IV.ÚS 66/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 66/25 ze dne 23. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Nevox, s. r. o., sídlem Podzimní 3254, Česká Lípa, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem, sídlem Marešova 304/12, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. listopadu 2024 č. j. 6 Ads 216/2023-34, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. července 2023 č. j. 59 Ad 1/2023-40, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 45000/21215/22/010/NR a platebnímu výměru Okresní správy sociálního zabezpečení Česká Lípa ze dne 29. srpna 2022 č. 66/378/22/550, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, České správy sociálního zabezpečení a Okresní správy sociálního zabezpečení Česká Lípa, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně garantované právo podle čl. 1, 2, 11, 30 a 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") domáhala zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzen platební výměr vydaný Okresní správou sociálního zabezpečení Česká Lípa ukládající stěžovatelce podle § 4 až 9 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, povinnost uhradit dlužné pojistné a penále v celkové výši 9 307 Kč (neoprávněné snížení vyměřovacího základu jednatele o náhradu odměny za dobu dočasné pracovní neschopnosti a čerpání mimořádného příspěvku při nařízené karanténě na jednatele za duben 2021 a leden 2022). Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění rozsudku krajský soud potvrdil, že vyměřovacím základem pro pojistné na sociální zabezpečení jsou příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů a nejsou od této daně osvobozeny. Od daně z příjmů jsou přitom osvobozeny příjmy získané ve formě náhrady mzdy, platu nebo odměny nebo sníženého platu nebo snížené odměny za dobu dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény podle zvláštních právních předpisů do výše minimálního nároku určeného zvláštním právním předpisem upravujícím pracovněprávní vztahy. Jako na zvláštní předpis stanovující minimální nárok upravující pracovně právní vztahy je odkazováno na § 192 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Z § 192 zákoníku práce však vyplývá, že na náhradu mzdy má nárok pouze zaměstnanec, tj. fyzická osoba, která se zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu, případně dohodou. Mezi tyto vztahy není možné zařadit smlouvu o výkonu funkce jednatele uzavíranou podle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 14. 1. 2023. Protože jednatele společnosti s ručením omezeným nelze považovat za zaměstnance, nemůže být částka vyplácená mu stěžovatelkou osvobozena od daně z příjmů. Tím pádem je zařazena do vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení. K procesním námitkám krajský soud připomněl judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž není každá procesní vada důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. 3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (II. a III. výrok). V odůvodnění uvedl, že z hlediska jazykového, systematického ani historického platná právní úprava stěžovatelku neopravňovala k osvobození takového plnění od daně z příjmů, a tedy ani od pojistného na sociální zabezpečení. Stěžovatelka vyplácela svému jednateli v souvislosti s karanténou a dočasnou pracovní neschopností peněžité plnění čistě na základě dvoustranného ujednání, aniž by ji k tomu nutil či vybízel nějaký právní předpis. Podřízení příjmů jednatele od stěžovatelky v souvislosti s výkonem funkce dani z příjmů ze závislé činnosti je pravidlem, zatímco možnost osvobození určitých zvláštních kategorií těchto příjmů od daně je pouhou výjimkou, kterou zpravidla nelze vykládat extenzivně. K tvrzené ústavně neúnosné nerovnosti v zacházení mezi jednateli a zaměstnanci v pracovněprávním vztahu Nejvyšší správní soud uvedl, že zatímco zaměstnanci v pracovněprávním poměru podle zákoníku práce mají i v období prvních čtrnácti dnů dočasné pracovní neschopnosti garantován nárok na náhradu mzdy či jiné odměny v konkrétní výši, jednatelům žádný právní předpis takové právo negarantuje. Jednatelé nemají zaručen nárok na odměnu ani při řádném výkonu funkce. Funkci jednatele lze vykonávat i bezplatně, a vše je tak ponecháno smluvní volnosti obvyklé v oblasti obchodněprávních vztahů. Ani ujednání podřizující jejich vztahy se společností podle smlouvy o výkonu funkce zákoníku práce nic nemění na tom, že i tak jde o vztah obchodněprávní a jednatel nikdy nebude zaměstnancem ve smyslu zákoníku práce. Ani vyplacení mimořádného příspěvku jednateli stěžovatelky nebylo oprávněné, jelikož situace je prakticky shodná s právní regulací v zákoně o daních z příjmu. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že rozdílné zacházení se zaměstnanci v pracovněprávním poměru a jednateli společností s ručením omezeným při odvodu pojistného na sociální zabezpečení postrádá objektivní a rozumné ospravedlnění, a zakládá tak neústavní diskriminaci. Je výsledkem formalistické interpretace, která nebere v potaz účel sociálního systému. Chybí zde racionální kritéria, jež by takové odlišení v daňovém a pojistném zatížení ospravedlňovala. 5. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky nepřihlédl ke skutečnosti, že příjem jednatele ve formě náhrady odměny, na rozdíl od obdobných náhrad u zaměstnanců, podléhá pojistnému i při dočasné pracovní neschopnosti či karanténě, aniž by zákon či jakýkoliv další právní předpis takový rozdíl rozumně ospravedlňoval. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud pouze převzal argumentaci založenou na formální odlišnosti právního vztahu jednatele a zaměstnance, aniž by zvážil účel, který sociální zabezpečení sleduje, vyvolává dojem svévolné změny ve vnímání práv a povinností jednotlivců. Stěžovatelka dále uvádí, že přestože jsou jednatelé pro účely pojištění v obdobné situaci jako zaměstnanci, je jim znemožněno čerpat srovnatelné výhody, neboť náhrady jejich příjmů jsou na rozdíl od náhrad poskytovaných zaměstnancům zahrnuty do vyměřovacího základu pojistného. 6. Stěžovatelka poukazuje také na to, že krajský soud se při posuzování mimořádného příspěvku poskytnutého za leden 2022 opřel o nesprávný právní předpis. Namísto aplikace zákona č. 518/2021 Sb., o mimořádném příspěvku zaměstnanci při nařízené karanténě, který byl v daném časovém období, tj. v lednu roku 2022, relevantní, krajský soud použil zákon č. 121/2021 Sb., jenž se vztahoval pouze na příspěvky vyplácené do 30. 6. 2021. Tato zjevná nesprávnost při výběru aplikovaného práva představuje závažnou procesní vadu, neboť soud měl vycházet z aktuálně platného a účinného předpisu vztahujícího se k rozhodnému období. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnut