62024CC0134 – stanovisko GA

62024CC0134  STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA RIMVYDASE NORKUSE přednesené dne 27. února 2025 ( 1 ) Věc C‑134/24 [Tomann] ( i ) UR jako insolvenční správce společnosti V GmbH proti DF [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud, Německo)] „Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Směrnice 98/59/ES – Hromadné propouštění – Článek 4 odst. 1 – Absence předchozího oznámení příslušnému orgánu – Dopady na platnost propuštění – Stanovení data uplynutí zákazu propouštění příslušným orgánem“ I. Úvod 1. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, jejímž právním rámcem je směrnice 98/59/ES ( 2 ), navazuje na rozsudek Junk ( 3 ), v němž Soudní dvůr konstatoval, že články 3 a 4 této směrnice nebrání tomu, aby byly vypovězeny pracovní smlouvy v průběhu postupu, který zavádějí, za podmínky, že tyto výpovědi následují po oznámení návrhu na hromadné propouštění příslušnému orgánu veřejné moci. 2. Tato žádost má svůj původ v rámci sporu mezi insolvenčním správcem společnosti založené podle německého práva a zaměstnancem této společnosti ohledně platnosti vypovězení jeho pracovní smlouvy, k němuž došlo v rámci hromadného propouštění. 3. V projednávané věci povedou otázky položené druhým senátem Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud, Německo) Soudní dvůr k tomu, aby se znovu zabýval postupem předchozího oznámení hromadného propouštění stanoveným směrnicí 98/59, a to v konkrétním kontextu vypovězení pracovních smluv ze strany zaměstnavatele v případě absence takového oznámení. Konkrétně se tyto otázky týkají zejména jednak rozsahu oznamovací povinnosti podle čl. 3 odst. 1 této směrnice, jakož i účinků lhůty stanovené v čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice, a jednak možnosti a podmínek pozdější nápravy situace vyplývající z porušení takové oznamovací povinnosti zaměstnavatelem. 4. Vzhledem k tomu, že předkládající soud se obrátil na Soudní dvůr v rámci interního konzultačního postupu, jehož cílem bylo ukončit stav, kdy různé senáty Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud) podávají rozdílné výklady, vyvstává v projednávané věci nejprve otázka přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. II. Právní rámec A. Unijní právo 5. Článek 2 směrnice 98/59, který je součástí jejího oddílu II nadepsaného „Informování a projednání“, v odstavcích 1 a 3 stanoví: „1.   Pokud zaměstnavatel zamýšlí provést hromadné propouštění, musí včas zahájit projednání se zástupci zaměstnanců s cílem dosáhnout dohody. […] 3.   Aby zástupci zaměstnanců měli možnost předložit konstruktivní návrhy, je zaměstnavatel povinen jim včas během projednání a) poskytnout veškeré související informace a b) v každém případě písemně sdělit: i) důvody plánovaného propouštění, ii) počet a kategorie zaměstnanců, kteří mají být propuštěni, iii) počet a kategorie zaměstnanců, kteří jsou obvykle zaměstnáni, iv) dobu, kdy se má propouštění uskutečnit, v) kritéria navržená pro výběr zaměstnanců, kteří mají být propuštěni, pokud k tomu má zaměstnavatel na základě vnitrostátních právních předpisů nebo praxe pravomoc, […] Zaměstnavatel je povinen předat příslušnému orgánu veřejné moci alespoň jednu kopii písemného sdělení podle prvního pododstavce písm. b) bodů i) až v).“ 6. Článek 3 této směrnice, který je obsažen v jejím oddíle III, nadepsaném „Postup při hromadném propouštění“, v odst. 1 prvním a čtvrtém pododstavci stanoví: „1.   Zaměstnavatel je povinen písemně oznámit příslušnému orgánu veřejné moci veškeré návrhy na hromadné propouštění. […] Oznámení musí obsahovat veškeré související údaje týkající se návrhu na hromadné propouštění a konzultací se zástupci zaměstnanců stanovených v článku 2, zejména důvody propouštění, počet zaměstnanců, kteří mají být propuštěni, počet zaměstnanců, kteří jsou obvykle zaměstnáni, a dobu, kdy se má propouštění uskutečnit.“ 7. Článek 4 uvedené směrnice, který je obsažen rovněž v jejím oddíle III, v odst. 1 až 3 stanoví: „1.   Hromadné propouštění, jehož návrh byl oznámen příslušnému orgánu veřejné moci, se stane účinným nejdříve 30 dní po oznámení uvedeném v čl. 3 odst. 1, aniž jsou dotčena ustanovení upravující individuální práva týkající se výpovědní lhůty. Členské státy mohou udělit příslušnému orgánu veřejné moci pravomoc zkrátit lhůtu uvedenou v prvním pododstavci. 2.   Příslušné orgány veřejné moci využijí lhůty uvedené v odstavci 1 k tomu, aby hledaly řešení obtíží vyplývajících z navrženého hromadného propouštění. 3.   Pokud je původní lhůta stanovená v odstavci 1 kratší než 60 dnů, mohou členské státy udělit příslušnému orgánu veřejné moci pravomoc prodloužit původní lhůtu na 60 dnů po oznámení, jestliže hrozí, že problémy související s navrženým propouštěním nebude možné v původní lhůtě vyřešit. Členské státy mohou udělit příslušnému orgánu veřejné moci širší pravomoci týkající se prodloužení lhůty. Zaměstnavatel musí být informován o prodloužení a o jeho důvodech před uplynutím původní lhůty stanovené v odstavci 1. […]“ B. Německé právo 8. Ustanovení § 134 Bürgerliches Gesetzbuch (občanský zákoník), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „BGB“), stanoví: „Právní úkon, který porušuje zákonný zákaz, je neplatný, nevyplývá-li ze zákona jinak.“ 9. Ustanovení § 615 BGB zní takto: „Dostane-li se příjemce služeb s přijetím služeb do prodlení, může osoba povinná požadovat sjednanou odměnu za služby neposkytnuté v důsledku prodlení, aniž je povinna k dodatečnému plnění […]“ 10. Ustanovení § 17 Kündigungsschutzgesetz (zákon na ochranu před výpovědí), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „KSchG“), stanoví: „(1)   Zaměstnavatel je povinen učinit oznámení agentuře práce, dříve než během 30 kalendářních dní propustí: 1. v podnicích, které obvykle zaměstnávají více než 20 a méně než 60 zaměstnanců, více než 5 zaměstnanců, […] […] (3)   […] Oznámení podle odstavce 1 musí být učiněno písemně a musí k němu být přiloženo stanovisko podnikové rady k propouštění. Není-li předloženo stanovisko podnikové rady, je oznámení platné, pokud zaměstnavatel věrohodně doloží, že podnikovou radu nejméně dva týdny před oznámením informoval podle odst. 2 první věty, a uvede, v jaké fázi je projednávání. Oznámení musí obsahovat údaje o jménu zaměstnavatele, sídle a typu podniku, jakož i o důvodech plánovaného propouštění, počtu a kategoriích zaměstnanců, kteří mají být propuštěni, a o zaměstnancích, kteří jsou obvykle zaměstnáni, o době, kdy se má propouštění uskutečnit, a o kritériích stanovených pro výběr zaměstnanců, kteří mají být propuštěni. Po dohodě s podnikovou radou musí oznámení obsahovat rovněž informace o pohlaví, věku, povolání a státní příslušnosti zaměstnanců, kteří mají být propuštěni, a to za účelem zprostředkování práce […]“ 11. Ustanovení § 18 odst. 1 a 2 KSchG zní následovně: „(1)   Propouštění, která musí být oznámena podle § 17, nabývají účinnosti před uplynutím jednoho měsíce po obdržení oznámení agenturou práce pouze s jejím souhlasem; tento souhlas může být udělen rovněž zpětně k datu podání žádosti. (2)   Agentura práce může v některých případech rozhodnout, že propouštění nabude účinnosti až po uplynutí lhůty nejvýše dvou měsíců po obdržení oznámení.“ 12. Ustanovení § 45 Arbeitsgerichtsgesetz (zákon o pracovněprávních soudech), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „ArbGG“), stanoví: „(1)   V rámci [Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud)] se zřizuje velký senát. (2)   Velký senát rozhoduje v případě, že se některý senát v určité právní otázce hodlá odchýlit od rozhodnutí jiného senátu nebo velkého senátu. (3)   Postoupení věci velkému senátu je přípustné pouze tehdy, pokud senát, od jehož rozhodnutí je odchýlení zvažováno, prohlásil na dotaz senátu, jemuž byla věc předložena, že trvá na svém právním stanovisku […]. Dotčený senát rozhoduje o dotazu a odpovědi usnesením přijatým ve složení, které je vyžadováno pro vydání rozsudku. […]“ III. Skutečnosti sporu v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem 13. DF byl od roku 1994 zaměstnán u společnosti V Handelsgesellschaft mbH (dále jen „V“). Dne 1. prosince 2020 bylo vůči této společnosti zahájeno insolvenční řízení a byl jí ustanoven insolvenční správce UR. 14. Dne 2. prosince 2020 vypověděl UR pracovní smlouvu DF ke dni 31. března 2021 a do 29. prosince 2020 ukončil všech 22 pracovních poměrů dlužící společnosti, které v říjnu 2020 ještě existovaly. V období 30 kalendářních dnů tak propustil více než 5 zaměstnanců. 15. DF následně podal k Arbeitsgericht Hamburg (pracovní soud v Hamburku, Německo) žalobu na ochranu před výpovědí, kterou se domáhal jednak určení, že pracovní poměr trvá, a jednak toho, aby byla UR uložena povinnost zachovat pracovní poměr DF až do pravomocného ukončení řízení o ochraně před výpovědí. Na podporu své žaloby DF tvrdí, že výpověď jeho pracovní smlouvy je neplatná, jelikož UR předem neoznámil hromadné propouštění ve smyslu čl. 17 odst. 1 KSchG. 16. UR navrhl zamítnutí žaloby DF, přičemž tvrdil, že právní úprava týkající se hromadného propouštění není použitelná, jelikož společnost V zaměstnávala v okamžiku zahájení insolvenčního řízení pouze 19 zaměstnanců. Hranice, která vyžaduje provedení uvedeného oznámení stanoveného v § 17 odst. 1 KSchG, tak nebyla dosažena. Takové oznámení UR učinil až po 31. březnu 2021. 17. Rozsudkem ze dne 20. dubna 2021 Arbeitsgericht Hamburg (pracovní soud v Hamburku) žalobě DF vyhověl. 18. Rozsudkem ze dne 3. února 2022 Landesarbeitsgericht Hamburg (Zemský pracovní soud v Hamburku, Německo) zamítl odvolání podané UR proti tomuto rozsudku. 19. UR následně podal proti tomuto rozsudku opravný prostředek „Revision“ k Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud), který je předkládajícím soudem, přičemž tento opravný prostředek byl přidělen šestému senátu (Sechster Senat) tohoto soudu (dále jen „šestý senát“). 20. Usnesením ze dne 11. května 2023 tento senát konstatoval, že společnost V během dotčeného propuštění „obvykle“ zaměstnávala více než 20 zaměstnanců, takže UR měl před vypovězením pracovní smlouvy DF učinit oznámení o hromadném propouštění podle § 17 odst. 1 bodu 1 KSchG. 21. V dalším usnesení ze dne 14. prosince 2023 tento senát uvedl, že má pochybnosti o sankci, která má být uložena v případě neprovedení takového oznámení, jakož i v případě dalších případných nedostatků v rámci postupu oznámení podle KSchG. Na rozdíl od své dřívější judikatury měl tentýž senát za to, že tato sankce nemůže být důvodem neplatnosti výpovědi smlouvy podle § 134 BGB. Zaprvé ustanovení § 17 odst. 1 a 3 KSchG, které stanoví povinnost předchozího oznámení hromadného propouštění, nelze považovat za zákonný zákaz ve smyslu § 134 BGB. Zadruhé sankce neplatnosti není stanovena ani v čl. 4 odst. 1 směrnice 98/59. 22. Šestý senát má tak za to, že sankce za pochybení, kterými je stižen postup oznámení nebo absence oznámení hromadného propouštění, nemůže být důvodem neplatnosti výpovědi pracovní smlouvy. Stanovení takové sankce přísluší pouze vnitrostátnímu zákonodárci. 23. Tento senát se však domnívá, že v projednávané věci nemůže rozhodnout v tomto smyslu, jelikož soudní praxe druhého senátu (Zweiter Senat) Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud) (dále jen „druhý senát“) týkající se sankcí, které mají být uloženy v případě pochybení, k nimž došlo v rámci postupu oznámení, mu neumožňuje, aby se sám odchýlil od své dřívější judikatury, jelikož § 45 odst. 3 ArbGG stanoví interní konzultační postup, jehož cílem je ukončit rozdílné výklady mezi jednotlivými senáty tohoto soudu. 24. Na základě tohoto ustanovení tak šestý senát svým usnesením ze dne 14. prosince 2023 položil druhému senátu otázku, zda „[i nadále] zastává právní názor […], podle něhož výpověď pracovní smlouvy jako právní úkon porušuje zákonný zákaz ve smyslu § 134 [BGB] a tato výpověď je proto neplatná, pokud v okamžiku této výpovědi neexistovalo platné oznámení podle § 17 odst. 1 a 3 [KSchG]“. Druhý senát měl totiž až dosud za to, že výpověď pracovní smlouvy daná bez předchozího oznámení je neplatná a nemůže uvedený pracovní poměr ukončit. 25. S ohledem na otázku, která mu byla položena, má totiž druhý senát za to, zejména na základě povinností uložených unijním právem, že závěr o neplatnosti takové výpovědi pracovní smlouvy, k níž došlo bez předchozího oznámení o hromadném propouštění, je možná nepřiměřený. 26. Za těchto okolností se druhý senát Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud) rozhodnutím ze dne 1. února 2024, došlým Soudnímu dvoru dne 20. února 2024, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Musí být čl. 4 odst. 1 [směrnice 98/59/ES] vykládán v tom smyslu, že [výpověď] pracovní smlouvy v rámci hromadného propouštění, které podléhá oznamovací povinnosti, může ukončit pracovní poměr dotčeného zaměstnance až po uplynutí zákazu propouštění? V případě kladné odpovědi na první otázku: 2) Je uplynutí zákazu propouštění podmíněno nejen oznámením o hromadném propouštění, nýbrž musí toto oznámení splňovat i požadavky stanovené v čl. 3 odst. 1 čtvrtém pododstavci směrnice 98/59? 3) Může zaměstnavatel, který bez (řádného) oznámení hromadného propouštění dal [výpovědi] pracovních smluv podléhající oznamovací povinnosti, toto oznámení učinit dodatečně s tím důsledkem, že po uplynutí zákazu propouštění mohou být pracovní poměry dotčených zaměstnanců ukončeny prostřednictvím těchto již dříve daných [výpovědí]? V případě kladné odpovědi na první a druhou otázku: 4) Je s článkem 6 směrnice 98/59 slučitelné, že podle vnitrostátního práva je na příslušném orgánu veřejné moci, aby ve vztahu k zaměstnancům s konečnou platností a ve vztahu k pracovněprávním soudům závazně určil, kdy v konkrétním případě uplyne zákaz propouštění, nebo musí mít zaměstnanec nutně možnost přístupu k soudnímu řízení za účelem přezkumu správnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci?“ 27. Písemná vyjádření Soudnímu dvoru předložili UR a Evropská komise. Soudní dvůr rozhodl, že se v projednávané věci nebude konat jednání. IV. Analýza 28. Jak jsem uvedl v úvodu tohoto stanoviska, dříve, než budu analyzovat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci samé (oddíl B), a přestože přípustnost této žádosti nebyla zpochybněna žádným ze zúčastněných, kteří předložili písemná vyjádření, považuji za vhodné, s ohledem na zvláštnosti řízení, v jehož rámci se druhý senát obrátil na Soudní dvůr, zabývat se tímto aspektem, aby byly rozptýleny případné pochybnosti o přípustnosti uvedené žádosti (oddíl A). A. K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce 29. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že § 45 ArbGG stanoví zvláštní postup v případě rozdílů ve výkladu mezi senáty Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud). Předkládající soud vysvětluje, že podle § 45 odst. 2 a 3 ArbGG se senát Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud) může odchýlit od judikatury jiného senátu tohoto soudu pouze za podmínky, že tento senát svou judikaturu na příslušnou otázku opustil nebo, v opačném případě, pokud velký senát Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud) rozhodl o správné odpovědi na právní otázku, která je pojímána rozdílně. Jedná se tedy o interní konzultační postup, jehož cílem je ukončit rozdílné výklady mezi jednotlivými senáty tohoto soudu a jehož uplatnění je podmínkou přípustnosti předložení věci velkému senátu ( 4 ). V rámci tohoto postupu zaslal šestý senát rozhodnutím ze dne 14. prosince 2023 na základě § 45 odst. 3 první věty ArbGG otázku druhému senátu. 30. Vzhledem ke zvláštnostem uvedeného řízení by mohla vyvstat otázka, zda je druhý senát soudem ve smyslu článku 267 SFEU. Domnívám se však, že přístup, který je třeba v této souvislosti zaujmout, by se mohl řídit následujícími úvahami. 31. Zaprvé je ustáleno pojetí, že mechanismus řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy. Článek 267 SFEU stanoví, že každý soud členského státu je oprávněn položit předběžnou otázku. Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že při posuzování toho, zda je dotčený předkládající orgán svou povahou „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU, což je otázka, která je upravena výlučně unijním právem, přihlíží Soudní dvůr k souboru faktorů, jako je to, zda je daný orgán zřízen zákonem, zda se jedná o stálý orgán, zda má obligatorní jurisdikci, zda má řízení před ním kontradiktorní povahu, zda aplikuje právní předpisy a zda je nezávislý ( 5 ). 32. V tomto ohledu je jasné, že z institucionálního hlediska druhý senát splňuje všechna tato kritéria. S výhradou ověření předkládajícím soudem totiž spis, který má Soudní dvůr k dispozici, neobsahuje žádnou skutečnost, která by mohla zpochybnit povahu soudu ve smyslu článku 267 SFEU ( 6 ). 33. Zadruhé je namístě připomenout, že podmínky, za kterých Soudní dvůr plní svou úlohu v oblasti předběžných otázek, jsou nezávislé na povaze a účelu řízení zahájených před vnitrostátními soudy. Článek 267 SFEU odkazuje na rozsudek, který má vynést soud členského státu, aniž stanovil zvláštní režim v závislosti na povaze tohoto rozsudku ( 7 ). V této souvislosti judikatura Soudního dvora přikládá zvláštní význam otázce, zda před vnitrostátními soudy probíhá spor a zda tyto soudy rozhodují v rámci řízení, které má být ukončeno rozhodnutím soudní povahy. Tyto soudy jsou oprávněny obrátit se na Soudní dvůr pouze tehdy, jsou-li obě tyto podmínky splněny ( 8 ). 34. Soudní dvůr krom toho ve své judikatuře zdůrazňuje, že důvodem existence žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není vydávání konzultativních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale potřeba skutečného vyřešení sporu. Jak vyplývá ze samotného znění článku 267 SFEU, požadované rozhodnutí o předběžné otázce musí být „nezbytné“ k tomu, aby předkládající soud mohl „vynést rozsudek“ ve věci, která mu byla předložena ( 9 ). Soudní dvůr tak mnohokrát připomněl, že tento soud musí být povolán vydat rozhodnutí, které může zohlednit rozsudek vydaný v rámci řízení o předběžné otázce ( 10 ). 35. Je pravda, že před druhým senátem neprobíhá žádný spor, jelikož konkrétní spor mezi účastníky původního řízení probíhá před šestým senátem. Cílem projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je tedy odpovědět na právní otázky, které jsou předmětem rozdílných výkladů těchto dvou senátů. Jak však vyplývá z předkládacího rozhodnutí, druhý senát se obrátil na Soudní dvůr v rámci postupu povinné interní konzultace uvnitř Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud), který má, podle toho, jak chápu ustanovení § 45 ArbGG, povahu incidenčního řízení. S výhradou ověření předkládajícím soudem je tedy tato procesní fáze nedílnou součástí německého soudního řízení probíhajícího před tímto soudem, které jako celek může umožnit vyřešení sporu mezi UR a DF. Jinak řečeno, interní konzultační mechanismus stanovený v článku 45 ArbGG je jakožto mezitímní fáze součástí německého soudního řízení jako celku, které vede k rozsudku šestého senátu ( 11 ). V důsledku toho odpověď poskytnutá druhým senátem na základě § 45 odst. 3 ArbGG ve vztahu ke skutkovým okolnostem sporu projednávaného před šestým senátem, která bude zohledňovat rozsudek v řízení o předběžné otázce vydaný Soudním dvorem, umožní šestému senátu rozhodnout ve věci samé ve sporu v původním řízení, které před ním probíhá. 36. Postup týkající se interní konzultace, který je nedílnou součástí celého soudního řízení probíhajícího před Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud), tedy odpovídá objektivní potřebě, a sice odstranit rozdíly ve výkladu mezi jednotlivými senáty tohoto soudu ( 12 ), a umožnit tak vyřešení probíhajícího sporu ( 13 ). 37. Domnívám se, že jiný přístup než ten, který je uveden v bodě 35 tohoto stanoviska, by v konečném důsledku mohl vést k „fiktivnímu roztříštění“ tohoto druhu vnitrostátních řízení, ačkoli se jedná o jediný spor, neboť vychází ze stejných skutkových okolností. Taková umělá roztříštěnost německého soudního řízení by měla za následek, že Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud) by nemohl předložit věc Soudnímu dvoru v rámci mechanismu řízení o předběžné otázce ve fázi interní konzultace mezi senáty tohoto spolkového soudu, ačkoli v jiných fázích téhož řízení tato možnost existuje ( 14 ). Podle mého názoru by byl takový výsledek nekonzistentní v tom smyslu, že z důvodů hospodárnosti řízení by měl mít tento soud možnost obrátit se na Soudní dvůr, jakmile vyvstane otázka týkající se výkladu unijního práva, a to i když je tato otázka vznesena v rámci fáze interní konzultace mezi jeho senáty. 38. V tomto ohledu musím připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že pojem „vynesení rozsudku“ ve smyslu čl. 267 druhého pododstavce SFEU „musí být vykládán extenzivně“ a „musí být chápán v tom smyslu, že zahrnuje celé řízení vedoucí k vynesení rozsudku předkládajícím soudem“ ( 15 ). Podle Soudního dvora tak tento pojem zahrnuje „celý postup vzniku rozsudku“ ( 16 ). 39. Na druhé straně v rozsudku Garofalo a další ( 17 ) již Soudní dvůr rozhodl o přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, která se týká otázek položených vnitrostátním soudem vyššího stupně týkajících se výkladu tohoto článku a směrnice 86/457/EHS ( 18 ), které byly vzneseny v rámci několika mimořádných opravných prostředků podaných paní Garofalo a deseti dalšími lékaři. Generální advokát D. Ruiz-Jarabo Colomer měl ve svém stanovisku za to, že si tento orgán „může zachovat svou soudní povahu i v případě, že sám nerozhodne, ale vydává stanoviska v rámci tak specifického řízení, v němž jsou napadeny správní akty, jako je mimořádný opravný prostředek“ ( 19 ). Soudní dvůr tak tím, že konstatoval, že „[t]oto stanovisko, které obsahuje současně jak odůvodnění, tak výrok, je nedílnou součástí řízení, které […] jako jediné může umožnit vyřešení sporu mezi jednotlivci a správním orgánem“, uznal přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, když prohlásil, že „vydává-li uvedený orgán stanovisko v rámci mimořádného opravného prostředku, je soudem ve smyslu článku [267 SFEU]“ ( 20 ). 40. V projednávané věci podotýkám, že podle § 45 odst. 3 ArbGG povede fáze interních konzultací směřující k odstranění rozdílů ve výkladu mezi jednotlivými senáty Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud) k vydání rozhodnutí soudní povahy, konkrétně usnesení sestávajícího z odůvodnění i výroku ( 21 ). 41. Zatřetí a nakonec je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že soud, který nerozhoduje v posledním stupni, musí mít možnost položit Soudnímu dvoru otázky, jimiž se zabývá ( 22 ). Pokud tedy vnitrostátní soud, kterému byla věc předložena, dospěje k závěru, že před ním v této věci vyvstala otázka týkající se výkladu unijního práva, má možnost, resp. povinnost obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou, a vnitrostátní legislativa ani judikatura nemůže tuto možnost, resp. povinnost vyloučit ( 23 ). 42. V důsledku toho je třeba mít za to, že v kontextu fáze interní konzultace, jejímž cílem je ukončit rozdílné výklady mezi jednotlivými senáty Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud) z důvodů uvedených v předchozích bodech tohoto stanoviska, druhý senát splňuje podmínky stanovené Soudním dvorem v jeho judikatuře ( 24 ), a je tudíž oprávněn se na něj obrátit v rámci projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. 43. Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce musí být prohlášena za přípustnou. B. K předběžným otázkám 44. V následující části tohoto stanoviska nejprve posoudím, s ohledem na argumenty předložené v tomto ohledu UR a Komisí, zda jsou druhá a čtvrtá otázka nepřípustné. Vzhledem k tomu, že tomu tak je, budu se následně zabývat podstatou první a třetí otázky. 1.   K přípustnosti 45. UR ve svém písemném vyjádření namítá nepřípustnost druhé a čtvrté otázky. V tomto ohledu tvrdí, že předkládající soud konkrétně neuvedl důvody, proč jsou tyto otázky relevantní pro řešení sporu. Zaměstnavatel totiž neučinil žádné oznámení o hromadném propouštění, a proto nejsou uvedené otázky rozhodující. 46. Komise má za to, že čtvrtá otázka je nepřípustná. Spor v původním řízení se totiž netýká souladu oznámení se směrnicí 98/59, ale důsledků, které má podle této směrnice skutečnost, že zaměstnavatel hromadné propouštění předem neoznámil. 47. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je postup zavedený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které tyto soudy mají rozhodnout ( 25 ). Cílem tohoto postupu je přímo a vzájemně přispívat k vypracování rozhodnutí tak, aby bylo zajištěno jednotné uplatňování unijního práva ve všech členských státech ( 26 ). 48. Podle ustálené judikatury je v rámci této justiční spolupráce věcí pouze vnitrostátních soudů, jimž byl spor předložen a jež musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti každé věci jak nezbytnost předběžné otázky pro vydání jejich rozsudku, tak relevanci otázek, které kladou Soudnímu dvoru ( 27 ). Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout ( 28 ). 49. Ačkoli platí, že se na předběžné otázky týkající se unijního práva vztahuje domněnka relevance, je třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury není důvodem existence žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vydávání konzultativních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale potřeba skutečného vyřešení sporu ( 29 ). 50. Pokud jde o druhou otázku, předkládající soud se v podstatě táže, zda v případě kladné odpovědi na první otázku musí být čl. 4 odst. 1 směrnice 98/59 vykládán v tom smyslu, že uplynutí třicetidenního zákazu propouštění (dále jen „zákaz propouštění“) uvedeného v tomto ustanovení vyžaduje nejen oznámení o hromadném propouštění, ale také to, aby bylo toto oznámení v souladu s čl. 3 odst. 1 čtvrtým pododstavcem této směrnice. 51. V projednávaném případě se domnívám, že tato otázka spadá do výše uvedených situací, kdy může být domněnka relevantnosti předběžné otázky vyvrácena ( 30 ). Cílem této otázky je určit důsledky případného předchozího oznámení o hromadném propouštění příslušnému orgánu veřejné moci, které nebylo provedeno v souladu s požadavky čl. 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce směrnice 98/59. Jinak řečeno, předkládající soud se táže, zda hromadné propouštění může nabýt účinnosti uplynutím zákazu propouštění, ačkoli oznámení zaměstnavatele nebylo učiněno v souladu s tímto ustanovením. Výklad unijního práva požadovaný v rámci uvedené otázky tedy nemá přímý vztah k předmětu sporu v původním řízení. 52. V tomto ohledu ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, jasně vyplývá, že v rámci sporu v původním řízení zaměstnavatel před vypovězením dotčené pracovní smlouvy nesplnil povinnost provést takové předchozí oznámení stanovené v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 98/59. Skutečnost, že tato otázka by mohla být relevantní v rámci interního konzultačního postupu podle § 45 ArgGG, nemůže zbavit tuto otázku její hypotetické povahy ( 31 ). 53. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že tato otázka je nepřípustná. 54. Pokud jde o čtvrtou otázku, předkládající soud se snaží v podstatě zjistit, zda v případě kladné odpovědi na první dvě otázky musí být článek 6 směrnice 98/59 vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právo ponechává na příslušném orgánu veřejné moci, aby určil prostřednictvím aktu, který zaměstnanec nemůže napadnout a který je závazný pro pracovní soudy, přesné datum uplynutí zákazu propouštění, nebo zda musí být zaměstnanci přiznáno právo obrátit se na soud s návrhem na přezkum správnosti určení provedeného tímto orgánem. 55. Podotýkám, že vzhledem k absenci přechozího oznámení hromadného propouštění za okolností sporu v původním řízení nic z obsahu spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nenasvědčuje tomu, že příslušný orgán veřejné moci skutečně stanovil s konečnou platností a závazně pro zaměstnance datum uplynutí zákazu propouštění stanoveného v čl. 4 odst. 1 směrnice 98/59. V důsledku toho má problematika obsažená v této otázce hypotetickou povahu, a není tedy relevantní pro účely vyřešení sporu v původním řízení. Za těchto podmínek je domněnka relevance této otázky, jak byla připomenuta výše, vyvrácena ( 32 ). 56. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr prohlásil čtvrtou otázku za nepřípustnou. 2.   K věci samé 57. V následující části tohoto stanoviska se budu nejprve zabývat právními důsledky nedodržení povinnosti oznámení příslušnému orgánu veřejné moci podle čl. 3 odst. 1 směrnice 98/59, a zvláště účinky lhůty stanovené v čl. 4 odst. 1 této směrnice, a poté se budu zabývat možností a podmínkami pozdější nápravy situace vyplývající z tohoto původně opomenutého oznámení. a)   K rozsahu oznamovací povinnosti vůči příslušnému orgánu veřejné moci: účinky lhůty stanovené v čl. 4 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 98/59 58. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 1 směrnice 98/59 musí být vykládán v tom smyslu, že vypovězení pracovní smlouvy v rámci hromadného propouštění, které musí být předem oznámeno příslušnému orgánu veřejné moci podle čl. 3 odst. 1 této směrnice, může ukončit pracovní poměr zaměstnance až po uplynutí zákazu propouštění stanoveného tímto článkem. 59. V tomto ohledu má tento soud za to, že je rozhodující rozlišovat mezi situací úplné absence oznámení o hromadném propouštění a situací, kdy oznámení nesplňuje formální nebo věcné podmínky stanovené vnitrostátním právem nebo unijním právem ( 33 ). 60. V projednávané věci, jak jsem již uvedl, vyplývá z předkládacího rozhodnutí, že zaměstnavatel před vypovězením pracovní smlouvy DF nesplnil povinnost provést předchozí oznámení stanovenou v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 98/59 ( 34 ). Jedná se tedy o situaci úplné absence předchozího oznámení o hromadném propouštění, ohledně níž tento soud vysvětluje, že ve vnitrostátním právu pracovní poměr, který byl vypovězen, nadále trvá v souladu s čl. 18 odst. 1 KSchG až do uplynutí jednoměsíčního zákazu propouštění. 61. V této souvislosti tedy vyvstává otázka, jaké jsou právní důsledky nedodržení povinností stanovených v článcích 3 a 4 směrnice 98/59 zaměstnavatelem. 62. UR a Komise se při výkladu tohoto ustanovení rozcházejí. 63. V tomto ohledu bych chtěl úvodem připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že při výkladu ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i kontext, do kterého zapadá, a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí. Historie vzniku uvedeného ustanovení může rovněž poskytnout informace relevantní pro jeho výklad ( 35 ). Začnu tedy stručným posouzením znění dotčeného ustanovení. 1) Znění 64. Ustanovení čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 98/59 stanoví, že „hromadné propouštění, jehož návrh byl oznámen příslušnému orgánu veřejné moci, se stane účinným nejdříve 30 dní po oznámení uvedeném v čl. 3 odst. 1, aniž jsou dotčena ustanovení upravující individuální práva týkající se výpovědní lhůty“. 65. V tomto ohledu, jak tvrdí Komise, není pochyb o tom, že vypovězení pracovní smlouvy může ukončit pracovní poměr až po uplynutí lhůty stanovené v čl. 4 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 98/59 ( 36 ). 66. Tento výklad podle mého názoru vyplývá nejen z jasného znění čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 98/59, ale rovněž z kontextu a obecné systematiky tohoto ustanovení. 2) Kontext a obecná systematika 67. Úvodem je třeba připomenout, že jakmile jsou splněny podmínky kvantitativní a časové povahy stanovené v článku 1 směrnice 98/59 pro použití tohoto článku, musí být splněny obě skupiny procesních povinností uložených zaměstnavateli, který má v úmyslu přistoupit k hromadnému propouštění ( 37 ). 68. Pokud jde zaprvé o povinnosti stanovené v rámci postupu informování a projednání se zástupci zaměstnanců ( 38 ), stanoveného v článku 2 směrnice 98/59, je třeba zdůraznit, že podle článku 2 odst. 2 prvního pododstavce této směrnice se tato jednání týkají možností, jak se vyhnout hromadnému propouštění nebo jak ho omezit, jakož i možností zmírnit jeho následky využitím doplňujících sociálních opatření, jež jsou zaměřena zejména na pomoc při přeřazení nebo při přeškolování propuštěných zaměstnanců ( 39 ). Konkrétně čl. 2 odst. 3 první pododstavec uvedené směrnice stanoví, že „zaměstnavatel je povinen poskytnout zástupcům zaměstnanců veškeré související informace a v každém případě písemně sdělit“ údaje uvedené v tomto ustanovení. K předání informací příslušnému orgánu veřejné moci uvedenému v čl. 2 odst. 3 druhém pododstavci téže směrnice tedy dochází pouze pro informační a přípravné účely, aby příslušný orgán veřejné moci mohl případně účinně využít své výsady stanovené v článku 4 směrnice 98/59 ( 40 ). 69. Co se týče zadruhé povinností stanovených v rámci postupu oznámení upraveného unijním zákonodárcem v článcích 3 a 4 směrnice 98/59, je třeba připomenout, že podle čl. 3 odst. 1 této směrnice „[je zaměstnavatel] povinen písemně oznámit příslušnému orgánu veřejné moci veškeré návrhy na hromadné propouštění“ ( 41 ). Podotýkám, že toto ustanovení obsahuje hmotněprávní pravidlo, podle něhož je zaměstnavatel povinen předem oznámit každé navrhované hromadné propouštění. 70. V tomto ohledu nelze ztrácet ze zřetele, že skutečnost, že tato povinnost spadá do rámce postupu předchozího oznámení příslušnému orgánu veřejné moci, znamená, na rozdíl od povinností stanovených v rámci postupu informování a projednání se zástupci zaměstnanců, že zaměstnanci, kterých se hromadné propouštění týká, již byli určeni, a že k němu zcela jistě dojde. Ačkoli tedy povinnosti stanovené v čl. 2 odst. 3 na jedné straně a v čl. 3 odst. 1 směrnice 98/59 na druhé straně mají zjevnou souvislost, jedná se o odlišné povinnosti uložené v rámci dvou různých postupů v průběhu postupu hromadného propouštění, a jejich nesplnění má tedy odlišné právní důsledky. Tento rozdíl je patrně příčinou pochybností předkládajícího soudu. 71. Po tomto objasnění musím připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že články 3 a 4 směrnice 98/59 stanoví, že návrhy na hromadné propouštění musí být oznámeny příslušnému orgánu veřejné moci a taková propouštění se mohou stát účinnými až po uplynutí určité lhůty, kterou musí tento orgán využít k tomu, aby se hledalo řešení obtíží vyplývajících z navrženého hromadného propouštění ( 42 ). Toto hledání řešení je totiž podle čl. 4 odst. 2 této směrnice cílem postupu oznámení. 72. Konkrétně, jak již Soudní dvůr vysvětlil, taková oznamovací povinnost musí příslušnému orgánu veřejné moci umožnit prozkoumat na základě všech informací, které mu byly předány zaměstnavatelem, možnosti omezit prostřednictvím opatření přizpůsobených údajům charakterizujícím pracovní trh a hospodářskou činnost, do níž spadá toto hromadné propouštění, nepříznivé důsledky tohoto propouštění ( 43 ). Za tímto účelem lhůta 30 dnů stanovená v čl. 4 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 98/59 pro případy, kdy zaměstnavatel splnil oznamovací povinnost stanovenou v čl. 3 odst. 1 této směrnice, odpovídá podle Soudního dvora „minimálnímu období“, které musí mít k dispozici příslušný orgán veřejné moci k hledání řešení ( 44 ). V tomto ohledu již Soudní dvůr uvedl, že s výslovnou výhradou ustanovení upravujících individuální práva týkající se výpovědní lhůty se čl. 4 odst. 1 první pododstavec uvedené směrnice nutně vztahuje na případ již provedených výpovědí, které vedou k počátku běhu takové lhůty ( 45 ). 73. Z toho podle mého názoru vyplývá, že právním důsledkem zákazu propouštění je pozastavení účinků ukončení pracovního poměru ve vztahu ke každému zaměstnanci dotčenému hromadným propouštěním, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru, aby příslušný orgán veřejné moci mohl v konečném důsledku prozkoumat možná řešení v souladu s čl. 4 odst. 2 směrnice 98/59. Tento orgán může mít tedy za to, že pracovní poměr dotčených zaměstnanců neskončí před uplynutím zákazu propouštění. Proto jsem toho názoru, že vypovězení pracovní smlouvy může ukončit pracovní poměr až po uplynutí lhůty stanovené v čl. 4 odst. 1 prvním pododstavci této směrnice. 74. Tento výklad podporují podle mého názoru i cíle sledované uvedenou směrnicí, jakož i historie jejího vzniku. 3) Cíle a historie vzniku směrnice 98/59 75. Úvodem připomínám, že z bodu 2 odůvodnění směrnice 98/59 vyplývá, že směrnice směřuje k posílení ochrany zaměstnanců v případě hromadného propouštění s přihlédnutím k potřebě vyváženého hospodářského a sociálního rozvoje uvnitř Evropské unie. Konkrétně podle bodů 3 a 7 odůvodnění této směrnice musí být předmětem sbližování právních předpisů zejména přetrvávající rozdíly mezi předpisy platnými v členských státech týkající se opatření ke zmírnění následků hromadného propouštění ( 46 ). Podle bodu 4 odůvodnění uvedené směrnice navíc mohou mít rozdíly v úrovni ochrany v oblasti hromadného propuštění, kterou poskytují vnitrostátní právní předpisy, přímý dopad na fungování společného trhu ( 47 ). 76. Chtěl bych zdůraznit, že z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že hlavní cíl směrnice 98/59 spočívá v tom, že hromadnému propouštění předchází jednání se zástupci zaměstnanců a informování příslušného orgánu veřejné moci ( 48 ). Tato směrnice totiž zajišťuje pouze částečnou harmonizaci pravidel ochrany zaměstnanců v případě hromadného propouštění, a sice postup, který je třeba při takovém propouštění dodržet ( 49 ). 77. Soudní dvůr již judikoval, v rámci postupu projednání a informování, mimo jiné to, že s ohledem na účel povinnosti předání informací a na skutečnost, že k němu dochází ve fázi, kdy zaměstnavatel teprve plánuje propouštění, není cílem činnosti příslušného orgánu veřejné moci řešit individuální situaci každého zaměstnance, ale má za cíl postihnout plánované hromadné propouštění globálním způsobem ( 50 ). 78. Stejně tak lze tvrdit, že cílem povinnosti přechozího oznámení hromadného propouštění nemůže být ani poskytnutí individuální ochrany zaměstnancům dotčeným hromadným propouštěním ( 51 ). V tomto ohledu postačí připomenout, že cílem této směrnice není zavést mechanismus obecné finanční kompenzace na unijní úrovni v případě ztráty zaměstnání ( 52 ). Podmínky ochrany, která musí být poskytnuta zaměstnanci, který byl protiprávně hromadně propuštěn v důsledku porušení kritérií, z nichž je zaměstnavatel povinen vycházet při určování zaměstnanců, kteří mají být propuštěni, přitom zjevně nemají žádný vztah k informační a konzultační povinnosti vyplývající z této směrnice. Ani tyto podmínky, ani uvedená výběrová kritéria nespadají podle Soudního dvora do působnosti uvedené směrnice. Zůstávají tedy i nadále v pravomoci členských států ( 53 ). 79. Hlavní cíl směrnice 98/59 spočívající v tom, aby hromadnému propouštění předcházelo projednání se zástupci zaměstnanců a informování příslušného orgánu veřejné moci, by však byl ohrožen, kdyby v rozporu s tím, co stanoví čl. 4 odst. 1 této směrnice, mohl zaměstnavatel ukončit pracovní poměr zaměstnance před oznámením, a tudíž před uplynutím zákazu propouštění, který začíná běžet od tohoto oznámení, což by příslušnému orgánu veřejné moci zabránilo v jakémkoli hledání řešení problémů způsobených zamýšleným hromadným propouštěním, jak vyžaduje čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice. 80. Konečně musím zdůraznit, že na rozdíl od úvah UR podporuje tento výklad i historie vzniku směrnice 98/59. Tato směrnice totiž přepracovala směrnici 75/129/EHS ( 54 ) a do svých článků 3 a 4 převzala články 3 a 4 posledně uvedené směrnice bez jakýchkoli podstatných změn ( 55 ). Skutečnost, že tyto články zůstaly nezměněny, tak podle mého názoru svědčí o úmyslu unijního normotvůrce stanovit v těchto ustanoveních povinnost předchozího písemného oznámení jakéhokoli návrhu na propouštění příslušnému orgánu veřejné moci, přičemž ten nabude účinnosti nejdříve 30 dnů po tomto oznámení a uvedená lhůta tak může být využita tímto orgánem. 81. Je pravda, jak tvrdí UR, že původní návrh Komise týkající se směrnice 75/129 stanovil, že do něj bude vložena povinnost členských států zajistit, „aby zástupci zaměstnanců a zaměstnanci měli k dispozici soudní řízení pro účely plnění povinností stanovených touto směrnicí […], zejména řízení na neplatnost dotčeného hromadného propouštění bez ohledu na možnost využít jiných postupů“ ( 56 ). UR z toho vyvozuje, že se unijní zákonodárce neřídil návrhem Komise upravit povinnost prohlásit hromadné propouštění za neúčinné v případě nedodržení směrnice 98/59. Tvrdí proto, že tyto právní důsledky nevyplývají z této směrnice, a mohou být tedy stanoveny v právní úpravě členských států. 82. Jsem však toho názoru, že tento argument UR nezpochybňuje výše uvedený výklad, podle kterého zaměstnavatel nemůže ukončit pracovní poměr zaměstnance před oznámením, a tedy před uplynutím zákazu propouštění, který začíná běžet od tohoto oznámení ( 57 ). Uvedený argument navíc směřuje k záměně (nepřijatého) návrhu Komise na stanovení zvláštních soudních řízení v členských státech za účelem splnění povinností stanovených budoucí směrnicí na straně jedné s právními důsledky nedodržení směrnice 98/59 na straně druhé. Ačkoli totiž neplatnost dotčeného hromadného propouštění ze znění ustanovení této směrnice výslovně nevyplývá, vyplývá ze znění čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce, jakož i z uspořádání a systematiky uvedené směrnice. Stačí pouze poznamenat, že podle tohoto ustanovení, vykládaného a contrario, hromadné propouštění, jehož návrh byl oznámen příslušnému orgánu veřejné moci, nemůže nabýt účinnosti před uplynutím lhůty 30 dnů po oznámení, takže tento právní důsledek je uvedeným ustanovením implicitně upraven ( 58 ). 83. Výklad, podle kterého by členské státy mohly stanovit odlišné právní důsledky, zejména správní sankce, jak navrhl UR, by tudíž byl v rozporu jednak s hlavním cílem směrnice 98/59, kterým je stanovit rámec pro postup hromadného propouštění, tedy před tímto propouštěním projednat tento postup se zástupci zaměstnanců a oznámit jej příslušnému orgánu veřejné moci, a jednak s cílem posílit ochranu zaměstnanců v případě hromadného propouštění ( 59 ). Takový výklad krom toho nezaručuje spravedlivou hospodářskou soutěž ( 60 ). 84. Podle mého názoru lze shrnout, že je zřejmé, že nedodržení povinností stanovených v článcích 3 a 4 směrnice 98/59 dotčeným zaměstnavatelem nesmí zůstat bez následků, neboť jinak by byl ohrožen nejen cíl této směrnice, ale i její užitečný účinek. 85. Jsem tudíž toho názoru, že na první předběžnou otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 4 odst. 1 směrnice 98/59 musí být vykládán v tom smyslu, že vypovězení pracovní smlouvy v rámci hromadného propouštění, které musí být předmětem předchozího oznámení příslušnému orgánu veřejné moci podle čl. 3 odst. 1 této směrnice, může ukončit pracovní poměr zaměstnance až po uplynutí zákazu propouštění stanoveného tímto článkem. b)   K možnosti a podmínkám následného odstranění vad předchozího oznámení 86. Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 směrnice 98/59 musí být vykládány v tom smyslu, že zaměstnavatel, který vypověděl pracovní smlouvy, aniž předtím oznámil hromadné propouštění příslušnému orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce této směrnice, může takové oznámení provést později s tím důsledkem, že po uplynutí zákazu propouštění stanoveného v čl. 4 odst. 1 prvním pododstavci uvedené směrnice mohou pracovní poměry skončit v důsledku předchozích výpovědí pracovních smluv. 87. Předkládající soud má za to, že výpověď v rámci hromadného propouštění, které podléhá povinnosti předchozího oznámení, může nabýt účinnosti až od okamžiku, kdy k takovému oznámení došlo. Podle tohoto soudu jsou účinky takové výpovědi „pozastaveny“ podle § 18 odst. 1 KSchG do doby, než je učiněno původně opomenuté oznámení, aby se příslušný úřad práce mohl připravit na zprostředkování práce zaměstnancům dotčeným hromadným propouštěním. V tomto ohledu má uvedený soud za to, že skutečnost, že období zákazu propouštění začíná běžet od pozdějšího oznámení, zaručuje, že má příslušný orgán veřejné moci k dispozici minimální lhůtu, a sice období zákazu propouštění, k tomu, aby v souladu s čl. 4 odst. 2 a 3 směrnice 98/59 hledal řešení problémů, jež dotčené hromadné propouštění způsobí. Rozsudek Junk tomu podle tohoto soudu nebrání. 88. UR a Komise se neshodují na tom, zda zaměstnavatel, který vypověděl pracovní smlouvy bez předchozího oznámení, může učinit oznámení později s tím důsledkem, že dotčené výpovědi pracovních smluv nabývají účinnosti uplynutím zákazu propouštění, aniž je nutné přistoupit k novému vypovězení pracovní smlouvy. 89. Na rozdíl od toho, co tvrdí UR, podle kterého platnost hromadného propouštění nesmí být dotčena nedodržením směrnice 98/59 a pracovní poměr musí skončit uplynutím výpovědní doby, z mé analýzy první předběžné otázky vyplývá, že s ohledem na znění, systematiku a cíle uvedené směrnice není možný takový výklad, podle kterého mohou výpovědi nabýt účinnosti před předchozím oznámením, jelikož vypovězení pracovní smlouvy v rámci hromadného propouštění, které musí být oznámeno, může ukončit pracovní poměr zaměstnance až po uplynutí zákazu propouštění stanoveného touto směrnicí. Takový výklad nevyplývá ani z rozsudku Junk. 90. Zaprvé, pokud jde o význam procesních povinností stanovených směrnicí 98/59, je třeba znovu připomenout, že částečná harmonizace pravidel ochrany zaměstnanců v případě hromadného propouštění stanovená směrnicí 98/59 se týká postupu, který je třeba při takovém propouštění dodržet ( 61 ). To znamená, že k vypovězení pracovních smluv musí zaměstnavatel, který zamýšlí provést hromadné propouštění, dodržet povinnosti uložené touto směrnicí, které jsou založeny na dvou odlišných po sobě následujících postupech, z nichž první se týká informování a projednání (článek 2 této směrnice) a druhý oznámení (články 3 a 4 uvedené směrnice) ( 62 ). Jinak řečeno, tyto dva postupy tvoří dvoufázovou posloupnost, v níž zaprvé unijní normotvůrce koncipoval rámec, v němž zaměstnavatel informuje zástupce zaměstnanců o plánovaném hromadném propouštění a projedná jej s nimi, a to jako krok, který má předcházet oznámení návrhu na plánované hromadné propouštění příslušnému orgánu veřejné moci, a v níž je zadruhé toto povinné oznámení chápáno tak, že předchází vypovězení pracovních smluv plánovanému v tomto návrhu. 91. V tomto ohledu chci zdůraznit, že doslovný, systematický a teleologický výklad nepodporuje možnost změnit pořadí povinností stanovených zaměstnavateli v článcích 2, 3 a 4 směrnice 98/59 ani je opomenout ( 63 ). Zejména je třeba připomenout, že podle čl. 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce této směrnice musí oznámení „obsahovat veškeré související údaje týkající se návrhu na hromadné propouštění a konzultací se zástupci zaměstnanců stanovených v článku 2, zejména důvody propouštění, počet zaměstnanců, kteří mají být propuštěni, počet zaměstnanců, kteří jsou obvykle zaměstnáni, a dobu, kdy se má propouštění uskutečnit“ ( 64 ). 92. Jinak řečeno, ze vztahů existujících mezi oběma postupy stanovenými směrnicí 98/59 vyplývá, že podle čl. 3 odst. 1 této směrnice závisí úloha příslušného orgánu veřejné moci na průběhu a výsledku postupu informování a projednání se zástupci zaměstnanců. Cílem povinnosti zaměstnavatele předat písemně informace zástupcům zaměstnanců, stanovená v čl. 2 odst. 3 prvním pododstavci této směrnice, je totiž pojmout zamýšlené hromadné propouštění globálně. Pokud by příslušnému orgánu veřejné moci nebyly předány informace informací dle čl. 2 odst. 3 druhého pododstavce uvedené směrnice, znemožnilo by mu to účinně využít jeho výsady stanovené v článku 4 téže směrnice ( 65 ). 93. Z toho podle mého názoru vyplývá, že pro posouzení významu dodržení procesních povinností stanovených směrnicí 98/59 je třeba připomenout, že tyto postupy byly unijním normotvůrcem koncipovány tak, aby přispívaly k ochraně zaměstnanců, a v důsledku toho zajistily, že zaměstnavatel nejprve při hromadném propouštění informuje zástupce zaměstnanců a věc s nimi projedná a poté písemně oznámí příslušnému orgánu veřejné moci veškeré návrhy na hromadné propouštění tak, aby byla zachována právní jistota těchto zaměstnanců během celého postupu hromadného propouštění. 94. Zadruhé, pokud jde o judikaturu Soudního dvora, jak jsem již uvedl, z rozsudku Junk jasně vyplývá, že zaměstnavatel nemůže vypovědět pracovní smlouvy předtím, než zahájí uvedené postupy ( 66 ). Proto Soudní dvůr připomněl, že podle čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 98/59 se výpovědi pracovních smluv, stanou účinnými až uplynutím třicetidenní lhůty od oznámení, která odpovídá minimálnímu období, které musí mít k dispozici příslušný orgán veřejné moci k hledání řešení pro dotčené zaměstnance ( 67 ). Soudní dvůr proto zdůraznil, že výpovědní lhůta uplyne pouze s výhradou dodržení této lhůty po oznámení a tato výhrada uplynutí výpovědní lhůty odlišné od lhůty stanovené směrnicí by byla zbavena smyslu, pokud by žádná výpovědní lhůta běžet nezačala ( 68 ). Za těchto okolností Soudní dvůr konstatoval, že články 3 a 4 uvedené směrnice nebrání tomu, aby byly vypovězeny pracovní smlouvy v průběhu postupu, který zavádějí, za podmínky, že tyto výpovědi následují po oznámení návrhu na hromadné propouštění příslušnému orgánu veřejné moci ( 69 ). 95. Zatřetí a nakonec souhlasím s Komisí, že tento výklad zaručuje nejen to, že příslušnému orgánu veřejné moci je dána k dispozici doba, kdy může účinně hledat řešení pro dotčené pracovníky, ale rovněž to, že tito pracovníci mohou předpokládat, že výpověď jejich pracovní smlouvy vůči nim nabude účinnosti. Na druhou stranu takový výklad umožňuje dotčeným pracovníkům, aby využili tohoto období na kontrolu, zda bylo oznámení učiněno v souladu s požadavky, které se vztahují na hromadné propouštění podle směrnice 98/59. Uvedený výklad tak může zaručit ochranu zaměstnanců v případě hromadného propouštění a zároveň zabránit negativním účinkům vyplývajícím z toho, že zaměstnavatel nedodržel procesní povinnosti stanovené touto směrnicí, konkrétně jednak neinformování a nekonzultování zástupců zaměstnanců, a jednak nejistotě těchto zaměstnanců ohledně okamžiku nabytí účinnosti výpovědi jejich pracovních smluv, a to takovým způsobem, aby byla zachována jejich právní jistota ( 70 ). 96. Na rozdíl od předkládajícího soudu se tedy nedomnívám, že by právní důsledky opožděného provedení řádného oznámení mohly spočívat v dočasném pozastavení právních účinků uvedeného vypovězení pracovních smluv. Sled postupů a souvztažně povinností stanovených v rámci těchto postupů, jak jsou koncipovány unijním normotvůrcem, by totiž byl zpochybněn, pokud by zaměstnavatel mohl učinit oznámení po vypovězení dotčených pracovních smluv prostřednictvím takového dočasného pozastavení. Pokud bychom měli za to, že po uplynutí zákazu propouštění stanoveného v čl. 4 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 98/59 by pracovní poměry mohly skončit v důsledku dřívějších výpovědí pracovních smluv, bylo by to podle mého názoru v rozporu s užitečným účinkem této směrnice. 97. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě došlo k vypovězení sporných pracovních smluv bez předchozího oznámení hromadného propouštění, z čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 98/59 vyplývá, že tyto výpovědi nikdy nenabyly účinnosti, jelikož bez tohoto oznámení lhůta 30 dnů nikdy nezačala běžet. 98. Jsem tedy toho názoru, že čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 směrnice 98/59 musí být vykládány v tom smyslu, že zaměstnavatel, který vypověděl pracovní smlouvy, aniž předtím oznámil hromadné propouštění příslušnému orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce této směrnice, nemůže takové oznámení provést později, neboť toto oznámení má za následek, že po uplynutí zákazu propouštění stanoveného v čl. 4 odst. 1 prvním pododstavci uvedené směrnice mohou pracovní poměry skončit v důsledku již dříve učiněných výpovědí pracovních smluv. K nápravě situace, kdy bylo oznámení původně opomenuto, musí zaměstnavatel nejprve řádně oznámit příslušnému orgánu veřejné moci návrh na hromadné propouštění a poté přistoupit k novým výpovědím dotčených pracovních smluv, které v souladu s čl. 4 odst. 1 prvním pododstavcem směrnice 98/59 nabudou účinnosti nejdříve 30 dnů po provedení oznámení ( 71 ). V. Závěry 99. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl druhému senátu Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud, Německo) následovně: „1) Článek 4 odst. 1 směrnice Rady 98/59/ES ze dne 20. července 1998 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1794 ze dne 6. října 2015, musí být vykládán v tom smyslu, že vypovězení pracovní smlouvy v rámci hromadného propouštění, které musí být předmětem předchozího oznámení příslušnému orgánu veřejné moci podle čl. 3 odst. 1 této směrnice, může ukončit pracovní poměr zaměstnance až po uplynutí zákazu propouštění stanoveného tímto článkem. 2) Článek 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 směrnice 98/59, ve znění směrnice 2015/1794, musí být vykládány v tom smyslu, že zaměstnavatel, který vypověděl pracovní smlouvy, aniž předtím oznámil hromadné propouštění příslušnému orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce této směrnice, nemůže takové oznámení provést později, neboť toto oznámení má za následek, že po uplynutí zákazu propouštění stanoveného v čl. 4 odst. 1 prvním pododstavci uvedené směrnice mohou pracovní poměry skončit v důsledku již dříve učiněných výpovědí pracovních smluv. K nápravě situace, kdy bylo oznámení původně opomenuto, musí zaměstnavatel nejprve řádně oznámit příslušnému orgánu veřejné moci návrh na hromadné propouštění a poté přistoupit k novým výpovědím dotčených pracovních smluv, které v souladu s čl. 4 odst. 1 prvním pododstavcem směrnice 98/59, ve znění směrnice 2015/1794, nabudou účinnosti nejdříve 30 dnů po provedení oznámení.“ ( 1 ) – Původní jazyk: francouzština. ( i ) – Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádného z účastníků řízení. ( 2 ) – Směrnice Rady 98/59/ES ze dne 20. července 1998 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění (Úř. věst. 1998, L 225, s. 16; Zvl. vyd. 05/03, s. 327) ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1794 ze dne 6. října 2015 (Úř. věst. 2015, L 263, s. 1) (dále jen „směrnice 98/59“). ( 3 ) – Rozsudek ze dne 27. ledna 2005 (C‑188/03, dále jen „rozsudek Junk, EU:C:2005:59, bod 53). ( 4 ) – Ke složení velkého senátu viz Wullenkord, S., „ArbGG § 45“, in Rolfs, C., Giesen, R., Meßling, M., Udsching, P., Beck’scher Online-Kommentar, 73. vyd., Beck, Mnichov, 1. září 2024, bod 1. ( 5 ) – Viz zejména rozsudky ze dne 30. června 1966, Vaassen-Göbbels (61/65, EU:C:1966:39, s. 395), ze dne 17. září 1997, Dorsch Consult (C‑54/96, EU:C:1997:413, bod 23), ze dne 31. května 2005, Syfait a další (C‑53/03, EU:C:2005:333, bod 29), a ze dne 26. září 2024, Fautromb (C‑368/23, EU:C:2024:789, bod 35 a citovaná judikatura). Kritérium nestrannosti bylo Soudním dvorem doplněno v rozsudku ze dne 19. září 2006, Wilson (C‑506/04, EU:C:2006:587, bod 48). ( 6 ) – Tento aspekt naproti tomu vyvstal ve věci C‑402/24, Sewel, která je v současné době projednávána Soudním dvorem a byla podána šestým senátem v rámci jiného sporu v původním řízení, který se týká odlišných situací a skutkových okolností, jež však souvisejí s těmi, které jsou dány v projednávané věci (v tomto ohledu viz poznámku pod čarou 33 tohoto stanoviska). Tento senát vyjadřuje pochybnosti o kontradiktorní povaze řízení upraveného v článku 45 ArbGG, a tudíž o tom, zda má druhý senát povahu „soudu“ ve smyslu článku 267 SFEU. V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 267 SFEU nepodmiňuje možnost obrátit se na Soudní dvůr kontradiktorní povahou tohoto řízení. V této fázi postačí zdůraznit, že Soudní dvůr již rozhodl, že požadavek kontradiktorního řízení není absolutním kritériem pro konstatování, že určitý orgán má povahu soudu ve smyslu tohoto článku. Účastníkům musí být nicméně dána možnost být vyslechnuti, aniž by řízení mělo nutně kontradiktorní povahu [viz zejména rozsudky ze dne 17. září 1997, Dorsch Consult (C‑54/96, EU:C:1997:413, bod 31), ze dne 16. prosince 2008, Cartesio (C‑210/06, EU:C:2008:723, bod 63), a ze dne 31. ledna 2013, D. a A. (C‑175/11, EU:C:2013:45, bod 88)]. V každém případě, ačkoli účastníci původního řízení oficiálně neměli v rámci konzultačního postupu před druhým senátem vystupovat jako žalobce a žalovaný, je patrné, že tito účastníci řízení nicméně mají zjevně možnost předložit písemná a ústní vyjádření. Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, totiž vyplývá, že jednání před šestým senátem bylo přerušeno do vydání rozhodnutí druhého senátu. Krom toho autoři německé právní nauky komentující ustanovení § 45 ArbGG v tomto ohledu vysvětlují, že účastníci řízení mají možnost předložit vyjádření v rámci případného postoupení věci velkému senátu Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovněprávní soud). Navíc, pokud řešení sporu projednávaného před senátem, jemuž byla věc předložena (v projednávané věci šestý senát), vyžaduje nové jednání, je rozhodnutí vydané velkým senátem sděleno účastníkům řízení a bude se konat jednání. Naopak v případě, že v této fázi již jednání není nutné, musí být účastníci řízení vyslechnuti (viz Zimmermann, B., „ArbGG § 45 Großer Senat“, Natter, E., a Gross, R., (dir.) Arbeitsgerichtsgezetz, Handkommentar, 2. vyd., Nomos, Baden-Baden, 2013, bod 1 až 27, § 23 a 24). ( 7 ) – Rozsudky ze dne 16. prosince 1981, Foglia (244/80, EU:C:1981:302, bod 33), a ze dne 6. října 2021, W.Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování) (C‑487/19, dále jen „rozsudek W.Ż., EU:C:2021:798, bod 83). ( 8 ) – Viz zejména rozsudky ze dne 31. května 2005, Syfait a další (C‑53/03, EU:C:2005:333, bod 29), ze dne 31. ledna 2013, Belov (C‑394/11, EU:C:2013:48, bod 39), W.Ż. (bod 84 a citovaná judikatura) a ze dne 26. září 2024, Fautromb (C‑368/23, EU:C:2024:789, bod 36 a citovaná judikatura). ( 9 ) – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny (C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, body 44 a 45), ze dne 23. listopadu 2023, Commissaire général aux réfugiés et aux apatrides (Celistvost rodiny) (C‑374/22, EU:C:2023:902, bod 15), a ze dne 16. května 2024, Toplofikacia Sofia (Pojem bydliště žalovaného) (C‑222/23, EU:C:2024:405, bod 40 a citovaná judikatura). ( 10 ) – Viz rozsudek ze dne 16. května 2024, Toplofikatsia Sofia (Pojem bydliště žalovaného) (C‑222/23, EU:C:2024:405, bod 41 a citovaná judikatura). ( 11 ) – Podle mého výkladu ustanovení § 45 ArbGG a s výhradou ověření předkládajícím soudem zahrnuje německé soudní řízení probíhající v projednávané věci několik fází, a sice spor probíhající před senátem, kterému byla věc předložena (v projednávané věci šestý senát), konzultace s jiným senátem v případě rozdílného výkladu (v projednávané věci druhý senát), předložení věci velkému senátu, pokud dožádaný senát prohlásí, že trvá na svém stanovisku, a rozsudek vydaný senátem, kterému byla věc předložena za účelem rozhodnutí sporu. ( 12 ) – Chtěl bych zdůraznit, že v rozsudku W.Ż. (bod 94 a citovaná judikatura) Soudní dvůr rozhodl o přípustnosti žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, které podal Nejvyšší soud (Občanskoprávní kolegium) [Sąd Najwyższy (Izba Cywilna), Polsko], zasedající v senátu sedmi soudců, aby mohl rozhodnout o otázkách in limine litis, které vyvstaly před Nejvyšším soudem (Občanskoprávním kolegiem) [Sąd Najwyższy (Izba Cywilna)], zasedajícím v senátu tří soudců předtím, než bude moci posledně uvedený soud rozhodnout, případně, o meritu sporu v původním řízení. ( 13 ) – V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr se již meritorně zabýval žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, v jejímž rámci vyvstala otázka deklaratorní povahy, pokud tato žádost byla povolena vnitrostátním právem a tato otázka byla objektivně nezbytná pro vyřešení sporu, který byl předkládajícímu soudu řádně předložen. Viz rozsudek ze dne 10. prosince 2018, Wightman a další (C‑621/18, EU:C:2018:999, bod 31 a citovaná judikatura). ( 14 ) – Viz poznámka pod čarou 6 tohoto stanoviska. Viz rovněž Wullenkord, S., „ArbGG § 45“, in Rolfs, C., Giesen, R., Meßling, M., Udsching, P., Beck’scher Online-Kommentar, bod 1, op. cit. ( 15 ) – Obdobně viz rozsudek ze dne 11. června 2015, Fahnenbrock a další (C‑226/13, C‑245/13 a C‑247/13, EU:C:2015:383, bod 30 a citovaná judikatura). Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. V těchto spojených věcech se jednalo o otázky výkladu procesních ustanovení unijního práva, která se týkala věcí v původních řízeních pouze nepřímo. ( 16 ) – Obdobně viz rozsudek ze dne 17. února 2011, Weryński (C‑283/09, EU:C:2011:85, bod 42). ( 17 ) – Rozsudek ze dne 16. října 1997 (C‑69/96 až C‑79/96, EU:C:1997:492). ( 18 ) – Směrnice Rady 86/457/EHS ze dne 15. září 1986 o speciálním vzdělávání v obecném lékařství (Úř. věst. 1986, L 267 s. 26). ( 19 ) – Stanovisko generálního advokáta D. Ruiz-Jarabo Colomera ve spojených věcech Garofalo a další (C‑69/96 až C‑79/96, EU:C:1997:330, bod 27). ( 20 ) – Rozsudek ze dne 16. října 1997, Garofalo a další (C‑69/96 až C‑79/96, EU:C:1997:492, body 24 a 27). Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. ( 21 ) – Je pravda, že v usnesení ze dne 9. ledna 2024, Sąd Najwyższy (C‑658/22, EU:C:2024:38, bod 35), Soudní dvůr prohlásil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou plénem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) za zjevně nepřípustnou. Pokud jsou totiž právní otázky předloženy plénu prvním předsedou tohoto soudu za účelem vyřešení rozdílů ve výkladu mezi soudy rozhodujícími o skutkových i právních otázkách, vydává plénum obecné rozhodnutí, které se stane právně závazným, aniž v něm soud rozhoduje o jakémkoli sporu mezi účastníky řízení. V projednávané věci, jak jsem již uvedl, je však situace odlišná, jelikož usnesení druhého senátu, které bude vydáno v rámci fáze interní konzultace a zohlední rozsudek, který Soudní dvůr vydá, umožní šestému senátu rozhodnout ve věci samé ve sporu, jenž tento senát projednává (v tomto ohledu viz body 35 a 40 tohoto stanoviska). ( 22 ) – Rozsudky ze dne 16. ledna 1974, Rheinmühlen-Düsseldorf (166/73, EU:C:1974:3, bod 4), ze dne 9. března 2010, ERG a další (C‑378/08, EU:C:2010:126, bod 32), ze dne 15. listopadu 2012, Bericap Záródástechnikai (C‑180/11, EU:C:2012:717, bod 55), a ze dne 6. listopadu 2014, Cartiera dell’Adda (C‑42/13, EU:C:2014:2345, bod 27). Viz rovněž rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociațiaia Forumul Judecătorilor din România a další (C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 133). ( 23 ) – Viz zejména rozsudky ze dne 5. dubna 2016, PFE (C‑689/13, EU:C:2016:199, bod 34), a ze dne 23. listopadu 2021, IS (Protiprávnost předkládacího usnesení) (C‑564/19, EU:C:2021:949, bod 70). ( 24 ) – Viz body 33 a 34 tohoto stanoviska. ( 25 ) – Usnesení ze dne 26. ledna 1990, Falciola (C‑286/88, EU:C:1990:33, bod 7). Viz rovněž rozsudky ze dne 16. července 1992, Meilicke (C‑83/91, EU:C:1992:332, bod 22), ze dne 27. listopadu 2012, Pringle (C‑370/12, EU:C:2012:756, bod 83), a ze dne 24. října 2024, Kwantum Nederland a Kwantum België (C‑227/23, EU:C:2024:914, bod 33). ( 26 ) – Viz rozsudek ze dne 1. prosince 1965, Schwarze (16/65, EU:C:1965:117), a usnesení ze dne 5. března 1986, Wünsche (69/85, EU:C:1986:104, bod 12). ( 27 ) – Rozsudky ze dne 29. listopadu 1978, Redmond (83/78, EU:C:1978:214, bod 25), ze dne 21. dubna 1988, Pardini (338/85, EU:C:1988:194, bod 8), ze dne 4. července 2006, Adeneler a další (C‑212/04, EU:C:2006:443, bod 41), a ze dne 14. září 2023, Tuk Travel (C‑83/22, EU:C:2023:664, bod 28). ( 28 ) – Viz rozsudky ze dne 18. října 1990, Dzodzi (C‑297/88 a C‑197/89, EU:C:1990:360, bod 35), ze dne 15. prosince 1995, Bosman (C‑415/93, EU:C:1995:463, bod 59), ze dne 22. listopadu 2005, Mangold (C‑144/04, EU:C:2005:709, bod 35), a ze dne 6. října 2022, Contship Italia (C‑433/21 a C‑434/21, EU:C:2022:760, bod 23). ( 29 ) – Viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2024, Adusbef (Pont Morandi) (C‑683/22, EU:C:2024:936, bod 38 a citovaná judikatura). ( 30 ) – Viz bod 49 tohoto stanoviska. ( 31 ) – Obdobně viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Private Equity Insurance Group (C‑156/15, EU:C:2016:851, bod 58). ( 32 ) – Viz bod 49 tohoto stanoviska. ( 33 ) – Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že projednávaná věc se týká situace, kdy hromadné propouštění vůbec nebylo oznámeno. Naproti tomu ve věci C‑402/24, Sewel, kterou v současné době projednává Soudní dvůr, se předkládající soud dotázal Soudního dvora zejména na možnost opravit nebo doplnit nesprávné oznámení podle článku 3 směrnice 98/59. ( 34 ) – Viz bod 51 tohoto stanoviska. ( 35 ) – Viz zejména rozsudek ze dne 13. července 2023, G GmbH (C‑134/22, dále jen „rozsudek G GmbH, EU:C:2023:567, bod 25 a citovaná judikatura). ( 36 ) – Rozsudek Junk (bod 50). ( 37 ) – Ačkoli články 2 a 3 směrnice 98/59 odkazují jeden na druhý, je třeba rozlišovat mezi oběma postupy stanovenými touto směrnicí. Jak uvedl generální advokát A. Tizzano ve svém stanovisku ve věci Junk (C‑188/03, EU:C:2004:571, body 57 a 61), uvedená směrnice stanoví „procesní posloupnost, která se skládá ze dvou odlišných následných fází“. Co se týče postupu oznámení „o fázi [projednání a informování] je zaměstnavatel povinen v oznámení informovat (čl. 3 odst. 1 třetí pododstavec [téže] směrnice)“. ( 38 ) – Tento postup předchází jakékoli výpovědi pracovní smlouvy. Viz stanovisko generálního advokáta A. Tizzana ve věci Junk (C‑188/03, EU:C:2004:571, bod 58). ( 39 ) – Viz rozsudek ze dne 17. března 2021, Consulmarketing (C‑652/19, EU:C:2021:208, bod 40 a citovaná judikatura). ( 40 ) – Rozsudek G GmbH (bod 36). ( 41 ) – Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že povinnosti zaměstnavatele stanovené směrnicí 98/59 v rámci postupu informování zástupců zaměstnanců a projednání s nimi a povinnosti stanovené v rámci postupu předchozího oznámení příslušnému orgánu veřejné správy, jak uvedl generální advokát P. Pikamäe ve věci G GmbH (C‑134/22, EU:C:2023:268, body 38 až 41), „přispívají k ochraně zaměstnanců v případě hromadného propouštění“ a „nejsou nepropustně odděleny. Mezi těmito dvěma povinnostmi naopak existují vazby, z nichž vyplývá, že úloha příslušného orgánu veřejné moci závisí na průběhu a výsledku postupu informování zástupců zaměstnanců a projednání s nimi. Tato souvislost je nastolena zejména […] v čl. 3 odst. 1 této směrnice“. ( 42 ) – Co se týče výkladu čl. 2 odst. 3 směrnice 98/59, viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, AGET Iraklis (C‑201/15, EU:C:2016:972, bod 40), a rozsudek G GmbH (bod 35). ( 43 ) – V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 4 odst. 3 první pododstavec směrnice 98/59 přiznává členským státům možnost „udělit příslušnému orgánu veřejné moci pravomoc prodloužit původní lhůtu na 60 dnů po oznámení [návrhu na hromadné propouštění], jestliže hrozí, že problémy související s navrženým propouštěním nebude možné v původní lhůtě vyřešit“. Souběžně mají členské státy podle čl. 4 odst. 1 druhého pododstavce této směrnice možnost zkrátit tuto třicetidenní lhůtu. ( 44 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Junk (bod 51). ( 45 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Junk (bod 52). Podle Soudního dvora by výhrada spojená s uplynutím výpovědní lhůty odlišné od lhůty stanovené směrnicí 98/59 pozbyla smyslu, pokud by žádná výpovědní lhůta nezačala běžet. ( 46 ) – Viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, AGET Iraklis (C‑201/15, EU:C:2016:972, bod 27). ( 47 ) – Jak již Soudní dvůr uvedl, cílem ochranných pravidel stanovených směrnicí 98/59 je rovněž sblížení nákladů, které způsobují tato pravidla unijním podnikům. V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. května 2015, Lyttle a další (C‑182/13, EU:C:2015:317, bod 43 a citovaná judikatura), a ze dne 21. prosince 2016, AGET Iraklis (C‑201/15, EU:C:2016:972, bod 41). ( 48 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. března 2021, Consulmarketing (C‑652/19, EU:C:2021:208, bod 40 a citovaná judikatura). ( 49 ) – V tomto ohledu viz body 67 a 69 tohoto stanoviska. V tomto smyslu, jak uvedl generální advokát P. Pikamäe ve svém stanovisku ve věci G GmbH (C‑134/22, EU:C:2023:268, bod 23), směrnice 98/59 přispívá k zajištění spravedlivé hospodářské soutěže tím, že snižuje riziko, že se zaměstnavatel rozhodne využít existence méně ochranářských pracovněprávních předpisů v některých členských státech. ( 50 ) – Viz rozsudek G GmbH (bod 37). ( 51 ) – V tomto ohledu právní nauka uvádí, že se směrnice 98/59 liší od řady dalších unijních směrnic v oblasti pracovního práva v tom smyslu, že neposkytuje zaměstnancům podstatnou sociální ochranu ve smyslu specifických práv, viz zejména van der Mei, A. P., „Collective redundancies: judicial fine-tuning of a classic concept of EU labour law“, European Law Review, 2017, sv. 42, č. 1, s. 82 až 91, zvláště s. 82 a 91. ( 52 ) – V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 17. března 2021, Consulmarketing (C‑652/19, EU:C:2021:208, bod 41 a citovaná judikatura). Pro úplnost je vhodné připomenout, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 30. dubna 2015, USDAW a Wilson (C‑80/14, EU:C:2015:291, bod 65), symetricky zdůraznil, že článek 5 směrnice 98/59 poskytuje členským státům právo uplatňovat nebo přijímat právní a správní předpisy, které jsou pro zaměstnance příznivější, nebo umožňovat či podporovat uplatňování pro zaměstnance příznivějších smluvních ustanovení. Soudní dvůr však rovněž upřesnil, že členský stát nesmí přijmout vnitrostátní opatření, které sice může ve větší míře zajistit ochranu práv zaměstnanců před hromadným propouštěním, avšak v jehož důsledku by články 2 až 4 uvedené směrnice byly zbaveny užitečného účinku. Tak by tomu bylo v případě vnitrostátní právní úpravy, která hromadné propouštění podmiňuje předchozím povolením orgánu veřejné moci, kdyby například v důsledku kritérií, podle kterých má tento orgán rozhodovat, nebo způsobu, jakým je konkrétně vykládá nebo uplatňuje, byla prakticky vyloučena jakákoli možnost, aby zaměstnavatel takové hromadné propouštění skutečně provedl [rozsudek ze dne 21. prosince 2016, AGET Iraklis (C‑201/15, EU:C:2016:972, body 35 až 38)]. ( 53 ) – Rozsudek ze dne 17. března 2021, Consulmarketing (C‑652/19, EU:C:2021:208, bod 42). ( 54 ) – Směrnice Rady ze dne 17. února 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění (Úř. věst. 1975, L 48, s. 29). Tato směrnice byla změněna směrnicí Rady 92/56/EHS ze dne 24. června 1992, o změně směrnice 75/29/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění (Úř. věst. 1992, L 245, s. 3), a poté byla přepracována směrnicí 98/59. ( 55 ) – V tomto ohledu viz návrh směrnice Rady o změně směrnice 75/129 [COM(91) 292 final] ze dne 13. listopadu 1991, s. 14, jakož i pozměněný návrh směrnice Rady [COM(92) 127 final] ze dne 31. března 1992, s. 2 a 3. Povinnosti podobné těm, které jsou obsaženy v článcích 3 a 4 směrnice 98/59, již byly stanoveny v čl. 1 odst. 1 a v článku 2 původního návrhu směrnice 75/129 [viz návrh Komise Radě ze dne 8. listopadu 1972, COM(72) 1400, s. 5 a 6]. ( 56 ) – Viz návrh článku 5a v návrhu směrnice Rady, kterou se mění směrnice 75/129 [COM(91) 292 final] ze dne 13. listopadu 1991, s. 20, a pozměněný návrh směrnice Rady, kterou se mění směrnice 75/129 [COM(92) 127 final], s. 14. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. ( 57 ) – Viz zejména bod 79 tohoto stanoviska. ( 58 ) – Viz čl. 18 odst. 1 a 2 KSchG. ( 59 ) – Viz bod 2 odůvodnění směrnice 98/59 a bod 75 tohoto stanoviska. ( 60 ) – Pro zaměstnavatele by mohlo být mimo jiné atraktivnější zaplatit pokutu než zachovat odměnu zaměstnanců po dobu 30 dnů. V tomto ohledu viz poznámku pod čarou 49 tohoto stanoviska. ( 61 ) – Viz bod 76 tohoto stanoviska. ( 62 ) – Viz body 67 až 69 tohoto stanoviska. ( 63 ) – K hlavnímu cíli směrnice 98/59 viz bod 76 tohoto stanoviska. ( 64 ) – Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. V tomto ohledu, jak zdůrazňují někteří autoři právní nauky, může být předchozí oznámení správně provedeno až poté, co byl informační a konzultační postup zcela dokončen. V tomto smyslu viz zejména Dorssemont, F., „Case C‑55/02, Commission v. Portuguese Republic; Case C‑188/03, Imtraud Junk v. Wolfgang Kühnel“, Common Market Law Review, sv. 43, 2006, s. 225 až 241, zvláště s. 240. ( 65 ) – Viz body 68 a 70 tohoto stanoviska a citovanou judikaturu. ( 66 ) – Rozsudek Junk (bod 41). ( 67 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Junk (body 50 a 51). Viz body 67 až 69 tohoto stanoviska. ( 68 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Junk (point 52). Viz bod 72 tohoto stanoviska. ( 69 ) – Rozsudek Junk (bod 53). ( 70 ) – Viz bod 93 tohoto stanoviska. ( 71 ) – Jak poznamenává Komise, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že ukončení pracovní smlouvy DF, k němuž došlo dopisem ze dne 2. prosince 2020, nikdy nenabylo účinnosti z důvodu neoznámení. Za účelem nápravy této situace zaměstnavatel nejprve po uplynutí výpovědní lhůty, tedy 31. března 2021, učinil oznámení příslušnému orgánu veřejné moci a poté dne 21. dubna 2021 znovu vypověděl pracovní smlouvu, jejíž výpovědní lhůta uplynula dne 31. července 2021.