IV.ÚS 395/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 395/26 ze dne 18. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4 - Braník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2025 č. j. 25 Cdo 3470/2024-941, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2024 č. j. 17 Co 130/2024-901 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. prosince 2023 č. j. 25 C 394/2013-835, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, a R. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na ochranu lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatelka se po vedlejších účastnících domáhala zaplacení částky 4 946 400 Kč z titulu náhrady škody za ztížení společenského uplatnění. Škoda jí vznikla dne 15. 6. 2012 při dopravní nehodě zaviněné druhým vedlejším účastníkem jako řidičem vozidla pojištěného u první vedlejší účastnice pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Při určení výše odškodnění stěžovatelka vycházela z ohodnocení trvalých následků, které podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen "vyhláška č. 440/2001 Sb."), vypracovali MUDr. Dobroslav Novák a MUDr. Jiří Toman a stanovili je částkou 1 236 600 Kč (i s 50% navýšením). Stěžovatelka nadto požadovala mimořádné zvýšení náhrady na čtyřnásobek (§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.). 3. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozhodoval v pořadí třetím a stávající ústavní stížností napadeným rozsudkem, a to poté, co jeho v pořadí druhý rozsudek spolu s navazujícím rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesením Nejvyššího soudu byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 2221/22. Obvodní soud žalobu zamítl, co do částky 3 560 520 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až VI). Vycházel přitom z obdobných případů posuzovaných v judikatuře především Nejvyššího soudu a uvedl, že považuje za dostatečné odškodnění stěžovatelky v rozsahu dvojnásobku základního bodového ohodnocení, tedy částku, kterou stěžovatelka již dostala. Požadovaný téměř sedminásobek byl podle jeho názoru přemrštěný. Vzal v úvahu, že stěžovatelka je matkou tří dětí, život zaměřila především na péči o ně, s manželem plánovali čtvrté dítě, vedla v zásadě běžný pracovní, společenský i rodinný život, který nijak nevybočoval z průměru populace, žila ve spokojeném fungujícím vztahu. Nehoda zasáhla do všech oblastí jejího života i života její rodiny, byly zraněny i dvě děti. Vedlejší účastník nehodu způsobil pod vlivem alkoholu, byl za svůj čin odsouzen a dopady tohoto činu si vzhledem k regresnímu nároku vedlejší účastnice ponese do konce života. Na druhou stranu stěžovatelka není ze žádné oblasti života zcela vyloučena, pouze je významně omezena, úraz utrpěla zhruba v polovině průměrné délky života (ve 37 letech). K otázce použití Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví připravené Nejvyšším soudem (dále jen "Metodika") zdůraznil, že stěžovatelka předložila posudek MUDr. Martina Němce, kterým byla podle Metodiky náhrada za ztížení společenského uplatnění po zvýšení s ohledem na věk vyčíslena částkou 1 292 810 Kč, a stěžovatelka obdržela částku 1 385 880 Kč. Dosud přiznané odškodnění tedy koresponduje s odškodněním přiznávaným v souladu s Metodikou. Obvodní soud považoval za rozporné se zásadou retroaktivity a se zásadou rovnosti stran, aby stěžovatelce bylo přiznáno odškodnění dle současných poměrů, s ohledem na délku řízení, kterou významně sama zavinila. 4. K odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 692 940 Kč; jinak co do zamítnutí žaloby ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 2 867 580 Kč, rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III) a povinnosti vedlejších účastníků zaplatit soudní poplatek (výrok IV). I městský soud vycházel z toho, že dopravní nehoda zasáhla do všech oblastí života stěžovatelky, tedy do života osobního, rodinného, pracovního a sportovně sociálního. Ve všech těchto oblastech byla stěžovatelka omezena, nebyla z nich však zcela vyloučena. Přestože obvodní soud i vzhledem k dopadům nehody na život stěžovatelky přikročil již v rozhodnutích předcházejících ústavní stížností napadenému rozsudku ke zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., nepovažoval městský dosud přiznanou náhradu ve výši 1 385 880 Kč za dostatečnou, a to s ohledem na negativní dopady do života stěžovatelky a ekonomický kontext současné doby a přiznal jí ve výroku I uvedenou částku. V průběhu řízení tak bylo stěžovatelce postupně vyhověno celkem co do částky 2 078 820 Kč. 5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné. Přípustnost dovolání nezaložila otázka týkající se výše poskytnutého odškodnění, neboť městský soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže při posuzování možnosti zvýšení odškodnění za škodu (újmu) na zdraví podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. pro větší časový odstup od konce účinnosti této vyhlášky vzal za splněnou podmínku zvlášť výjimečného případu hodnou mimořádného zřetele a navýšil toto odškodnění na trojnásobek, aby tak nedošlo k výraznému nepoměru mezi odškodněním, jež podle vyhlášky má být za škodu na zdraví přiznáno, a odškodněním, jež by bylo přiznáno ve stejném případě podle § 2958 občanského zákoníku. Samotný násobek tohoto navýšení se odvíjí od konkrétních skutkových okolností případu a sám o sobě nemůže představovat otázku hmotného práva. Nejvyšší soud se vyjádřil i k závěrům vyplývajícím z předchozího nálezu ve věci (sp. zn. I. ÚS 2221/22). Předně poukázal na to, že stěžovatelka vychází z mylného předpokladu, uvádí-li, že Ústavní soud zavázal obecné soudy rozhodnout v této věci podle Metodiky a považovat ji nikoliv za korektiv, ale za standard. Ústavní soud v nálezu připomněl, že při určení výše náhrady podle Metodiky se vychází ze 400násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného. Z nálezu žádným způsobem nevyplývá, k jakému okamžiku má být posouzení dané otázky vztaženo, avšak nepochybně není cíleno na rok předcházející ustálení zdravotního stavu, k němuž došlo počátkem roku 2014, neboť zdůraznění časového odstupu, s nímž je o nároku stěžovatelky rozhodováno, by pak postrádalo smysl. Stejně tak se jeví jako ne zcela spravedlivé, aby byl za rozhodující pokládán například rok předcházející příslušnému soudnímu rozhodnutí, protože není ani vinou vedlejších účastníků, že řízení trvá dlouhou dobu. Poškozený, v jehož případě by řízení (ať už z jakýchkoliv příčin) trvalo dlouho, by pak byl na úkor škůdce (pojistitele) zvýhodněn oproti poškozenému, u nějž došlo k meritornímu rozhodnutí v kratším časovém horizontu. I kdyby soud vycházel z výše uvedeného algoritmu (400násobek), odpovídala by částka náhrady v roce 2023 při zohlednění omezení stěžovatelky zjištěného znaleckým posudkem ve výši 11,69 % částce 2 129 076,32 Kč, po zvýšení o 10 % z důvodu věku částce 2 341 983,95 Kč. Nejvyšší soud dále uvedl, že ke kompenzaci ztráty hodnoty původně vyčíslené a požadované částky alespoň do nějaké míry obvykle slouží institut úroku z prodlení, který však stěžovatelka v tomto řízení nepožadovala. Nejvyšší soud rovněž připomenul, že stěžovatelce byla část odškodnění pravomocně přiznána již dříve (částka 422 940 Kč rozsudkem obvodního soudu ze dne 2. 6. 2017 č. j. 25 C 394/2013-345 a částka 962 940 Kč rozsudkem obvodního soudu ze dne 22. 5. 2020 č. j. 25 C 394/2013-610), a nelze tedy na věc nahlížet stejně, jako by se jí dosud nedostalo žádného odškodnění. Nejvyšší soud i při srovnání s jinými obdobnými případy a při zohlednění znaleckého posudku MUDr. Martina Něm