IV.ÚS 424/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. právo na řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici i stěžovatelce (jako žalovaným) vyklidit blíže specifikované nebytové prostory v budově nacházející se na adrese Panská 361/13, Brno (dále jen "nebytové prostory"), a předat je vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I a II), každé z žalovaných dále uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 5 600 Kč (výrok III a IV) a vedlejšímu účastníkovi zaplatit státu na soudním poplatku částku 5 000 Kč (výrok V). Městský soud dospěl k závěru, že nájemní vztah vedlejší účastnice skončil výpovědí ke dni 31. 1. 2015 a že stěžovatelce žádné právo užívat nebytové prostory nevzniklo, a to ani tak, že by na ni přešlo z vedlejší účastnice.

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, načež Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek městského soudu v napadeném výroku II potvrdil, v napadeném výroku IV jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 5 600 Kč společně a nerozdílně s vedlejší účastnicí, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 600 Kč. Krajský soud shodně s městským soudem uzavřel, že zde není žádný právní důvod, který by svědčil ve prospěch stěžovatelky, resp. jejího oprávnění užívat nebytové prostory.

Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí lze vyvodit, že Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se v soudním řízení bránila tím, že ji vedlejší účastník svým jednáním udržoval v přesvědčení, že s ní hodlá uzavřít nájemní smlouvu, "což nemůže být bez právních následků". V této souvislosti, a to s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 33 Odo 463/2005, ze dne 5. 12. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, rozsudek ze dne 14. 11. 2016 sp. zn. 28 Cdo 2100/2016), tvrdí, že jí vedlejší účastník přislíbil uzavření nájemní smlouvy, jednal s ní a kladl si podmínky, které plnila, nikdy jí neadresoval výzvu k vyklizení, naopak její činnost podporoval, takže mohla legitimně očekávat, že dříve či později dojde k narovnání vztahů mezi nimi, přičemž panovalo určité srozumění, že než se dořeší uzavření nájemní smlouvy, je oprávněna nebytové prostory užívat.

Také v průběhu nalézacího řízení, jak stěžovatelka dále uvádí, vedlejší účastník nedal najevo, že jednání ukončuje a že svůj příslib nedodrží, naopak prostřednictvím záštit a dalšího aprobování její činnosti deklaroval své srozumění s užíváním nebytových prostor. Stěžovatelka má za to, že zvláště statutární město nemůže jednat takto nekonzistentně, a tudíž mu právo domáhat se vyklizení nebytových prostor soudní cestou nesvědčilo. Podle stěžovatelky obecné soudy nezvážily širší okolnosti, zejména podíl vedlejšího účastníka na dané situaci, a neposoudily, zda neuplatnil své právo v rozporu se zásadami spravedlnosti, nepoctivě a k její újmě, resp. v rozporu s dobrými mravy. Zejména poukazuje na to, že vedlejší účastník pod příslibem narovnání vztahů vyžadoval převzetí dluhů původního nájemce, tj. vedlejší účastnice, což také učinila a dluhy uhradila.

Stěžovatelka dále argumentuje tím, že v nebytových prostorech realizovala kulturní činnost pro veřejnost a neziskovou činnost komunitního centra pro osoby se zdravotním postiženým, takže napomáhala plnění úkolů vedlejšího účastníka podle § 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Tuto charitativní činnost vedlejší účastník hodnotil vždy pozitivně, poskytoval jejím aktivitám záštitu a aproboval je i jiným způsobem, což má podle stěžovatelky podporovat závěr o oprávněnosti jejího legitimního očekávání ohledně uzavření nájemní smlouvy a narovnání vzájemných vztahů.

V návaznosti na to stěžovatelka uvádí, že soudy nemohou ignorovat argument, který je pro výsledek řízení klíčový, přičemž jim vytýká, že se nevypořádaly s jejími argumenty, konkrétně že nezvažovaly, zda nárok uplatněný vedlejším účastníkem není předčasný, příp. rozporný s dobrými mravy, v důsledku čehož porušily její právo na řádný proces.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Stěžovatelka se však ústavní stížností domáhá zrušení celého rozsudku městského soudu, tj. i jeho výroků I a III, které se ovšem týkají pouze vedlejší účastnice. V tomto rozsahu byla proto ústavní stížnost podána osobou, která k tomu není zjevně oprávněna.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá "předčasnost" žaloby, případně to, že vedlejší účastník, požadoval-li vyklizení nebytových prostor, vykonával své (vlastnické) právo v rozporu s dobrými mravy. Argumentuje tím, že s ohledem na jednání vedlejšího účastníka "legitimně očekávala", že s ní bude uzavřena nájemní smlouva, přičemž skutečnosti, o které tuto svou argumentaci opírá, považuje za právně relevantní, a vytýká obecným soudům, že na ni nereagovaly.

Jak patrno z napadeného usnesení, obdobným způsobem stěžovatelka argumentovala již v dovolacím řízení a Nejvyšší soud se její argumentací zabýval a dostatečně se s ní vypořádal, a ani v souvislosti s dalšími námitkami proti vlastnímu posouzení věci Ústavní soud nemá, co by obecným soudům mohl z hlediska ústavnosti vytknout.

Není sporu o tom, že stěžovatelka žádný právní důvod k užívání nebytových prostor nemá a nikdy neměla, přesto je po dobu několika let užívala. Z toho, že vedlejší účastník podal dne 23. 5. 2017 žalobu na vyklizení nebytových prostor, jí muselo být zřejmé, že zájem na tom, aby tyto prostory dále užívala, již s největší pravděpodobností mít nebude, což jen stvrdil svým postojem v průběhu soudního řízení, zejména když ve vyjádření k odvolání výslovně uvedl, že se k uzavření nájemní smlouvy nechystá. Především pak platí, že očekávala-li stěžovatelka s ohledem na jednání vedlejšího účastníka, že s ní nájemní smlouva bude uzavřena, jde o argumentaci, jež by mohla být relevantní z hlediska tzv. předsmluvní odpovědnosti.

Podstatné dále je, že odepření právní ochrany vedlejšímu účastníkovi (pro tvrzený výkon práva v rozporu s dobrými mravy) by vedlo jen k prodlužování protiprávního stavu, jež by mohl být nuceně ukončen jedině další žalobou, a to, aniž by pro to existoval nějaký závažný důvod na stěžovatelčině straně. Stěžovatelka je právnickou osobu, která svou činnost může provozovat v jakýchkoli jiných nebytových prostorách a také měla dostatečný čas na to, aby si takové prostory našla.

Případná není ani její argumentace § 2 odst. 2 obecního zřízení, neboť je věcí obce, jakým způsobem (příp. prostřednictvím jakého subjektu) bude své úkoly plnit.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jde-li o tu část ústavní stížnosti, kterou se stěžovatelka domáhá zrušení výroků I a III rozsudku krajského soudu (viz sub 10), Ústavní soud ji odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.