IV.ÚS 965/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 965/26 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2026 č. j. 21 Cdo 2408/2025-467 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. dubna 2025 č. j. 19 Co 304/2024-444, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodních společností X a Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Podanou žalobou se stěžovatel domáhal po první vedlejší účastnici (dále též "zaměstnavatel") náhrady újmy vzniklé v souvislosti s pracovním úrazem (pádem paletové klece na stěžovatele), který se stal dne 6. 10. 2017. Stěžovatel požadoval jak náhradu majetkové škody spočívající ve ztrátě na výdělku za období pracovní neschopnosti a nákladech vynaložených na léčení (léky a cestovné k lékaři), tak i náhrady nemajetkové újmy v podobě bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění. Druhá vedlejší účastnice vystupovala v řízení před obecnými soudy v pozici vedlejší účastnice na straně zaměstnavatele. 3. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") výrokem I rozsudku ze dne 4. 9. 2024 č. j. 30 C 229/2020-383 uložil první vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 32 279 Kč s příslušenstvím (ztráta na výdělku za část první pracovní neschopnosti v trvání od 1. 1. 2018 do 24. 4. 2018) a 9 679 Kč s příslušenstvím (náklady související s léčením) a výrokem III uložil první vedlejší účastnici povinnost zaplatit částku 2 500 Kč s příslušenstvím (dosud neuhrazené bolestné). Výrokem II žalobu zamítl co do částky 93 510 Kč (ztráta na výdělku za druhou pracovní neschopnost za období od 2. 1. 2020 do 19. 4. 2021) a co do částky 30 742,20 Kč (náklady související s léčením za druhou pracovní neschopnost). Výrokem IV zamítl žalobu co do částky 331 250 Kč s příslušenstvím (další část bolestného a náhrada za ztížení společenského uplatnění). Výroky V a VI rozhodl o nákladech řízení. Důvodem pro zamítnutí žaloby na náhradu za ztrátu na výdělku a části nákladů spojených s léčením byla za druhou pracovní neschopnost absence příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou a důvodem zamítnutí žaloby za náhradu nemajetkové újmy (s výjimkou části bolestného) bylo, že pracovní úraz na zdraví stěžovatele nezanechal žádné trvalé následky. 4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu v napadených zamítavých výrocích II a IV, jakož i v nákladových výrocích V a VI potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Mezi stranami nebylo sporu o tom, že se pracovní úraz stal, ale sporné bylo, zda druhá pracovní neschopnost stěžovatele trvající od 2. 1. 2020 do 19. 4. 2021, resp. dlouhodobý pokles pracovních schopností stěžovatele, jakož i poškození zdraví a nároky s tím související, byly v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Krajský soud měl kromě znaleckých posudků předložených stěžovatelem (posudek doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA a doc. MUDr. Milana Handla, Ph.D.) i vedlejšími účastnicemi (posudek MUDr. Oldřicha Reiniše) k dispozici revizní posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále jen "posudek IPVZ") a oponentní znalecký posudek předložený stěžovatelem zpracovaný Úrazovou nemocnicí v Brně (dále jen "posudek ÚN"). Dva posledně uvedené znalecké posudky doplnil vzájemným konfrontačním výslechem soudních znalců, resp. zástupců znaleckých ústavů. Podle posudku IPVZ, který byl podle krajského soudu jednoznačný, přesvědčivý a logický, byl pracovní úraz lehký, nezanechal trvalé následky a nebyl podstatnou příčinou snížení pracovních schopností stěžovatele v období druhé pracovní neschopnosti. Invalidita stěžovatele vyplývá z degenerativního onemocnění ramenního kloubu, které s pracovním úrazem nemělo žádnou spojitost. Krajský soud rovněž vysvětlil, že závěry posudku ÚN ohledně poškození pravého ramene jsou nejasné a spekulativní, nedržely se lékařských zpráv a podkladů, a proto nebylo třeba zadávat vypracování superrevizního znaleckého posudku. 5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I), jelikož nebylo přípustné a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II a III). Uvedl, že závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a újmou na zdraví byl řádně odůvodněn a opřen o výsledky dokazování (zejména znalecký posudek IPVZ). K tomu doplnil, že při řešení příčinné souvislosti nejde v zásadě o otázku právní, nýbrž skutkovou. Správnost skutkového stavu (zde zjištění soudů, že pracovní úraz a vznik újmy nejsou ve vzájemném poměru příčiny a následku), nelze v dovolacím řízení zpochybnit. Přípustnost dovolání nemohly založit ani námitky, že krajský soud při hodnocení znaleckých posudků vybočil z mezí plynoucích z ustálené rozhodovací praxe a že bylo povinností krajského soudu vyhovět důkaznímu návrhu stěžovatele a ustanovit v řízení dalšího znalce. Závěry, které krajský soud v tomto směru učinil, a jeho postup totiž byly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dalšími námitkami stěžovatel napadal hodnocení důkazů nebo tvrdil tzv. jiné vady řízení (absenci poučení). Co se týče překvapivosti rozhodnutí, Nejvyšší soud uvedl, že právní předpisy neukládají soudu, aby sdělil účastníkům svůj názor nebo aby s nimi svůj názor konzultoval. Rozhodnutí by mohlo být překvapivé (nepředvídatelné) jen tehdy, kdyby krajský soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před okresním soudem nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení, což ale nebyl tento případ. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že zaměstnavatel profitoval z důkazní nouze, do níž se stěžovatel dostal a která byla zapříčiněna porušením povinností zaměstnavatele v oblasti zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Podle stěžovatele zaměstnavatel nesplnil řádně povinnosti související s objasněním příčiny a okolnostmi vzniku pracovního úrazu, což se odrazilo ve znaleckých posudcích, které nebyly schopny řádně posoudit úrazový mechanismus. Panuje-li nejistota ohledně skutečného průběhu úrazu, nelze takový stav přičítat stěžovateli. Nedostál-li zaměstnavatel své povinnosti dostatečně zaznamenat úraz, jeho příčiny a okolnosti vzniku, nemůže být za takové porušení povinnosti sankcionován zaměstnanec, který není schopen unést důkazní břemeno ve vztahu k pracovnímu úrazu. Obecné soudy měly zohlednit asymetrii v postavení stran sporu a zabránit tomu, aby zaměstnavatel těžil z porušení svých povinností. Tím mělo dojít k zásahu do práva stěžovatele na uspokojivé pracovní podmínky ve smyslu čl. 28 Listiny. Základním znakem pracovněprávních vztahů je odpovědnost zaměstnavatele za újmu vzniklou zaměstnanci v souvislosti s plněním jeho pracovních povinností. 7. Pochybení Nejvyššího soudu spatřuje v tom, že námitky stěžovatele nepřípustně hodnotil jako skutkové námitky, což následně vedlo k odmítnutí dovolání a odmítnutí přístupu stěžovatele k dovolacímu přezkumu. Stěžovatel ovšem nezpochybňoval hodnocení důkazů, nýbrž jaké právní důsledky byly přisouzeny skutkové nejistotě. Rovněž poukazuje na rozpornost posudku IPVZ a posudku ÚN ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem druhou pracovní neschopností. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Ústavní soud předesílá, že v posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele se závěry obecných soudů ohledně ex