Ústavní soud IV.ÚS 762/25

Dne 12. 3. 2025 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelů proti v záhlaví označeným usnesením s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé současně odmítli všechny soudce Ústavního soudu s odůvodněním, že jsou tu důvody pochybovat o jejich nepodjatosti a o jejich řádném výkonu ochrany základních práv a svobod i spravedlivého procesu v tomto "údajně" právním státě.

Podání stěžovatelů nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou obsahových i formálních vad (viz § 30 odst. 1, § 34 zákona o Ústavním soudu).

Úřední činností bylo zjištěno, že se stěžovatelé na Ústavní soud opakovaně obrací s ústavními stížnostmi, které trpí vadami. Nedostatky podání (mj. povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti) stěžovatelé ani přes opakovaná upozornění a poučení neodstraňují a setrvale volí postup, kterým ignorují zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti sice uvedli, že ji podávají s výhradou doplnění a upřesnění advokátem určeným Českou advokátní komorou, nutno však přihlédnout k tomu, že tato obecně formulovaná informace se v jejich podáních objevuje opakovaně bez jakéhokoli dalšího procesního vyústění. Není přitom zřejmé, zda žádost o určení advokáta skutečně podali (tato skutečnost není nijak doložena).

Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani námitka podjatosti vznesená vůči všem soudcům Ústavního soudu, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu). Odmítají-li nadto stěžovatelé všechny soudce a soudkyně Ústavního soudu, nutno znovu připomenout, že v takové situaci nemá o jejich námitce kdo rozhodnout.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud konstantně zastává pozici, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti dostávalo totožným stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v minulosti. Setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení by bylo postupem zjevně neefektivním a formalistickým.

Stejně jako v dřívějších obdobných věcech stěžovatelů (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3506/24, II. ÚS 3371/24, IV. ÚS 3086/24 a mnoha dalších) postupoval Ústavní soud z výše uvedených důvodů přiměřeně podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Jde-li o návrh na zrušení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, nelze samostatně projednat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, neboť akcesorický návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu sdílí osud ústavní stížnosti [přiměřeně viz usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Proto Ústavní soud odmítl i návrh spojený s ústavní stížností podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.