IV.ÚS 626/06

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

S ohledem na prakticky shodná rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech téže stěžovatelky lze její právní argumentaci shrnout následovně.

Ochranu garantovanou čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") měly soudy stěžovatelce odepřít užitím rozšiřujícího a účelového výkladu § 256 zákona č. 13/1993, celní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Celní úřad závazek stěžovatelky vyložil tak, že omezení 300 000 Kč se vztahuje na každý jednotlivý dluh (z neomezené řady dluhů), a nikoli na souhrn všech dluhů celního dlužníka. Stěžovatelka však byla vždy přesvědčena, že v záruční listině uvedená nejvyšší částka představuje nejvyšší nepřekročitelnou hranici plnění. Tzv. nejvyšší částka nemá při výkladu zastávaném soudy žádnou funkci a je nadbytečná. Výše závazku ručitele by nebyla vůbec závislá na projevu jeho vůle a záruční listina by byla neplatná pro neurčitost (srov. i právní normy týkající se jednání v omylu). Ručitel by byl nositelem závazku k neomezenému a nekontrolovatelnému plnění, jehož výše výlučně závisí na počtu učiněných celních deklarací, který však ručiteli není předem znám a jehož výši nemůže ovlivnit, což je v rozporu s principem právní jistoty, resp. předvídatelnosti práva [nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499)].

Porušení práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny) spatřovala stěžovatelka v tom, že jí byl nepřípustně a nezákonně "uložen celní dluh", neboť byla hrozbou exekuce donucena k zaplacení více než 12 miliónů Kč z vlastního majetku. Stěžovatelka odkázala na právní názor Ústavního soudu [nález sp. zn. IV. ÚS 666/02 ze dne 15. 12. 2003 (N 145/31 SbNU 291)], podle něhož při ukládání a vymáhání daní, tedy při odnětí části nabytého majetku, umožněném čl. 11 odst. 5 Listiny, je třeba v případě dvojího možného výkladu zákona (s ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny) dodržovat princip v pochybnostech mírněji (in dubio mitius). Zvolený výklad byl výkladem přísnějším (pokud ne svévolným).

Stěžovatelka je toho názoru, že v rámci proběhlého správního a soudního řízení došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou jí garantována čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stejně tak mělo dojít k popření jejího vlastnického práva, jež je jí zajištěno čl. 11 Listiny.

Stěžovatelka i Městský soud v Praze v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasili s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud konstatuje, že pro rozhodnutí o předložené ústavní stížnosti je rozhodující posouzení interpretace pojmu globální záruky celního dluhu. K této otázce se Ústavní soud autoritativně vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06, přičemž právní závěry vyslovené v uvedeném nálezu plně dopadají i na daný případ.

Pojem globálního celního zajištění celního dluhu nebyl relativně dlouhou dobu na zákonné úrovni blíže definován a jak vyplývá z již uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06, globální celní záruka vystavená před 1. 7. 1998 představuje jiný závazek než záruka vystavená po 1. 7. 1998 a po 1. 7. 1999. Teprve zákon č. 1/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, změnou § 259 odst. 2 celního zákona (s účinností od 1. 7. 2002) nově stanovil, že: "lze použít globální záruku k zajištění celního dluhu nebo dluhů ... až do výše zaručené částky. Uživatel globální záruky odpovídá za to, že celní dluh nebo součet celních dluhů ... nepřekročí zaručenou částku. Dojde-li k překročení ... je uživatel ... povinen ... neprodleně informovat celní orgán". Tato zákonná definice jednoznačně limitující globální ručení za součet celních dluhů nejvyšší zaručenou částkou a stanovící povinnost uživateli záruky platí dosud. Pro posouzení věci je tedy důležité důsledně rozlišovat jednotlivé časové úseky, vymezené platností té které právní úpravy globálního zajištění celního dluhu. Stěžovatelka záruku vystavila v březnu 1996, přičemž správním orgánem byla povolena v dubnu téhož roku a tento správní akt je nutno posuzovat podle tehdy platných a ústavně konformně interpretovaných právních pravidel. Tato zásada respektována nebyla.

Z příkazu vnitřní souladnosti a nerozpornosti právního řádu plyne požadavek, aby tentýž právní institut (zde ručení) znamenal totéž, bez ohledu na to, v jakém odvětví práva je zrovna aplikován, což se nestalo [srov. nález sp. zn. III. ÚS 358/99 ze dne 12. 10. 2000 (N 147/20 SbNU 53) nebo i rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 81/2004-54 ze dne 26. 10. 2005].

Celní orgány a stejně tak obecné soudy při své činnosti provedly extenzivní výklad celního zákona, v jehož důsledku došlo k nepředvídatelné kumulaci z hlediska množství dotčených případů i z hlediska doby, kdy došlo k sepsání záruční listiny, a právní závěr, ke kterému dospěl Nejvyšší správní soud v rozhodnutí, jímž věc vrátil zpět Městskému soudu v Praze a současně mu závazně stanovil následný postup, byl v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka tím byla zkrácena ve svém právu zaručeném v čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť byla přinucena zaplatit z ručení vyšší částku, než jakou mohla při vystavení záruky očekávat, a to i vzhledem k tehdejší praxi a tehdy platným právním předpisům.

Ústavní soud dále konstatuje, že Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím [s odvoláním na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 54/2000 ze dne 23. 1. 2001 (U 2/21 SbNU 463)], zasáhl do stěžovatelčina práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť stěžovatelka byla nucena zaplatit z titulu ručení více, než mohla v době vystavení záruky s ohledem na znění tehdy platných právních předpisů a tehdejší praxi důvodně očekávat.

Snaha státu maximalizovat fiskální výnosy je legitimní a ústavním pořádkem aprobovaná, avšak pro takové jednání musí respektovat vymezený zákonný rámec. Veřejná moc nemůže využívat nejasnost právní úpravy, kterou sama vyvolala.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2006 č. j. 11 Ca 135/2006-77 zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Co se týče návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení, Ústavní soud interpretuje § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v tom smyslu, že úhrada nákladů řízení dle daného zákonného ustanovení není automatická a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [nález sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. 2. 1999 (N 26/13 SbNU 195]. Jelikož v posuzované věci Ústavní soud takové důvody neshledal, předmětný návrh pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].