IV.ÚS 634/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 634/25 ze dne 13. 8. 2025 Posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem při výkladu vůle stran smlouvy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ELA - PLAST s.r.o., sídlem Na Pavlu 2191, Litvínov, zastoupené JUDr. Janem Greisigerem, advokátem, sídlem Moskevská 12, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2024 č. j. 23 Cdo 3670/2023-346 a výrokům II až IV rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2023 č. j. 84 Co 182/2022-317, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a města Litvínov, sídlem náměstí Míru 11, Litvínov, zastoupeného JUDr. Bc. Martinem Fejfárkem, LL.M., advokátem, sídlem Josefa Lady 2106/1, Most, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2024 č. j. 23 Cdo 3670/2023-346 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2024 č. j. 23 Cdo 3670/2023-346 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (respektive jejich jednotlivých výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 50 C 10/2019 se podává, že stěžovatelka se domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení neuhrazené části ceny díla (stavebních úprav budovy základní školy - výměny oken), jelikož vedlejší účastník odmítl zaplatit část ceny díla ve výši žalované částky. Stěžovatelka požadovala též náhradu nákladů vynaložených na zpracování znaleckého posudku. Okresní soud rozsudkem ze dne 4. 10. 2021 č. j. 50 C 10/2019-237 uložil vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit stěžovatelce částku 3 745 264,74 Kč s příslušenstvím a částku 61 952 Kč představující náklady na zpracování znaleckého posudku (výroku I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Podle okresního soudu stěžovatelka provedla všechny práce, které byly mezi účastníky dohodnuty a tvořily podle smlouvy o dílo předmět díla. Vedlejší účastník podle okresního soudu porušil povinnost podle § 2586 odst. 1 a § 2628 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, převzít dokončené dílo a zaplatit sjednanou cenu. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejšího účastníka napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu v části jeho výroku I, jímž byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 3 Kč spolu s příslušenstvím, zrušil a řízení zastavil (výrok I; krajský soud tímto výrokem - zjednodušeně řečeno - reagoval na to, že okresní soud opomněl rozhodnout o části stěžovatelkou podané žaloby). Dále rozsudek okresního soudu ve zbylé části téhož výroku změnil tak, že žalobu v částce 3 745 261,74 Kč spolu s příslušenstvím a v částce 61 952 Kč (náklady na zpracování znaleckého posudku) zamítl (výrok II) a výrokem III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud zdůraznil, že účastníci řízení ve smlouvě o dílo vázali vznik nároku stěžovatelky na zaplacení konečné ceny díla na předání zhotoveného díla, a to na základě písemného předávacího protokolu. Sepsání protokolu o předání a převzetí díla bylo hmotněprávní podmínkou vzniku nároku stěžovatelky na zaplacení ceny díla. Jelikož k předání a převzetí díla nedošlo, nevzniklo stěžovatelce - doposud - právo na zaplacení ceny díla. Není rovněž správný závěr okresního soudu, že vedlejší účastník se v důsledku porušení povinnosti převzít dokončené dílo dostal do prodlení se zaplacením jeho ceny. Jelikož nedošlo k předání a převzetí díla způsobem stanoveným ve smlouvě o dílo, není cena díla (doplatek ceny) doposud splatná. Proto nebylo možné podle krajského soudu žalobě stěžovatelky vyhovět. 4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění mj. zdůraznil, že stěžovatelka zpochybnila interpretaci smlouvy o dílo (tj. že předávací protokol byl hmotněprávní podmínkou vzniku nároku stěžovatelky na zaplacení ceny díla), což je otázka výkladu smluvních ujednání. Pokud krajský soud k výkladu dospěl na základě interpretačních pravidel souladných s ustálenou rozhodovací praxí, nemůže taková otázka založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka tak ani k této části dovolací argumentace nesplnila povinnosti vymezit důvody dovolání ve smyslu § 241a o. s. ř., neboť spornou otázku neformulovala jako právní otázku, jíž by se mohl Nejvyšší soud zabývat. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nemohly založit ani stěžovatelčiny otázky vztahující se k alternativnímu posouzení věci jako sporu z titulu náhrady škody či bezdůvodného obohacení, neboť takové hodnocení případu nebylo pro krajský soud rozhodující. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka opakuje, že nárok vůči vedlejšímu účastníkovi dovozovala ze smlouvy o dílo, eventuálně jako nárok z odpovědnosti za škodu, protože vedlejší účastník měl porušit svoji povinnost dílo převzít a zaplatit. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1505/2013 a ze dne 13. 6. 2018 sp. zn. 23 Cdo 996/2018, neboť má za to, že právě z těchto dvou rozhodnutí měl Nejvyšší soud při hodnocení přípustnosti jejího dovolání vycházet, ale neučinil tak. Zdůrazňuje, že předávací protokol je pouhým důkazem o předání a převzetí díla a nikoliv hmotněprávní podmínkou řádného předání a převzetí díla a zaplacení jeho ceny. Obecné soudy se ani nepokusily vyložit smysl a význam právního jednání stran smlouvy a neřídily se základními zásadami soukromého práva, včetně zásady, že smlouvy mají být plněny. Obecné soudy rovněž měly přihlédnout k tomu, že smlouvu o dílo formuloval výlučně vedlejší účastník. Nesouhlasí s tím, jak Nejvyšší soud posoudil přípustnost jejího dovolání. Vymezuje se mimo jiné proti právnímu hodnocení § 556 občanského zákoníku s tím, že krajský soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se výkladu právních jednání a rovněž Nejvyšší soud pak pominul, jaký obsah a význam strany svým jednáním smlouvě o dílo připisují. Dovolání stěžovatelky tak mohlo podle jejího názoru zpochybnit nosné důvody rozhodnutí krajského soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 7. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi. 8. Nejvyšší soud nejprve zdůraznil, že stěžovatelka jen opakuje argumenty, se kterými se v napadeném rozhodnutí vypořádal. Stěžovatelka jen vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci v rovině podústavního práva. Nerespektuje tedy postavení Ústavního soudu plynoucí z jeho judikatury. Stěžovatelka vychází ze závěru okresního soudu, že úplně provedla jí zhotovované dílo. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že krajský soud z tohoto skutkového stavu věci nevycházel, neboť to vzhledem ke své právní argumentaci nepovažoval za nezbytné. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na závěry rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1505/2013 a sp. zn. 23 Cdo 996/2018, pak z nich ale dovozuje jiné právní závěry, než z nich skutečně vyplývají. Uvedená rozhodnutí řeší situace, kdy ve smlouvě o dílo nebylo sepsání předávacího protokolu koncipováno jako hmotněprávní podmínka předání díla. V nyní posuzované věci krajský soud na základě výkladu smlouvy dospěl k závěru, že sepis předávacího protokolu naopak jako podmínka pro vznik práva na zaplacení ceny díla koncipován byl. Krajský soud nevycházel jen ze samotného textu smlouvy a jejího jediného ustanovení, nýbrž i z následn