IV.ÚS 405/20

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2, Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky domáhali vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Břeclavi, Okresnímu státnímu zastupitelství v Břeclavi a Generálnímu ředitelství cel pokračovat v porušování uvedených práv stěžovatelů a přikázal jim obnovit stav před jejich porušením a v tomto rámci "vrátit" stěžovatelům rovněž věci "zajištěné" při domovní prohlídce provedené u stěžovatele 1, respektive vydané dobrovolně stěžovatelem 2 orgánům celní správy.

Z ústavní stížnosti a příloh k ní připojených vyplynulo, že v trestní věci vedené proti stěžovateli P. H. (a dalším) pro podezření ze spáchání přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku vydal Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") dne 10. 12. 2019 příkaz č. j. 9 Nt 46/2019-4 k prohlídce jiných prostor a pozemků, kterou v konkrétně označených nebytových prostorách provedli dne 12. 12. 2019 příslušníci Generálního ředitelství cel. Při prohlídce stěžovatel ad 1) vydal mobilní telefon HUAWEI P30 Pro (blíže specifikovaný sériovým číslem a IMEI, včetně SIM karty) a notebook ASUS UX550V. Stěžovatel ad 2) byl předvolán k podání vysvětlení a po výzvě k vydání věci vydal dne 12. 12. 2019 mobilní telefon HUAWEI P30 Pro (rovněž blíže specifikovaný za pomoci IMEI, včetně SIM karty). Dne 13. 12. 2019 a dne 20. 12. 2019 stěžovatelé požádali o vrácení zadržených mobilních telefonů a notebooku. Jejich žádosti pověřený celní orgán Celní správy České republiky usnesením ze dne 18. 12. 2019 č. j. GŘC-899-110/TČ-201 GŘC-899-110/TČ-2019-8351209-835120 a usnesením ze dne 14. 1. 2020 č. j. GŘC-899-138/TČ-2019-835120 zamítl s odůvodněním, že šlo o věci sloužící k důkazním účelům, u kterých aktuálně probíhá znalecké zkoumání. Stížnosti stěžovatelů proti nevydání věcí Okresní státní zastupitelství v Břeclavi (dále jen "okresní státní zastupitelství") zamítlo usneseními ze dne 21. 1. 2020 č. j. ZN 1816/2019-11 a č. j. ZN 1816/2019-114. K námitce nedostatku věcné příslušnosti celního orgánu okresní státní zástupce uvedl, že je-li předmětem prověřování podezření z trestné činnosti spáchané v souvislosti s nakládáním se zbožím porušujícím právo duševního vlastnictví (tedy trestné činnosti spáchané i porušením celních předpisů), je pro takové prověřování dána příslušnost Generálního ředitelství cel jakožto policejního orgánu.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti oponovali závěru, že by Generální ředitelství cel disponovalo zákonnou diskrecí k provádění jakýchkoliv úkonů podle trestního řádu. Poukázali na nálezy Ústavního soudu v ústavní stížnosti citované, a zejména na důvodovou zprávu k zákonu č. 243/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím celního zákona, ze které vyvodili, že trestný čin podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku nespadá do skutkových podstat trestných činů, při jejichž šetření je založena pravomoc orgánů celní správy jako policejních orgánů podle § 12 odst. 2 písm. d) bod 1. tr. řádu. Stěžovatelé uzavřeli, že celní orgán nedisponoval stejnými pravomocemi jako policejní orgán v trestním řízení, a proto navrhli, aby Ústavní soud rozhodl jak shora uvedeno.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda tato obsahuje všechny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky její přípustnosti.

V posuzované věci se Ústavní soud nejprve zabýval petitem ústavní stížnosti, jímž je vázán. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti formou zakazovacího a přikazovacího výroku. Podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické osoby, a jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, Ústavní soud zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.

Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vykládá a chápe tak, že zpravidla jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak, než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)].

Naznačeným kritériím posuzovaná ústavní stížnost nevyhovuje. Z příloh připojených k ústavní stížnosti je evidentní, že příkaz okresního soudu k prohlídce nebytových prostor, jehož součástí bylo i nařízení prohlídky příslušníky Generálního ředitelství cel Praha, je po formální i obsahové stránce rozhodnutím. Pokud stěžovatel ad 1), jehož se prohlídka nebytových prostor přímo dotýkala, zpochybnil příslušnost celního orgánu k jejímu provedení, mohl a měl tak učinit námitkami směřujícími přímo proti rozhodnutí soudu. Rovněž tak i námitky obou stěžovatelů zpochybňující provádění úkonů trestního řízení celním orgánem (odnětí mobilních telefonů a notebooku, resp. jejich nevydání) měly být směřovány proti usnesením celního orgánu a usnesením okresního státního zastupitelství, neboť i tyto zásahy jsou po formální i obsahové stránce výsledkem jejich rozhodovací činnosti. V ústavní stížnosti tak stěžovatelé zjevně nečiní, neboť žádné rozhodnutí orgánu veřejné moci, jehož důsledkům lze tímto způsobem čelit, nenapadají.

Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)] a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)]. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelů je dále relevantní skutečnost, že posouzením kompetencí celního orgánu jako policejního orgánu se zabývalo okresní státní zastupitelství. Z tohoto pohledu nabývá zásadního významu zjištění, že stěžovatelé netvrdili, ani neprokázali, že by před podáním ústavní stížnosti podali podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, který je podle judikatury Ústavního soudu obecně přijímán jako účinný procesní prostředek k ochraně jejich práv [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. 8. 2014 (U 14/74 SbNU 623), usnesení sp. zn. I. ÚS 34/19 ze dne 14. 2. 2019, bod 10, usnesení sp. zn. I. ÚS 2526/19 ze dne 22. 8. 2019; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1806/19 ze dne 19. 8. 2019 a další, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz)]. Citované ustanovení zakotvuje dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti. V poměrech posuzované věci jde o dohled Krajského státního zastupitelství v Brně nad postupem okresního státního zastupitelství, na čemž nic nemění ani skutečnost, že ústavní stížností byl napaden jiný zásah orgánu veřejné moci, neboť i ten, je-li takovým orgánem státní zastupitelství při výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v trestním řízení, je postupem podle § 12d či § 12e zákona o státním zastupitelství odstranitelný (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 324/19 ze dne 25. 3. 2019; usnesení sp. zn. II. ÚS 816/19 ze dne 25. 3. 2019, bod 10.; usnesení sp. zn. III. ÚS 582/16 ze dne 12. 4. 2016, bod 5, a další).

Nevyčerpání procesního prostředku ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu činí ústavní stížnost v dané fázi trestního řízení nepřípustnou, a proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.