Ústavní soud IV.ÚS 454/25

Stěžovatel jako obviněný v trestním řízení vznesl proti všem členům rozhodujícího senátu trestního soudu námitku podjatosti. O ní Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl tak, že se členové rozhodujícího senátu nevylučují z trestní věci vedené pod sp. zn. 3 T 99/2024. Stěžovatel neuspěl se stížností u Městského soudu v Praze.

Ústavní stížnost proti rozhodnutím, podle kterých soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Totéž platí pro rozhodnutí, která taková rozhodnutí potvrdila, resp. která zamítla stížnost [stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (č. 57/2023 Sb.)].

Stěžovatel si je tohoto stanoviska vědom, sám jej v ústavní stížnosti zmiňuje. Dovolává se bodu 33 stanoviska, který z obecného pravidla nepřípustnosti ústavní stížnosti připouští výjimku. Podle stěžovatele ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Tyto argumenty jsou však nepřesvědčivé. Jde o poměrně mlhavou koláž argumentů, která se skládá z požadavku na objektivní nestrannost, právní jistotu a procesní ekonomii či vyjádření předsedy rozhodujícího senátu a dalších jeho členů. Stěžovatel fakticky neuvádí žádné argumenty, které by upozornily na systémový či strukturální problém ústavního významu. Nadto upnul pozornost převážně na vlastní situaci, především na různá vyjádření různých osob (srov. body 33 a 34 ústavní stížnosti).

Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona].