62024CC0136 – stanovisko GA

62024CC0136  STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA RIMVYDASE NORKUSE přednesené dne 10. dubna 2025 ( 1 ) Věc C‑136/24 P Alaa Hamoudi proti Evropské agentuře pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) „Kasační opravný prostředek – Mimosmluvní odpovědnost – Zásah rychlé reakce agentury Frontex na hranicích na podporu řeckých orgánů v Egejském moři – Hromadné vyhoštění (‚vytlačování‘), které údajně nařídila agentura Frontex nebo mu napomáhala – Nařízení (EU) 2019/1896 – Nesplnění povinnosti agentury Frontex konzultovat úředníka pro otázky základních práv – Nesplnění povinnosti agentury Frontex posoudit použitelnost čl. 46 odst. 4 a 5 nařízení 2019/1896 – Zjevně nesprávné posouzení – Porušení článků 1, 2, 3, 4, 18 a 21 a čl. 19 odst. 1 a 2 Listiny základních práv – Právo na azyl – Zásada nenavracení – Skutečná a určitá újma – Důkazní břemeno – Přenesení důkazního břemene – Podmínky – Prima facie důkazy – Zásada rovnosti zbraní“ I. Úvod 1. V rámci projednávaného kasačního opravného prostředku podaného proti usnesení Tribunálu ze dne 13. prosince 2023, Hamoudi v. Frontex ( 2 ), přísluší Soudnímu dvoru, aby v souvislosti s údajným hromadným vyhoštěním v Egejském moři ve dnech 28. a 29. dubna 2020, kterého se měly účastnit řecké orgány a Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (dále jen „Frontex“) ( 3 ), posoudil, zda žalobce, který se údajně stal obětí takového vyhoštění, musí v rámci žaloby na náhradu mimosmluvní újmy proti Unii předložit „přesvědčivé důkazy o existenci […] tvrzené újmy“ ( 4 ). 2. Vzhledem k protiprávní ( 5 ) povaze takovýchto (v mnoha případech tajných) vyhoštění ( 6 ), situaci extrémní zranitelnosti, v níž se mohou údajné oběti těchto vyhoštění ocitnout, jakož i důkazní a informační asymetrii ( 7 ) mezi účastníky řízení vyvstává zásadní otázka, zda účinná ochrana zejména práva na azyl zaručeného článkem 18 Listiny a zákazu hromadného vyhoštění a navrácení, který je zaručen článkem 19 Listiny společně s právem na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, chráněným článkem 47 Listiny, mohou za určitých okolností vyžadovat uzpůsobení důkazního břemene, které obvykle nesou navrhovatelé. Zároveň nelze nadměrným nebo nepřiměřeným břemenem zatížit odpůrce, a tím porušit jeho právo na spravedlivý proces. 3. Při změně pravidel týkajících se důkazního břemene je navíc třeba postupovat obezřetně, neboť kterýkoli státní příslušník třetí země by mohl tvrdit, jak uvedl ESLP, že se stal obětí hromadného vyhoštění, kdyby přizpůsobil výpověď tak, aby odpovídala obsahu zejména vnitrostátních nebo mezinárodních zpráv ( 8 ). V řadě případů nejde ve skutečnosti o to, zda došlo k hromadnému vyhoštění, ale zda je právě navrhovatel jeho obětí. 4. Projednávaným kasačním opravným prostředkem se Alaa Hamoudi (dále jen „navrhovatel“), syrský státní příslušník, domáhá zrušení napadeného usnesení, kterým byla zamítnuta ( 9 ) jeho žaloba podaná na základě článku 268 SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU znějící na náhradu nemajetkové újmy, která mu dle jeho tvrzení vznikla v důsledku údajných protiprávních jednání a opomenutí agentury Frontex v rámci zásahu rychlé reakce na hranicích podle nařízení 2019/1896 ( 10 ), který byl proveden na podporu řeckých orgánů v Egejském moři v dubnu 2020. Navrhovatel zejména tvrdí, že se ve dnech 28. a 29. dubna 2020 stal obětí hromadného vyhoštění, kterého se dopustily řecké orgány. Mimo jiné tvrdí, že původcem či spolupůvodcem ( 11 ) uvedeného hromadného vyhoštění, které mu způsobilo nemajetkovou újmu, je agentura Frontex. II. Terminologie 5. Ve svých spisech ( 12 ) navrhovatel kasačního opravného prostředku odkazuje na hromadné vyhoštění ( 13 ) a na hovorový výraz „vytlačení“ (nucené navrácení) ( 14 ). Takové vyhoštění se vyznačuje zejména tím, že při něm nedochází k individuálnímu posuzování práva osoby na azyl a jejího práva nebýt navrácen. V tomto ohledu Soudní dvůr konstatoval, že praxe nuceného navracení na vnější hranice Unie, která vede k vyhoštění osob, jež usilují o podání žádosti o mezinárodní ochranu, nebo k vyhoštění osob, jež takovou žádost podaly, z uvedeného území ještě před tím, než je tato žádost posouzena, je v rozporu s článkem 6 směrnice 2013/32/EU ( 15 ). Kromě toho může být praxe nuceného navracení v rozporu se zásadou nenavracení podle článku 18 Listiny ve spojení s článkem 33 Ženevské úmluvy ( 16 ) a čl. 19 odst. 2 Listiny, pokud tato praxe spočívá v navracení osob, které usilují o podání žádosti o mezinárodní ochranu v Unii, do třetí země, na jejímž území jsou tyto osoby vystaveny riziku pronásledování. Soudní dvůr rovněž uvedl, že nucené navracení představuje závažné nedostatky zejména azylového řízení ( 17 ). III. Skutečnosti předcházející sporu 6. Agentura Frontex působí v Egejském moři v rámci společné operace ( 18 ) Poseidon od roku 2006. Dne 1. března 2020 pozastavila Kyvernitiko Symvoulio Ethnikis Asfaleias (bezpečnostní rada vlády, Řecko,) (dále jen „KYSEA“) fungování řeckého azylového systému a zavedla nové hraniční kontroly na dobu jednoho měsíce (dále jen „rozhodnutí KYSEA“) ( 19 ). Uvedeného dne požádala Řecká republika agenturu Frontex, aby zahájila zásah rychlé reakce na hranicích v Egejském moři, což následující den, 2. března 2020, schválil výkonný ředitel agentury Frontex (dále jen „výkonný ředitel“). 7. Ve svých spisech předložených Tribunálu navrhovatel podrobně popsal řadu incidentů, k nimž došlo v Egejském moři v březnu a dubnu 2020, přičemž tvrdí, že se jednalo o hromadná vyhoštění. Konkrétně uvádí, že ve dnech 28. a 29. dubna 2020 se stal obětí hromadného vyhoštění, k němuž došlo v rámci činností agentury Frontex v Egejském moři. V bodě 36 napadeného usnesení Tribunál uvedl, že navrhovatel tvrdí, že „dne 28. dubna 2020, přibližně v 7:30 hodin, připlulo na ostrov Samos v Řecku 22 osob, včetně jeho samého. Dopluli na pláž, za kterou byly hory, do nichž se vydali poté, co opustili člun […] [J]akmile se dostali na vrchol hory, pořídil [navrhovatel] fotografie a videa, které zaslal svému známému v Rakousku. Skupina strávila několik hodin tím, že místní obyvatele žádala, aby zavolali policii. Když policisté přijeli, zabavili jim telefony a skupinu odvezli pick-upem na pláž, kde kotvila malá loď a malý člun. Všichni členové skupiny byli následně dopraveni na palubu malého oranžového člunu, který byl podle [navrhovatele] záchranným člunem bez jakýchkoli možností pohonu. Jakmile se ocitli na moři, byla skupina nucena se ještě dvakrát přemístit na jiný člun. Podle [navrhovatele] toto přetahování pokračovalo i přes noc a až do odpoledne dne 29. dubna 2020, kdy je nakonec vyzvedla turecká pobřežní stráž.“ ( 20 ) 8. Navrhovatel v řízení před Tribunálem tvrdil, že agentura Frontex svým jednáním a opomenutím nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 38, 46 a 80 nařízení 2019/1896, jakož i z článků 1, 2, 3, 4, 18 a 21 a z čl. 19 odst. 1 a 2 Listiny. 9. V rámci prvního žalobního důvodu před Tribunálem navrhovatel mimo jiné tvrdil, že výkonný ředitel před zahájením zásahu rychlé reakce na hranicích v Egejském moři nekonzultoval úředníka agentury Frontex pro otázky základních práv (dále jen „FRO“), jak vyžaduje čl. 46 odst. 5 nařízení 2019/1896 ( 21 ). Agentura Frontex se dopustila zjevně nesprávného posouzení, zneužití pravomoci a nejednala s řádnou péčí, čímž nedodržela zásadu řádné správy. Kromě toho výkonný ředitel před zahájením zásahu rychlé reakce na hranicích neposoudil použitelnost čl. 46 odst. 5 nařízení 2019/1896, popřípadě posoudil jeho použitelnost nesprávně. S ohledem na zjevně protiprávní povahu rozhodnutí KYSEA a pravděpodobnost, že by zejména pozastavení uplatňování vnitrostátních právních předpisů v oblasti azylu obsažených v uvedeném rozhodnutí vedlo k porušením základních práv, existovaly prima facie závažné důvody pro nezahájení uvedeného zásahu. Navrhovatel tvrdil, že události z 28. a 29. dubna 2020 narušily jeho lidskou důstojnost a integritu, vystavily jej mučení a nelidskému a ponižujícímu zacházení a upřely mu právo na azyl a ochranu před hromadným vyhoštěním. Ke zmíněnému vyhoštění a z toho plynoucímu utrpení by nedošlo, kdyby agentura Frontex neporušila své povinnosti dohledu a ochrany. Provedení hromadného vyhoštění v kontextu rozhodnutí KYSEA bylo podmíněno zahájením zásahu rychlé reakce na hranicích v Egejském moři agenturou Frontex. Frontex je tudíž spolupůvodcem hromadného vyhoštění navrhovatele. 10. V rámci druhého žalobního důvodu uplatněného u Tribunálu navrhovatel zejména tvrdil, že v okamžiku, kdy došlo k hromadnému vyhoštění, jež se jej týkalo, a navzdory prima facie porušením základních práv agentura Frontex nepřijala postupná a preventivní opatření stanovená v čl. 46 odst. 4 nařízení 2019/1896 ( 22 ). Skutečnost, že agentura Frontex nejednala v souladu s tímto ustanovením, měla rovněž za následek porušení článku 80 nařízení 2019/1896 ( 23 ), EÚLP a judikatury ESLP. Podpůrně navrhovatel tvrdil, že se agentura Frontex prostřednictvím jednání svého výkonného ředitele „dopustila zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci“, když měla za to, že nedošlo k porušením ve smyslu čl. 46 odst. 4 nařízení 2019/1896. 11. V rámci svého třetího žalobního důvodu předloženého Tribunálu navrhovatel tvrdil, že agentura Frontex je „skutečným původcem“ hromadného vyhoštění, k němuž došlo ve dnech 28. a 29. dubna 2020 a které bylo provedeno v souladu s právně závazným operačním plánem pro zásahy rychlé reakce na hranicích v Egejském moři a bylo přímým důsledkem tohoto operačního plánu. Operační plán byl přijat v rozporu s čl. 38 odst. 3 písm. m) nařízení 2019/1896, neboť odkazoval na „neexistující azylové řízení“. Navrhovatel podpůrně tvrdil, že pokud by měl Tribunál za to, že incident ze dne 28. a 29. dubna 2020 nelze přičítat agentuře Frontex na základě operačního plánu, byla by tato agentura přesto odpovědná za napomáhání či podporu porušení základních práv. „[Agentura Frontex] přinejmenším napomáhala a podporovala provádění nových ‚taktik‘‚preventivní‘ povahy svým finančním, operačním a politickým přispěním – počínaje vypracováním [operačního plánu zásahu rychlé reakce na hranicích v Egejském moři], přes jeho zahájení, financování a koordinaci, nepřerušením či neukončením tohoto plánu, až po zapojení [pátracího letadla agentury Frontex] do incidentu samotného.“ Podle navrhovatele provedlo průzkumné letadlo agentury Frontex přelet and místem hromadného vyhoštění ve dnech 28. a 29. dubna 2020, a o tomto incidentu tudíž agentura Frontex přesně věděla, nicméně jej nenahlásila. 12. Navrhovatel tvrdil, že hromadné vyhoštění, k němuž došlo ve dnech 28. a 29. dubna 2020 a které lze přičítat agentuře Frontex, mu způsobilo nemajetkovou újmu, která se skládala ze dvou částí. Zaprvé se dovolával újmy vyplývající z porušení jeho základních práv podle článků 1, 2, 3, 4, 18 a 21 a čl. 19 odst. 1 a 2 Listiny ve výši 250000 eur. V tomto ohledu má navrhovatel za to, že pokud by operační plán byl v souladu s nařízením 2019/1896 a agentura Frontex by neusnadnila výkon rozhodnutí KYSEA, k hromadnému vyhoštění ve dnech 28. a 29. dubna 2020 by nedošlo. Podpůrně uvádí, že k hromadnému vyhoštění ve dnech 28. a 29. dubna 2020 by nedošlo bez nápomoci či podpory agentury Frontex. Zadruhé navrhovatel požadoval zaplacení 250000 eur z titulu újmy sui generis vyplývající ze skutečnosti, že původcem hromadného vyhoštění ve dnech 28. a 29. dubna 2020 byla agentura Evropské unie. Pokud by agentura Frontex „nenařídila“ protiprávní hromadné vyhoštění nebo jeho spáchání „nenapomáhala“, byl by navrhovatel ušetřen „pocitů nespravedlnosti a frustrace“. 13. Navrhovatel se na podporu svých tvrzení o své přítomnosti při údajném hromadném vyhoštění a účasti na něm ve dnech 28. a 29. dubna 2020 dovolával svého svědectví; článku organizace Bellingcat ze sdělovacích prostředků, který byl zveřejněn on-line dne 20. května 2020, dvou videí umístěných na platformě YouTube, která byla součástí uvedeného článku, a čtyř fotografií, které jsou barevnými snímky obrazovky pořízenými z videí vyobrazených v uvedeném článku. 14. Agentura Frontex tato tvrzení zpochybnila. Zejména tvrdila, že navrhovatel nepředložil přesvědčivý důkaz o tom, že byl údajným incidentem ze dne 28. a 29. dubna 2020 dotčen. Agentura Frontex uvedla, že „nebyla informována o incidentu ani neobdržela žádné informace spjaté s údajným incidentem ze dne 28. a 29. dubna 2020. Rovněž tvrdila, že důkazní břemeno týkající se skutečnosti, že byl údajným incidentem dotčen, nese [navrhovatel], který v žalobě nepředložil žádný přesvědčivý důkaz týkající se tohoto bodu. V tomto ohledu agentura Frontex zpochybnila důkazní hodnotu svědectví [navrhovatele] a zdůraznila, že [navrhovatel] neoznačil jako svědka žádnou ze zbývajících 22 osob, kterých se dotčený incident údajně týkal. Kromě toho tvrdila, že žalobce nelze ztotožnit na fotografiích přiložených jako [příloha] k žalobě ani na videích uvedených v článku organizace Bellingcat ze dne 20. května 2020. [Dodala], že fotografie nejsou datovány, a mohly by se tedy týkat jakékoli události, k níž mohlo dojít kdykoli. Dále [uvedla], že [navrhovatel] nikdy nepředložil fotografie a videa údajně pořízené na ostrově Samos. Konečně, pokud jde o odkazy na internetové stránky, na nichž jsou tato videa k dispozici, agentura Frontex [tvrdila], že jí ani Tribunálu nepřísluší získávat informace z internetových stránek, jejichž obsah není přiložen k žalobě, a že tyto informace jsou tudíž nepřípustné.“ ( 24 ) 15. V napadeném usnesení Tribunál připomněl tři kumulativní podmínky ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie za újmu způsobenou agenturou Frontex nebo jejími pracovníky při výkonu jejich povinností, totiž protiprávní jednání takové agentury, jako je agentura Frontex, skutečná újma a existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a dotčenou újmou ( 25 ). Není-li některá z kumulativních podmínek splněna, odpovědnost nevzniká. 16. S ohledem na skutečnost, že tyto tři podmínky není nezbytné zkoumat v určitém konkrétním pořadí, rozhodl se Tribunál posuzovat podmínku týkající se újmy ( 26 ). 17. Tribunál konstatoval, že důkazy předložené navrhovatelem jsou zjevně nedostatečné k tomu, aby přesvědčivě prokázal, že byl přítomen údajnému incidentu ze dne 28. a 29. dubna 2020 a účastnil se jej, a tudíž rozhodl, že navrhovatel neprokázal tvrzenou újmu. Tribunál žalobu zamítl jako po právní stránce zjevně zcela neopodstatněnou, aniž posuzoval otázku, zda byly splněny ostatní podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti agentury Frontex ( 27 ). V napadeném usnesení tedy Tribunál nezkoumal údajné protiprávní jednání agentury Frontex ani existenci příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a uplatňovanou újmou, jelikož nebyla splněna podmínka týkající se újmy ( 28 ). IV. Kasační opravný prostředek Argumenty účastníků řízení 18. Na podporu svého kasačního opravného prostředku vznesl navrhovatel jediný důvod. Tvrdí, že Tribunál v napadeném usnesení porušil čl. 52 odst. 3 Listiny ( 29 ) a obecné zásady týkající se důkazního břemene. Podle ustálené judikatury ESLP „rozložení důkazního břemene a míra přesvědčení na straně rozhodovacího orgánu požadovaná k tomu, aby byl vyvozen určitý závěr, jsou vnitřně spjaty s konkrétní povahou skutkových okolností, povahou uvedeného tvrzení a dotčeným právem zakotveným v [EÚLP]“ ( 30 ). Vzhledem ke zranitelnému postavení žadatelů o azyl, zejména ve věcech týkajících se vyhoštění, ESLP rozhodl, že je důležité přihlížet ke všem obtížím, jimž musí žadatelé při shromažďování důkazů případně čelit. Nedostatek přímých důkazů tedy nemůže být sám o sobě rozhodující ( 31 ). V případě důkazní nejistoty platí, že „[v]zhledem ke zvláštní situaci, v níž se žadatelé o azyl nezřídka nacházejí, je v pochybnostech často nezbytné rozhodnout při posuzování věrohodnosti jejich výpovědí a předložených dokumentů v jejich prospěch […]“ ( 32 ). V případě nuceného navracení na moře ESLP zdůraznil potřebu zohledňovat obtíže při předkládání důkazů o těch aspektech věci, které jsou známy pouze orgánům ( 33 ). V takovém případě, jako je projednávaná věc, kdy navrhovatel předložil prima facie důkazy na podporu své verze událostí, by navíc mělo dojít k přenesení důkazního břemene na protistranu ( 34 ). Záznam sledovacích kamer může být zásadním důkazem k prokázání relevantních skutečností ( 35 ). 19. Navrhovatel tvrdí, že předložil prima facie důkazy o své účasti na dotčené operaci nuceného navrácení a podal srozumitelnou a podrobnou výpověď o své individuální situaci a své účasti na dotčených událostech. Poskytl videonahrávku dokládající jím popsané nucené navrácení, přičemž tvrdí, že na této nahrávce jej lze ztotožnit. Agentura Frontex navíc nevyvrací tvrzení navrhovatele týkající se incidentu ze dne 28. a 29. dubna 2020 ( 36 ). Nesprávný výklad právních zásad týkajících se důkazního břemene ze strany Tribunálu vedl nevyhnutelně k tomu, že nebyla dodržena minimální úroveň ochrany stanovená EÚLP, jak vyžaduje čl. 52 odst. 3 Listiny. Striktní uplatnění ( 37 ) důkazního břemene Tribunálem významně ovlivňuje užitečný účinek práv zakotvených v Listině, kterých se navrhovatel v projednávané věci dovolává, a ohrožuje právo na účinnou právní ochranu zakotvené v Listině i zásadu „úplného systému procesních prostředků“ zavedeného Smlouvami. 20. Agentura Frontex v podstatě tvrdí, že kasační opravný prostředek je zjevně nepřípustný, jelikož se omezuje na zpochybnění posouzení důkazů provedeného Tribunálem. Judikatura ESLP nemůže mít přednost před primárním unijním právem. V tomto ohledu agentura Frontex připomíná, že podle statutu Soudního dvora Evropské unie je kasační opravný prostředek omezen na právní otázky. Posouzení 21. V rámci projednávaného kasačního opravného prostředku se jedná o to, zda navrhovatel byl obětí údajného hromadného vyhoštění, k němuž došlo ve dnech 28. a 29. dubna 2020, a v důsledku tohoto vyhoštění utrpěl újmu. Tato analýza úzce souvisí s otázkou, zda agentura Frontex porušila v souvislosti s těmito tvrzenými událostmi unijní právo, zejména články 18 a 19 Listiny. Tytéž okolnosti tak mohou být přinejmenším do určité míry relevantní pro analýzu údajně protiprávního jednání agentury Frontex, skutečné újmy a existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a dotčenou újmou. 22. V souladu s žádostí Soudního dvora se však ve svém stanovisku omezím na analýzu přidělení či rozložení důkazního břemene ve vztahu k existenci újmy ve věcech týkajících se hromadného vyhoštění. Účelem tohoto stanoviska je tak pomoci Soudnímu dvoru při formulaci pravidla týkajícího se rozložení důkazního břemene v takových věcech. 23. V souladu s čl. 256 odst. 1 druhým pododstavcem SFEU a článkem 58 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora se kasační opravný prostředek omezuje na právní otázky. Na rozdíl od tvrzení agentury Frontex, uvedeného v bodě 20 tohoto stanoviska, se pravomoc Soudního dvora v řízení o kasačním opravném prostředku vztahuje na otázku, zda byla dodržena pravidla v oblasti důkazního břemene ( 38 ). Úvodní poznámky 24. Na úrovni Unie neexistuje žádná právní úprava týkající se pojmu „důkaz“. Unijní soudy zakotvily zásadu volného dokazování či svobody důkazních prostředků, která musí být chápána jako právo dovolávat se důkazů v jakékoli formě, jako je například důkaz výslechem svědka, listinné důkazy, přiznání atd., s cílem prokázat určitou skutečnost ( 39 ). Tento přístup do značné míry připomíná přístup uplatňovaný ESLP ( 40 ). 25. Podle právní zásady „onus probandi incumbit ei qui dicit non ei qui negat“ ( 41 ) nese důkazní břemeno, resp. důkazní povinnost v občanskoprávních věcech navrhovatel, nikoli odpůrce. Toto letité či ustálené pravidlo je v takových věcech členskými státy všeobecně přijímáno jako obecné pravidlo týkající se důkazního břemene ( 42 ) a je v každém případě pravidlem, které je v zásadě použitelné i v rámci projednávaného nároku na náhradu újmy. 26. Při použití obecného pravidla týkajícího se důkazního břemene by tedy bylo povinností navrhovatele, aby prokázal mimo jiné to, že k údajnému hromadnému vyhoštění došlo a že byl jeho obětí. Navrhovatel ovšem Soudní dvůr žádá, aby toto obecné pravidlo uzpůsobil ve světle jedinečných okolností projednávané věci, aby dospěl ke „spravedlivějšímu“ rozložení tohoto břemene. 27. Ačkoli se navrhovatel zásadně dovolává judikatury ESLP týkající se důkazního břemene a jeho obrácení, existuje dlouholetá, rozsáhlá a ustálená judikatura Soudního dvora a unijní právní úprava, které obrácení důkazního břemene upravují, na něž je tak vhodné upozornit jako první. Následně se budu zabývat judikaturou Soudního dvora a ESLP týkající se rovnosti zbraní a poté posoudím judikaturu ESLP, která se zaměřuje na obrácení důkazního břemene ve specifickém kontextu hromadného vyhoštění a navracení. 28. Pokud jde o váhu, kterou je třeba přikládat judikatuře ESLP v rámci projednávané věci, v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny, jehož cílem je zajistit nezbytný soulad mezi právy obsaženými v Listině a odpovídajícími právy zaručenými EÚLP, aniž by byla narušena autonomie unijního práva, musí Soudní dvůr – při výkladu práv zaručených Listinou – zohlednit odpovídající práva ( 43 ) zaručená EÚLP, jak je vykládá ESLP ( 44 ), jakožto minimální úroveň ochrany. 29. Navrhovatel se dovolává řady rozsudků ESLP, v nichž ESLP rozhodl o rozložení důkazního břemene v rámci stížností podaných na základě článku 34 EÚLP, které se týkaly navracení nebo hromadného vyhoštění stěžovatele či stěžovatelů ( 45 ). Cíl těchto řízení před ESLP – v nichž jde především o určení, že došlo k porušení EÚLP nebo Protokolů k ní – se sice zdánlivě liší od řízení v projednávané věci, jehož účelem je náhrada újmy údajně způsobené unijní agenturou, tento rozdíl je však spíše zdánlivý než skutečný. V každém případě není tento rozdíl natolik významný, aby se judikatura ESLP stala v rámci řízení v projednávané věci irelevantní. V tomto ohledu je nutno připomenout, že podle judikatury Soudního dvora platí, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie podle článku 268 SFEU a podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU je vázán na splnění souboru podmínek, z nichž první je dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům ( 46 ). Mezi článkem 340 SFEU a článkem 34 EÚLP tak existuje určitá paralela ( 47 ). Kromě toho se práva přiznaná EÚLP a práva vyplývající z Listiny, kterých se dovolává dotčená judikatura ESLP i řízení v projednávané věci, zjevně překrývají ( 48 ). Judikatura Soudního dvora a unijní právní úprava – Boj proti diskriminaci/rovné zacházení 30. V klíčovém rozsudku Danfoss ( 49 ) Soudní dvůr rozhodl, že pro zajištění uplatnění zásady stejné odměny za práci, která je stanovena příslušnou směrnicí ( 50 ), a dostupnosti účinných prostředků k zajištění jejího dodržování je nezbytné, aby byla uvedená směrnice vykládána v tom smyslu, že pokud podnik uplatňuje systém odměňování, který je zcela netransparentní, nese zaměstnavatel důkazní břemeno ohledně prokázání, že jeho mzdová politika není diskriminační, jakmile zaměstnankyně ve vztahu k poměrně významnému počtu pracovníků prokáže, že průměrná odměna zaměstnankyň je nižší než průměrná odměna zaměstnanců ( 51 ). Může tedy dojít k přenesení důkazní povinnosti či důkazního břemene, pokud je nezbytné zabránit tomu, aby byli pracovníci, kteří jsou podle všeho oběťmi diskriminace, zbaveni veškerých účinných prostředků k zajištění dodržování zásady stejné odměny za práci. V tomto ohledu Soudní dvůr upřesnil, že v případě diskriminace prima facie dochází k přenesení důkazní povinnosti či důkazního břemene a je na zaměstnavateli, aby prokázal, že existují objektivní důvody ospravedlňující rozdíl v odměňování ( 52 ). 31. Ve věcech týkajících se boje proti diskriminaci je tedy přenesení důkazního břemene podmíněno tím, že žalobce prokáže, že určité skutečnosti nasvědčují diskriminaci. Jsou-li takové skutečnosti prokázány, přísluší žalovanému zaměstnavateli, aby prokázal, že k porušení zásady rovného zacházení nedošlo, nebo aby poskytl objektivní odůvodnění rozdílného zacházení. Ve svém rozsudku Brunnhofer Soudní dvůr zdůraznil, že k přenesení důkazního břemene nedojde, pokud zaměstnanec nečelí praktickým obtížím při předkládání důkazů, a použijí se tak běžná pravidla týkající se důkazního břemene ( 53 ). 32. Zásady stanovené Soudním dvorem, pokud jde o důkazní břemeno ve věcech týkajících se boje proti diskriminaci, jako jsou například věci, v nichž byly vydány rozsudky Danfoss, Enderby a Brunnhofer, byly unijním normotvůrcem konsolidovány a posíleny v čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54/ES ( 54 ), v čl. 9 odst. 1 směrnice 2004/113/ES ( 55 ), v čl. 10 odst. 1 směrnice 2000/78/ES ( 56 ) a v čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/43/ES ( 57 ), který stanoví, že „[č]lenské státy přijmou v souladu se svými právními řády nezbytná opatření, aby, jakmile se osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, příslušelo odpůrci prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení“. 33. Z toho vyplývá, že pokud určité skutečnosti nasvědčují diskriminaci a odpůrce nemůže vyvrátit ( 58 ), že nedošlo k přímé či nepřímé diskriminaci, je vnitrostátní soud povinen dospět k závěru, že k diskriminaci došlo. V tomto ohledu nemá vnitrostátní soudní moc žádný prostor pro uvážení. 34. Generální advokátka J. Kokott uvedla, že pravidla týkající se obrácení důkazního břemene ve všech antidiskriminačních směrnicích nepředstavují porušení práva na spravedlivý proces v neprospěch odpůrce. Unijní normotvůrce naopak jasně zvolil řešení, které vede k zachování spravedlivé rovnováhy mezi zájmy oběti diskriminace a zájmy jejího procesního odpůrce. Touto právní úpravou především důkazní břemeno údajné oběti diskriminace není zcela odstraněno, nýbrž pouze změněno ( 59 ). – Další příklady 35. Judikatura Soudního dvora týkající se obrácení důkazního břemene se neomezuje pouze na věci týkající se boje proti diskriminaci. V rozsudku Harman International Industries ( 60 ) rozhodl Soudní dvůr, že je v zásadě na hospodářském subjektu, který se dovolává vyčerpání práv z ochranné známky, aby podal důkaz, že podmínky pro vyčerpání práv jsou splněny. Toto pravidlo je však nutné upravit, pokud by jinak mohlo vlastníkovi ochranné známky umožnit rozdělení vnitrostátních trhů. Soudní dvůr vycházel zejména z informační asymetrie mezi žalobkyní (hospodářským subjektem) a žalovanou (vlastníkem ochranné známky) a ze skutečnosti, že žalobkyně neměla přístup do databáze žalované, pokud jde o uvádění jejích výrobků na trh v Evropském hospodářském prostoru. 36. Dále ve svém rozsudku Beemsterboer Coldstore Services ( 61 ) Soudní dvůr rozhodl, že v souladu s tradičními pravidly rozdělení důkazního břemene přísluší celním orgánům, které chtějí přistoupit k dodatečnému výběru cla, aby na podporu svého nároku předložily důkaz, že vydání nesprávných osvědčení bylo způsobeno vinou nesprávného popisu skutečností vývozcem. Pokud jsou však celní orgány zbaveny možnosti dokázat, zda informace předložené za účelem vydání osvědčení byly správné, či nikoliv, jelikož vývozce neuchoval důkazní doklady navzdory povinnosti tak učinit, je věcí osoby povinné zaplatit clo dokázat, že uvedená osvědčení byla založena na správném popisu skutečností. 37. Unijní normotvůrce změnil, resp. zmírnil standardní pravidla v oblasti důkazního břemene tím, že vytvořil domněnky ve prospěch některých osob uplatňujících své nároky, například pokud jde o spotřebitelské smlouvy a nesoulad zboží při jeho dodání ( 62 ). Kromě toho bylo do určité míry zmírněno břemeno, které nesou žadatelé o mezinárodní ochranu, pokud jde o předkládání důkazů příslušným vnitrostátním orgánům a soudům. Na základě čl. 4 odst. 1 směrnice 2011/95/EU ( 63 ) sice mohou členské státy pokládat za povinnost žadatele předložit co nejdříve všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu, nicméně orgány členských států musí s tímto žadatelem v případě potřeby aktivně spolupracovat ve snaze zjistit a doplnit významné náležitosti jeho žádosti. Kromě toho členské státy sice využijí možnosti, kterou jim přiznává čl. 4 odst. 1 směrnice 2011/95, avšak čl. 4 odst. 5 uvedené směrnice stanoví, že nejsou-li jednotlivá prohlášení žadatele doložena písemnými nebo jinými doklady, nevyžadují tato prohlášení důkazy, je-li splněno pět kumulativních podmínek stanovených v uvedeném pátém odstavci ( 64 ). Článek 4 odst. 5 směrnice 2011/95 klade zvláštní důraz na souvislost a hodnověrnost prohlášení žadatele, jakož i na jeho celkovou hodnověrnost ( 65 ). Skutečnost, že se některé podrobnosti výpovědi stěžovatele mohou jevit poněkud málo hodnověrné, neoslabuje nutně celkovou věrohodnost jeho tvrzení ( 66 ). Zásada rovnosti zbraní 38. Rozložení důkazního břemene může rovněž ovlivnit zásada „rovnosti zbraní“ zakotvená v článku 47 Listiny, která je nedílnou součástí zásady účinné soudní ochrany práv, jež jednotlivci vyplývají z unijního práva. Tato zásada je stejně jako zejména zásada kontradiktornosti logickým důsledkem samotného pojmu „spravedlivý proces“ a znamená povinnost dát každému účastníku řízení přiměřenou možnost prezentovat svoji věc včetně důkazů za podmínek, které ho nestaví do jasně nevýhodnější situace oproti jeho protivníkovi. Tato zásada má zajistit procesní rovnováhu mezi účastníky soudního řízení tím, že těmto účastníkům zaručí stejná práva a povinnosti, zejména co se týče pravidel upravujících provádění důkazů a kontradiktorního projednání věci před soudem, jakož i právo uvedených účastníků řízení na opravný prostředek ( 67 ). 39. V některých případech se však posouzení otázky, zda bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle článku 6 EÚLP, ze strany ESLP zaměřuje na to, zda měl stěžovatel (účinnou) možnost předložit u vnitrostátních soudů důkazy, a nikoli na údajné nerovné zacházení s účastníky řízení před těmito soudy. To může znamenat, že za určitých okolností není rovné zacházení (stricto sensu) před vnitrostátními soudy dostatečné k tomu, aby byla zaručena (de facto) rovnost zbraní a dodrženo právo na spravedlivý proces ( 68 ). Relevantní judikatura ESLP týkající se navracení a hromadného vyhoštění 40. Navrhovatel, který se dovolává řady rozsudků ESLP, má za to, že jelikož předložil prima facie důkazy na podporu své verze událostí, k nimž došlo ve dnech 28. a 29. dubna 2020, mělo by být v projednávané věci důkazní břemeno přeneseno na agenturu Frontex ( 69 ). 41. Nedávný rozsudek ESLP ve věci A. R. E ( 70 ). je obzvláště poučný, pokud jde o přístup ESLP k hodnocení důkazů a ke zjištění skutkového stavu ve věcech obdobných projednávanému kasačnímu opravnému prostředku ( 71 ). Je tudíž nezbytné podrobně popsat skutkové okolnosti uvedené věci a odůvodnění přednesené ESLP. 42. Stěžovatelka A. R. E. tvrdila, že dne 4. května 2019 vstoupila za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu do Řecka, tam byla zatčena a zadržena a poté navrácena do Turecka, kde byla zatčena následujícího dne. Dovolávala se porušení článků 2, 3, 5 a 13 EÚLP. Řecká vláda její vylíčení skutkových okolností odmítla s odůvodněním, že je zcela neurčité, nesoudržné a nepodložené ( 72 ). Řecká vláda zejména popřela jakékoli zapojení řeckých orgánů do údajného navrácení a rozporovala samotnou přítomnost stěžovatelky na řeckém území, a tedy její navrácení do Turecka, v uvedených dnech ( 73 ). 43. ESLP podotkl, že věc vyvolává mimořádně citlivé otázky týkající se mimo jiné důkazního břemene ( 74 ). Dospěl k závěru, že je nutno uplatnit zásady a normy týkající se hodnocení důkazů a prokazování skutkových okolností, které jsou stanoveny pro věci týkajících se tajného zadržování a pro některé věci týkající se údajného navracení. 44. Podle ESLP je v případech tajného zadržování na stěžovateli, aby předložil prima facie důkazy. Pokud však žalovaná vláda ve své odpovědi na tato tvrzení nezpřístupní dokumenty, které jsou podstatné k tomu, aby mohl ESLP zjistit skutkové okolnosti, nebo neposkytne uspokojivé a přesvědčivé vysvětlení dotčených událostí, může z toho ESLP vyvodit pádné závěry. Podle ESLP není striktní použití zásady affirmanti cumbit probatio namístě, pokud jsou dotčené události známy výlučně dotčeným orgánům. V takových věcech nesou důkazní břemeno tyto orgány, které musí poskytnout uspokojivé a přesvědčivé vysvětlení. Pokud se tak nestane, je ESLP oprávněn vyvodit závěry, které mohou být pro žalovanou vládu nepříznivé. V případech, kdy se jednotlivé verze skutkových okolností vzájemně rozcházejí, vyvodí ESLP takové závěry, které jsou podle jeho názoru podloženy volným hodnocením všech důkazů, včetně závěrů, které může vyvodit ze skutkových okolností a vyjádření účastníků řízení ( 75 ). 45. Ve věcech týkajících se vyhoštění nebo navracení ESLP uvedl, že vzhledem k tomu, že samotným jádrem stížností stěžovatelů je neexistence identifikace stěžovatelů a individualizovaného zacházení ze strany orgánů žalovaného státu, které přispěly k obtížím stěžovatelů při prokazování jejich účasti na dotčených událostech, platí, že pokud stěžovatel poskytne podrobný, konkrétní a soudržný popis dotčených událostí, má ESLP v zásadě za to, že existuje prima facie důkaz o navrácení a že musí dojít k obrácení důkazního břemene, které tak ponese vláda ( 76 ). 46. V rozsudku A. R. E. měl ESLP za to, že stěžovatelka předložila několik důkazů, které mohly samostatně představovat prima facie důkazy ve prospěch její verze skutkových okolností, a že bylo na řeckých orgánech, aby prokázaly, že stěžovatelka v uvedených dnech do Řecka nevstoupila a nedošlo k jejímu navrácení do Turecka. Vláda však neuvedla žádné tvrzení ani jiný důkaz, které by mohly prima facie důkazy předložené stěžovatelkou vyvrátit. ESLP zdůraznil, že nemá k dispozici žádný přímý důkaz o navrácení stěžovatelky jako takový. Podotkl však, že takový důkaz by za konkrétních okolností uvedené věci nebylo možno předložit v důsledku skutečnosti, že mobilní telefon stěžovatelky byl v době jejího navrácení ( 77 ), k němuž navíc došlo v noci, zabaven řeckými orgány. Uvedený soud přikládal zvláštní důležitost skutečnosti, že bylo dostatečně prokázáno, že stěžovatelka se v Řecku nacházela a byla naposledy viděna, když byla zadržována řeckými úředníky dne 4. května 2019, než se vrátila do Turecka dne 5. května 2019, kde byla zatčena ( 78 ). 47. Ač to není vzhledem k omezenému rozsahu tohoto stanoviska, které se týká důkazního břemene a jeho obrácení, striktně relevantní, je nicméně vhodné stručně shrnout povahu některých důkazů, které ESLP považoval za relevantní ve věcech týkajících se hromadného vyhoštění nebo navrácení pro účely konstatování, že se prima facie jedná o takový případ ( 79 ). 48. V tomto ohledu bere ESLP v potaz výpovědi shromážděné vnitrostátními a mezinárodními institucemi působícími v oblasti ochrany lidských práv, které podporují výpověď stěžovatele, jakož i zprávy organizací občanské společnosti, vnitrostátních struktur na ochranu lidských práv a mezinárodních organizací, a to za účelem prokázání existence prima facie důkazů ve prospěch verze událostí podané stěžovatelem. Stěžovatel, který tvrdí, že je obětí navrácení, může nicméně v zásadě unést důkazní břemeno, aniž by musel tvrdit, že jeho navrácení je součástí systematické nebo obecné praxe navracení, či předkládat důkazy dokládající existenci takové praxe. 49. Jsou-li předloženy důkazy prokazující takovou systematickou praxi, pak posouzení existence či neexistence takové praxe ESLP případně pomůže se zohledněním relevantních obecných poměrů, které v rozhodné době panovaly. ESLP tedy posuzuje otázku, zda existuje systematická praxe navracení v rozhodné době a na rozhodném místě před tím, než začne posuzovat důkazy předložené stěžovatelem ( 80 ). 50. I v případě prokázání systematické praxe navracení musí nicméně stěžovatel na podporu svých tvrzení předložit prima facie důkazy ( 81 ). V takovém případě musí stěžovatel prokázat, že jeho údajné navrácení souvisí s touto praxí, a to poskytnutím podrobné, konkrétní a soudržné výpovědi týkající se navrácení, která bude podložena podrobnými a soudržnými důkazy. V takovém případě bude důkazního břemeno obráceno a ponese je žalovaná vláda. V tomto ohledu ESLP zdůraznil, že je třeba přikládat zvláštní důležitost písemnostem ve spise ( 82 ). Otázka pravosti a důkazní hodnoty audiovizuálního materiálu může být klíčová, zejména pokud neexistují žádné jiné důkazy, které by přímo či nepřímo dokládaly výpověď dotčené osoby ( 83 ). ESLP může rovněž zohlednit jakékoli jiné důkazy, kterých se stěžovatelé dovolávají nebo které jsou založeny ve spise, jako jsou svědectví jiných osob. Uplatnění poznatků získaných z judikatury Soudního dvora a ESLP a unijní právní úpravy v kontextu projednávané věci 51. Otázka, o kterou se jedná v takových věcech, jako je projednávaný kasační opravný prostředek, je obzvláště naléhavá. Týká se povinnosti navrhovatele prokázat skutečnosti a předložit důkazy, které může mít ve své držbě či pod svou kontrolou pouze odpůrce (v projednávané věci agentura Frontex) nebo jiná třetí osoba (v projednávané věci řecké orgány). Konkrétní důkazy o hromadném vyhoštění, pokud vůbec existují, tak mohou být v rukou jeho údajných pachatelů, nikoli obětí. 52. Odmítnutí uzpůsobení či zmírnění důkazního břemene by mohlo představovat překážku téměř pro všechna soudní řízení vedená oběťmi takových vyhoštění, což by vedlo k systematickému ohrožení práv chráněných zejména články 18 a 19 Listiny ( 84 ). Může se tak stát, že protiprávní jednání (de facto) nemusí čelit postihu, a jeho pachatelé by tak mohli jednat zcela beztrestně. Tím mohou být následně ohrožena práva, která navrhovateli plynou z článku 47 Listiny. S ohledem na rozsudek ve věci A. R. E. mám za to, že pokud stěžovatel předložil prima facie důkazy dokládající jeho hromadné vyhoštění nebo navrácení žalovaným státem, ESLP obrátí důkazního břemeno a přenese je na žalovaný stát. V projednávané věci však není žalovaným členský stát, nýbrž unijní agentura. Vyvstává tedy otázka, zda a případně v jakém rozsahu lze judikaturu ESLP týkající se obrácení důkazního břemene ve věcech hromadného vyhoštění použít obdobně v kontextu projednávané věci. 53. Zároveň je při posuzování otázky obrácení důkazního břemene stejně důležité i to, že nelze opomíjet situaci odpůrce a ukládat mu probatio diabolica. Při hledání „spravedlivějšího“ rozložení důkazního břemene nemůže být odpůrci uloženo neúměrné či nepřiměřené břemeno. V tomto ohledu takový odpůrce, jako je agentura Frontex, nemůže být nucen prokazovat negativní skutečnost, kterou prokázat nelze ( 85 ), popřípadě prokazovat určitou skutečnost za situace, kdy by z objektivního hlediska bylo nutno vyhodnotit takovou povinnost jako zcela nepřiměřený požadavek kladený na odpůrce ( 86 ), například pokud jsou dotčené skutečnosti „zcela mimo jeho sféru vlivu a znalostí“ ( 87 ). 54. Navíc pouhá existence asymetrie v postavení stran řízení, pokud jde o přístup k informacím, či dokonce zdrojům práva a právní pomoci, přestože je možná politováníhodná, není problémem, jehož vyřešením by se měl v zásadě v každém jednotlivém případě zabývat soud, resp. by bylo rozumné to od něj očekávat, a to při použití nějakého idealizovaného měřítka toho, co je správné a spravedlivé ( 88 ). 55. Soudní a zákonodárná moc však za určitých okolností mohou, popřípadě musí pozitivním či konstruktivním způsobem zasáhnout, aby zajistily účinnou ochranu určitých práv nebo zásad či přístupu ke spravedlnosti ( 89 ). Důvody a rozsah takového zásahu musí být podle mého názoru určeny a omezeny neopominutelnými a přesvědčivými důvody. Pokud k zásahu dojde, je často založen na dlouhodobé praxi a zkušenostech v určité oblasti ( 90 ). To vyplývá zejména z judikatury Soudního dvora v oblasti boje proti diskriminaci a z judikatury ESLP týkající se hromadného vyhoštění a navrácení, jež jsou nastíněny v tomto stanovisku. Zásah by měl mít navíc jen nezbytně nutný rozsah a měl by být úměrný „protiprávnosti“, kterou se snaží napravit. 56. Judikaturou Soudního dvora i ESLP týkající se obrácení důkazního břemene se prolíná určitý společný motiv, který vychází ze souběžné existence několika podmínek. 57. Zaprvé před posouzením toho, zda by mělo být důkazní břemeno obráceno a přeneseno na odpůrce, je nutno ověřit, zda navrhovatel doložil na podporu svého návrhu prima facie důkazy. I když může existovat velmi mnoho přesvědčivých a objektivních důkazů dokládajících určité hromadné vyhoštění, je-li výpověď navrhovatele, v níž tvrdí, že byl přímým účastníkem dotčených událostí ( 91 ), nekonzistentní nebo nesoudržná, popřípadě existují-li vážné pochybnosti o důvěryhodnosti navrhovatele, platí, že nepředložil prima facie důkazy na podporu svého návrhu. Prvotní důkazní břemeno, které vždy nese navrhovatel, tedy nebude uneseno a návrh musí být zamítnut ( 92 ). 58. Z toho vyplývá, že otázka důkazního břemene a jeho obrácení vyvstává a musí být řešena pouze v případě, že navrhovatel předložil prima facie důkazy na podporu svého návrhu. 59. Zadruhé, i když navrhovatel předložil na podporu svého návrhu prima facie důkazy, je přenesení důkazního břemene na odpůrce podmíněno existencí jasné nebo strukturální asymetrie mezi těmito stranami, pokud jde o jejich přístup k důkazům. Navrhovatel se musí při předkládání důkazů potýkat se značnými obtížemi, zatímco odpůrce musí být ve vztahu k tomu v lepším či ještě více „privilegovaném“ postavení ( 93 ). Odpůrce by tedy nečelil probatio diabolica a nacházel by se v takovém postavení, že by od něj bylo možné rozumně očekávat, že bude s to tvrzení navrhovatele vyvrátit. 60. Zatřetí, pokud by důkazní břemeno, jakmile navrhovatel prokázal, že se jedná o případ prima facie, nebylo přeneseno, navrhovateli by byla upřena jeho (základní) práva chráněná unijním právem, nebo by tato práva byla zbavena veškerého užitečného účinku, a kromě toho by mohla být ohrožena i jeho práva, která mu náleží podle článku 47 Listiny, aniž by tímto přenesením byla ohrožena práva odpůrce, která mu z uvedeného ustanovení vyplývají ( 94 ). 61. Začtvrté v unijních právních předpisech proti diskriminaci ( 95 ) a ve věcech týkajících se hromadného vyhoštění a navracení, které byly předloženy ESLP, je zakotvena domněnka směřující proti státům úmluvy, podle které je navrhovatel při předkládání důkazů na podporu svého návrhu znevýhodněn, zatímco odpůrce se nachází v lepším či „privilegovaném“ postavení, pokud jde o jeho možnosti vyvracet tvrzení navrhovatele. Jakmile navrhovatel v takových věcech předloží prima facie důkazy na podporu svých tvrzení, dochází k (automatickému) přenesení důkazního břemene, jež spočívá ve vyvrácení uvedených tvrzení, na odpůrce ( 96 ). 62. Zapáté v případě údajného hromadného vyhoštění nebo navracení, na kterém se podílejí jiné subjekty než orgány členského státu – v projednávané věci agentura Frontex – se domněnka uvedená ve čtvrté podmínce neuplatní. Vzhledem k tomu, že tito aktéři mají ve srovnání s orgány členského státu omezené pravomoci, není zřejmé, zda a do jaké míry jejich jednání přispívají k obtížím, jimž musí navrhovatelé čelit při předkládání důkazů dokládajících jejich účast na dotčených událostech. Vzhledem k omezenějším pravomocem těchto aktérů navíc není na první pohled zřejmé, zda se nacházejí v lepším či „privilegovaném“ postavení, pokud jde o možnost vyvrátit tvrzení žalobce. Z toho vyplývá, že v takových případech, jako je projednávaná věc, které se týkají jiných aktérů, než jsou orgány členského státu, se použijí v plném rozsahu první, druhá a třetí podmínka, jež jsou uvedené v bodech 57 až 60 tohoto stanoviska ( 97 ). 63. Vzhledem k omezenému přezkumu této věci v řízení v prvním stupni není jasné, zda může být v projednávané věci splněna druhá a třetí podmínka. Tribunál nijak neposuzoval zapojení agentury Frontex do událostí, k nimž údajně došlo ve dnech 28. a 29. dubna 2020, a její povědomí o těchto událostech. Tribunál se zaměřil výlučně na otázku újmy způsobené navrhovateli a na to, zda byl navrhovatel přítomen těmto událostem a účastnil se jich. Ačkoli by posouzení zapojení agentury Frontex do tvrzených událostí a její povědomí o těchto událostech za účelem ověření, zda by mělo v souladu s druhou a třetí podmínkou, které jsou nastíněny v bodech 59 a 60 tohoto stanoviska, dojít k obrácení důkazního břemene, nevyžadovalo posuzování samostatných znaků protiprávního jednání a příčinné souvislosti v plném rozsahu, jsou povaha a rozsah zapojení agentury Frontex do uvedených událostí a její odpovědnost za ně ( 98 ) s ohledem na současný stav řízení zcela nejasné. Není tedy zřejmé, zda může mít agentura Frontex ve své držbě či pod svou kontrolou důkazy k vyvrácení tvrzení navrhovatele (resp. zda lze tuto možnost předpokládat). 64. V rámci projednávaného kasačního opravného prostředku by měl Soudní dvůr před rozhodnutím o tom, zda by mělo být důkazní břemeno přeneseno z navrhovatele na agenturu Frontex, posoudit, zda stav řízení, a zejména skutková zjištění Tribunálu, umožňují Soudnímu dvoru posoudit, zda navrhovatel předložil prima facie důkazy o existenci újmy. 65. V tomto ohledu je nutno připomenout, že Tribunál měl v napadeném usnesení za to, že žaloba, která mu byla předložena, je po právní stránce zjevně zcela neopodstatněná, jelikož důkazy, které mu navrhovatel předložil, jsou zjevně nedostatečné k tomu, aby přesvědčivě prokázaly, že byl přítomen údajnému incidentu, k němuž došlo ve dnech 28. a 29. dubna 2020, a účastnil se jej ( 99 ). Výraz „zjevně nedostatečné“ by naznačoval, že prima facie důkazy předloženy nebyly. Souběžné použití výrazu „přesvědčivě“ však naznačuje, že důkazní břemeno bylo především nastaveno příliš vysoko. 66. Pokud se bude Soudní dvůr zaprvé domnívat, že stav řízení mu umožňuje provést potřebné posouzení, a zadruhé bude mít za to, že navrhovatel nepředložil prima facie důkazy prokazující, že byl přítomen údajnému incidentu ve dnech 28. a 29. dubna 2020 a účastnil se jej, měl by být kasační opravný prostředek zamítnut. Pokud se však bude Soudní dvůr domnívat, že mu stav řízení neumožňuje provést potřebné posouzení, resp. podpůrně, že navrhovatel předložil prima facie důkazy prokazující, že byl přítomen údajnému incidentu ve dnech 28. a 29. dubna 2020 a účastnil se jej, je kasační opravný prostředek opodstatněný, napadené usnesení by mělo být zrušeno a věc vrácena Tribunálu, aby rozhodl o použitelnosti podmínek týkajících se obrácení důkazního břemene. V. Závěry S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby posoudil, zda stav řízení před Tribunálem, a zejména jeho skutkové zjištění, umožňují Soudnímu dvoru posoudit, zda navrhovatel předložil v rámci své žaloby podané k Tribunálu prima facie důkazy o újmě. Pokud se bude Soudní dvůr zaprvé domnívat, že stav řízení mu umožňuje provést potřebné posouzení, a zadruhé bude mít za to, že navrhovatel nepředložil prima facie důkazy prokazující, že byl přítomen údajnému incidentu ve dnech 28. a 29. dubna 2020 a účastnil se jej, měl by být kasační opravný prostředek zamítnut. Pokud se však bude Soudní dvůr domnívat, že mu stav řízení neumožňuje provést potřebné posouzení, resp. podpůrně, že navrhovatel předložil prima facie důkazy prokazující, že byl přítomen údajnému incidentu ve dnech 28. a 29. dubna 2020 a účastnil se jej, je kasační opravný prostředek opodstatněný, napadené usnesení by mělo být zrušeno a věc vrácena Tribunálu, aby rozhodl o použitelnosti podmínek týkajících se obrácení důkazního břemene. ( 1 ) – Původní jazyk: angličtina. ( 2 ) – T‑136/22, napadené usnesení, EU:T:2023:821. ( 3 ) – Článkem 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1896 ze dne 13. listopadu 2019 o Evropské pohraniční a pobřežní stráži a o zrušení nařízení (EU) č. 1052/2013 a (EU) 2016/1624 (Úř. věst. 2019, L 295, s. 1) se zřizuje Evropská pohraniční a pobřežní stráž. V souladu s tímto ustanovením je úkolem agentury Frontex „zajištění evropské integrované správy hranic na vnějších hranicích [s] cílem […] účinně tyto hranice v plném souladu se základními právy spravovat a zvýšit účinnost návratové politiky Unie. […] řeší migrační výzvy a případné budoucí výzvy a hrozby na vnějších hranicích. Zajišťuje vysokou míru vnitřní bezpečnosti v Unii při plném dodržování základních práv a zachovávání volného pohybu osob na jejím území. Přispívá k odhalování přeshraniční trestné činnosti na vnějších hranicích, k jejímu předcházení a k boji proti ní.“ ( 4 ) – Viz napadené usnesení, bod 29. ( 5 ) – Článek 19 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) stanoví, že „[h]romadné vyhoštění je zakázáno“. Kromě toho čl. 19 odst. 2 Listiny stanoví, že „[n]ikdo nesmí být vystěhován, vyhoštěn ani vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu“. Toto ustanovení zakotvuje zásadu nenavracení a souvisí s článkem 4 Listiny, který se týká zákazu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu. Viz též rozsudek ze dne 29. února 2024, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Vzájemná důvěra v případě přemístění) (C‑392/22, EU:C:2024:195, body 50 až 53 a citovaná judikatura). ( 6 ) – V rozsudku ze dne 7. ledna 2025, A. R. E. v. Řecko (CE:ECHR:2025:0107JUD001578321, bod 230; dále jen „rozsudek A. R. E.“), Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) poukázal na to, dotčené jednání je z povahy věci tajné a neoficiální. Podle mého názoru k takovému hromadnému vyhoštění obvykle dochází v utajení a listinných důkazů, resp. jakýchkoli důkazů takového jednání není mnoho. Z toho vyplývá, že i když existují důkazy výslovně prokazující takové protiprávní jednání, mohou být pouze útržkovité a nepočetné. Obdobně viz rozsudek ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise (C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, EU:C:2004:6, body 55 až 57), týkající se dokazování účasti v kartelu. ( 7 ) – Není tedy pravděpodobné, že by se pachatelé, kteří se takových vyhoštění dopustili, ke svému jednání bez váhání doznali, a důkazy prokazující takové jednání nebude snadné obstarat. V bodě 218 rozsudku A. R. E. poukázal ESLP na skutečnost, že se stěžovatelé mohou ocitnout v obtížném důkazním postavení, a tudíž nebudou schopni prokázat pravdivost své výpovědi. ( 8 ) – Viz rozsudek A. R. E., bod 218. ( 9 ) – Jakožto žaloba po právní stránce zjevně zcela neopodstatněná. Viz článek 126 jednacího řádu Tribunálu Evropské unie. ( 10 ) – Výraz „zásah rychlé reakce na hranicích“ není v nařízení 2019/1896 definován. Bod 49 odůvodnění uvedeného nařízení však uvádí, že „[v] případech, kdy je vnější hranice vystavena zvláštní a nepřiměřené výzvě, by agentura [Frontex] měla buď z vlastního podnětu a se souhlasem dotčeného členského státu, nebo na žádost uvedeného členského státu organizovat a koordinovat zásahy rychlé reakce na hranicích a vysílat jednotky stálého útvaru i technické vybavení, včetně z rezervy vybavení pro rychlé nasazení. […] Agentura [Frontex] a dotčený členský stát by se měly dohodnout na operačním plánu.“ ( 11 ) – Unijní soudy mají v souladu s článkem 268 a čl. 340 druhým pododstavcem SFEU pravomoc rozhodovat o žalobách na náhradu újmy, která byla údajně způsobena jednáním unijní agentury, jako je agentura Frontex, pokud se podílí na protiprávním hromadném vyhoštění prováděném orgány členského státu (obdobně viz rozsudek ze dne 30. listopadu 2023, Sistem ecologica v. Komise, C‑787/22 P, EU:C:2023:940, bod 92). Viz též článek 97 nařízení 2019/1896, nadepsaný „Odpovědnost“, v jehož odstavci 4 se stanoví, že „[v] případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí agentura [Frontex] v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států veškerou újmu způsobenou jejími útvary nebo jejími pracovníky při výkonu jejich povinností, včetně povinností souvisejících s výkonem výkonných pravomocí“. Článek 7 nařízení 2019/1896, nadepsaný „Sdílená odpovědnost“, se týká odpovědnosti agentury Frontex a členských států a jejich vnitrostátních orgánů. Přesné rozdělení odpovědnosti je však poněkud nejasné a v současné době neexistuje žádná judikatura, která by toto ustanovení, resp. jeho souvislost s článkem 97 nařízení 2019/1896, vyjasňovala. ( 12 ) – V řízeních před Tribunálem a Soudním dvorem. ( 13 ) – Tento pojem není ve skutečnosti v napadeném usnesení použit. Viz však čl. 19 odst. 1 Listiny, kterého se navrhovatel dovolává. Viz též článek 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“), který stanoví, že „[h]romadné vyhoštění cizinců je zakázáno“. Tvrzené události se týkaly 22 osob, a jednání tedy bylo kolektivní povahy, nesměřovalo proti jediné osobě. ( 14 ) – Evropská komise poznamenává, že „v oblasti migrace sice neexistuje žádná mezinárodně sjednaná právní definice pojmu ‚nucené navracení‘, nicméně je možno tento pojem chápat jako jednání, které je v rozporu s obecným pravidlem nenavracení“, k dispozici na této adrese: https://home-affairs.ec.europa.eu/networks/european-migration-network-emn/emn-asylum-and-migration-glossary/glossary/push-back_en Nucené navracení bylo rovněž definováno jako „nejrůznější opatření přijatá státy, v jejichž důsledku jsou migranti, včetně žadatelů o mezinárodní ochranu, neprodleně zatlačeni zpět do země, na území nebo na moře, odkud překročili mezinárodní hranici nebo se o to pokusili, aniž by u nich byla individuálně posouzena potřeba ochrany lidských práv. Dále „kvůli neexistenci individuálního posouzení … [by mohlo dojít k porušení] zákazu navracení“, zpráva zvláštního zpravodaje OSN pro lidská práva migrantů ze dne 12. května 2021, zpráva týkající se způsobů řešení dopadu nuceného navracení migrantů na pevnině a na moři na lidská práva, předložená Radě pro lidská práva na jejím 47. zasedání v červnu 2021, k dispozici na adrese: https://docs.un.org/en/A/HRC/47/30 ( 15 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60). ( 16 ) – Úmluva o právním postavení uprchlíků ze dne 28. července 1951 ve znění Newyorského protokolu ze dne 31. ledna 1967. ( 17 ) – Rozsudek ze dne 29. února 2024, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Vzájemná důvěra v případě přemístění) (C‑392/22, EU:C:2024:195, body 50, 52, 53 a 57). Podle ESLP sice mají smluvní státy EÚLP právo kontrolovat vstup a pobyt cizinců na svém území i jejich vyhoštění z tohoto území, avšak problémy vyvěrající z migračních toků nebo z přijímání žadatelů o azyl nemohou ospravedlnit jednání neslučitelná s EÚLP a jejími Protokoly. Vyhoštění se považuje za „hromadné“ pro účely článku 4 Protokolu č. 4, pokud nutí cizince opustit zemi skupinově, „ledaže je takové opatření přijato na základě přiměřeného a objektivního posouzení individuálního případu každého cizince ve skupině“. Viz rozsudek ze dne 13. února 2020, N. D. a N. T. v. Španělsko (CE:ECHR:2020:0213JUD000867515, body 167, 170 a 193) (dále jen „rozsudek N. D. a N. T. v. Španělsko“). V tiskové zprávě ze dne 4. července 2024 vedoucí soudní kanceláře ESLP uvedl, že „v současné době jsou před uvedeným soudem vedena řízení ve více než 30 věcech proti Litvě, Lotyšsku a Polsku, které se týkají situace na běloruských hranicích od jara 2021 do léta 2023“. Tisková zpráva, ECHR 176 (2024). ( 18 ) – Článek 37 odst. 1 nařízení 2019/1896 stanoví, že „[č]lenský stát může při plnění svých povinností týkajících se ochrany vnějších hranic agenturu [Frontex] požádat, aby zahájila společné operace s cílem čelit nadcházejícím výzvám, včetně nedovoleného přistěhovalectví, současných či budoucích hrozeb na jeho vnějších hranicích či přeshraniční trestné činnosti, nebo aby mu poskytla zvýšenou technickou a operativní pomoc […]“ ( 19 ) – V žalobě podané k Tribunálu navrhovatel tvrdil, že rozhodnutí KYSEA nejenže pozastavuje fungování azylového systému, ale rovněž zavádí novou státní politiku, která zahrnuje hromadná vyhoštění. V kasačním opravném prostředku navrhovatel tvrdí, že toto rozhodnutí obsahovalo čtyři vzájemně propojené složky: předcházení nezákonnému vstupu na území Řecké republiky, dočasné pozastavení vyřizování žádostí o azyl osob, které do uvedeného členského státu vstoupily protiprávně, okamžitý návrat „bez registrace“ osob, které do uvedeného členského státu vstoupily protiprávně, a podání žádosti agentuře Frontex o „vytvoření ‚pohraničních jednotek rychlé reakce‘ “. ( 20 ) – Viz též body 2 až 5 napadeného usnesení, v nichž Tribunál prohlásil: „[Navrhovatel] […] tvrdí, že dne 28. dubna 2020, kdy přicestoval z Turecka lodí, vstoupil na řecké území, a sice na ostrov Samos, se skupinou dalších osob za účelem podání žádosti o azyl. Dále uvádí, že po vylodění na uvedeném ostrově jej místní policie zadržela, stejně jako ostatní, a téhož dne jej řecké orgány vrátily zpět na moře, kde jej následující den plavidlo turecké pobřežního stráže vzalo na palubu a přepravilo na turecké území […] [Navrhovatel] tvrdí, že dne 29. dubna 2020, během doby, kterou strávil na moři, dvakrát přeletělo nad místem události soukromé sledovací letadlo, údajně vybavené kamerou a provozované agenturou Frontex […] [Navrhovatel] uvádí, že v návaznosti na tvrzený incident, který se stal ve dnech 28. a 29. dubna 2020, byl přemístěn do zajišťovacího zařízení v Turecku, kde byl zadržován po dobu 10 dnů. Následně obdržel příkaz k vyhoštění a byl mu zabaven jeho syrský cestovní pas. Uvízl tak v Turecku bez přístupu k azylovému systému a žil v utajení, přičemž mu bezprostředně hrozilo navrácení do Sýrie […] [V mezidobí se navrhovateli] podařilo vstoupit na území členských států Unie a podat žádost o mezinárodní ochranu v Německu.“ ( 21 ) – Článek 46 odst. 5 nařízení 2019/1896 stanoví, že „[v]ýkonný ředitel se po konzultaci s [FRO] rozhodne nezahájit jakoukoli činnost agentury [Frontex], pokud se domnívá, že by již od jejího počátku existovaly závažné důvody k jejímu přerušení nebo ukončení, neboť by mohla vést k závažnému porušení základních práv či závazků týkajících se mezinárodní ochrany. Výkonný ředitel o tomto rozhodnutí informuje dotčený členský stát.“ Navrhovatel měl za to, že porušení uvedeného ustanovení představuje dostatečně závažné porušení právní normy přiznávající práva jednotlivcům. Viz rozsudek ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise (C‑352/98 P, EU:C:2000:361, bod 42). Navrhovatel zdůraznil, že povinnost konzultovat FRO, jež je stanovena v čl. 46 odst. 5 nařízení 2019/1896 neponechává žádný prostor pro uvážení. ( 22 ) – Článek 46 odst. 4 nařízení 2019/1896 stanoví, že „[v]ýkonný ředitel po konzultaci s [FRO] a poté, co informuje dotčený členský stát, stáhne financování kterékoli činnosti agentury [Frontex] nebo tuto činnost zcela nebo zčásti pozastaví či ukončí, pokud se domnívá, že byla porušena základní práva či závazky týkající se mezinárodní ochrany ve vztahu k dotčené činnosti a že jsou tato porušení závažná nebo mohou přetrvávat“. ( 23 ) – Který vyžaduje, aby agentura Frontex při plnění svých úkolů zaručovala ochranu základních práv, zejména zásady nenavracení. ( 24 ) – Viz napadené usnesení, bod 38. ( 25 ) – Tamtéž, body 19 až 21. ( 26 ) – Tamtéž, body 23 a 24. ( 27 ) – Tamtéž, bod 62. ( 28 ) – Tamtéž, body 61 a 62. Obdobně viz rozsudek ze dne 6. září 2023, WS a další v. Frontex (T‑600/21, EU:T:2023:492), v němž Tribunál zamítl žalobu podanou na základě článku 268 SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU v návaznosti na posouzení existence příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a porušením unijního práva. V uvedené věci se žalobci domáhali náhrady újmy, která jim údajně vznikla v důsledku společné návratové operace vedené agenturou Frontex a Řeckou republikou, která měla mimo jiné za následek přemístění žalobců do Turecka. Proti uvedenému rozsudku byl dne 14. listopadu 2023 podán kasační opravný prostředek, viz věc C‑679/23 P. ( 29 ) – Uvedené ustanovení stanoví, že „[p]okud tato [L]istina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným [EÚLP], jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá [EÚLP]. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu.“ ( 30 ) – Viz rozsudek N. D. a N. T. v. Španělsko, bod 85, a rozsudek ESLP ze dne 18. listopadu 2021, M. H. a další v. Chorvatsko (CE:ECHR:2021:1118JUD001567018, bod 268, dále jen „rozsudek M. H. a další v. Chorvatsko“). ( 31 ) – Rozsudek ESLP ze dne 23. srpna 2016, J. K. a další v. Švédsko (CE:ECHR:2016:0823JUD005916612, body 92 až 97, dále jen „rozsudek J. K. a další v. Švédsko“). ( 32 ) – Tamtéž, bod 93. ( 33 ) – Rozsudek ESLP ze dne 7. července 2022, Safi a další v. Řecko (CE:ECHR:2022:0707JUD000541815). ( 34 ) – Viz rozsudek N. D. a N. T. v. Španělsko, bod 85, jakož i rozsudek M. H. a další v. Chorvatsko, bod 268. ( 35 ) – Rozsudek M. H. a další v. Chorvatsko, bod 271. ( 36 ) – Rozsudek N. D. a N. T. v. Španělsko, bod 85. ( 37 ) – Ne-li nemožné uplatnění tohoto břemene v rámci nuceného navrácení. ( 38 ) – Soudní dvůr nemá pravomoc ke zjišťování skutkového stavu a v zásadě ani k posuzování důkazů, které Tribunál přijal na podporu tohoto skutkového stavu. Pokud byly tyto důkazy řádně obstarány a byly dodrženy obecné právní zásady a jednací řád týkající se důkazního břemene a provádění dokazování, přísluší pouze Tribunálu, aby posoudil hodnotu důkazů, které mu byly předloženy. Uvedené posouzení tedy nepředstavuje, s výhradou případu, kdy došlo ke zkreslení důkazů předložených Tribunálu, právní otázku, která podléhá přezkumu Soudního dvora. Naproti tomu pravomoc Soudní dvora k přezkumu skutkových zjištění učiněných Tribunálem se vztahuje mimo jiné na otázku, zda byla dodržena pravidla v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů. V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. ledna 2021, The Goldman Sachs Group v. Komise (C‑595/18 P, EU:C:2021:73, body 48 a 49 a citovaná judikatura). ( 39 ) – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. března 2000, Met-Trans a Sagpol (C‑310/98 a C‑406/98, EU:C:2000:154, bod 29), a ze dne 19. prosince 2013, Siemens a další v. Komise (C‑239/11 P, C‑489/11 P a C‑498/11 P, EU:C:2013:866, bod 130); stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho ve věci Archer Daniels Midland v. Komise (C‑511/06 P, EU:C:2008:604, body 113 a 114), a rozsudek ze dne 10. května 2023, Ryanair a Condor Flugdienst v. Komise (Lufthansa; COVID-19) (T‑34/21 a T‑87/21, EU:T:2023:248, bod 81). ( 40 ) – Viz bod 44 tohoto stanoviska. ( 41 ) – Tento pojem je rovněž vyjádřen v zásadě affirmanti incumbit probatio. ( 42 ) – V kontextu práva hospodářské soutěže, které, a to je nutno připustit, může mít kvazitrestněprávní i občanskoprávní aspekty, viz článek 2 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), který v podstatě stanoví, že v jakémkoli postupu týkajícím se použití článků 101 a 102 SFEU, ať se jedná o vnitrostátní nebo unijní postup, spočívá důkazní břemeno, pokud jde o porušení čl. 101 odst. 1 nebo článku 102 SFEU, na té straně nebo orgánu, který vznesl obvinění. Viz však rozsudek ze dne 20. dubna 2023, Repsol Comercial de Productos Petrolíferos (C‑25/21, EU:C:2023:298, bod 67), v němž měl Soudní dvůr v podstatě za to, že v některých věcech týkajících se hospodářské soutěže vzniká vyvratitelná domněnka porušení, čímž dochází k přenesení důkazního břemene na žalovanou. Soudní dvůr rozhodl, že článek 101 SFEU, jak byl proveden článkem 2 nařízení č. 1/2003 a ve spojení se zásadou efektivity, musí být vykládán v tom smyslu, že porušení práva hospodářské soutěže konstatované v rozhodnutí vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž, které bylo předmětem žaloby na neplatnost před příslušnými vnitrostátními soudy, které však nabylo právní moci poté, co bylo těmito soudy potvrzeno, musí být považováno za žalobkyní prokázané jak v rámci žaloby na neplatnost podle čl. 101 odst. 2 SFEU, tak v rámci žaloby na náhradu škody za porušení článku 101 SFEU, dokud není prokázán opak, čímž se důkazní břemeno definované podle tohoto článku 2 přenáší na žalovanou. Přenesení důkazního břemene podléhá požadavku, aby se povaha údajného protiprávního jednání, které je předmětem těchto žalob, jakož i jeho věcná, osobní, časová a územní působnost shodovaly s povahou a působností protiprávního jednání konstatovaného v uvedeném rozhodnutí. Soudní dvůr zdůraznil skutečnost, že výkon práva na náhradu škody za porušení článku 101 SFEU by se stal příliš obtížným, pokud by pravomocným rozhodnutím orgánu pro hospodářskou soutěž nebyl přiznán sebemenší účinek v občanskoprávních žalobách na náhradu škody nebo žalobách na určení neplatnosti dohod nebo rozhodnutí zakázaných podle tohoto článku. Tamtéž, bod 61. ( 43 ) – V relevantních případech. ( 44 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. září 2024, Ordre des avocats du Barreau de Luxembourg (C‑432/23, EU:C:2024:791, bod 48 a citovaná judikatura). ( 45 ) – Článek 34 EÚLP stanoví, že „[ESLP] může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby […] nebo skupiny jednotlivců považujících se za oběti v důsledku porušení práv přiznaných [EÚLP] a Protokoly k ní jednou z Vysokých smluvních stran […]“. ( 46 ) – Viz rozsudek ze dne 5. března 2024, Kočner v. Europol (C‑755/21 P, EU:C:2024:202, bod 117). ( 47 ) – Článek 41 EÚLP stanoví, že „[j]estliže [ESLP] zjistí, že došlo k porušení [EÚLP] nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná [ESLP] v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění“. Žaloba na náhradu škody podle článku 268 SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU je sice samostatnou a nezávislou žalobou ve vztahu k žalobě na neplatnost (článek 263 SFEU), popřípadě žalobě pro nečinnost (článek 265 SFEU) a nezávisí na konstatování porušení kteréhokoli z posledních dvou uvedených ustanovení, nicméně ESLP musí konstatovat porušení před poskytnutím spravedlivého zadostiučinění. V rozsudku A. R. E. byla stěžovatelce přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 20000 eur, (bod 310). ( 48 ) – Srov. článek 3 EÚLP a článek 4 Listiny, článek 13 EÚLP a článek 47 Listiny, jakož i článek 4 Protokolu č. 4 k EÚLP a čl. 19 odst. 1 Listiny. ( 49 ) – Rozsudek ze dne 17. října 1989, Handels- og Kontorfunktionærernes Forbund i Danmark (109/88, dále jen „rozsudek Danfoss, EU:C:1989:383, body 14 až 16). ( 50 ) – Viz směrnice Rady 75/117/EHS ze dne 10. února 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy (Úř. věst. 1975, L 45, s. 19; Zvl. vyd. 05/01, s. 179), která byla v rozhodné době v platnosti. ( 51 ) – Viz též rozsudek ze dne 26. června 2001, Brunnhofer (C‑381/99, dále jen „rozsudek Brunnhofer, EU:C:2001:358, body 52 až 54 a citovaná judikatura). ( 52 ) – Rozsudek ze dne 27. října 1993, Enderby (C‑127/92, EU:C:1993:859, body 14 a 18) (dále jen „rozsudek Enderby“). Rozsudky Danfoss, Enderby a Brunnhofer se tedy do značné míry opírají o zásadu efektivity, aby odůvodnily odchýlení se od obvyklých pravidel týkajících se důkazního břemene. ( 53 ) – Viz rozsudek Brunnhofer, body 56 až 58. ( 54 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2006, L 204, s. 23). ( 55 ) – Směrnice Rady ze dne 13. prosince 2004, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování (Úř. věst. 2004, L 373, s. 37). ( 56 ) – Směrnice Rady ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2000, L 303, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 79). ( 57 ) – Směrnice Rady ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ (Úř. věst. 2000, L 180, s. 22; Zvl. vyd. 20/01, s. 23). ( 58 ) – Existence údajné diskriminace může být vyvrácena prostřednictvím souboru shodujících se indicií. Rozsudek ze dne 25. dubna 2013, Asociația Accept (C‑81/12, EU:C:2013:275, bod 58). ( 59 ) – Viz stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Belov (C‑394/11, EU:C:2012:585, bod 92). ( 60 ) – Rozsudek ze dne 17. listopadu 2022 (C‑175/21, EU:C:2022:895, body 50 a 72). ( 61 ) – Rozsudek ze dne 9. března 2006 (C‑293/04, EU:C:2006:162, body 37 až 46). ( 62 ) – Viz čl. 11 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/771 ze dne 20. května 2019 o některých aspektech smluv o prodeji zboží, o změně nařízení (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES a o zrušení směrnice 1999/44/ES (Úř. věst. 2019, L 136, s. 28), který stanoví, že „[j]akýkoli nesoulad, který se projeví v průběhu jednoho roku od okamžiku dodání zboží, se považuje za nesoulad, který existoval již v okamžiku dodání zboží, pokud není prokázán opak nebo pokud není tato domněnka neslučitelná s povahou zboží nebo s povahou nesouladu […]“ Viz též rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber (C‑497/13, EU:C:2015:357, body 52 až 54). Soudní dvůr uvedl, že „ulehčení důkazního břemene svědčící spotřebiteli vychází z poznatku, že v případě, kdy se rozpor se smlouvou projevil až po dodání zboží, se prokázání existence uvedeného rozporu v tomto okamžiku může jevit jako ‚nepřekonatelná překážka pro spotřebitele‘, zatímco pro prodávajícího nebo poskytovatele je obecně mnohem snazší prokázat, že rozpor se smlouvou v okamžiku dodání neexistoval a že je například výsledkem nesprávného používání spotřebitelem“. ( 63 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9). ( 64 ) – Viz rozsudek ze dne 11. června 2024, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Ženy ztotožňující se s hodnotou rovnosti mezi pohlavími) (C‑646/21, EU:C:2024:487, bod 56 a citovaná judikatura). ESLP odkázal na „sdílenou povinnost žadatele o azyl a imigračních orgánů zjistit a posoudit všechny relevantní skutečnosti věci v rámci azylového řízení“. Viz rozsudek J. K. a další v. Švédsko, bod 96. ( 65 ) – Viz též rozsudek J. K. a další v. Švédsko, body 91 až 96, v němž ESLP zdůraznil, že by důkazní břemeno nemělo zbavovat užitečného účinku práva stěžovatele podle článku 3 EÚLP, tedy nebýt mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu, a že je důležité zohlednit všechny obtíže, s nimiž se může žadatel o azyl při shromažďování důkazů v zahraničí setkat. V bodě 4 svého souhlasného stanoviska soudkyně S. O’Leary uvedla, že závěr ESLP v bodě 97 uvedeného rozsudku, podle kterého čl. 4 odst. 5 směrnice 2011/95 mimo jiné uznává, „že v pochybnostech by mělo být rozhodnuto ve prospěch jednotlivce žádajícího o mezinárodní ochranu“, musí být zmírněn uplatněním oněch pěti podmínek obsažených v uvedeném ustanovení. ( 66 ) – Tamtéž, bod 93. ( 67 ) – Rozsudek ze dne 16. října 2019, Glencore Agriculture Hungary (C‑189/18, EU:C:2019:861, body 61 a 62, jakož i citovaná judikatura). Viz též rozsudek ze dne 27. října 1993, Dombo Beheer B. V. v. Nizozemsko (CE:ECHR:1993:1027JUD001444888, body 31 až 33), který se týká práva obou účastníků občanskoprávního řízení předkládat podobné důkazy (svědeckou výpověď) za rovných podmínek. V tomto ohledu viz též rozsudek ze dne 22. října 2020, Silver Plastics a Johannes Reifenhäuser v. Komise (C‑702/19 P, EU:C:2020:857, bod 59). ( 68 ) – Viz rozsudek ze dne 18. června 2002, Wierzbicki v. Polsko (CE:ECHR:2002:0618JUD002454194, bod 39). Obdobně viz též rozsudek ESLP ze dne 31. května 2016, Tence v. Slovinsko (CE:ECHR:2016:0531JUD003724214), ve kterém ESLP konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 EÚLP. Právní zástupkyně M. Tence podala odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně formou šestistránkového faxu zaslaného v poslední den lhůty pro podání odvolání. Odvolání bylo úspěšně doručeno do faxového přístroje odvolacího soudu a zůstalo v paměti faxu, nebylo ale vytištěno. Kromě toho bylo rovněž zasláno doporučeným dopisem příslušnému soudu následujícího dne. Toto odvolání bylo odmítnuto jako opožděné. Slovinský Nejvyšší soud (Vrhovno sodišče, Slovinsko) následně potvrdil, že jakékoli vady při přenosu dokumentu zasílaného faxem, i když jsou přičitatelné soudu, musí nést účastník řízení, který takový dokument předkládá. Ve své stížnosti k ESLP M. Tence tvrdila, že příliš restriktivní výklad vnitrostátních procesních pravidel porušuje její právo na přístup k soudu podle článku 6 EÚLP. ESLP se s touto argumentací ztotožnil. Nebylo sporu o tom, že M. Tence zaslala příslušnému soudu ve stanovené lhůtě zašifrovaný šestistránkový dokument a že neměla žádný vliv na to, zda bude tento dokument vytištěn nebo zda faxový přístroj funguje správně. Žalovaná vláda, která se dovolávala důvodů pro odmítnutí žaloby M. Tence před vnitrostátními soudy, nicméně tvrdila, že M. Tence nebyla schopna prokázat, že dokument zaslaný faxem byl dotčeným odvoláním. ESLP měl za to, že s ohledem na okolnosti uvedené věci a na skutečnost, že faxy jsou šifrovány a jejich obsah nelze prokázat, byl přístup vnitrostátních soudů spočívající v přenesení celého důkazního břemene na stěžovatelku příliš rigidní. Tento přístup prakticky znemožnil, aby stěžovatelka se svým odvoláním uspěla, a donutil ji nést nepřiměřenou zátěž. Soudce E. Kūris měl ve svém souhlasném stanovisku za to, že uložení důkazního břemene M. Tence bylo nejen „příliš rigidní“, ale rovněž právně neopodstatněné a nespravedlivé. ( 69 ) – Viz body 18 a 19 tohoto stanoviska. ( 70 ) – O kterém účastníci řízení o kasačním opravném prostředku diskutovali na jednání před Soudním dvorem dne 4. února 2025. ( 71 ) – Viz též rozhodnutí ze dne 7. ledna 2025, G. R. J. v. Řecko (CE:ECHR:2024:1203DEC001506721, dále jen „rozhodnutí G. R. J.“). ( 72 ) – Mezi skutečnostmi a formou důkazu, jichž se dovolává navrhovatel v projednávané věci, na jedné straně a skutečnostmi a formou důkazu, jichž se dovolávala A. R. E. ve věci před ESLP, na straně druhé existuje řada podobností. Viz vylíčení skutkového stavu stěžovatelkou v rozsudku A. R. E, bodech 11 až 48. ( 73 ) – ESLP zdůraznil, že skutkové okolnosti dané ve věci, ve které byl vydán rozsudek A. R. E, se liší od skutkových okolností daných v jiných věcech předložených uvedenému soudu, které se týkají navrácení nebo hromadného vyhoštění, v nichž byly prima facie důkazy stěžovatele přijaty. ESLP tak zaprvé odkázal na věci, ve kterých žalovaná vláda nezpochybnila přítomnost stěžovatelů na svém území nebo na hranicích dotčeného státu, ale rozporovala pouze jejich tvrzení, že vyjádřili přání podat žádost o mezinárodní ochranu. Viz rozsudek A. R. E., body 204 a 205. Viz též rozhodnutí G. R. J., body 169 a 170. Viz například rozsudek ze dne 8. října 2024, M. A. a Z. R. v. Kypr (CE:ECHR:2024:1008JUD003909020, body 81 a 82). V uvedené věci ESLP připomněl, že platí obecná právní zásada, podle níž nese prvotní důkazní břemeno týkající se určitého tvrzení ten účastník řízení, který toto tvrzení vznáší. V některých případech má však pouze žalovaná vláda přístup k informacím, které mohou podpořit, nebo naopak vyvrátit tvrzení stěžovatele: rigidní uplatňování výše uvedené zásady je tudíž nemožné. Pokud tomu tak je a žalovaná neposkytne uspokojivé a přesvědčivé vysvětlení týkající se událostí, o nichž mají v plném rozsahu nebo z velké části povědomí pouze státní orgány, může ESLP vyvodit závěry, které mohou být pro žalovanou nepříznivé, pokud jsou ve věci dány aspekty podporující tvrzení stěžovatele. Zadruhé v rozsudku A. R. E. zmínil ESLP věci, ve kterých stěžovatelé namítali porušení článku 4 Protokolu č. 4 k EÚLP a žalované vlády neúspěšně zpochybnily pouze to, že stěžovatelé byli součástí skupin, které byly předmětem hromadného vyhoštění, nikoli hromadné vyhoštění jako takové. Viz rozsudek A. R. E., body 206 a 207. Viz též rozhodnutí G. R. J., body 171 a 172. V rozsudku N. D. a N. T. v. Španělsko, bodech 81 až 88, španělská vláda uznala existenci systematické praxe neprodleného hromadného vyhošťování na hranici enklávy Melilla. Uvedená vláda nicméně zpochybňovala účast stěžovatelů na dotčených událostech. ESLP měl za to, že stěžovatelé předložili prima facie důkazy dokládající tuto účast, a předpokládal pravdivost vylíčení skutkového stavu předloženého stěžovateli. ESLP vycházel nejen ze soudržnosti důkazů předložených stěžovateli, ale rovněž ze skutečnosti, že žalované vlády nezpochybnily existenci dotčených vyhoštění. Uvedený soud rovněž zdůraznil, že „samotným jádrem stížností stěžovatelů je neexistence identifikace stěžovatelů a individualizovaného zacházení ze strany orgánů žalovaného státu v projednávané věci, které přispěly k obtížím stěžovatelů při prokazování jejich účasti na dotčených událostech. [ESLP] se tudíž bude snažit ověřit, zda stěžovatelé předložili prima facie důkazy na podporu své verze událostí. V takovém případě by mělo být důkazní břemeno přeneseno na vládu.“ ( 74 ) – Viz rozsudek A. R. E., bod 204, a rozhodnutí G. R. J., bod 169. Znění rozsudku A. R. E., bodů 204 až 221 a 226 až 229, odpovídá znění rozhodnutí G. R. J., bodů 169 až 186 a 187 až 190. ( 75 ) – Míra přesvědčení na straně rozhodovacího orgánu požadovaná k tomu, aby byl vyvozen určitý závěr, a rozložení důkazního břemene jsou vnitřně spjaty s konkrétní povahou skutkových okolností, povahou uvedeného tvrzení a dotčeným právem zakotveným v EÚLP. ESLP může volně hodnotit důkazní hodnotu každého jednotlivého důkazu ve spise (viz rozsudek A. R. E, bod 212). ( 76 ) – Tamtéž, bod 214. Viz též rozsudek N. D. a N. T. v. Španělsko, body 85 a 86, a rozsudek M. H. a další v. Chorvatsko, bod 268. ( 77 ) – ESLP již dříve považoval za věrohodné tvrzení stěžovatelky, že jí byl mobilní telefon zabaven a zničen řeckými orgány, a to ve světle informací obsažených v několika zprávách vnitrostátních a mezinárodních institucí. Rozsudek A. R. E, bod 253. ( 78 ) – ESLP konstatoval porušení článku 3, jakož i článku 13 ve spojení s článkem 3 EÚLP z důvodu navrácení stěžovatelky do Turecka, porušení čl. 5 odst. 1, 2 a 4 EÚLP z důvodu zadržení stěžovatelky před jejím navrácením do Turecka a porušení článku 13 EÚLP ve spojení s články 2 a 3 EÚLP z důvodu ohrožení života a špatného zacházení se stěžovatelkou v okamžiku navrácení. ( 79 ) – O této problematice účastníci řízení rovněž diskutovali na jednání konaném dne 4. února 2025. ( 80 ) – V rozsudku A. R. E. dospěl ESLP k závěru, že v době, kdy tvrzené skutečnosti nastaly, se řecké orgány dopouštěly systematické praxe spočívající v navracení státních příslušníků třetích zemí z regionu Evros do Turecka. Řecké vládě se nepodařilo vyvrátit důkazy svědčící o existenci takové praxe poskytnutím uspokojivého a přesvědčivého alternativního vysvětlení, bod 228. ( 81 ) – ESLP měl za to, že podrobná, konkrétní a soudržná výpověď A. R. E z velké části odpovídá modu operandi popsanému ve zprávách příslušných vnitrostátních a mezinárodních institucí o navracení z regionu Evros do Turecka. Tato skutečnost však nepostačovala k prokázání navrácení stěžovatelky. Stěžovatelka musela navíc doložit, že v uvedených datech vstoupila na území Řecka a nacházela se v Turecku, a prokázat souvislost mezi těmito dvěma skutečnostmi, aby prokázala, že k tvrzenému navrácení skutečně došlo. ESLP zdůraznil, že neztrácí ze zřetele skutečnost, že je mimořádně obtížné tento důkaz předložit, neboť dotčené jednání je ze své podstaty tajné a neoficiální. Tamtéž, bod 230. Viz ovšem rozhodnutí G. R. J., body 187 až 225. Navzdory existenci poměrně jednotného modu operandi, pokud jde o navracení cizích státních příslušníků žádajících o azyl z regionu Evros a řeckých ostrovů řeckými orgány v rozhodné době, a skutečnosti, že výpověď stěžovatele z velké části odpovídala tomuto modu operandi, měl ESLP vážné pochybnosti o věrohodnosti jeho výpovědi ve světle určitých důkazů předložených stěžovatelem na podporu jím uváděných tvrzení. ESLP měl za to, že tvrzení stěžovatele jsou někdy protichůdná a nesoudržná. Uvedený soud tak rozhodl, že stěžovatel nepředložil prima facie důkazy o své přítomnosti v Řecku a navrácení z ostrova Samos do Turecka v uvedených dnech, a že tedy nemůže tvrdit, že se stal obětí ve smyslu článku 34 EÚLP (rozhodnutí G.R.J., body 199 až 225). ( 82 ) – ESLP rozhodl, že listinné důkazy vyhotovené jiným členským státem Rady Evropy – v tomto případě Tureckem –, které podrobně popisují útěk A. R. E. do Řecka dne 4. května 2019 a navrácení do Turecka dne 5. května 2019, představují prima facie důkazy podporující její verzi událostí, které se řecké vládě nepodařilo vyvrátit (rozsudek A.R.E., body 219 a 241). ESLP přikládal velký význam rozhodnutí trestního soudu v Izmiru ze dne 6. května 2019, v němž bylo v rámci zjišťování skutkového stavu v uvedené věci podrobně popsáno navrácení A. R. E., (tamtéž, bod 235). ( 83 ) – Ačkoli byla pravost této formy předloženého důkazu zpochybněna řeckou vládou, ESLP rozhodl, že odpovídá celkové výpovědi podané stěžovatelkou. Tamtéž, bod 250. ESLP rovněž zohlednil svědeckou výpověď, která měla v klíčových bodech oporu v předloženém audiovizuálním materiálu a shodovala se s ním, čímž podporovala výpověď stěžovatelky. Tamtéž, bod 264. ( 84 ) – Obdobně viz stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho ve věci Meister (C‑415/10, EU:C:2012:8, bod 34). ( 85 ) – Rozsudky ze dne 24. března 1988, Komise v. Itálie (104/86, EU:C:1988:171, bod 11), a ze dne 4. července 2024, EUIPO v. KD (C‑5/23 P, EU:C:2024:575, bod 47). ( 86 ) – Obdobně viz rozsudek ze dne 10. dubna 2014, Areva a další v. Komise (C‑247/11 P a C‑253/11 P, EU:C:2014:257, body 80, 81, 92 a 98). ( 87 ) – Viz stanovisko generálního advokáta G. Pitruzzelly ve věci Harman International Industries (C‑175/21, EU:C:2022:481, bod 91). Viz též stanovisko generálního advokáta M. Campos Sánchez-Bordony ve věci Komise v. Německo (C‑482/14, EU:C:2016:368, bod 96). ( 88 ) – Soudní dvůr by v takových případech neměl zasahovat a měla by se uplatnit běžná pravidla týkající se důkazního břemene. ( 89 ) – Zásah totiž může překročit rámec otázky rozložení důkazního břemene. Viz rozsudek ESLP ze dne 9. října 1979, Airey v. Irsko (CE:ECHR:1979:1009JUD000628973) týkající se práva na právní pomoc v občanskoprávních věcech. Viz též čl. 9 odst. 4 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, podepsané v Aarhusu dne 25. června 1998 a schválené jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2005/370/ES ze dne 17. února 2005 (Úř. věst. 2005, L 124, s. 1), čl. 11 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (Úř. věst. 2012, L 26, s. 1), a rozsudek ze dne 15. března 2018, North East Pylon Pressure Campaing a Sheehy (C‑470/16, EU:C:2018:185), týkající se požadavku, aby určitá soudní řízení v oblasti životního prostředí nebyla nepřiměřeně nákladná. Procesní pravidla soudů mohou být rovněž přizpůsobena tak, aby chránila zranitelné účastníky řízení, jako jsou nezletilé osoby, a za účelem získání jejich výpovědi. ( 90 ) – Viz body 30 až 34 tohoto stanoviska týkající se judikatury Soudního dvora a unijní právní úpravy v oblasti boje proti diskriminaci a důkazního břemene. Viz též body 40 až 50 tohoto stanoviska k judikatuře ESLP týkající se tajného zadržování a hromadného vyhoštění. ( 91 ) – Tím prokazuje, že se stal obětí dotčeného hromadného vyhoštění. Přesvědčivé důkazy o systematické praxi navracení v rozhodné době a na rozhodném místě jsou samy o sobě nedostatečné. Viz rozhodnutí G. R. J., body 225 a 226. ( 92 ) – Obdobně viz rozhodnutí G. R. J. ( 93 ) – Jedná se o dvě samostatné, avšak logicky spojené dílčí podmínky. ( 94 ) – Je nutno připustit, že druhá a třetí podmínka se do jisté míry překrývají. Obě by však měly být splněny v celém rozsahu, aby bylo možné přistoupit k obrácení důkazního břemene, které „obvykle“ nese žalobce. ( 95 ) – A související judikatura. ( 96 ) – Pokud by se řízení v projednávané věci týkalo jednání členského státu, mám za to, že odůvodnění nastíněné ESLP zejména v jeho rozsudku A. R. E. by bylo v zásadě použitelné. Pokud žalobce předloží prima facie důkazy o tom, že se stal obětí hromadného vyhoštění provedeného členským státem, došlo by k obrácení důkazního břemene, které by následně nesl uvedený členský stát. Předpokládalo by se, že členský stát je schopen vyvrátit tvrzení žalobce, přičemž by bylo na členském státu, aby poskytl uspokojivé a přesvědčivé vysvětlení událostí, o nichž má zcela nebo z velké části povědomí pouze on. ( 97 ) – Viz a contrario rozsudek J. K. a další v. Švédsko, bod 98, ve kterém ESLP v souvislosti s vyhoštěním žadatele o azyl uvedl, že lze mít za to, že vnitrostátní orgány mají „plný přístup k informacím“ týkajícím se objektivní situace v dotyčné zemi původu. ( 98 ) – Zejména ve srovnání s tím, jakou úlohu údajně hrály řecké orgány v dotčených událostech. ( 99 ) – Viz napadené usnesení, body 39 a 62.