stížnostních námitek spočívá v polemice stěžovatele se závěrem krajského soudu o tom, že v jeho případě nebylo možné vazbu nahradit mírnějšími prostředky. Konkrétně má za to, že krajský soud pochybil, když odmítl akceptovat písemnou záruku imáma Muslimské obce v T., a to proto, že soudu nepřísluší hodnotit obsah záruky (včetně toho, jaký je vztah stěžovatele k jeho víře), ale pouze to, zda tato byla poskytnuta důvěryhodnou osobou, kterou tento imám bezpochyby je. Stěžovatel dále namítá, že pokud měl krajský soud za to, že v řízení nebyla dostatečně prokázána pevnost jeho vztahu k Muslimské obci v T., resp. jejímu imámovi, měl imáma vyslechnout, jak navrhoval. Krajský soud však nejen že tento důkaz neprovedl, ani o jeho neprovedení nerozhodl. 8. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud dospěl k závěru o nemožnosti nahrazení vazby mírnějšími prostředky toliko na základě povahy stíhané trestné činnosti, přičemž pro takovýto závěr neměl oporu v zákoně. Bez podrobnější argumentace také uvádí, že mu mělo krajským soudem být kladeno k tíži to, že využil svého práva v trestním řízení nevypovídat a také to, že po propuštění plánoval žít ve společné domácnosti s dalším spoluobviněným. 9. Nadto má stěžovatel za to, že v jeho věci nebyl naplněn důvod předstižné vazby, neboť krajský soud neuvedl žádné konkrétní skutečnosti zakládající reálnou obavu z toho, že by mohl v trestné činnosti pokračovat. V tomto směru poukazuje na to, že krajský soud dostatečně nezohlednil, že nebyl dosud nikdy odsouzen za obdobnou trestnou činnost, jeho pouze okrajový podíl na stíhané trestné činnosti a že ostatní spoluobvinění již nejsou vazebně stíháni. Zdůrazňuje rovněž, že pro případ propuštění si zajistil bydlení i zaměstnání, složil písemný slib a projevil ochotu podrobit se všem dostupným opatřením nahrazujícím vazbu. Napadené rozhodnutí proto považuje za porušující zásadu presumpce neviny, neboť vyznívá tak, že vazba je u něj chápána jako definitivní a sankční opatření, nikoli jako dočasný zajišťovací institut. 10. Konečně, stěžovatel obšírně reprodukuje obecné poža