IV.ÚS 921/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 921/26 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem, sídlem Chmelova 357/2, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2026 č. j. 30 Cdo 3212/2025-773, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2025 č. j. 13 Co 69/2025-731 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. srpna 2024 č. j. 20 C 176/2021-660 v částech, jimiž byl zamítnut nárok na přiznání veřejné omluvy za nezákonné trestní stíhání, peněžité náhrady nemajetkové újmy (v částce 950 000 Kč), obhajného (v částce 871 570 Kč) a požadavku na zaplacení nákladů způsobených nezákonným rozhodnutím policejního orgánu o zajištěním majetku (v částce 119 700 Kč), za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl napadeným rozsudkem o žalobě stěžovatele proti vedlejší účastnici na náhradu škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nároky stěžovatele vyplývaly ze dvou trestních stíhání zahájených pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku. Obě usnesení policejního orgánu, jimiž byla trestní stíhání zahájena, byla následně zrušena usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 22. 10. 2018 (první trestní stíhání) a ze dne 1. 12. 2020 (druhé trestní stíhání). Obvodní soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částky 48 953 Kč (náklady obhajoby), 2 727,70 Kč (cestovní výdaje), 119 700 Kč (náklady konzervace rodinného domu dotčeného zajištěním majetku), 950 000 Kč (ušlý výdělek) a 50 000 Kč (zadostiučinění za druhé trestní stíhání). Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Dále zamítl nárok stěžovatele na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za první trestní stíhání ve výši 2 560 000 Kč z důvodu promlčení. Nárok na náhradu nákladů psychologické pomoci synovi stěžovatele a náhradu ušlého zisku manželky stěžovatele zamítl pro absenci aktivní věcné legitimace s odkazem na § 7 zákona č. 82/1998 Sb. Nároky na náhradu škod vzniklých zajištěním majetku soud stěžovateli nepřiznal, neboť odpovědnost státu za škodu z rozhodnutí o zajištění věci není bez dalšího založena jen tím, že trestní řízení, v němž bylo rozhodnutí o zajištění věci vydáno, neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Důvod pro uložení povinnosti omluvy neshledal obvodní soud důvodným s tím, že trestní stíhání stěžovatele bylo medializováno jen zčásti a trestní řízení nebylo vedeno nikterak excesivně. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozhodnutí obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé. Žalobu zamítl co do částky 501 060,50 Kč (tvořené zejména částkou 119 700 Kč jako náhradou za konzervaci rodinného domu a částkou 380 000 Kč jako náhradou za ušlý výdělek), jinak (co do částky 670 320,20 Kč) tento výrok potvrdil. Dále rozsudek obvodního soudu potvrdil také v zamítavých výrocích. V odůvodnění městský soud zdůraznil, že obě trestní stíhání je pro účely odškodnění třeba posuzovat jako samostatná řízení, nikoli tedy jako jeden celek. Nárok na zadostiučinění za první trestní stíhání proto hodnotil jako promlčený, neboť šestiměsíční promlčecí doba podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. uplynula dne 26. 4. 2019, přičemž nárok byl uplatněn až 21. 4. 2021. Námitku promlčení neshledal v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovateli nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil včas. Ani podle městského soudu usnesení o zajištění majetku nelze kvalifikovat jako nezákonná rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., neboť byla zrušena pro pominutí důvodů jejich vydání, nikoli pro jejich nezákonnost. V otázce ušlého výdělku u společnosti Poličské strojírny a. s. městský soud potvrdil příčinnou souvislost s nezákonným trestním stíháním, avšak upravil výši náhrady z 950 000 Kč na 570 000 Kč, neboť stěžovatel by do práce patrně nenastoupil k 1. 7. 2020, ale teprve v září 2020, takže ušlý výdělek odpovídá třem měsícům. Peněžité zadostiučinění za druhé trestní stíhání ve výši 50 000 Kč městský soud shledal přiměřeným. Požadavek na veřejnou omluvu zamítl jako nepřiměřený s tím, že druhé trestní stíhání nebylo medializováno. 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl zčásti pro vady spočívající v absenci řádného vymezení předpokladů přípustnosti, zčásti pro nepřípustnost. U otázek týkajících se výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu poukázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž je stanovení formy a výše zadostiučinění primárně úkolem soudů nižších stupňů a dovolací soud posuzuje výslednou částku teprve tehdy, je-li zjevně nepřiměřená, což v souzené věci neshledal. K otázce počátku promlčecí doby odkázal na ustálenou judikaturu, z níž plyne, že opakovaně zahájená trestní stíhání pro tentýž skutek nelze pro účely odškodnění považovat za jedno řízení. K náhradě nákladů obhajoby zopakoval, že se řídí advokátním tarifem, a nikoli sjednanou smluvní odměnou, přičemž paušální navýšení odměny obhájce není možné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že peněžité zadostiučinění za druhé trestní stíhání přiznané ve výši 50 000 Kč je ryze symbolické a je v přímém rozporu se závažností zásahu do jeho osobnostní sféry, dobré pověsti a rodinného života ve vysoce medializované kauze. Přiměřenou výši odškodnění shledává v částce 1 000 000 Kč, která by odpovídala náhradám přiznávaným státem ve skutkově obdobných věcech. Stěžovatel dále namítá, že počátek běhu promlčecí doby u nároku z prvního trestního stíhání měl být posuzován až od okamžiku úplného ukončení trestního stíhání, nikoli od zrušení jeho první fáze, neboť opačný výklad je v rozporu se zásadou materiální odpovědnosti státu za škodu. Vznesení námitky promlčení vedlejší účastnicí stěžovatel považuje za nemravné. V oblasti náhrady nákladů obhajoby stěžovatel argumentuje, že paušalizace podle advokátního tarifu je v případě mimořádně rozsáhlé a časově náročné obhajoby disproporční. Stěžovatel dále tvrdí, že usnesení policejního orgánu o zajištění jeho majetku byla vydána v přímé souvislosti s nezákonným trestním stíháním a po jeho zrušení musí být považována za odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb. V této souvislosti požaduje náhradu ve výši 119 700 Kč za konzervaci rodinného domu. V neposlední řadě stěžovatel trvá na přiznání veřejné omluvy, kterou považuje za nezbytnou formu satisfakce, a to vzhledem k dopadům, které trestní stíhání na jeho osobu mělo. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v dané věci neshledal. 7. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že vzdor jeho přesvědčení byla v řízení zohledněna veškerá relevantní skutková zjištění, přičemž soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily v intencích judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Proto na ně Ústavní soud pro stručnost odkazuje a doplňuje následující. 8. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že přiznanou částku ve výši 50 000 Kč jakožto peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu za druhé trestní stíhání nelze klasifikovat jako ryze symbolickou. Při stanovování výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním obvodní soud postupoval metodou srovnání s již pravomocně rozhodnutými a ty