Ústavní soud Pl.ÚS 33/16 – Klasifikace akutní lůžkové péče a jednodenní péče a referenční síť

Před Ústavním soudem je pod sp. zn. Pl. ÚS 33/16 vedeno řízení o návrhu skupinu senátorů na zrušení § 70 až 78 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, a § 41a odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Dne 25. 8. 2020 Ústavnímu soudu došlo podání podepsané Janem Cibulkou (dále jen "navrhovatel") označené jako "žádost o přiznání postavení vedlejšího účastníka ve věci Pl. ÚS 33/16". Navrhovatel k této své žádosti přiložil žalobu ze dne 18. 8. 2020, kterou se u Městského soudu v Praze domáhá, aby správní soud zrušil rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví a Ústavu zdravotnických informací a statistiky (dále jen "Ústav"), týkající se neposkytnutí blíže vymezených informací o každém provedeném testu na onemocnění COVID-19, jakož i informací o každém pacientovi hospitalizovaném s nákazou COVID-19. Současně se správní žalobou domáhá toho, aby soud uložil Ústavu povinnost poskytnout požadované informace.

Navrhovatel ve své žádosti zdůrazňuje, že argumentace Ministerstva zdravotnictví obsažená v rozhodnutí napadeném jeho žalobou, vychází z § 73 odst. 7 zákona o zdravotních službách, upravujícího výjimku z práva na informace. Navrhovatel má za to, že toto ustanovení je neústavní, přičemž mu je známo, že již bylo napadeno skupinou senátorů.

Ve své žádosti navrhovatel uvádí, že má právní zájem na výsledku řízení podle § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Tvrdí rovněž, že případný derogační nález Ústavního soudu by přímo rozhodl i jím vedený spor. Proto mu má být v řízení o zrušení napadených ustanovení zákona o zdravotních službách přiznáno postavení vedlejšího účastníka. V případě, že mu Ústavní soud postavení vedlejšího účastníka řízení přizná, uvádí, že bude zastoupen advokátem.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 20. 10. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 52/03 (N 152/35 SbNU 117; 568/2004 Sb.) konstatoval, že "zákon o Ústavním soudu je z hlediska vymezení účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení postaven na zásadě legality, tj. příslušné subjekty získávají takové postavení přímo ze zákona". Ve své další judikatuře pak Ústavní soud rovněž dovodil, že "v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů zákon o Ústavním soudu, s výjimkou případů nastalých v důsledku postupu podle § 35 odst. 2 a § 69 odst. 2 a 3 citovaného zákona, institut vedlejšího účastenství nezná" [usnesení ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 40/17 (veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně nález ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 37/04 (N 92/41 SbNU 173; č. 419/2006 Sb.)].

Z podání navrhovatele je patrné, že svůj návrh na přiznání postavení vedlejšího účastníka opírá o § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož může Ústavní soud přiznat postavení vedlejšího účastníka i jiným osobám, které prokáží právní zájem na výsledku řízení. Tento zájem na výsledku řízení má být dán tím, že navrhovatel podal k soudu správní žalobu, kterou napadá správní rozhodnutí, jejichž odůvodnění správní orgán opírá o ustanovení zákona posuzovaného Ústavním soudem v rámci abstraktní kontroly ústavnosti.

Tvrzený právní zájem na výsledku řízení o zrušení zákona však nemůže vést k přiznání postavení vedlejšího účastníka řízení v tomto řízení. Ze systematického výkladu § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jehož použití se navrhovatel dovolává, totiž jasně vyplývá, že se týká toliko řízení o ústavních stížnostech (srov. jeho zařazení pod část II., hlavu II., oddíl III. zákona o Ústavním soudu nesoucí nadpis "Řízení o ústavních stížnostech"), nikoliv k jakémukoliv řízení před Ústavním soudem. Obdobně v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 40/17 dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů "nelze přiznat postavení vedlejšího účastníka osobám, které prokáží právní zájem na výsledku řízení, a to ani podle § 28 odst. 3 zákona o Ústavním soudu".

Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud rozhodl podle § 28 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, že se navrhovateli postavení vedlejšího účastníka řízení nepřiznává.