62024CC0133 – stanovisko GA

62024CC0133  STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA NICHOLASE EMILIOUA přednesené dne 15. května 2025 ( 1 ) Věc C‑133/24 CD Tondela – Futebol, SAD, Clube Desportivo Feirense – Futebol, SAD, Liga Portuguesa de Futebol Profissional (CA/LPFP), Académico de Viseu Futebol Clube, Futebol SAD, Os Belenenses – Sociedade Desportiva de Futebol, SAD, Boavista Futebol Clube, Futebol SAD, Sporting Clube de Braga, Futebol, SAD, Sporting Clube da Covilhã – Futebol, SDUQ, Lda, Estoril Praia – Futebol, SAD, Gil Vicente Futebol Clube – Futebol, SDUQ, Lda, Leixões Sport Clube, Futebol, SAD, Clube Desportivo de Mafra – Futebol, SDUQ, Lda, União Desportiva Oliveirense – Futebol, SAD, Futebol Clube de Paços de Ferreira, SDUQ, Lda, Futebol Clube de Penafiel, SA, Portimonense Futebol, SAD, Rio Ave Futebol Clube – Futebol SDUQ, Lda, Santa Clara Açores – Futebol, SAD, Varzim Sporting Club – Futebol, SDUQ, Lda, União Desportiva Vilafranquense, Futebol SAD, Futebol Clube de Famalicão – Futebol SAD, Associação Académica de Coimbra – Organismo Autónomo de Futebol, SDUQ, Lda, Moreirense Futebol Clube – Futebol, SAD, Marítimo da Madeira, Futebol, SAD, Vitória Sport Clube – Futebol, SAD, Futebol Clube do Porto, Futebol, SAD, Sporting Clube de Portugal – Futebol, SAD, Sport Lisboa e Benfica, Futebol, SAD proti Autoridade da Concorrência [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Tribunal da Concorrência, Regulação e Supervisão (soud pro hospodářskou soutěž, regulaci a dohled, Portugalsko)] „Řízení o předběžné otázce – Hospodářská soutěž – Článek 101 SFEU – Profesionální fotbal – Národní liga – Pojmy protisoutěžní ‚z hlediska účelu‘ a ‚z hlediska důsledku‘ – Pandemie covidu-19 – No-poach dohoda – Rozsudek Meca-Medina (C‑519/04 P)“ I. Úvod 1. V celé řadě věcí z nedávné doby, konkrétně jde o rozhodnutí ve věcech ISU ( 2 ), Superleague ( 3 ), Royal Antwerp ( 4 ) a FIFA ( 5 ), musel Soudní dvůr posuzovat slučitelnost některých předpisů přijatých mezinárodními nebo národními sportovními asociacemi s ustanoveními unijního práva týkajícími se hospodářské soutěže a vnitřního trhu. 2. Projednávaná věc na výše uvedené věci přirozeně navazuje. Spor v původním řízení se totiž týká tzv. no-poach dohody uzavřené portugalskými prvoligovými a druholigovými fotbalovými kluby se souhlasem národní fotbalové asociace během pandemie covidu-19. Pro účely posouzení slučitelnosti takové dohody s článkem 101 SFEU předkládající soud v rámci řízení o předběžné otázce v podstatě Soudní dvůr žádá, aby poskytl další vodítko k výkladu pojmu omezení hospodářské soutěže „z hlediska účelu“, jakož i k působnosti zásad vyplývajících z „judikatury Meca-Medina“ Soudního dvora ( 6 ). 3. Do značné míry podobné otázky vyvstaly i ve dvou dalších žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce, a sice ve věcech C‑209/23, RRC Sports ( 7 ), a C‑428/23, Rogon a další ( 8 ), v nichž dnes přednesu své stanovisko. Mé stanovisko v projednávané věci je tedy nutno vykládat ve spojení s těmito dalšími stanovisky. V zájmu hospodárnosti řízení a lepší orientace v textu se pomocí řady vzájemných odkazů pokusím vyhnout zbytečnému opakování v uvedených třech stanoviscích. II. Skutkové okolnosti, řízení a předběžné otázky 4. Liga Portuguesa de Futebol Profissional (Portugalská profesionální fotbalová liga, dále jen „LPFP“) je nezisková soukromoprávní asociace, jejímž účelem je podporovat a regulovat činnosti profesionálního fotbalu v Portugalsku a jejímiž řádnými členy jsou sportovní kluby. LPFP organizuje profesionální mužské fotbalové soutěže, včetně Primeira Liga (první liga) a Segunda Liga (druhá liga). 5. V sezóně 2019/2020 se první ligy účastnilo 18 týmů a druhé ligy 13 týmů. Během této sezóny, dne 30. ledna 2020, prohlásila Světová zdravotnická organizace výskyt covidu-19 za ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu a dne 11. března 2020 prohlásila, že jde o pandemii. 6. Dne 12. března 2020 přijala portugalská vláda několik opatření k omezení rizika šíření viru. Téhož dne LPFP rozhodla a oznámila pozastavení národních soutěží první a druhé ligy na dobu neurčitou, přičemž zbývalo odehrát ještě 10 kol. 7. Kvůli zhoršující se situaci byl dne 18. března 2020 portugalskými orgány vyhlášen stav nouze (který byl postupně prodlužován až do 2. května 2020). 8. Dne 21. března 2020 zřídily LPFP a Sindicato de Jogadores Profissionais de Futebol (Odborová organizace profesionálních fotbalistů, dále jen „SJPF“) monitorovací výbor covidu-19 a zahájily jednání s cílem zajistit udržitelnost sportovní činnosti jak po sportovní, tak po finanční stránce. 9. Dne 7. dubna 2020 vydaly LPFP i SJPF každá samostatnou tiskovou zprávu o stavu jednání, které mezi sebou vedly. LPFP v tiskové zprávě zaprvé uvedla, že obdržela dohodu SJPF týkající se balíčku právních opatření, která se mají stát součástí kolektivní smlouvy použitelné na profesionální fotbalisty (dále jen „CCT“), včetně prodloužení pracovních smluv a smluv o hostování nebo přestupu do konce sezóny 2019/2020, míněno do posledního oficiálního utkání uvedené sezóny, které má být odehráno. LPFP dále upřesnila, že nebylo dosaženo dohody se SJPF ohledně projednávaných finančních otázek, které zahrnovaly možnost dohody o snížení mezd hráčů. Skutečnost, že této dohody nebylo dosaženo, byla rovněž zmíněna SJPF v tiskové zprávě z téhož dne. LPFP závěrem připomněla, že pokud není taková dohoda uzavřena, mohou kluby využít mimo jiné institutu zjednodušené dočasné nezaměstnanosti nebo vést se svými hráči individuální jednání. 10. Téhož dne se LPFP a prvoligové kluby, většinou zastoupené svými předsedy, zúčastnily videokonference, po jejímž skončení vydala LPFP tiskovou zprávu nadepsanou „Předsedové [prvoligových] klubů stanoví pravidlo pro jednostranná ukončení“. V této tiskové zprávě bylo oznámeno, že „žádný klub nezaměstná hráče, který jednostranně ukonč[il] svou pracovní smlouvu s odvoláním na problémy způsobené pandemií covidu-19 nebo jakýmkoli mimořádným rozhodnutím z ní vyplývajícím, zejména prodloužením sportovní sezóny“. Následujícího dne některé z druholigových klubů vydaly tiskovou zprávu, v níž oznámily úmysl řídit se pravidlem dohodnutým prvoligovými kluby. 11. Na evropské úrovni zveřejnila dne 7. dubna 2020 Mezinárodní federace fotbalových asociací (dále jen „FIFA“), která zřídila pracovní skupinu pro řešení regulačních otázek vyvolaných pandemií, dokument nazvaný „Covid-19 – Regulační otázky týkající se fotbalu“. V uvedeném dokumentu FIFA mimo jiné uvedla, že národní fotbalové asociace by měly být oprávněny měnit data svých sezón, jakož i data registračních období hráčů. FIFA rovněž navrhla, aby byli kluby a hráči vybízeni ke spolupráci za účelem dosažení dohod o odkladu nebo snížení mezd, či aby byly případně po dobu pozastavení sezóny pozastaveny i dohody uzavřené mezi kluby a hráči. 12. Pokud jde o uplatňování pravidel hospodářské soutěže během zdravotní krize, vydala Evropská síť pro hospodářskou soutěž dne 23. března 2020 společné prohlášení, v němž připustila případnou potřebu spolupráce mezi podniky. 13. Dne 23. dubna 2020 zveřejnila portugalská vláda nařízení vlády s mocí zákona, kterým se stanoví výjimečná a dočasná opatření v oblasti sportu, včetně povolení uděleného portugalským sportovním asociacím, na základě kterého mohou měnit své předpisy v průběhu sezóny 2019/2020 a na dobu jejího trvání, a to za účelem řešení problémů způsobených pandemií covidu-19. Následně přijaly příslušné orgány dne 30. dubna 2020 usnesení, kterým se stanoví strategie pro zrušení omezujících opatření, včetně možnosti obnovit sezónu 2019/2020 za účelem dokončení soutěží. 14. Dne 4. května 2020 uzavřely LPFP, SJPF a Associação Nacional de Treinadores de Futebol (Národní asociace fotbalových trenérů) memorandum o porozumění ohledně trvání smluv a sportovních vztahů. Toto memorandum zmiňovalo například „neobvyklou a výjimečnou“ situaci způsobenou pandemií covidu-19 a nutnost ochránit soutěže, a to při zachování zásady integrity a zásady sportovních zásluh. V tomto memorandu bylo uvedeno následující: i) konec sezóny 2019/2020 nastane dnem následujícím po dni odehrání posledního oficiálního utkání soutěží a ii) sportovní smlouvy uzavřené mezi kluby a hráči, k jejichž ukončení má dojít v průběhu stávající sezóny, se považují za automaticky prodloužené do konce této sezóny. Podmínky tohoto memoranda se později staly součástí CCT. 15. Dne 26. května 2020 uložil Autoridade da Concorrência (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Portugalsko, dále jen „Úřad pro ochranu hospodářské soutěže“) předběžné opatření, na jehož základě byla na dobu 90 dnů okamžitě pozastavena dohoda o tom, že profesionální fotbalisté jiných prvoligových nebo druholigových klubů, kteří jednostranně ukončili své pracovní smlouvy, nebudou přijímáni do pracovního poměru nebo angažováni (dále jen „dotčená dohoda“). Dne 2. června 2020 LPFP a dotčené kluby uvedly, že s předběžným opatřením souhlasí. 16. Dne 28. dubna 2022 vydal Úřad pro ochranu hospodářské soutěže konečné rozhodnutí ve věci, v němž kvalifikoval dotčenou dohodu jako protisoutěžní dohodu porušující článek 9 („Dohody, jednání ve vzájemné shodě a rozhodnutí sdružení podniků“) Lei n.o 19/2012, de 8 de maio, que aprova o novo regime jurídico da concorrência (zákon č. 19/2012 ze dne 8. května 2012, kterým se přijímá nový právní režim upravující hospodářskou soutěž) a článek 101 SFEU a uložil podnikům, které se dotčené dohody účastnily, pokuty. 17. Dvacet osm z těchto podniků napadlo rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže u Tribunal da Concorrência, Regulação e Supervisão (soud pro hospodářskou soutěž, regulaci a dohled, Portugalsko). V uvedeném řízení je tudíž vnitrostátní soud povinen ověřit mimo jiné, zda je dotčená dohoda ( 9 ) zakázána čl. 101 odst. 1 SFEU. Vzhledem k tomu, že uvedený soud měl pochybnosti o správném výkladu uvedeného ustanovení, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Představuje [taková dohoda, jako je dotčená dohoda], a to za okolností popsaných v této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, sportovní pravidlo ve smyslu judikatury Meca-Medina […]? 2) Lze pro účely judikatury vyplývající z rozsudků [Wouters a Meca-Medina], takové pravidlo, které je výsledkem [takové dohody, jako je dotčená dohoda], a to s charakteristikami, cíli a za okolností popsaných v této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, považovat za přiměřené a vhodné, a tudíž s ohledem na článek 165 SFEU za slučitelné s čl. 101 odst. 1 SFEU? 3) Brání čl. 101 odst. 1 SFEU takovému výkladu, podle něhož lze dohodu s charakteristikami, cíli a za okolností popsaných v této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, [jako je dotčená dohoda], kvalifikovat jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, neboť vykazuje dostatečný stupeň škodlivosti ve vztahu k hospodářské soutěži?“ 18. Písemná vyjádření v tomto řízení předložily LPFP, CD Tondela – Futebol, SAD, Académico de Viseu Futebol Clube – Futebol, SAD, Os Belenenses – Sociedade Desportiva de Futebol, SAD, Boavista Futebol Clube, Futebol SAD, Sporting Clube de Braga, Futebol, SAD, Sporting Clube da Covilhã – Futebol, SAD, Estoril Praia, Futebol, SAD, Gil Vicente Futebol Clube – Futebol, SDUQ, Lda., Leixões Sport Clube, Futebol, SAD, Clube Desportivo de Mafra – Futebol, SDUQ, Lda., União Desportiva Oliveirense – Futebol, SAD, Futebol Clube de Paços de Ferreira, SDUQ, Lda., Futebol Clube de Penafiel, SAD, Portimonense Futebol, SAD, Rio Ave Futebol Clube – Futebol, SDUQ, Lda., Santa Clara Azores – Futebol, SAD, Varzim Sporting Club – Futebol, SDUQ, Lda., União Desportiva Vilafranquense, Futebol, SAD, Futebol Clube de Famalicão – Futebol, SAD, Clube Desportivo Feirense – Futebol, SAD, Associação Académica de Coimbra – Organismo Autónomo de Futebol, SDUQ, Lda., Marítimo da Madeira, Vitória Sport Clube, Sporting Clube de Portugal a Sport Lisboa e Benfica, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, řecká, polská a portugalská vláda, jakož i Evropská komise. Navíc všechny výše zmíněné fotbalové kluby, Futebol Clube do Porto, portugalská vláda a Komise rovněž přednesly ústní vyjádření na jednání konaném dne 13. února 2025. III. Analýza 19. Třemi předběžnými otázkami se předkládající soud táže, zda taková dohoda, jako je „no-poach“ dohoda, kterou se hlavní fotbalové kluby portugalské první a druhé ligy dohodly, že nebudou zaměstnávat profesionální fotbalisty z jiných klubů, kteří jednostranně ukončí své pracovní smlouvy z důvodu problémů vyplývajících z pandemie covidu-19 nebo z jakéhokoli mimořádného rozhodnutí z ní vyplývajícího, zejména prodloužení sezóny, může být i) kvalifikována jako dohoda sdružení podniků omezující hospodářskou soutěž z hlediska účelu ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU a ii) spadá do působnosti judikatury Meca-Medina. 20. Svou analýzu zahájím třetí předběžnou otázkou (A) a poté se budu zabývat první a druhou otázkou, které lze posuzovat společně (B). A.   Ke třetí předběžné otázce 21. Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru je, zda no-poach dohoda uzavřená během pandemie covidu-19 všemi (či téměř všemi) fotbalovými kluby, které se účastní národní ligy, se souhlasem národní fotbalové asociace, která se vyznačuje charakteristikami uvedenými v bodě 19 výše, musí být považována za dohodu, která vede k omezení „z hlediska účelu“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU. 22. Odpověď na tuto otázku vyžaduje nejprve vyjasnění relevantního rámce analýzy (1) a poté posouzení zvláštností takové smluvní formy, o jakou se v původním řízení jedná (2). 1. Konečně vyjasněný poměrně těžko uchopitelný rámec analýzy 23. Článek 101 odst. 1 SFEU zakazuje dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu. 24. Je to jen pár let, co generální advokát M. Bobek vyjádřil překvapení nad tím, že více než šedesát let po vstupu Římské smlouvy v platnost je klíčový pojem obsažený v čl. 101 odst. 1 SFEU stále nejasný a neobejde se bez výkladu Soudního dvora ( 10 ). Lze totiž jen stěží zpochybňovat, že přinejmenším do nedávné doby byl pojem „omezení z hlediska účelu“ i rozdíl mezi tímto pojmem a pojmem „omezení z hlediska důsledku“ značně nejasný ( 11 ). 25. Poté, co Soudní dvůr – zasedající ve velkém senátu – v rozsudcích ve věcech ISU, Superleague a Royal Antwerp poskytl k této otázce jasná vodítka, se již situace podle všeho vyjasnila. Soudní dvůr tak učinil konsolidací velké části (poměrně bohaté) judikatury, kterou v dané oblasti vydaly jednotlivé senáty Soudního dvora v předchozích letech. Domnívám se, že tato judikatura vychází ze tří hlavních úvah: i) snahy vyhnout se formalismu při definování omezení „z hlediska účelu“; ii) zajištění restriktivního výkladu tohoto pojmu; a iii) stanovení jasné dělicí linie mezi omezeními „z hlediska účelu“ a omezeními „z hlediska důsledku“. V následujících oddílech nejprve vymezím pojem omezení „z hlediska účelu“ (a) a poté vysvětlím, jak by tato omezení měla být zjišťována (b) a (c). a) Co je to omezení „z hlediska účelu“? 26. Dnes již není pochybnosti o tom, že pojem protisoutěžní „účel“ musí být vykládán restriktivně ( 12 ). Vztahuje se výlučně na určité druhy koordinace mezi podniky, které vykazují dostatečný stupeň škodlivosti ve vztahu k hospodářské soutěži, aby bylo možné mít za to, že přezkum jejich důsledků není nutný. Některé formy koordinace mezi podniky mohou být totiž považovány za škodlivé pro řádné fungování normální hospodářské soutěže již ze své povahy ( 13 ). 27. Výraz „dostatečný stupeň škodlivosti“ by však neměl být chápán jako kvantitativní prahová hodnota ( 14 ). Jak Soudní dvůr vysvětlil v rozsudku Superleague, omezení „z hlediska účelu“ zahrnují nejen formy koluzivních jednání, „která jsou obzvláště škodlivá pro hospodářskou soutěž, jako jsou horizontální kartely, které vedou k určení cen, omezení výrobních kapacit nebo rozdělení zákazníků“, ale též jiné druhy jednání, které „[a]niž by nutně musely být stejně škodlivé pro hospodářskou soutěž, mohou být v určitých případech [považovány] za protisoutěžní z hlediska účelu“ ( 15 ). Tak je tomu zejména v případě určitých druhů horizontálních dohod jiných než kartelů ( 16 ) nebo v případě některých druhů vertikálních dohod ( 17 ). 28. Výraz „dostatečný stupeň škodlivosti“ by tedy měl být chápán jako výraz vztahující se ke kvalitativní charakteristice dohody či jiné formy koluzivního jednání. Aby dohoda představovala omezení „z hlediska účelu“, musí mít zjevné protisoutěžní hospodářské opodstatnění. Jinými slovy, musí být jasné, že z hospodářského hlediska je objektivní účel dohody v rozporu se zájmy zakotvenými v článku 101 SFEU ( 18 ). Z tohoto důvodu mohou orgány v těchto situacích dovodit, že mají dostatečné informace k určení, že dotčené jednání porušuje čl. 101 odst. 1 SFEU, aniž musí provádět srovnávací analýzu za účelem prokázání účinků takové dohody na trh ( 19 ). 29. Hospodářské opodstatnění dohody by nemělo být zaměňováno s povědomím o porušování pravidel hospodářské soutěže, ani se subjektivním úmyslem dotčených podniků tak učinit ( 20 ). Žádný z těchto faktorů není určující pro konstatování porušení článku 101 SFEU, byť pokud by byly prokázány, mohou být tyto faktory přirozeně zohledněny při posuzování protisoutěžní povahy dohody ( 21 ). 30. Jak dokládá rozsudek BIDS, dotčené podniky mohou skutečně jednat za účelem dosažení nějakého konečného cíle, který vnímají jako legitimní (v uvedené věci se jednalo o snížení přebytku kapacity v odvětví). I potenciálně dobře míněné jednání je však irelevantní, pokud jsou předmět a prostředky spolupráce dohodnuté za tímto účelem již ze své povahy protisoutěžní (v uvedené věci šlo o přijetí mechanismu určeného k podpoře odchodu konkurenčních podniků) ( 22 ). 31. Uvedený výklad čl. 101 odst. 1 SFEU podle mého názoru do určité míry odráží původní záměr autorů Smlouvy, kteří chtěli zakázat dohody uzavřené přímo za účelem omezení hospodářské soutěže (omezení „z hlediska účelu“) i dohody, které sice byly uzavřeny z jiného důvodu, ale přesto měly omezující účinky na hospodářskou soutěž (omezení „z hlediska důsledku“) ( 23 ). Současný výklad tedy vychází z tohoto původního přístupu, přičemž přihlíží ke zjevné skutečnosti, že dotčené podniky jsou obvykle právnickými osobami, a není tedy vždy reálně možné zjišťovat jejich (subjektivní) záměry, což ostatně může být i poměrně obtížné. 32. Kromě toho, přestože sankce, které mohou být příslušnými orgány uloženy, spadají do „trestněprávní oblasti“ ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie a Evropské úmluvy o lidských právech, unijní právo hospodářské soutěže se odlišuje od tvrdého jádra trestního práva ( 24 ). Příslušné orgány nemusí pro účely dovození odpovědnosti podniků za protiprávní jednání prokazovat psychologický prvek protisoutěžního jednání, pouze jeho materiální stránku. b) Jak zjišťovat omezení „z hlediska účelu“ (I) 33. Soudní dvůr upřesnil, že za účelem určení, zda určitá forma jednání představuje omezení „z hlediska účelu“, je nutno zkoumat tři aspekty: (i) znění dohody, (ii) hospodářský a právní kontext, do kterého spadá, a (iii) cíle, kterých chce dosáhnout ( 25 ). 34. Přezkum znění dotčené dohody, což je přirozeně výchozí bod analýzy, se týká předmětu spolupráce nastavené dotčenými podniky, resp. jinými slovy mechanismu jimi vytvořeného. Jak uvedl Soudní dvůr, může být nezbytné „přezkoumat jednotlivé aspekty za účelem určení, zda má dotčené jednání ve vzájemné shodě vlastnosti umožňující spojit ho s určitou formou koordinace mezi podniky, která musí být považována ze své povahy za škodlivou pro řádné fungování normální hospodářské soutěže“ ( 26 ). Jednoduše řečeno: jak tato dohoda funguje? Odpovídá druhu jednání, o kterém víme, že je typicky škodlivé? 35. Pokud jde o hospodářský a právní kontext, do kterého spadá dotčené jednání, Soudní dvůr konstatoval, že „je třeba zohlednit povahu dotčených výrobků nebo služeb, jakož i skutečné podmínky, kterými se vyznačuje struktura a fungování dotčeného odvětví nebo trhu anebo dotčených odvětví nebo trhů“ ( 27 ). V této souvislosti mohou být relevantní hospodářské faktory (např. existence překážek vstupu na trh a expanze, koncentrace trhu, síla soutěžitelů, vyrovnávací síla dodavatelů a kupujících atd.) i právní faktory (např. použitelné právní předpisy, související pravidla vydaná samoregulačními orgány, existence podobných dohod na trhu, které mohou mít kumulativní účinky atd.). Většinou to závisí na okolnostech dané konkrétní věci. 36. Je například možné, že „pouze tehdy, jsou-li splněny určité zvláštní podmínky, lze předpokládat, že určité formy koordinace […] jsou škodlivé pro řádné fungování normální hospodářské soutěže“ ( 28 ). Stejně tak je možné, že i navzdory skutečnosti, že je dané jednání typicky škodlivé, na daném trhu jednoduše nebude existovat žádná hospodářská soutěž, která by mohla být omezena ( 29 ). V některých případech se rovněž může stát, že bude nezbytné posoudit vývoj relevantního trhu v průběhu času, aby bylo možné určit, zda nastala situace, kdy určité jednání, ačkoli nebylo v okamžiku prvního zjištění protisoutěžní, bylo následně zachováváno za účelem dosahování protisoutěžního cíle ( 30 ). 37. Pokud jde o cíle sledované dotčeným jednáním, poslední aspekt analýzy, který je ze zjevných důvodů v tomto kontextu klíčový, je třeba určit bezprostřední a přímé cíle, kterých má toto jednání dosáhnout s ohledem na hospodářskou soutěž ( 31 ). Jinými slovy, příslušné orgány by se měly pokusit určit hlavní hospodářské důvody spolupráce mezi dotčenými podniky ( 32 ). 38. Kromě toho, jak bylo uvedeno v bodě 29 výše, subjektivní úmysl stran sice není pro určení povahy dohody jako omezující z hlediska účelu nezbytným faktorem, nicméně může k němu být v relevantních případech přihlíženo. Bylo by například nedůvodné opomíjet interní dokumenty a další důkazy, které prokazují, že zaměstnanci zúčastněných stran věděli, že legalita dotčeného jednání je vysoce pochybná, a poskytli značně klamavá prohlášení s cílem uvést orgány veřejné moci v omyl ( 33 ). 39. Po tomto upřesnění je však nutno si položit otázku poněkud praktičtější, jak musí být tyto tři množiny aspektů ve skutečnosti posuzovány, aby bylo možno určit, zda je samotným účelem daného jednání omezení hospodářské soutěže, či nikoli. 40. To opět závisí na konkrétních okolnostech každé jednotlivé věci. Domnívám se, že v souladu s nedávnou judikaturou mohou orgány volit mezi dvěma hlavními směry analýzy. c) Jak zjišťovat omezení „z hlediska účelu“ (II) 41. První a „tradičnější“ směr analýzy je typickou volbou v případech, kdy dotčená dohoda podle všeho patří do kategorie dohod, jejichž škodlivá povaha je dobře známa a obecně uznávána: například stanovení cen, omezení produkce a rozdělení trhů. V těchto věcech totiž zkušenosti – tedy hospodářská analýza a dřívější správní a soudní praxe – potvrzují, že jsou tyto dohody obvykle protisoutěžní ( 34 ). 42. Pokud tedy posouzení znění dohod odhalí, že daná dohoda prima facie představuje „čisté omezení“ (jak je takové omezení často nazýváno) ( 35 ), nemusí být posouzení právního a hospodářského kontextu ani cílů dohody pokaždé příliš podrobné ( 36 ). Za účelem potvrzení protisoutěžní povahy dohody musí orgány pouze ověřit, zda nejsou dány konkrétní okolnosti, které by mohly zpochybnit domnělou škodlivou povahu dotyčné dohody ( 37 ). Jinými slovy, orgány by se měly ujistit, že informace shromážděné během jimi prováděného šetření, včetně těch, které jim oznámily dotčené podniky, potvrzují, že i dotčená dohoda stejně jako většina dohod téže kategorie je inherentně protisoutěžní ( 38 ). Tento druh analýzy poskytuje orgánům pro hospodářskou soutěž jasný a jednoznačný procesní rámec, který je možné spravovat a lze jej použít proti zjevně škodlivým formám jednání, čímž mohou uvedené orgány šetřit administrativní náklady a zároveň minimalizovat riziko chyb ( 39 ). 43. Druhý typ analýzy se týká dohod, u nichž nelze provést prima facie„bezpečné“ posouzení jejich účelu, a to například z toho důvodu, že se vyznačují významnými originálními aspekty, nebo proto, že podle všeho patří do kategorie dohod, která obvykle nepůsobí problémy. V takových případech budou orgány zpravidla potřebovat hlubší analýzu znění, kontextu a cílů dotčené dohody, aby mohly určit, zda má dohoda protisoutěžní cíl. Nedávná judikatura, jako například série rozhodnutí týkajících se dohod o odložení („pay-for-delay“ ( 40 )), totiž dokládá, že protisoutěžní cíl není nutně vyloučen skutečností, že neexistuje předchozí správní nebo soudní praxe týkající se podobného jednání. 44. I v těchto případech však mohou k vymezení skutečného účelu dohody, která je na první pohled neškodná, přispět zkušenosti. Pojem „zkušenosti“ nelze chápat v úzkém a statickém smyslu. Podstatné je, že díky zavedeným metodám právní a ekonomické analýzy příslušné orgány jasně chápou právní mechanismus vytvořený dohodou a vědí o jejím pravděpodobném hospodářském dopadu na trh. Je totiž možné, že pokud je dohoda obnažena až na samotné základy, vyjde najevo, že skrývá čisté omezení nebo jinou praxi, jejíž škodlivá povaha je dostatečně zjevná, popřípadě je z hospodářského hlediska takovému omezení nebo praxi postavena na roveň ( 41 ). 45. Navíc platí, že „zkušenosti“ jsou pojem, který „se v čase nutně vyvíjí, a to s ohledem na rozsáhlejší znalosti a zkušenosti získané příslušnými správními a soudními orgány, vytváření sofistikovanějších nástrojů analýzy a rozvoj ekonomického myšlení“ ( 42 ). Tato logika samozřejmě funguje oběma směry: zkušenosti mohou nabývat určitých forem jednání, které se nacházejí vně „škatulky účelu“, ale mohou rovněž určité nové formy vnášet dovnitř této kategorie. 46. S ohledem na tyto zásady nyní přistoupím k analýze problematiky vznesené v dohodě dotčené v původním řízení. 2. No-poach dohody a omezení „z hlediska účelu“ 47. Úvodem je třeba připomenout, že v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU, které je založeno na jasné dělbě funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, je úkolem Soudního dvora pouze vyložit ustanovení unijního práva, kterých se týká položená otázka, v projednávaném případě tedy čl. 101 odst. 1 SFEU. Není tedy na Soudním dvoru, nýbrž na předkládajícím soudu, aby v konečném důsledku posoudil, zda je s ohledem na všechny relevantní skutečnosti, kterými se vyznačuje situace v původním řízení, jakož i na hospodářský a právní kontext, do něhož tato situace zapadá, účelem dotčené dohody omezit hospodářskou soutěž. Soudní dvůr však při rozhodování o předběžné otázce může na základě informací obsažených ve spise, který má k dispozici, podat upřesnění, jejichž cílem je předkládajícímu soudu poskytnout vodítko k jeho výkladu, aby mohl rozhodnout spor ( 43 ). 48. Vzhledem k těmto skutečnostem se vynasnažím být Soudnímu dvoru nápomocen při formulaci vodítka pro předkládající soud ve vztahu ke dvěma hlavním otázkám: zaprvé, zda no-poach dohody mohou být obecně považovány za dohody, které jsou inherentně protisoutěžní, a zadruhé, zda mají mít pro účely posouzení význam zvláštní okolnosti uzavření dotčené dohody. a) Potenciální kategorie omezení „z hlediska účelu“ 49. Hned na úvod mohu konstatovat, že no-poach dohody – dohody, v nichž se dva nebo více podniků dohodly, že nebudou vzájemně zaměstnávat své zaměstnance ani jim zaměstnání nabízet – mají všechny rysy, pro které by mohly být prima facie považovány za omezující hospodářskou soutěž „z hlediska účelu“, a to přinejmenším tehdy, jsou-li uzavřeny mezi skutečnými a potenciálními konkurenčními subjekty a nejsou-li pouze vedlejšími ujednáními ve vztahu k legitimní transakci, která sama o sobě protisoutěžní není. 50. Zaprvé lze no-poach dohodu zjevně považovat za určitou formu rozdělení zdroje zásobování (v projednávané věci se jedná o poskytování pracovní síly), což je výslovně zmíněno v čl. 101 odst. 1 písm. c) SFEU. Kromě toho z praxe orgánů ( 44 ) a soudů ( 45 ) (v Unii i jinde) posledních let, jakož i z odborné literatury z oblasti práva a ekonomie ( 46 ) vyplývají podle všeho dostatečné a spolehlivé indicie nasvědčující tomu, že no-poach dohody jsou pro standardní fungování hospodářské soutěže obecně škodlivé. V rozsudku FIFA ostatně Soudní dvůr poukázal na koluzivní jednání spočívající v omezování nebo kontrole „nábor[u] vrcholových pracovníků“ v některých odvětvích nebo na některých trzích jakožto možné omezení z hlediska účelu ( 47 ). 51. S tím souhlasím. Namísto toho, aby dotčené podniky soutěžily při náboru nejlepších zaměstnanců tím, že budou nabízet vyšší mzdy nebo lepší pracovní podmínky a příležitosti, „zablokují“ své pracovníky, čímž „zmrazí“ podmínky jejich smluv. Nejvýkonnějším podnikům, které mají motivaci a způsobilost najímat zaměstnance, kteří podle nich nejlépe odpovídají jejich potřebám, je bráněno v tom, aby tak činily, když jsou tito pracovníci zaměstnáni některou z jiných stran této dohody. 52. To má nevyhnutelně za následek takové rozložení lidských zdrojů, které není ani zdaleka optimální, dále ztrátu efektivity nebo inovací a očividně i nižší mzdy zaměstnanců. Samozřejmě je nepříznivě dotčen trh se vstupy (trh práce), a v důsledku toho může být často podobným způsobem dotčen i trh s výstupy (výrobky nebo služby nabízené dotčenými podniky). 53. Neshledávám tedy nikterak problematickým závěr, se kterým souhlasí ve svých vyjádřeních mimo jiné i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, portugalská vláda a Komise, že hospodářské opodstatnění většiny no-poach dohod uzavřených mezi soutěžiteli je protisoutěžní. 54. Z důvodů, které jsou vysvětleny výše, však závěrem, že určitá dohoda spadá do kategorie dohod, které typicky omezují hospodářskou soutěž, nelze v žádném případě analýzu skončit. Za účelem ověření, zda existují nějaké zvláštní okolnosti, které mohou zpochybnit škodlivou povahu dotčené dohody, je třeba zohlednit znění, právní a hospodářský kontext i cíle dotčené konkrétní dohody. b) Zvláštní okolnosti dotčené ve věci v původním řízení 55. Podle mého názoru v projednávané věci existuje několik skutečností, které podle všeho vylučují inherentně protisoutěžní povahu dotčené dohody. 56. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že fotbalové kluby uzavřely dotčenou dohodu s podporou národní fotbalové asociace během pandemie covidu-19 s cílem zajistit, aby mohla být sezóna 2019/2020 navzdory přerušení a prodlením dokončena, aniž by byla ohrožena integrita a spravedlivost turnaje. 57. Považuji za poměrně zřejmé, že za situace, kdy ještě zbývalo odehrát 10 zápasů, by bez takové dohody, jako je dotčená dohoda, bylo pro některé týmy poměrně jednoduché řádný průběh turnaje narušit. Nejbohatší kluby by mohly posílit vlastní týmy a zároveň oslabit týmy soupeřů konkrétně tím, že by zaměstnaly nejlepší hráče svých bezprostředně přímých soupeřů, kterým by končila smlouva nebo jejichž smlouva by byla jednostranně ukončena ( 48 ). Takový scénář by byl o to pravděpodobnější, že pandemie dosti tvrdě dopadla na finanční prostředky fotbalových klubů ( 49 ), a není tedy nepředstavitelné, že tato skutečnost mohla ještě více způsobit rozdíly mezi jednotlivými kluby, pokud jde o jejich majetek, a tím ovlivnit uzavírání smluv s novými hráči. 58. Takový vývoj mohl podle mého názoru ohrozit důvěryhodnost turnaje jako celku, a to zejména u sponzorů a příznivců fotbalu. Zájem klubů na tom, aby si udržely své týmy ve zmíněných posledních 10 zápasech, složením co nejpodobnější týmům první části sezóny, je tedy opatřením, které je v souladu s cílem zajistit integritu a spravedlivost sportovní soutěže, v níž jsou výsledky založeny na zásluhách, nikoli na účelnosti. Soudní dvůr již v rozsudku FIFA připustil, že „může být legitimní, aby [fotbalová] asociace […] do určité míry usilovala o zajištění stability ve složení stavů hráčů, které slouží jako rezervoár pro družstva, která tyto kluby v průběhu dané sezony sestavují, a to například tím, že se […] zakazuje jednostranné ukončení pracovních smluv v průběhu sezóny, nebo dokonce celého daného roku“ ( 50 ). Domnívám se, že takový závěr je mutatis mutandis relevantní i v projednávané věci. V praxi bylo cílem dotčené dohody oddálit zahájení přestupového období pro některé hráče, přičemž takovou možnost přestupu v době natolik blízké konci turnaje hráči ze zřejmých důvodů obvykle nemají ( 51 ), aby bylo zajištěno sladění tohoto období s novým harmonogramem turnaje. 59. V tomto ohledu dodávám, že mne nepřesvědčilo tvrzení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a Komise ohledně relativní podobnosti mezi pravidly posuzovanými v rozsudku FIFA ( 52 ), která podle závěru Soudního dvora skutečně měla protisoutěžní cíl, a dohodou, která je předmětem řízení v projednávané věci. Ve věci FIFA byla uvedená pravidla v prvé řadě formulována „pomocí velmi obecných a nepřesných výrazů, což otevírá prostor k tomu, aby byl[a] uplatňován[a] podle uvážení, a tedy nepředvídatelně a jen obtížně kontrolovatelně“ ( 53 ), a aby bylo možné se jich dovolávat zneužívajícím způsobem ( 54 ). Jakékoli porušení uvedených pravidel mohlo vést, v podstatě automaticky a na základě pouhých domněnek, k uložení drakonických nebo trvalých sankcí ( 55 ), což by hráče zbavilo „jakékoli možnosti účastnit se organizovaného fotbalu“ ( 56 ) a „[vystavilo by] nový klub riziku, že bude solidárně odpovědný za zaplacení náhrady újmy v potenciálně velmi významné výši“ ( 57 ). Uvedená pravidla tedy představovala „plošné a drastické omezení přeshraniční hospodářské soutěže mezi kluby [které] se z geografického hlediska [vztahovalo] na celé území Unie a z časového hlediska [mělo] trvalou povahu“ ( 58 ). 60. Není mi zřejmé, jaký charakteristický rys mají tyto dva soubory opatření společný. 61. Dotčená dohoda navíc neměla účinek, který by byl srovnatelný s účinkem, jež vyvolalo opatření posuzované ve věci Royal Antwerp. V uvedené věci Soudní dvůr znovu potvrdil, že dohody či rozhodnutí sdružení podniků, jejichž cílem je „oddělování trhů podle vnitrostátních hranic, směřující k obnovení oddělování vnitrostátních trhů nebo ke ztěžování vzájemného prolínání vnitrostátních trhů, mohou svou povahou narušovat cíl Smlouvy o EU a Smlouvy o FEU, kterým je dosažení integrace těchto trhů zavedením vnitřního trhu, a tudíž je třeba je z tohoto důvodu v zásadě považovat za dohody, jejichž ‚účelem‘ je omezení hospodářské soutěže“ ( 59 ). Žádný takový účinek v projednávané věci nelze identifikovat, neboť přeshraniční převody oběma směry nebyly dotčenou dohodou dotčeny. 62. Ačkoli tedy dotčená dohoda zavedla určitá omezení konkurenceschopnosti klubů, pokud jde o jeden ze základních vstupů používaných k výkonu jejich činnosti (angažování hráčů) ( 60 ), jsem toho názoru, že za výjimečných okolností daných v projednávané věci a s ohledem na její omezený rozsah lze uvedenou dohodu jen stěží považovat za dohodu, která je inherentně protisoutěžní. 63. Vlastně by bylo dokonce možno tvrdit, že dotčená dohoda měla prosoutěžní povahu. Sportovní ligy nefungují stejně jako běžné trhy s výrobky nebo službami. „Nejdivočejším snem“ každého klubu, který hraje ligu, není vytěsnit všechny své konkurenty z trhu a stát se de facto monopolem. To je fakticky nemožné a ekonomicky nesmyslné. Počet klubů je stabilní a jejich výkonnost na trhu (pokud jde o příznivce, sponzory, subjekty televizního vysílání atd.) vyžaduje zachování určité úrovně konkurenceschopnosti v rámci ligy ( 61 ). Z tohoto pohledu by tedy nebylo nedůvodné dovodit, že vzhledem k tomu, že dotčená dohoda přispívala k zajištění řádné struktury hospodářské soutěže v rámci ligy až do konce sezóny, spočívalo její hospodářské opodstatnění v zachování a posílení zdravé hospodářské soutěže. 64. Relevantním trhem pro dotčenou dohodu je, chápu-li to správně, trh přestupů hráčů (samotná liga jako trh nepůsobí). Vzájemná závislost mezi ligou a uvedeným trhem je však zjevná: pokud by liga ztratila integritu a konkurenceschopnost, zájem příznivců, sponzorů a subjektů televizního vysílání by pravděpodobně klesl, což by mělo za následek, že by tím utrpěl i trh přestupů hráčů, neboť by došlo k poklesu investic, z čehož by neměli prospěch kluby ani hráči. 65. V tomto ohledu Komise na žádost vznesenou na jednání, aby zvážila, zda dotčená dohoda může být z důvodů, které byly právě vysvětleny, považována za dohodu mající prosoutěžní povahu, pouze odkázala na omezující účinky, které no-poach dohody obecně vyvolávají, aniž se vyjádřila k opodstatnění uvedené konkrétní dohody a jejímu skutečnému kontextu. V závěrečné odpovědi na jednání Komise zašla dokonce až tak daleko, že v podstatě tvrdila, že nebylo nutné přihlížet ke kontextu, neboť dotčená dohoda představovala omezení „z hlediska účelu“. 66. S tím nesouhlasím. Nejenže z ustálené judikatury Soudního dvora v této souvislosti vyplývá, že na kontextu záleží vždy ( 62 ), ale v několika rozsudcích z posledních let bylo dokonce jasně uvedeno, jak je vysvětleno v bodě 40 výše, že „podrobná analýza“ kontextu (jakož i znění a cílů) může být nezbytná v případech, kdy dotčené věci nejsou přímočaré ( 63 ). Stejně jako může v některých případech kontext způsobit, že dohoda, která nespadá do kategorie dohod, jež jsou typicky omezujícími dohodami, bude považována za protisoutěžní „z hlediska účelu“, může mít zohlednění kontextu i opačný účinek. 67. Tím se rovněž vysvětluje, proč mne poněkud matou opakované zmínky Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, portugalské vlády a Komise v ústních vyjádřeních, jimiž odkazují na pasáž rozsudku Toshiba, podle níž se „analýza hospodářského a právního kontextu […] může omezit na to, co se jeví jako nutně nezbytné pro závěr o existenci omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu“ ( 64 ). Výše uvedení zúčastnění tuto pasáž podle všeho vykládají tak, že umožňuje orgánům provést stručnou (ne-li dokonce povrchní) analýzu kontextu za všech okolností. To je zjevně nesprávný výklad rozsudku Toshiba. Tito zúčastnění zdůrazňují pojmy „omezit“ a „nutně“, přičemž přehlížejí výraz „nezbytné“, opomíjejíce judikaturu zmíněnou v předchozím bodě. 68. Mám za to, že dohoda dotčená v projednávané věci rozhodně nemá jednoznačně protisoutěžní povahu. Ze znění dohody (její omezený rozsah), jejího kontextu (pandemie covidu-19) a jejího cíle (zajištění řádného skončení sezóny) totiž vyplývá, že podrobnější a hlubší posouzení protisoutěžního účelu (popřípadě účinku) dohody je nezbytné. 69. Ostatně na žádost vznesenou na jednání, aby vysvětlil, jakou újmu způsobila dotčená dohoda v praxi spotřebitelům, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže jen obtížně hledal smysluplnou odpověď. Uvedený orgán zmínil potenciální problémy, pokud jde o spravedlivé zacházení vyhrazené hráčům. Jak vyplývá z bodů 49 až 53 výše, nejsem v zásadě proti tomu, aby byly v rámci analýzy hospodářské soutěže zohledňovány pracovněprávní otázky a otázky týkající se způsobu, jakým může praxe podniků tento trh ovlivnit. Právo hospodářské soutěže a pracovní právo mají ovšem odlišné cíle a řídí se odlišnými zásadami. Pracovní smlouvy hráčů s jejich kluby se totiž obecně řídí vnitrostátním právem ( 65 ). V některých zemích byly pro vybrané sporty uzavřeny též odborové kolektivní smlouvy. Unijní právo – včetně unijního práva hospodářské soutěže – přistupuje k uvedeným vnitrostátním právním předpisům a kolektivním smlouvám s respektem ( 66 ). Vzájemné působení pracovněprávních otázek a otázek týkajících se hospodářské soutěže by tudíž mělo být pečlivě vysvětleno, je-li zahájeno řízení podle článku 101 SFEU z důvodu údajné škody způsobené pracovníkům. Musím konstatovat, že v projednávané věci je toto vzájemné působení stále nejasné, což v důsledku platí i pro zvláštní teorii újmy, na níž je založeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. 70. Je však na vnitrostátním soudu, aby po důkladném posouzení znění, kontextu a cílů dotčené dohody nakonec rozhodl o všech výše posuzovaných otázkách. 71. Na základě výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr na třetí předběžnou otázku odpověděl tak, že čl. 101 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že no-poach dohoda uzavřená během pandemie covidu-19 profesionálními sportovními kluby se souhlasem jejich národní sportovní asociace nemůže být kvalifikována jako omezující z hlediska účelu, pokud její skutečné opodstatnění spočívalo v zachování spravedlivosti a integrity sportovní soutěže zasažené pandemií. IV. K první a druhé předběžné otázce 72. Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, které je možno posuzovat společně, je, zda taková dohoda, jako je dohoda dotčená v projednávané věci, může spadat do působnosti judikatury Meca-Medina a z tohoto důvodu být považována za slučitelnou s článkem 101 SFEU. 73. Připomínám, že se jedná o linii judikatury Soudního dvora, která vychází z rozsudku Wouters ( 67 ), následně byla použita na činnosti spjaté se sportem, poprvé ve věci Meca-Medina, a poté byla v nedávné době zmíněna ve věcech ISU, Superleague a Royal Antwerp, jakož i v některých pozdějších rozsudcích ( 68 ). Judikatura Meca-Medina v podstatě upřesňuje, že na dohody, které omezují svobodu jednání zúčastněných podniků, se zákaz stanovený v čl. 101 odst. 1 SFEU nevztahuje, pokud: i) jsou odůvodněny sledováním jednoho nebo více legitimních cílů obecného zájmu, které nemají protisoutěžní povahu; ii) specifické prostředky použité ke sledování těchto cílů jsou pro tento účel skutečně nezbytné; a iii) i když se ukáže, že inherentním účinkem těchto prostředků je přinejmenším potenciální omezení nebo narušení hospodářské soutěže, tento inherentní účinek nepřekračuje meze toho, co je nezbytné, zejména vyloučením veškeré hospodářské soutěže. 74. V bodech 21 až 53 svého stanoviska ve věci ROGON jsem se podrobně zabýval vznikem, logikou i působností této judikatury. V zájmu hospodárnosti řízení na tyto pasáže odkazuji. Ve světle úvah, které jsou v uvedeném stanovisku rozvedeny, se budu nyní zabývat použitelností judikatury Meca-Medina na takovou dohodu, jako je dohoda dotčená v projednávané věci. Je nicméně nutno znovu zdůraznit, že konečné rozhodnutí v tomto ohledu přísluší vnitrostátnímu soudu. 75. Úvodem považuji za potřebné zdůraznit, že pokud by předkládající soud dospěl k závěru, že dotčená dohoda na rozdíl od mého předběžného posouzení omezuje hospodářskou soutěž z hlediska účelu, tato judikatura by se nepoužila. Má níže uvedená analýza je tedy založena na předpokladu, že předkládající soud v konečném posouzení dotčené dohody potvrdí, že tato dohoda nesleduje protisoutěžní cíl. 76. Jak vyplývá z bodu 70 výše, postup vytvořený Soudním dvorem v judikatuře Meca-Medina se skládá v zásadě ze tří po sobě jdoucích kroků v rámci analýzy, která, znovu zdůrazňuji, nemůže být prováděna abstraktně, ale měla by dotčené jednání vždy posuzovat ve světle hospodářského a právního kontextu ( 69 ). 77. Zaprvé musí předkládající soud určit, zda je dotčená dohoda odůvodněna sledováním jednoho nebo několika legitimních cílů obecného zájmu, které samy o sobě nejsou protisoutěžní. Vzhledem k tomu, že jsem již určil, že taková dohoda, jako je dotčená dohoda, nemá protisoutěžní účel, zbývá ověřit následující skutečnosti: zda si sledovaný cíl zasluhuje ochranu z hlediska unijního práva a zda subjekty, které dotčenou dohodu přijaly, mohly legitimně jednat. Podle mého předběžného náhledu je nutno na obě otázky odpovědět kladně. 78. Nejprve uvádím, že podle čl. 165 odst. 2 SFEU Unie uznává a podporuje „spravedlivé[…] a otevřené[…] sportovní[…] soutěžení“ ( 70 ). Ještě před zavedením tohoto ustanovení Lisabonskou smlouvou ostatně Soudní dvůr výslovně uznával obecný zájem související s těmito hodnotami ( 71 ). Nedávná judikatura jednoznačně potvrdila, že „je legitimní podřídit organizaci a průběh mezinárodních profesionálních fotbalových soutěží společným pravidlům, jejichž cílem je […] náležitě a účinně podporovat pořádání sportovních soutěží založených na rovnosti příležitostí a na výkonnosti“ ( 72 ). 79. Konkrétně v rozsudku FIFA Soudní dvůr konstatoval, že: i) „cíl spočívající v zajištění regulérnosti sportovních soutěží je legitimním cílem obecného zájmu, který sportovní asociace může sledovat například tím, že přijímá pravidla, kterými se stanoví lhůty pro přestupy hráčů za účelem zabránění opožděným přestupům, které by mohly citelně měnit sportovní hodnotu toho nebo onoho družstva v průběhu soutěže, a tím zpochybnit srovnatelnost výsledků mezi různými družstvy účastnícími se této soutěže, a tudíž i řádný průběh uvedené soutěže jako celku“, a ii) „[z]achování určitého stupně stability [ve stavech klubů], a tedy i určitá kontinuita k tomu se vážících smluv, musí být považovány […] za jeden z možných prostředků, jak přispět k dosažení legitimního cíle obecného zájmu spočívajícího v zajištění regulérnosti klubových fotbalových soutěží“ ( 73 ). 80. Kromě toho bylo ve vztahu k národním sportovním asociacím, jako je LPFP, které poskytovaly součinnost klubům, jež uzavřely dotčenou dohodu, a spolupracovaly s nimi, opakovaně připuštěno, že tyto asociace mají jak „přímou odpovědnost za správu sportovních záležitostí“, přičemž za tímto účelem mají právo do určité míry „organizovat a propagovat svoje konkrétní sporty“ ( 74 ), tak postavení diskusních partnerů vnitrostátních a unijních orgánů, pokud jde o záležitosti týkající se sportu ( 75 ). To výslovně uznala i judikatura Soudního dvora ( 76 ). 81. Zadruhé předkládající soud musí ověřit, zda specifické prostředky použité ke sledování dotčeného cíle byly za tímto účelem skutečně nezbytné. Toto kritérium „nezbytnosti“ podle mého názoru vyžaduje, aby předkládající soud ověřil především tři aspekty, které spolu úzce souvisejí, a sice zda dotčená dohoda (i) byla uzavřena v reakci na objektivní potřebu sledovat dotčený cíl; (ii) skutečně odrážela snahu zajistit dosažení tohoto cíle soudržným způsobem a (iii) byla k dosažení tohoto cíle vhodná, takže se jevila jako vhodná k tomu, aby užitečně přispěla k jeho dosažení. 82. I zde musím uvést, že na základě informací uvedených ve spise je i na tyto tři otázky pravděpodobně nutno odpovědět kladně. Výjimečná povaha pandemie covidu-19 vyvolala vážné riziko, že kluby nebudou schopny dokončit fotbalovou sezónu 2019/2020, resp. že přinejmenším nebude možné zajistit integritu a spravedlivost závěrečné části této sezóny. Podle mého názoru lze jen stěží zpochybnit, že fotbalové týmy a fotbalové asociace „musely něco udělat“, aby za tak nejistých a bezprecedentních okolností „zachránily, co se dá“. 83. Jak bylo vysvětleno v bodech 57, 58, 63 a 64 výše, dotčená dohoda byla podle všeho motivována skutečnou snahou fotbalových klubů a národní asociace zajistit spravedlivé a řádné ukončení sezóny tím, že konkurenční struktura turnaje zůstane nedotčena. 84. V této souvislosti bych rád zdůraznil, že výraz „skutečná nezbytnost“ uvedený v kritériu Meca-Medina nelze vykládat jako conditio sine qua non pro dosažení dotčeného cíle. Jak jsem vysvětlil v bodech 41 až 45 svého stanoviska ve věci ROGON, dotčené regulační subjekty nutně potřebují určitý rozhodovací prostor při volbě opatření, která považují za vhodná pro co nejlepší ochranu dotčených zájmů. Například zákaz výkonu činnosti advokátů ve spolupráci s auditory, o který šlo ve věci, v níž byl vydán rozsudek Wouters, nemůže být považován za naprosto nezbytný a nepostradatelný k zajištění „nezbytn[é] záruk[y] bezúhonnosti a zkušenosti pro konečné příjemce právních služeb a pro řádný výkon spravedlnosti“ ( 77 ). V této souvislosti je klíčovým slovem „rozumnost“: mohly se zúčastněné strany rozumně domnívat, že by dotčené opatření významně přispělo k dosažení stanoveného cíle, zatímco jakékoli opatření, které by hospodářskou soutěž omezovalo méně, by nebylo stejně účinné? 85. Jak jsem vysvětlil podrobněji v bodech 35 a 37 svého stanoviska ve věci ROGON, jsem si vědom skutečnosti, že výraz „rozumně“, který se objevuje v rozsudku Wouters, se neobjevuje v rozsudcích ISU, Superleague a Royal Antwerp. Soudní dvůr však jednoduše použil jen jinou formulaci pro tento pojem, a to v bodě 197 rozsudku Superleague. V uvedené pasáži se uvádí, že při ověřování podmínky nezbytnosti daného opatření musí unijní a vnitrostátní soudy ověřit, zda „očekávaného nárůstu efektivnosti […] lze dosáhnout opatřeními, která méně omezují hospodářskou soutěž“, ale nemohou posuzovat jednotlivá opatření, která jsou k dispozici, „podle jejich vhodnosti“. 86. Konečně předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda účinky dotčené dohody nepřesahují rámec toho, co je nezbytné k dosažení jejího cíle, zejména tím, že by vylučovala veškerou hospodářskou soutěž. Jak jsem vysvětlil, dotčená dohoda se týkala pouze jednoho parametru, v němž si kluby konkurují (angažování nových hráčů), neovlivňuje tedy soutěž mezi kluby v žádném jiném ohledu, a to pouze ve vztahu k některým hráčům a po krátkou dobu. To podle mého názoru znamená, že uvedená dohoda nevylučuje veškerou hospodářskou soutěž na dotčeném trhu či trzích. 87. Mám tedy za to, že se předkládající soud podle všeho bude muset v této souvislosti zaměřit na jednu hlavní otázku: zda existovala jiná opatření, která byla stejně způsobilá dosáhnout sledovaného cíle, ovšem zároveň méně omezovala hospodářskou soutěž. Je to ostatně právě předkládající soud, který má zjevně nejlepší předpoklady k zodpovězení této otázky, neboť její vyřešení vyžaduje zohlednění různých právních a skutkových okolností. Mám však za to, že zvláštní význam má řada specifických rysů dotčené dohody, resp. kontextu, ve kterém byla přijata. 88. Zaprvé měla dotčená dohoda omezenou geografickou a osobní působnost: vztahovala se na hráče zaměstnané portugalskými fotbalovými kluby první a druhé ligy, které byly stranami této dohody, přičemž platnost jejich smlouvy během pandemie covidu-19 uplynula nebo byla jednostranně ukončena. Kluby měly i nadále možnost angažovat například hráče z klubů, které hrají mimo Portugalsko nebo z nižších portugalských lig. Dohoda měla rovněž poměrně omezenou časovou působnost: platila pouze po dobu nezbytnou k dokončení sezóny 2019/2020 a pozbyla účinnosti dnem následujícím po posledním zápasu této sezóny. 89. Zadruhé vzhledem k naléhavosti dané záležitosti, jakož i nejistotě a složitosti situace by měl předkládající soud při posuzování existence alternativních opatření, která by měl označit Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, zohledňovat pouze ta z nich, která byla rozumně k dispozici a relativně nekomplikovaná, pokud jde o jejich koncepci a provádění. Přirozeně se nejednalo o období, během něhož bylo myslitelné vypracovávat podrobné studie a zprávy nebo experimentovat. Koneckonců nebylo možné ani pořádat osobní jednání, přičemž on-line platformy jistě nebyly právě nejúčinnějším způsobem, jak vést dlouhé a složité diskuse. 90. V tomto kontextu bych doporučoval neopominout ani skutečnost, že několik týdnů před uzavřením dotčené dohody vydala Evropská síť pro hospodářskou soutěž společné prohlášení, v němž uznala případnou potřebu spolupráce mezi podniky ( 78 ). To by mohlo podpořit tezi, podle které se fotbalové kluby a národní asociace mohly rozumně domnívat, že v uvedeném období byla určitá míra spolupráce v aspektech, ohledně kterých by jinak vedly urputný konkurenční boj, výjimečně nezbytná. 91. Zatřetí je dopad dotčené dohody na hospodářskou činnost zúčastněných fotbalových hráčů podle všeho poměrně malý. Mohli kdykoli přijmout angažmá u týmů mimo Portugalsko nebo u kteréhokoli týmu v Portugalsku ode dne následujícího po posledním zápasu sezóny. S ohledem na doporučení FIFA dané národním fotbalovým asociacím, podle kterého měly měnit data registračních období hráčů ( 79 ), mám za to, že hráči mohou jen stěží tvrdit, že z důvodu dotčené dohody přišli o významné příležitosti k uzavření nových smluv. Kromě toho uvedená dohoda jednostranně neovlivnila – a zjevně tak ani učinit nemohla – právně stanovenou dobu trvání stávajících smluv hráčů; jakékoli rozšíření takové smlouvy (a případně jakákoli dodatečná odměna) muselo být dohodnuto mezi klubem a dotčeným hráčem. Hráči mohli volně vyjednávat a odmítat nabídky, které považovali za neatraktivní, a současně zvažovat příležitosti nabízené jinými fotbalovými ligami. 92. Ačkoli dotčená dohoda mohla hráče přimět k tomu, aby přijali nabídky méně výhodné, než by si byli přáli, alternativa, kterou měli tito hráči k dispozici (dočasný režim nezaměstnanosti přijatý portugalskou vládou během pandemie), pro ně byla podle mého názoru finančně mnohem méně výhodná. 93. Můj předběžný názor je tedy takový, že dotčená dohoda byla koncipována tak, aby co možná nejvíce omezila dopad na hospodářskou soutěž mezi dotčenými kluby, a je obtížné identifikovat alternativní opatření, která by byla stejně účinná a méně omezující. Rovněž s ohledem na postoj vyjádřený Evropskou sítí pro hospodářskou soutěž by bylo možné tvrdit, že fotbalové kluby a národní asociace se mohly v uvedené době rozumně domnívat, že omezení hospodářské soutěže vyvolané dotčenou dohodou bylo nezbytné pro sledování legitimního cíle obecného zájmu a bylo tomuto cíli přiměřené. 94. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr na první a druhou předběžnou otázku odpověděl tak, že čl. 101 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že taková no-poach dohoda, jako je dohoda dotčená ve věci v původním řízení, spadá do působnosti judikatury Meca-Medina, zejména měla-li tato dohoda skutečně za cíl zajistit integritu a spravedlivost sportovní soutěže a byla s ohledem na uvedený cíl nezbytná a přiměřená. V. Závěry 95. Závěrem navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Tribunal da Concorrência, Regulação e Supervisão (soud pro hospodářskou soutěž, regulaci a dohled, Portugalsko) odpověděl tak, že čl. 101 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že no-poach dohoda uzavřená během pandemie covidu-19 profesionálními sportovními kluby se souhlasem národní sportovní asociace – nemůže být kvalifikována jako omezující z hlediska účelu, pokud její skutečné opodstatnění spočívalo v zachování spravedlivosti a integrity sportovní soutěže zasažené pandemií, a – spadá do působnosti judikatury Meca-Medina, zejména měla-li tato dohoda skutečně za cíl zajistit integritu a spravedlivost sportovní soutěže a byla s ohledem na uvedený cíl nezbytná a přiměřená. ( 1 ) – Původní jazyk: angličtina. ( 2 ) – Rozsudek ze dne 21. prosince 2023, International Skating Union v. Komise (C‑124/21 P, EU:C:2023:1012) (dále jen „rozsudek ISU“). ( 3 ) – Rozsudek ze dne 21. prosince 2023, European Superleague Company (C‑333/21, EU:C:2023:1011) (dále jen „rozsudek Superleague“). ( 4 ) – Rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Royal Antwerp Football Club (C‑680/21, EU:C:2023:1010) (dále jen „rozsudek Royal Antwerp“). ( 5 ) – Rozsudek ze dne 4. října 2024, FIFA (C‑650/22, EU:C:2024:824) (dále jen „rozsudek FIFA“). ( 6 ) – S odkazem na rozsudek ze dne 18. července 2006, Meca-Medina a Majcen v. Komise (C‑519/04 P, EU:C:2006:492) (dále jen „rozsudek Meca-Medina“). ( 7 ) – C-209/23 (dále jen „stanovisko ve věci RRC Sports“). ( 8 ) – C-428/23 (dále jen „stanovisko ve věci ROGON“). ( 9 ) – V předběžných otázkách je uvedená dohoda popsána jako „dohoda, která byla uzavřena telematickými prostředky prostřednictvím platforem Zoom nebo Microsoft Teams dne 7. dubna 2020 všemi prvoligovými profesionálními fotbalovými sportovními společnostmi, k níž následující den stejnými prostředky přistoupila většina druholigových profesionálních fotbalových sportovních společností v členském státě, v obou případech se souhlasem asociace, jejímž cílem je v tomto členském státě zajistit a regulovat činnosti profesionálního fotbalu, na základě které se dohodly, že mezi sebou nebudou zaměstnávat profesionální fotbalisty těchto lig, kteří jednostranně ukončili pracovní smlouvy z důvodů vyplývajících z pandemie covidu-19 nebo z jakéhokoli mimořádného rozhodnutí z ní vyplývajícího, zejména prodloužení sportovní sezóny“. ( 10 ) – Stanovisko ve věci Budapest Bank a další (C‑228/18, EU:C:2019:678, bod 1) (dále jen „stanovisko ve věci Budapest Bank“). ( 11 ) – Viz například Kovar, J P. a Kovar, R., „L’objet anticoncurrentiel au sens de l’article 101, paragraphe 1, du TFUE: Un objet difficile à identifier“, Concurrences č. 1-2016, článek č. 77266, s. 48; a Idot, L., „La distinction restriction de concurrence par objet/restriction de concurrence par effet et l’article 101 TFUE: Un sujet de disputatio“, Concurrences č. 3-2017, článek č. 93464, s. 1. ( 12 ) – Viz například rozsudky ze dne 11. září 2014, CB v. Komise (C‑67/13 P, EU:C:2014:2204, bod 58) (dále jen „rozsudek CB“); ze dne 2. dubna 2020, Budapest Bank a další (C‑228/18, EU:C:2020:265, bod 54) (dále jen „rozsudek Budapest Bank“); a ze dne 30. ledna 2020, Generics (UK) a další (C‑307/18, EU:C:2020:52, bod 67) (dále jen „rozsudek Generics“). ( 13 ) – Viz rozsudek Superleague, body 161 a 162. ( 14 ) – Podobně Ibáñez Colomo, P., „Restrictions by object under Article 101(1) TFEU: From dark art to administrable framework“, Yearbook of European Law, 2024, 00, s. 1 až 37. ( 15 ) – Viz rozsudek Superleague, body 163 a 164. ( 16 ) – Tamtéž. ( 17 ) – Viz zejména rozsudek ze dne 29. června 2023, Super Bock Bebidas (C‑211/22, EU:C:2023:529). ( 18 ) – Vyjádřeno jinými slovy ve stanovisku generální advokátky J. Kokott ve věci Generics (UK) a další (C‑307/18, EU:C:2020:28, bod 163) (dále jen „stanovisko ve věci Generics“). ( 19 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. března 2021, Lundbeck v. Komise (C‑591/16 P, EU:C:2021:243, body 139 až 143) (dále jen „rozsudek Lundbeck“). ( 20 ) – Viz mé stanovisko ve věci HSBC Holdings a další v. Komise (C‑883/19 P, EU:C:2022:384, bod 85). ( 21 ) – Viz rozsudek Superleague, bod 167. Na okraj rovněž dodávám, že pouhý záměr omezit hospodářskou soutěž je sám o sobě nedostatečný k prokázání omezení. Příkladem by byla dohoda, která je zjevně nezpůsobilá omezit hospodářskou soutěž. K této problematice viz rozsudek CB, bod 54, a stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci CB v. Komise (C‑67/13 P, EU:C:2014:1958, bod 107) (dále jen „stanovisko ve věci CB“). ( 22 ) – Rozsudek ze dne 20. listopadu 2008, Beef Industry Development Society a Barry Brothers (C‑209/07, EU:C:2008:643) (dále jen „rozsudek BIDS“). ( 23 ) – Viz zejména Frumento, A., „Le regole di concorrenza fra imprese industriali nella Comunità economica europea“, Rivista Internazionale di Scienze Economiche e Commerciali, 1958, č. 1, s. 10; Joliet, R., „La légalité des clauses de fidélité d'approvisionnement au regard de l'article 85 du Traité de Rome“, Revue Critique de Jurisprudence Belge, 1968, s. 157; jakož i nověji a s dalšími odkazy viz Petit, N., „La rationalisation au long cours de la restriction de concurrence par ‚objet‘ dans la jurisprudence de la Cour de Justice de l’Union européenne“, AJCA, 2015, s. 422 a 423. ( 24 ) – Viz stanovisko generální advokátky E. Sharpston ve věci KME Germany a další v. Komise (C‑272/09 P, EU:C:2011:63, bod 67), s odkazem na klíčový rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jussila (rozsudek ze dne 23. listopadu 2006, Jussila v. Finsko, CE:ECHR:2006:1123JUD007305301, bod 43). ( 25 ) – Viz rozsudek Superleague, bod 165. ( 26 ) – Viz například rozsudek ze dne 29. července 2024, Banco BPN v. BIC Português a další (C‑298/22, EU:C:2024:638, bod 45 a citovaná judikatura) (dále jen „rozsudek BPN“). ( 27 ) – Viz zejména rozsudek Superleague, bod 166. ( 28 ) – Viz rozsudek BPN, bod 48. ( 29 ) – Viz například stanovisko ve věci Generics, bod 57 a citovaná judikatura. V odborné literatuře viz též Odudu, O., „The object/effect distinction“, in Charbit, N., a Ahmad, S., (eds), Richard Whish QC (Hon) Liber Amicorum: Taking Competition Law Outside The Box, Concurrences, 2020, s. 112 a násl. ( 30 ) – Viz stanovisko ve věci Budapest Bank, bod 61. V odborné literatuře viz též Dekeyser, K. a kol. (eds), Regulation 1/2003 and EU Antitrust Enforcement – A Systematic Guide, Wolters Kluwer, 2023, s. 85. ( 31 ) – Viz rozsudek Superleague, bod 167. ( 32 ) – Viz rozsudek BPN, bod 56. ( 33 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2012, AstraZeneca v. Komise (C‑457/10 P, EU:C:2012:770, body 79 až 99). ( 34 ) – Viz zejména rozsudek Budapest Bank, body 76 a 79. Viz též stanoviska ve věci CB, bod 79; a ve věci Budapest Bank, body 65 až 72. K důležitosti zkušeností, jak jsou popsány v odborné literatuře, viz Bailey, D., „Restrictions of competition by object under Article 101 TFEU“, Common Market Law Review, svazek 49, 2. vydání, 2012, s. 562 až 566. ( 35 ) – Tímto výrazem odkazuji na formy jednání, které nemají pro dotčené podniky žádný jiný hospodářský zájem, než je snaha omezit hospodářskou soutěž. ( 36 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. ledna 2016, Toshiba Corporation v. Komise (C‑373/14 P, EU:C:2016:26, bod 29) (dále jen „rozsudek Toshiba“). Tímto rozsudkem se budu zabývat níže v bodech 66 a 67 tohoto stanoviska. ( 37 ) – Viz stanovisko ve věci Budapest Bank, body 41 a 48, v němž generální advokát M. Bobek zmínil „dvoustupňovou analýzu“. V odborné literatuře viz Peeperkorn, L., „Defining restrictions ‚by object‘ “, Concurrences č. 3-2015, článek č. 74812, s. 43 a 50, který odkázal mutatis mutandis na „dvouúrovňovou analýzu“. ( 38 ) – V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 4. října 2011, Football Association Premier League a další (C‑403/08 a C‑429/08, EU:C:2011:631, bod 143). ( 39 ) – V tomto smyslu viz stanovisko ve věci CB, bod 53. V odborné literatuře viz například Jones, A., „Left behind by modernisation? Restrictions by object under Article 101(1)“, European Competition Journal, svazek 6, 3. vydání, 2010, s. 655. ( 40 ) – Viz konkrétně rozsudky Generics, bod 76, a Lundbeck, body 129 až 132; jakož i rozsudek ze dne 27. června 2024, Servier a další v. Komise (C‑201/19 P, EU:C:2024:552, bod 144). Viz též stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Lundbeck v. Komise (C‑591/16 P, EU:C:2020:428, body 155 až 157). ( 41 ) – Viz například rozsudek Generics, bod 77; a stanovisko ve věci Generics, bod 163. Viz též Dekeyser, K., a kol. (eds.), poznámka pod čarou 30, op. cit., s. 84. ( 42 ) – Stanovisko ve věci Budapest Bank, bod 67. ( 43 ) – Viz zejména rozsudek ze dne 25. ledna 2024, Em akaunt BG (C‑438/22, EU:C:2024:71, bod 26 a citovaná judikatura). Viz též mé stanovisko ve věci RRC Sports, body 36 až 38. ( 44 ) – Viz United States Department of Justice and the Federal Trade Commission (Ministerstvo spravedlnosti Spojených států a Federální obchodní komise), „Antitrust guidelines for business activities affecting workers“, leden 2025 (nahrazující předchozí verzi z října 2016), a Evropská komise, Stručná zpráva týkající se politiky hospodářské soutěže, „Antitrust in labour markets“ (Antimonopolní pravidla na trzích práce), květen 2024. ( 45 ) – Viz judikatura zmíněná v Polden, D. J., „No-poach agreements: An overview of US, EU, and national case law“, 1. února 2024, e-Competitions, článek č. 116824; a v Posner, E. A. a Volpin, C., „No-poach agreements: An overview of EU and national case law“, 4. května 2023, e-Competitions, článek č. 112194. Pokud jde o unijní soudy, viz například nedávné stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve věci FIFA (C‑650/22, EU:C:2024:375, poznámka pod čarou 34) (dále jen „stanovisko ve věci FIFA“). ( 46 ) – Viz zejména Hovenkamp, H. a Areeda, P. E., Antitrust Law: An Analysis of Antitrust Principles and Their Application, bod 352 (poslední aktualizace v září 2024), Kluwer, 2024; Posner, E. A., „Enforcement of US antitrust law in labour markets“, Journal of Antitrust Enforcement, svazek 11, 2. vydání, 2023, s. 259 (a díla uvedených ekonomů citovaná v poznámce pod čarou 11); a Stutz, R. M., „The evolving antitrust treatment of labor-market restraints: From theory to practice“, American Antitrust Institute, 31. července 2018. ( 47 ) – Bod 129 rozsudku FIFA, s odkazem na body 107, 109 a 110 rozsudku Royal Antwerp. ( 48 ) – Podobně viz rozsudek ze dne 13. dubna 2000, Lehtonen a Castors Braine (C‑176/96, EU:C:2000:201, bod 55) (dále jen „rozsudek Lehtonen“): „Týmy, které se účastní play-off o titul či sestup, by mohly pozdních přestupů využívat k posílení svých týmů pro závěrečnou fázi soutěže, či dokonce pro jediný rozhodující zápas.“ ( 49 ) – Viz například Evropská komise: Generální ředitelství pro vzdělávání, mládež, sport a kulturu, ECORYS a SportsEconAustria, Mapping study on measuring the economic impact of COVID-19 on the sport sector in the EU – Final report (Mapovací studie o měření hospodářského dopadu onemocnění COVID-19 na odvětví sportu v EU – Závěrečná zpráva), Úřad pro publikace Evropské unie, Lucembursko, 2020, oddíl 2.3. ( 50 ) – Viz body 143 a 144 tohoto rozsudku. ( 51 ) – Opět viz rozsudek Lehtonen, bod 54: „Pozdní přestupy by mohly podstatně změnit sportovní sílu jednoho či druhého týmu během soutěže, čímž by byla zpochybněna srovnatelnost výsledků mezi týmy účastnícími se této soutěže, a tudíž řádný průběh soutěže jako celku.“ ( 52 ) – Tato pravidla, obsažená v Předpisu FIFA o statusu a přestupech hráčů, upravovala smluvní vztahy mezi hráči a kluby a týkala se náhrady újmy, sportovních sankcí a vydání povinného mezinárodní osvědčení o přestupu v případě, kdy údajně došlo k ukončení smlouvy bez oprávněného důvodu. ( 53 ) – Rozsudek FIFA, body 135 a 139. ( 54 ) – Tamtéž, bod 141. ( 55 ) – Viz stanovisko ve věci FIFA (bod 53). ( 56 ) – Viz bod 136 rozsudku FIFA. ( 57 ) – Tamtéž, body 137 a 139. ( 58 ) – Tamtéž, body 138 a 140. ( 59 ) – Viz rozsudek Royal Antwerp, body 95 a 96. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. ( 60 ) – V tomto smyslu viz rozsudek FIFA, bod 107, a rozsudek Royal Antwerp, bod 107. ( 61 ) – Podobně viz stanoviska generálního advokáta C. O. Lenze ve věci Bosman (C‑415/93, EU:C:1995:293, body 227 a 270) a generálního advokáta A. Rantose ve věci European Superleague Company (C‑333/21, EU:C:2022:993, bod 166). V odborné literatuře viz například Siekmann, R., „The specificity of sport: Sporting exceptions in EU law“, The International Sports Law Journal, 2011, s. 697. ( 62 ) – Viz judikatura zmiňovaná výše, body 33 až 38 tohoto stanoviska, jakož i judikatura uvedená v bodech 23 a 27 mého stanoviska ve věci ROGON. ( 63 ) – Viz rozsudek Lundbeck, bod 131, a rozsudek ze dne 27. června 2024, Servier a další v. Komise (C‑201/19 P, EU:C:2024:552, body 87, 144, 277 a 292). V tomto smyslu viz též rozsudek Generics, body 84 a 85; a stanovisko generálního advokáta M. Watheleta ve věci Toshiba Corporation v. Komise (C‑373/14 P, EU:C:2015:427, bod 74). ( 64 ) – Bod 29 tohoto rozsudku, kurzivou zvýraznil autor stanoviska. ( 65 ) – K této problematice viz O’Leary, L., „Professional team sports and collective labour law in the European Union“, in Anderson, J., Parrish, R., a García, B. (eds), Research Handbook on EU Sports Law and Policy, Edward Elgar Publishing, 2018, s. 410. ( 66 ) – Viz například rozsudky ze dne 21. září 1999, Albany (C‑67/96, EU:C:1999:430), a ze dne 4. prosince 2014, FNV Kunsten Informatie en Media (C‑413/13, EU:C:2014:2411). ( 67 ) – Rozsudek ze dne 19. února 2002, Wouters a další (C‑309/99, EU:C:2002:98) (dále jen „rozsudek Wouters“). ( 68 ) – Viz rozsudky ze dne 18. ledna 2024, Lietuvos notarų rūmai a další (C‑128/21, EU:C:2024:49, body 97 až 105), a ze dne 25. ledna 2024, Em akaunt BG (C‑438/22, EU:C:2024:71, body 21 až 35, jakož i 42 až 54). ( 69 ) – Viz rozsudek Meca-Medina, bod 42. ( 70 ) – K této problematice viz mé stanovisko ve věci RRC Sports, body 32, 33 a 71. ( 71 ) – Viz například rozsudek Meca-Medina, bod 43. ( 72 ) – Viz rozsudek Superleague, bod 144. ( 73 ) – Body 100 a 102 rozsudku FIFA. Viz též stanovisko ve věci FIFA, body 61 a 62 a citovaná judikatura. ( 74 ) – Viz zejména Declaration of the European Council on the specific characteristics of sport and its social function in Europe (prohlášení Evropské rady o specifické charakteristice sportu a jeho společenské funkci v Evropě), ke kterému je nutno přihlížet při provádění společných politik, prosinec 2000; Evropská komise, White Paper – White Paper on Sport (Bílá kniha o sportu), COM(2007)391 final, ze dne 11. července 2007, a Evropský parlament, usnesení ze dne 23. listopadu 2021 nazvané Politika EU v oblasti sportu: hodnocení a další možný postup [2021/2058(INI)] (Úř. věst. 2022, C 224, s. 2). ( 75 ) – V tomto ohledu viz usnesení Rady a zástupců vlád členských států, zasedajících v Radě, o pracovním plánu Evropské unie v oblasti sportu (1. ledna 2021–30. června 2024) (Úř. věst. 2020, C 419, s. 1). ( 76 ) – Viz například rozsudek ze dne 11. dubna 2000, Deliège (C‑51/96 a C‑191/97, EU:C:2000:199, body 67 a 68). ( 77 ) – Bod 97 tohoto rozsudku. ( 78 ) – Viz výše, bod 12 tohoto stanoviska. Stejnou myšlenku následně vyjádřila Komise v bodě 3 svého sdělení Dočasný rámec pro posuzování antimonopolních otázek souvisejících se spoluprací podniků, která reaguje na naléhavou situaci vyplývající ze současného rozšíření onemocnění COVID-19 (Úř. věst. 2020, C 116 I, s. 7), zveřejněného pouhý jeden den po uzavření dotčené dohody. ( 79 ) – Viz výše, bod 11 tohoto stanoviska.