62024CC0144 – stanovisko GA

62024CC0144  STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA ATHANASIA RANTOSE přednesené dne 30. dubna 2025 ( 1 ) Věc C‑144/24 Evropská komise proti Maďarsku „Nesplnění povinnosti státem – Svoboda usazování – Vnitrostátní právní úprava, kterou se pro některé základní stavební materiály stanoví nižší referenční ceny než tržní ceny – Povinnost platit ‚dodatečný poplatek za těžbu‘ odpovídající 90 % rozdílu mezi referenční cenou a prodejní cenou – Vnitrostátní právní úprava, která stanoví minimální objem těžby nerostných surovin – Opatření, která se dotýkají převážně společností usazených v jiných členských státech – Odůvodnění – Směrnice (EU) 2015/1535 – Postup při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti – Oznamovací povinnost“ I. Úvod 1. Projednávanou žalobou pro nesplnění povinnosti podanou proti Maďarsku se Evropská komise domáhá, aby Soudní dvůr určil, že tento členský stát tím, že v průběhu roku 2021 přijal vnitrostátní pravidla týkající se platby dodatečného poplatku za těžbu a minimálního objemu těžby některých nerostných surovin, nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 49 SFEU a směrnice (EU) 2015/1535 ( 2 ). 2. Konkrétně se Komise svou žalobou domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Maďarsko tím, že přijalo ustanovení týkající se placení dodatečného poplatku za těžbu a minimálního objemu těžby některých nerostných surovin, uvedená v nařízení vlády č. 404/2021 o dodatečném poplatku za těžbu hrazeném za účelem oživení hospodářství (dále jen „nařízení č. 404/2021“) ( 3 ), a v nařízení vlády č. 405/2021, kterým se stanoví výjimka ze zákona č. XLVIII z roku 1993, o hornické činnosti (dále jen „nařízení č. 405/2021“, společně „sporná nařízení“) ( 4 ) a dále zákon č. CXXXVI z roku 2021, kterým se mění některé zákony týkající se energetiky, dopravy a souvisejících záležitostí (dále jen „zákon č. CXXXVI z roku 2021“) ( 5 ), kterým byly do zákona č. XLVIII z roku 1993, o hornické činnosti vloženy články 27/A, 27/B a 27/C (dále společně jen „sporná ustanovení“), nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 49 SFEU, který zakotvuje svobodu usazování, z důvodu, že tyto normy omezují možnost osob a podniků usazených v jiném členském státě zahájit činnost nebo pokračovat v Maďarsku v činnosti, na kterou se uvedené normy vztahují, a z čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/1535, neboť tento členský stát neoznámil Komisi návrhy zákonů, jak vyžaduje toto ustanovení. II. Právní rámec A. Unijní právo 3. Článek 1 odst. 1 směrnice 2015/1535 stanoví: „Pro účely této směrnice se rozumí: a) ‚výrobkem‘ každý průmyslově vyrobený výrobek a každý zemědělský produkt včetně produktů rybolovu; […] c) ‚technickou specifikací‘ specifikace obsažená v dokumentu, který stanoví požadované charakteristiky výrobku, jako jsou úrovně jakosti, ukazatele vlastností, bezpečnost nebo rozměry, včetně požadavků na výrobek, jako jsou obchodní název, terminologie, symboly, zkoušení a zkušební metody, balení a označování výrobků a postupy posuzování shody. […] d) ‚jinými požadavky‘ požadavek jiný než technická specifikace kladený na výrobek zejména z důvodu ochrany spotřebitelů nebo životního prostředí, který má vliv na jeho spotřební cyklus po jeho uvedení na trh, jako jsou podmínky použití, recyklace, opětovného používání nebo zneškodňování, pokud tyto podmínky mohou významně ovlivnit složení nebo povahu výrobku nebo jeho uvádění na trh; […] f) ‚technickým předpisem‘ technické specifikace a jiné požadavky nebo předpisy pro služby včetně příslušných správních předpisů, jejichž dodržování je při uvedení na trh, při poskytování služby, při usazování poskytovatele služeb nebo při používání v členském státě nebo na jeho větší části závazné de iure nebo de facto […]. Technické předpisy de facto zahrnují: […] iii) technické specifikace, jiné požadavky nebo předpisy pro služby, které souvisejí s daňovými nebo finančními opatřeními ovlivňujícími spotřebu výrobků nebo služeb tím, že vyzývají ke shodě s těmito technickými specifikacemi, jinými požadavky nebo předpisy pro služby […] g) ‚návrhem technického předpisu‘ znění technické specifikace, jiného požadavku nebo předpisu pro služby včetně správních předpisů, které je vypracováno se záměrem vydat tuto specifikaci, jiný požadavek nebo předpis pro služby, nebo je v konečném stadiu nechat vydat jako technický předpis a které je ve stadiu přípravy, kdy ještě mohou být provedeny zásadní změny.“ 4. Článek 5 odst. 1 této směrnice zní následovně: „1.   […] členské státy [sdělí] neprodleně Komisi každý návrh technického předpisu s výjimkou případu, kdy se jedná pouze o úplné převzetí mezinárodní nebo evropské normy, a kdy postačí informace o dotyčné normě; členské státy současně Komisi sdělí důvody, pro které je nezbytné takový technický předpis přijmout, pokud již nebyly uvedeny v samotném návrhu. […]“ B. Maďarské právo 1.   Horní zákon 5. Článek 3 odst. 1 zákona o horní činnosti ve znění zákona č. CXXXVI z roku 2021 ( 6 ) (dále jen „horní zákon“) stanoví, že nerostné a geotermální zdroje ve svých přírodních ložiscích jsou majetkem státu. 6. Článek 27/A tohoto zákona stanoví: „(1)   Baňský úřad v rámci svých pravomocí v oblasti správy nerostných surovin pozorně sleduje hospodářské procesy související s průzkumem, těžbou, obchodováním a využíváním nerostných surovin v rámci národního hospodářství. Baňský úřad v této souvislosti ověřuje, zda nenastala situace, která odůvodňuje opatření dozoru nad trhem. (2)   Pokud měsíční hodnota indexu cen v odvětví základních stavebních materiálů […] vykazuje zvýšení cen v odvětví stavebních materiálů nejméně o 5 % ve srovnání se stejným obdobím přechozího roku – a to nejméně dvakrát v průběhu dvanácti měsíců – může předseda úřadu nařízením rozhodnout o zavedení situace odůvodňující opatření dozoru nad trhem. […] (4)   Nařízení uvedené v odstavci 2 stanoví dobu trvání situace odůvodňující opatření dozoru nad trhem, která nesmí přesáhnout jeden rok.“ 7. Článek 27/B zmíněného zákona stanoví: „(1)   Předseda úřadu stanoví nařízením pro těžební lokality zřízené za účelem těžby surovin a základních materiálů určených pro stavebnictví, které mají nejméně 5000000 m3 vytěžitelných nerostných surovin, a) podrobné požadavky na minimální objem nerostných surovin, které mají být vytěženy, a s nimi související časový rozvrh těžby, […] po dobu trvání situace, která odůvodňuje opatření dozoru nad trhem. […] (3)   V případě uvedeném v odstavci 1 báňský úřad […] a) schvaluje nový provozně-technický plán těžby nebo změnu platného provozně-technického plánu těžby v případech, kdy provozní plán provozovatele těžby splňuje požadavky stanovené nařízením uvedeným v odstavci 1, b) z úřední povinnosti ověřuje platný provozně-technický plán těžby pro těžební lokality nerostných surovin, jichž se týká situace, která odůvodňuje opatření dozoru nad trhem […] […]“ 8. Článek 27/C téhož zákona zní následovně: „(1)   Nastane-li situace, která odůvodňuje opatření dozoru nad trhem, uhradí podnik uvedený v odstavcích 2 a 3 dodatečný poplatek za těžbu ve smyslu tohoto článku. (2)   Dodatečný poplatek za těžbu platí podnik, který a) je povinen platit poplatek za těžbu […] a b) který vykonává jako svou hlavní činnost, ba) v oblasti těžby surovin a základních materiálů určených pro stavebnictví a bb) v oblasti výroby výrobků, které slouží jako základní stavební materiály, hospodářskou činnost vymezenou nařízením předsedy úřadu, a který c) ve druhém zdaňovacím období předcházejícím zavedení situace, která odůvodňuje opatření dozoru nad trhem, stanovené nařízením předsedy úřadu, dosáhl nebo překročil obrat 3000000000 maďarských forintů (HUF) – s výjimkou propojených podniků. […]“ 2.   Nařízení č. 404/2021 9. Obě sporná nařízení byla původně přijata s účinností od 9. července 2021 pouze na dobu trvání pandemie covidu-19. Účinnost těchto nařízení však byla prodloužena z důvodu války na Ukrajině, takže ke dni podání projednávané žaloby pro nesplnění povinnosti byla stále v platnosti. 10. Článek 1 nařízení č. 404/2021 stanoví: „1.   […] [D]odatečný poplatek za těžbu platí podnik, který a) je povinen platit poplatek za těžbu podle čl. 20 odst. 2 písm. a) a b) [horního zákona] a b) jehož hlavní činností je ba) dobývání kamene pro výtvarné nebo stavební účely, vápence, sádrovce, křídy a břidlice (NACE 0811), bb) provoz pískoven a štěrkopískoven, těžba jílů a kaolinu (NACE 0812), bc) výroba cementu (NACE 2351) nebo bd) výroba vápna a sádry (NACE 2352), be) výroba pálených zdicích materiálů, tašek, dlaždic a podobných výrobků (NACE 2332), bf) výroba keramických obkládaček a dlaždic (NACE 2331), a jehož c) čistý obrat za rok 2019 – s výjimkou propojených podniků […] – dosáhl nebo překročil částku 3000000000 HUF. 2.   Osoba povinná k platbě […], která těží, zpracovává nebo vyrábí jako základní stavební materiál a) tříděný písek, který prodává za cenu vyšší než 700 HUF/tunu, b) tříděný štěrk, který prodává za cenu vyšší než 900 HUF/tunu c) tříděný písčitý štěrk, který prodává za cenu vyšší než 700 HUF/tunu, d) přírodní písčitý štěrk, který prodává za cenu vyšší než 700 HUF/tunu, e) cement, který prodává za cenu vyšší než 20000 HUF/tunu, f) […] – bez DPH – je povinna zaplatit jako dodatečný poplatek za těžbu 90 % rozdílu mezi svým skutečným obratem a obratem stanoveným na základě prodaného množství a ceny stanovené v tomto odstavci. […] 3.   Není-li prodejce povinen platit dodatečný poplatek za těžbu, musí při prodeji výrobků uvedených v odstavci 2 usilovat o přiměřené ziskové rozpětí, s přihlédnutím k hodnotám uvedeným v odstavcích 2 a 2a. […] 6.   Dodatečné poplatky za těžbu budou použity na financování veřejných stavebních prací pro účely veřejného zdraví. […]“ 3.   Nařízení č. 405/2021 11. Článek 1 odst. 1 až 3a nařízení č. 405/2021 stanoví: „1.   Vzhledem k výjimečné situaci způsobené pandemií koronaviru přijímá báňský úřad rozhodnutí pro těžební lokality zřízené za účelem těžby surovin a základních materiálů určených pro stavebnictví, kterým ukládá provozovateli těžby, a) který získal provozně-technický plán pro zahájení provozní těžby před nabytím účinnosti tohoto nařízení, zahájit provozní těžbu ve lhůtě jednoho roku, a to nejméně ve výši 50 % maximálního objemu těžby povoleného v prvním provozně-technickém plánu těžby před změnou; b) který získá provozně-technický plán pro zahájení provozní těžby po nabytí účinnosti tohoto nařízení, zahájit provozní těžbu ve lhůtě jednoho roku, ve výši 100 % maximálního objemu těžby povoleného v prvním provozně-technickém plánu těžby před změnou. […] 2.   Provozovatel těžby, který provádí provozní těžbu surovin a základních materiálů určených pro stavebnictví, může se souhlasem báňského úřadu objem těžby snížit. Provozovatel těžby může podat žádost o snížení objemu těžby nejpozději dvacátý den měsíce následujícího po posledním dni ročního období těžby stanoveného v čl. 1 odst. 1 2a.   Snížení objemu těžby lze povolit, pokud: a) u provozovatele těžby došlo k zásahu vyšší moci nebo b) existuje naléhavý vnější důvod, neuvedený v písm. a), který nespadá do rozsahu činnosti provozovatele. 3.   Nedojde-li k zahájení těžby podle odstavce 1, s výjimkou případů uvedených v odstavci 3a, odejme báňský úřad provozovateli těžby povolení k těžbě a určí jako nového držitele povolení k těžbě v dotyčné těžební lokalitě [maďarskou národní společnost pro správu majetku], kterou pověří výkonem vlastnického práva jménem maďarského státu. 3a.   Báňský úřad neodejme provozovateli těžby povolení k těžbě, pokud provozovatel prokáže existenci důvodu vylučujícího použití tohoto pravidla v souladu s odstavcem 2a.“ III. Postup před zahájením soudního řízení 12. V návaznosti na stížnost zaslala Komise Maďarsku dne 6. dubna 2022 formální upozornění, v němž zpochybnila slučitelnost sporných ustanovení zejména ( 7 ) s článkem 49 SFEU a čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/1535. 13. Podle Komise obě sporná nařízení stanovila oficiální ceny některých základních stavebních materiálů, které byly nižší než tržní ceny, a dále uložila největším podnikům, které tyto materiály těží nebo vyrábějí – téměř všechny ovládané společnostmi se sídlem v jiných členských státech – povinnost platit dodatečný poplatek za těžbu ve výši 90 % rozdílu mezi oficiální cenou a prodejní cenou, která je vyšší. Současně měly být podniky, na něž se tato nařízení vztahují, povinny zachovávat minimální úroveň těžby stanovenou vládou; v opačném případě by ztratily povolení k těžbě. Horní zákon byl změněn tak, aby umožňoval předsedovi báňského úřadu přijímat podobná opatření. 14. Maďarsko v odpovědi ze dne 13. června 2022 zpochybnilo porušení povinností, která mu byla v tomto formálním upozornění vytýkána. Zejména pokud jde o údajné porušení svobody usazování, maďarské orgány tvrdily, že dodatečný poplatek za těžbu je daní, že sporná ustanovení byla odůvodněna naléhavými důvody obecného zájmu ( 8 ) a že tato ustanovení omezují svobodu usazování přiměřeným způsobem, jelikož obě sporná nařízení představují dočasná a výjimečná opatření. Pokud jde dále o porušení oznamovací povinnosti podle směrnice 2015/1535, tyto orgány prohlásily, že k původně plánovanému oznámení nařízení č. 404/2021 nedošlo ze správních důvodů, a tvrdily, že toto nařízení nepředstavuje „jiný požadavek“, na který se vztahuje oznamovací povinnost. Stejně tak měly za to, že se oznamovací povinnost netýká článků 27/A až 27/C horního zákona, jelikož tato ustanovení nemají konkrétní technický obsah. 15. Dne 26. ledna 2023 zaslala Komise Maďarsku odůvodněné stanovisko, v němž zopakovala argumenty uvedené ve svém formálním upozornění ( 9 ). V souladu s čl. 258 prvním pododstavcem SFEU vyzvala tento členský stát k přijetí opatření nezbytných k tomu, aby vyhověl tomuto odůvodněnému stanovisku ve lhůtě dvou měsíců od jeho obdržení. 16. Maďarsko odpovědělo na odůvodněné stanovisko dopisem ze dne 30. března 2023, v němž uvedlo, že vytýkaná nesplnění povinnosti nejsou opodstatněná. IV. Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení 17. Vzhledem k tomu, že Komise nebyla s touto odpovědí spokojena, podala návrhem ze dne 23. února 2024 projednávanou žalobu pro nesplnění povinnosti. 18. Maďarsko předložilo žalobní odpověď dne 14. května 2024. 19. Komise podala repliku dne 25. června 2024 a Maďarsko dupliku dne 6. srpna 2024. 20. Žalobou se Komise domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Maďarsko tím, že přijalo sporná ustanovení, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 49 SFEU a čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/1535, a aby mu uložil náhradu nákladů řízení. 21. Maďarsko navrhuje, aby Soudní dvůr žalobu zamítl jako neopodstatněnou a uložil Komisi náhradu nákladů řízení. V. Analýza 22. Na podporu své žaloby uplatňuje Komise dva žalobní důvody, vycházející z porušení článku 49 SFEU a čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/1535. A. K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 49 SFEU 23. V rámci prvního žalobního důvodu Komise tvrdí, že obě sporná nařízení a články 27/A až 27/C horního zákona představují jak samostatně, tak ve spojení omezení svobody usazování, jelikož brání podnikům usazeným v jiných členských státech, aby v Maďarsku vykonávaly činnosti, na které se vztahuje nařízení č. 404/2021, nebo tento výkon činí méně atraktivním (1), a že takové omezení nelze odůvodnit naléhavými důvody obecného zájmu, jichž se Maďarsko dovolává (2). 1.   K existenci omezení svobody usazování a)   Argumentace účastníků řízení 24. Zaprvé Komise ve své žalobě popisuje, jak chápe obsah výše uvedených ustanovení. Pokud jde nejprve o nařízení č. 404/2021, Komise uvádí, že jeho čl. 1 odst. 2 určuje oficiální ceny pěti základních stavebních materiálů (a sice tříděného písku, tříděného štěrku, tříděného písčitého štěrku, přírodního písčitého štěrku a cementu) a stanoví, že v případě prodeje nad rámec této ceny musí dotyčný podnik uhradit, jako dodatečný poplatek za těžbu, 90 % rozdílu mezi svým skutečným obratem a obratem stanoveným na základě prodaného množství a oficiální ceny. Dále, pokud jde o nařízení č. 405/2021, Komise uvádí, že podle čl. 1 odst. 1, 2 a 2a tohoto nařízení ukládá báňský úřad provozovatelům těžby povinnost zahájit provozní těžbu ve lhůtě jednoho roku a to buď v rozsahu nejméně 50 % maximálního objemu těžby povoleného v provozně-technickém plánu (u plánů získaných před nabytím účinnosti zmíněného nařízení), nebo v rozsahu 100 % tohoto objemu těžby (u plánů získaných po nabytí účinnosti téhož nařízení). Příslušný minimální objem těžby lze snížit pouze na základě povolení vydaného tímto orgánem, pokud byl provozovatel těžby vystaven vyšší moci nebo existuje jiný naléhavý vnější důvod. Provozovateli, který by tento minimální objem těžby nedodržel, by bylo odňato jeho povolení k těžbě, které by bylo převedeno na Magyar Nemzeti Vagyonkezelő Zrt. (maďarská národní společnost pro správu aktiv) za účelem výkonu vlastnického práva jménem maďarského státu. Konečně, pokud jde o horní zákon, články 27/A až 27/C tohoto zákona opravňují předsedu báňského úřadu, aby v případě situace odůvodňující opatření dozoru nad trhem přijal opatření podobná opatřením stanoveným v těchto dvou sporných nařízeních, a to i po skončení krizové situace a skončení platnosti těchto nařízení. Skutečnost, že předseda tohoto orgánu taková opatření nepřijal, ačkoli podmínky pro jejich uplatnění byly s ohledem na míru inflace v Maďarsku splněny, lze vysvětlit tím, že maďarský zákonodárce prodloužil dobu použitelnosti uvedených nařízení, která byla původně omezena na dobu trvání pandemie covidu-19, aby ji sladil s dobou trvání války na Ukrajině, takže nebylo nutné využít souběžný postup stanovený horním zákonem. 25. Zadruhé se Komise vyjadřuje k uplatňování uvedených ustanovení. Zdůrazňuje zejména, že v průběhu postupu před zahájením soudního řízení byly ceny stanovené v čl. 1 odst. 2 nařízení č. 404/2021 vždy nižší než tržní ceny všech v něm uvedených základních materiálů. Komise rovněž konstatovala, že ze 340 podniků působících v Maďarsku v odvětvích vymezených tímto nařízením musí dodatečný poplatek za těžbu platit pouze čtyři z nich a že všechny tyto podniky jsou až na jednu výjimku vlastněny podnikem pocházejícím z jiného členského státu. To podle ní odpovídá 1,2 % z celkového počtu 340 podniků, avšak podíl těchto čtyř podniků na trhu se surovinami určenými pro stavebnictví představuje přibližně 25 %. Podniky, na které se uvedené nařízení vztahuje, jsou povinny prodávat své výrobky za cenu stanovenou v tomto nařízení, která je výrazně nižší než tržní cena. V opačném případě musí platit poplatek za těžbu odpovídající 90 % rozdílu mezi cenou stanovenou v tomto nařízení a tržní cenou. Podle názoru Komise to v praxi brání uvedeným podnikům dosahovat, na rozdíl od těch podniků, které nejsou povinny platit dodatečný poplatek za těžbu, přiměřeného ziskového rozpětí a nutí je ke ztrátovému hospodaření. Nařízení č. 405/2021 má tento účinek posilovat v tom smyslu, že podniky povinné platit tento poplatek musí udržovat minimální úroveň výroby stanovenou tímto nařízením, aby jim nebylo odebráno povolení k těžbě, a to i když hospodaří se ztrátou. 26. Konečně zatřetí Komise dospěla s ohledem na výše uvedené připomínky k závěru, že obě sporná nařízení, jakož i články 27/A až 27/C horního zákona, představují, jak samostatně, tak ve spojení, omezení svobody usazování, a to celkem ze tří důvodů. 27. Zaprvé, pokud jde o podniky, které mají v úmyslu vstoupit na maďarský trh a jejichž sídlo se nachází v jiném členském státě než v Maďarsku, představují tato pravidla vážnou překážku pro výkon jejich svobody usazování a svobody podnikání. Uvedená pravidla jim totiž ztěžují přístup na tento trh, neboť tyto podniky jsou povinny dosáhnout během jednoho roku úrovně výroby stanovené nařízením č. 405/2021, zatímco nařízení č. 404/2021 jim značně ztěžuje, či dokonce znemožňuje dosažení zisku. 28. Zadruhé, pokud jde o podniky, které již na maďarském trhu působí, zavedení nových podmínek týkajících se výkonu hospodářské činnosti snižuje atraktivitu výkonu jejich svobody usazování, či dokonce tento výkon znemožňuje, neboť jejich zisky jsou značně omezeny a je možné, že musí podnikat se ztrátou, což ztěžuje, či dokonce vylučuje realizaci investic. 29. Zatřetí podle judikatury Soudního dvora výkon svobody usazování v zásadě zahrnuje, že hospodářské subjekty mají svobodu určit povahu a rozsah hospodářské činnosti, která bude vykonávána v hostitelském členském státě, jakož i svobodu snížit následně objem této činnosti ( 10 ). Pravidlo týkající se minimální úrovně výroby podle Komise neumožňuje tento aspekt svobody usazování vykonávat. 30. Navíc dotčená právní úprava vede k nepřímé diskriminaci, neboť se až na jednu výjimku vztahuje na podniky ovládané společnostmi usazenými v jiných členských státech. Na toto zjištění nemá vliv okolnost, že kategorie zvýhodněných hospodářských subjektů může zahrnovat i podniky usazené v jiných členských státech. 31. Maďarsko zpochybňuje všechny argumenty Komise a v podstatě tvrdí, že sporné právní předpisy nepředstavují omezení svobody usazování ani zjevnou či skrytou formu diskriminace. 32. Maďarsko zaprvé v žalobní odpovědi úvodem zpochybňuje přístup Komise, který spočívá v analýze dotčených ustanovení jako celku a v posouzení jejich kombinovaných účinků. Podle jeho názoru je nutné, aby byla tato ustanovení za účelem určení, zda představují omezení svobody usazování, zkoumána odděleně, neboť nemohou být použita společně, ani mít kumulativní účinky. Nařízení č. 405/2021 se totiž týká pouze provozovatelů těžby, kteří ke dni vstupu tohoto nařízení v platnost ještě nezahájili provozní těžbu, a nikoli provozovatelů, kteří již těžbu provádějí a jsou na základě uvedeného nařízení povinni platit dodatečný poplatek za těžbu. Horní zákon a obě sporná nařízení dále podle Maďarska neupravují souběžné postupy, jelikož uvedená nařízení obsahují ustanovení přímo použitelná na provozovatele těžby, zatímco články 27/A až 27/C uvedeného zákona upravují pouze možnost výjimečně a dočasně stanovit pravidla, která nelze věcně posoudit, neboť dosud nebyla přijata. Zdůrazňuje také, že tyto články byly přijaty s cílem nahradit pravidla obsažená v uvedených nařízeních. Pokud vstup uvedených článků v platnost nevedl ke zrušení zmíněných nařízení, bylo tomu tak proto, že naléhavá situace trvá. 33. Zadruhé Maďarsko vyvrací všechny argumenty, na nichž Komise zakládá existenci omezení svobody usazování, přičemž však sporná ustanovení posuzuje odděleně. 34. Na jednu stranu, pokud jde o dodatečný poplatek za těžbu stanovený nařízením č. 404/2021, zpochybňuje tento členský stát všechny důvody uplatněné Komisí. 35. Zaprvé, pokud jde o podniky, které mají v úmyslu vstoupit na maďarský trh, nové subjekty vstupující na trh nepodléhají povinnosti platit tento poplatek, jelikož objektivním kritériem pro uložení poplatku je hlavní činnost a čistý obrat dosažený v roce 2019. 36. Zadruhé, pokud jde o podniky, které již na maďarském trhu působí, Maďarsko tvrdí, že dodatečný poplatek za těžbu je daňovým opatřením, u něhož je otázka daňové povinnosti založena na neutrálních a objektivních kritériích, a sice na čistém obratu dosaženém za rok 2019, oblasti činnosti a referenční ceně. Svoboda usazování tedy nemůže být v tomto ohledu porušena. Dotčená právní úprava spojuje za účelem stanovení přiměřeného daňového zatížení daňovou povinnost s výší obratu, která je uznána judikaturou Soudního dvora jako neutrální rozlišovací kritérium, a relevantní ukazatel daňové schopnosti osob povinných k dani ( 11 ). 37. Zatřetí, pokud jde o existenci nepřímé diskriminace, skutečnost, že podniky, které musí platit dodatečný poplatek za těžbu, jsou převážně podniky z jiných členských států, vyplývá ze specifické struktury charakterizující maďarský trh, na němž jsou nejsilnějšími podniky v daném odvětví zahraniční podniky. V tomto ohledu je projednávaná věc srovnatelná s věcmi, které vedly k vydání rozsudků Vodafone Magyarország a Tesco-Global Áruházak ( 12 ). Maďarsko totiž tvrdí, že se nařízení č. 404/2021 týká hospodářských subjektů, které mají největší vliv na úroveň cen surovin a základních materiálů určených pro stavebnictví nebo subjektů s dominantním podílem na trhu, které mají dostatečnou tržní sílu k tomu, aby udržovaly úroveň cen prodávaných výrobků na uměle vysoké úrovni. 38. Na druhé straně, pokud jde o pravidla ukládající minimální úroveň výroby, která vyplývají z nařízení č. 405/2021, připomíná tento členský stát, že vnitrostátní právní předpisy obsahovaly již dříve ustanovení, jejichž cílem bylo zajistit uspokojení potřeb státu, pokud jde o suroviny, a že požadavky týkající se minimálního objemu nerostných surovin, které mají být vytěženy, a s nimi souvisejícího časového rozvrhu těžby představují objektivní pravidla, která se použijí bez rozdílu na všechny podniky, které dosud provozní těžbu v těžební lokalitě nezahájily, nebo které mají k dispozici nejméně 5000000 m3 vytěžitelných nerostných surovin. I když je pravda, že se tato pravidla jeví ve vztahu k pravidlům platným dříve jako přísnější, nic to nemění na tom, že se použijí stejným způsobem na všechny podniky. Pokud jde o svobodu hospodářských subjektů určit objem činnosti, která bude vykonávána v hostitelském členském státě, nebo ho dokonce snížit, rozsudek AGET Iraklis, na který odkazuje Komise, je zasazen do jiného kontextu, než je kontext projednávané věci, takže z něj nelze vyvodit obecný závěr, podle něhož by členské státy nemohly v mezích svých pravomocí přijímat opatření způsobilá ovlivnit objem hospodářské činnosti podniků. V opačném případě by mohlo být zpochybněno jakékoli daňové opatření členského státu. 39. Pokud jde o analýzu účinků dotčených ustanovení, Komise ve své replice v podstatě uvádí, že nesouhlasí se stanoviskem Maďarska, podle kterého se účinky obou sporných nařízení nekumulují. Podle ní totiž z článku 1 odst. 2 a 2a nařízení č. 405/2021 vyplývá, že se na podniky, které již vykonávají těžební činnost, vztahuje povinnost minimální těžby a uvedené množství mohou snížit pouze při dodržení podmínek stanovených v tomto nařízení. Dále, pokud jde o existenci nepřímé diskriminace, Komise tvrdí, že se rozsudky Vodafone Magyarország a Tesco-Global Áruházak, na které odkazuje Maďarsko, týkaly progresivních daní z obratu, zatímco dodatečný poplatek za těžbu dotčený v projednávané věci není ani daní z obratu, ani progresivní daní. Stručně řečeno, přestože vymezení působnosti tohoto opatření není založeno na formálním rozlišování podle státní příslušnosti nebo místa usazení, vykazuje zjevně diskriminační nebo ochranné rysy, a je tedy neslučitelné se základními svobodami. 40. Pokud jde o kumulativní účinek obou sporných nařízení, Maďarsko ve své duplice uvádí, že výklad tohoto čl. 1 odst. 2 a 2a provedený Komisí není správný, neboť uvedený článek se vztahuje na provozovatele těžby, kteří zahajují provozní těžbu. Uznává, že vzhledem ke znění těchto nařízení není v zásadě vyloučeno, aby do oblasti působnosti těchto nařízení spadal subjekt, který již působí na trhu a zahájí těžbu v nové těžební lokalitě. Tento členský stát však tvrdí, že to za podmínek maďarského trhu není realistické, jelikož provozovatelé, kteří platí dodatečný poplatek za těžbu, nemají v současné době k dispozici žádnou těžební lokalitu, na niž by se vztahovalo nařízení č. 405/2021. I kdyby provozovatel těžby, který platí uvedený poplatek, požádal o zřízení nové těžební lokality, požadavek minimálního objemu těžby by se vůči němu uplatnil pouze ve vztahu k této nové lokalitě. 41. Maďarsko dále namítá, že dodatečný poplatek za těžbu představuje proměnlivou daň uplatňovanou podle jednotlivých pásem, jelikož na základě hodnoty obratu jsou některé podniky považovány za osoby povinné k dani a jiné nikoli. Za předpokladu, že by tento poplatek neměl progresivní povahu, by bylo možné použít některé závěry vyvozené z rozsudků Vodafone Magyarország a Tesco-Global Áruházak na projednávanou věc, zejména skutečnost, že relevantním ukazatelem daňové schopnosti osoby povinné k dani je obrat. Vzhledem k tomu, že žádné soudní rozhodnutí nevylučuje použitelnost tohoto ukazatele v případě proměnlivé daně uplatňované podle jednotlivých pásem, může tento ukazatel představovat základ takové daně. Konečně daň podobná dodatečnému poplatku za těžbu byla stanovena ve směrnici (EU) 2022/2523 ( 13 ), která se vztahuje na hospodářské subjekty, jejichž obrat vypočtený na základě čtyř účetních období předcházejících příslušnému účetnímu období přesahuje určitou roční výši. b)   Posouzení 42. V rámci prvního žalobního důvodu Komise v podstatě tvrdí, že Maďarsko tím, že přijalo právní normy, jejichž následkem dochází k omezení možnosti podniků usazených v jiném členském státě zahájit v Maďarsku činnost nebo pokračovat v činnosti, na kterou se vztahují uvedená pravidla, a sice těžební činnost, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 49 SFEU. 43. Konkrétně obě sporná nařízení, která ukládají povinnost platit dodatečný poplatek za těžbu a povinnost minimální těžby, porušují podle Komise, a to jak samostatně, tak ve spojení, článek 49 SFEU, jelikož podniky, které jsou povinny platit tento poplatek, – téměř všechny jsou ovládány společnostmi usazenými v jiných členských státech – jsou nuceny buď prodávat své výrobky pod tržní cenou, nebo platit uvedený poplatek, což na rozdíl od podniků, které tentýž poplatek platit nemusí, značně snižuje jejich zisk, či dokonce je nutí ke ztrátovému hospodaření, přičemž tento účinek je ještě posílen povinností minimální těžby. Ustanovení horního zákona dále v podstatě umožňují předsedovi báňského úřadu přijmout opatření podobná těm, která jsou stanovena v těchto dvou nařízeních, a omezit tak svobodu usazování. 44. V tomto ohledu připomínám, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že za „omezení svobody usazování“ ve smyslu článku 49 SFEU musí být považována veškerá opatření, která výkon této svobody zakazují, tvoří překážku tomuto výkonu nebo jej činí méně atraktivním ( 14 ). Svoboda usazování navíc zahrnuje povinnost rovného zacházení, která zakazuje nejen zjevnou diskriminaci na základě sídla společností, ale také všechny formy skryté diskriminace, které použitím jiných rozlišovacích kritérií vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku ( 15 ).. 45. Právě ve světle těchto zásad je třeba zkoumat, zda obě sporná nařízení a články 27/A až 27/C horního zákona představují omezení svobody usazování. 1) Ke dvěma sporným nařízením 46. Úvodem je třeba ověřit, zda musí být tato dvě sporná nařízení posuzována s ohledem na jejich kombinované účinky, jak tvrdí Komise, nebo samostatně, jak uvádí Maďarsko. Připomínám, že i když Komise tvrdí, že povinnosti týkající se placení dodatečného poplatku za těžbu a minimálního objemu těžby omezují svobodu usazování „jak samostatně, tak ve spojení“, výtky, které v tomto ohledu vznáší, jsou v zásadě formulovány s ohledem na jejich kumulativní účinky ( 16 ). 47. Ačkoli se účastníci řízení shodují na tom, že se věcná působnost těchto dvou nařízení částečně překrývá (tj. pokud jde o těžbu nerostných surovin), jejich stanoviska se liší, pokud jde o to, zda osobní působnost těchto nařízení umožňuje jejich kumulativní použití na tytéž podniky, či nikoli. Je tedy třeba zkoumat, zda lze uvedená nařízení použít společně tak, že by podniku povinnému platit dodatečný poplatek za těžbu podle nařízení č. 404/2021 mohla být uložena také povinnost minimální těžby podle nařízení č. 405/2021. 48. V tomto ohledu nejprve uvedu, že z čl. 1 odst. 1 písm. a) a b) nařízení č. 405/2021 vyplývá, že toto nařízení ukládá povinnost minimální těžby pouze těm provozovatelům těžby, kteří sice měli provozně-technický plán pro zahájení provozní těžby, avšak ke dni vstupu tohoto nařízení v platnost provozní těžbu ještě „nezahájili“. Tito noví provozovatelé přitom z podstaty věci nepodléhají povinnosti platit dodatečný poplatek za těžbu ve smyslu nařízení č. 404/2021, která se podle svého čl. 1 odst. 1 vztahuje na podniky pouze na základě právě již vykonávané hlavní činnosti a obratu, kterého tyto podniky dosáhly za rok 2019. 49. Dále mám za to, že toto konstatování nemůže být vyvráceno argumentem Komise, podle něhož se čl. 1 odst. 2 a 2a nařízení č. 405/2021, který stanoví podmínky pro snížení objemu těžby, vztahuje na „provozovatele, který provádí provozní těžbu“, a tudíž nejen na podniky, které zahajují těžební činnost. Jak totiž tvrdí Maďarsko, takový výklad by byl v rozporu s jinými ustanoveními, a to jednak s čl. 1 odst. 2 druhou větou tohoto nařízení, který stanoví, že „[p]rovozovatel těžby může podat žádost o snížení objemu těžby“ ve lhůtě stanovené v čl. 1 odst. 1 tohoto nařízení, který se týká „zahájení“ nové provozní těžby, a jednak s čl. 1 odst. 2 uvedeného nařízení, který se rovněž týká pouze provozovatelů těžby, kteří takovou těžbu zahajují. 50. V takovém kontextu mám za to, že Komise, na níž spočívá povinnost prokázat tvrzené nesplnění povinnosti, a tedy předložit Soudnímu dvoru skutečnosti nezbytné k tomu, aby Soudní dvůr ověřil existenci tohoto nesplnění povinnosti ( 17 ), nesplnila svou důkazní povinnost, pokud jde o možnost kumulativního použití těchto dvou sporných nařízení ( 18 ). Pro účely projednávané žaloby pro nesplnění povinnosti je tedy třeba zkoumat tato nařízení odděleně. i) K povinnosti platit dodatečný poplatek za těžbu podle nařízení č. 404/2021 51. Zaprvé, pokud jde o povinnost platit dodatečný poplatek za těžbu podle nařízení č. 404/2021, Komise tvrdí, aniž jí Maďarsko odporuje, že ceny stanovené v čl. 1 odst. 2 tohoto nařízení byly vždy nižší než tržní ceny všech základních materiálů v něm uvedených a dále, že ze 340 podniků působících v Maďarsku v daném odvětví splňují pouze čtyři podniky podmínky, které jim ukládají povinnost platit dodatečný poplatek za těžbu, přičemž tři z těchto čtyř podniků jsou ve vlastnictví společností pocházejících z jiných členských států. Podíl těchto čtyř podniků na trhu s těmito materiály navíc činí přibližně 25 %. 52. Na základě těchto zjištění Komise tvrdí, že zisky podniků, které jsou povinny uvedený poplatek platit, jsou s ohledem na účinky těchto ustanovení značně omezené a že je možné, že jsou nuceny hospodařit se ztrátou, což ztěžuje, či dokonce znemožňuje realizaci investic jak podnikům, které mají v úmyslu vstoupit na maďarský trh, tak podnikům, které na něm již působí. Nařízení č. 404/2021 dále vede k nepřímé diskriminaci, neboť se až na jednu výjimku vztahuje na podniky ovládané společnostmi usazenými v jiných členských státech. 53. Maďarsko namítá, že k porušování svobody usazování nemůže docházet, neboť dodatečný poplatek za těžbu představuje daňové opatření založené na neutrálních kritériích, jako je zejména obrat, a že skutečnost, že dotyčné podniky jsou ovládané společnostmi z jiných členských států, vyplývá ze zvláštní struktury maďarského trhu, na němž k nejsilnějším podnikům patří zahraniční podniky, podobně jako Soudní dvůr rozhodl v rozsudcích Vodafone Magyarország a Tesco-Global Áruházak. 54. V tomto ohledu připomínám, že daň, o kterou se jednalo ve věcech, které vedly k vydání uvedených rozsudků, byla progresivní daní odvíjející se od obratu ( 19 ). Nicméně, jak ve svých písemnostech uvádí Komise, dodatečný poplatek za těžbu nemá progresivní charakter, a především není stanoven na základě obratu, jelikož tento obrat neslouží k určení základu tohoto poplatku, nýbrž pouze k určení podniků, které jsou povinny ho platit. Kromě toho uvedený poplatek, zavedený v roce 2021 na v zásadě omezenou dobu, a sice na dobu trvání pandemie covidu-19, vychází z „neměnného“ obratu, v projednávané věci z obratu dosaženého v roce 2019, ačkoli podniky povinné platit zmíněný poplatek byly nuceny poplatek platit i nadále, přinejmenším do dne podání projednávané žaloby pro nesplnění povinnosti, tedy do 23. února 2024. 55. Tentýž dodatečný poplatek za těžbu se tedy vztahuje a bude vždy vztahovat, budou-li jeho účinky prodlouženy, na tytéž čtyři podniky, z nichž tři jsou ovládány společnostmi pocházejícími z jiných členských států, a to i v případě, že by jejich obraty již nedosahovaly prahové hodnoty ve výši tří miliard HUF (přibližně 9,2 milionu eur). Naopak podniky, jejichž obrat by dosáhl této prahové hodnoty po roce 2019, by nebyly povinny tento poplatek platit. Komise přitom tvrdí, aniž to Maďarsko zpochybňuje, že podniky, které poplatek neplatí, jsou převážně ve vlastnictví maďarských fyzických nebo právnických osob. 56. V tomto smyslu mám za to, že dodatečný poplatek za těžbu by měl být považován, s ohledem na charakteristiky uvedené v předchozích dvou bodech tohoto stanoviska za nepřímou diskriminaci zakázanou článkem 49 SFEU. Soudní dvůr totiž rozhodl, že mandatorní daň ukládaná na základě zdánlivě objektivního kritéria, která však ve většině případů vzhledem k jejím znakům znevýhodňuje obchodní společnosti se sídlem v jiném členském státě nacházející se ve srovnatelné situaci jako společnosti se sídlem v členském státě zdanění, je takovou nepřímou diskriminací ( 20 ). 57. Kromě toho se domnívám, že jelikož tento poplatek zatěžuje z 90 %, tedy téměř zcela, rozdíl mezi prodejní cenou některých základních materiálů a referenční cenou, která je nesporně nižší než tržní cena, činí výkon svobody usazování méně atraktivním, či dokonce nemožným, jelikož může zabránit návratnosti investic uskutečněných podniky, které jsou povinny jej platit ( 21 ). 58. Ustanovení nařízení č. 404/2021 tudíž podle mého názoru představují jak nepřímou diskriminaci, tak omezení svobody usazování ve smyslu článku 49 SFEU. ii) K povinnosti minimální těžby podle nařízení č. 405/2021 59. Zadruhé, pokud jde o povinnost minimální těžby stanovenou nařízením č. 405/2021, je třeba zkoumat, zda může být taková povinnost, posuzovaná samostatně, tj. bez zohlednění kumulativních účinků s dodatečným poplatkem za těžbu, považována za omezení svobody usazování. 60. Mám za to, že v projednávané věci tomu tak není. 61. Předně, pokud totiž jde o podniky, které již působí na maďarském trhu, Komise opakovaně popisuje účinky tohoto nařízení a zdůrazňuje, že z něj vyplývá, že společnosti, na které se vztahuje, jsou povinny udržovat minimální objem těžby, zatímco jsou nuceny hospodařit se ztrátou, což předpokládá, že jsou povinny platit dodatečný poplatek za těžbu. Nicméně vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že se tyto dvě povinnosti uplatňují ve vztahu k témuž podniku současně, nezdá se být tato posledně uvedená okolnost prokázána. 62. Dále, pokud jde o podniky, které plánují zahájit v Maďarsku těžební činnost, tedy jediné podniky, u nichž je podle mého názoru jasně prokázáno, že se na ně vztahuje nařízení č. 405/2021, omezuje se tento orgán na obecné tvrzení, že dotčená pravidla ztěžují přístup na maďarský trh. Ačkoli je pravda, že tyto podniky jsou povinny dosáhnout v průběhu jednoho roku úrovně výroby stanovené v tomto nařízení, vztahuje se však stejný požadavek na všechny nové subjekty vstupující na trh (vnitrostátní i zahraniční), což de facto vylučuje jakýkoliv zásah do svobody usazování. V každém případě podotýkám, že Komise nepředložila žádný důkaz, který by umožnil prokázat, že společnosti, na něž se vztahuje povinnost minimální těžby, pocházejí převážně z jiných členských států. 63. Konečně Komise odkazuje na rozsudek AGET Iraklis, který se v rozsahu, v němž se týká svobody snížit objem činnosti vykonávané společností v hostitelském členském státě, vztahuje podle mého názoru především na podniky, které již na trhu takového členského státu působí. Tento rozsudek je kromě toho zasazen do specifického kontextu, neboť se týkal vnitrostátní právní úpravy přiznávající správnímu orgánu pravomoc nepovolit hromadné propouštění v rámci řeckého podniku ovládaného francouzskou nadnárodní skupinou, a to po posouzení podmínek na trhu práce, situace podniku a zájmu národního hospodářství. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že nařízení č. 405/2021 zapadá do zcela odlišného právního kontextu, neboť pouze mění zákon, který již obsahoval ustanovení, jejichž cílem bylo zajistit uspokojení potřeb Maďarska v oblasti surovin. Jinak by mohlo být potenciálně zpochybněno jakékoli daňové opatření spadající do výlučné pravomoci členského státu, jako je správa nerostných zdrojů, které vzhledem k tomu, že nejsou v přírodních ložiscích neomezené, jsou ve výlučném vlastnictví státu, jelikož by mohlo snížit atraktivitu výkonu svobody usazování. 64. S ohledem na výše uvedené jsem toho názoru, že Komise neprokázala, v čem má povinnost minimální těžby představovat omezení svobody usazování ve smyslu článku 49 SFEU. 2) K článkům 27/A až 27/C horního zákona 65. Konečně zatřetí, pokud jde o články 27/A až 27/C horního zákona, podotýkám, že Komise se omezuje na tvrzení, že obsahují „podobná opatření“, jako jsou opatření stanovená v obou sporných nařízeních. 66. V tomto ohledu je nutno konstatovat, že tyto články stanoví pouze obecný rámec, který musí být upřesněn prostřednictvím různých nařízení, která budou případně přijata předsedou báňského úřadu. Z písemných vyjádření účastníků řízení přitom vyplývá, že uvedené články nebyly ještě nikdy provedeny. 67. Je pravda, že režim stanovený týmiž články je v zásadě obdobný režimu stanovenému dvěma spornými nařízeními. Nicméně vzhledem k tomu, že v článku 27/C horního zákona nejsou stanoveny referenční ceny, není na rozdíl od nařízení č. 404/2021 nesporné, že jsou tyto ceny nižší než tržní ceny. Stejně tak uvedený článek 27/C na rozdíl od posledně zmíněného nařízení nefixuje v rámci daného zdaňovacího období obrat relevantní pro určení podniků povinných platit dodatečný poplatek za těžbu, ale odkazuje na „druhé zdaňovací období předcházející situaci, která odůvodňuje opatření dozoru nad trhem“, takže se tyto podniky mohou v průběhu času měnit. 68. Domnívám se tedy, že účinky omezení svobody usazování zjištěné v souvislosti s nařízením č. 404/2021 by se případně mohly nepřímo promítnout do článků 27/A až 27/C horního zákona, pokud by v budoucnu měly být provedeny takovým způsobem, že by převzaly sporné aspekty uvedeného nařízení. Naproti tomu v současné době nelze v souvislosti s těmito články konstatovat nesplnění povinnosti. 69. Je pravda, jak připomíná Komise, že Soudní dvůr rozhodl, že i když v praxi orgány členského státu nepoužívají vnitrostátní ustanovení v rozporu s unijním právem, právní jistota nicméně vyžaduje, aby bylo takové ustanovení změněno ( 22 ). Tato judikatura však vyžaduje, aby bylo nesporné, že je toto ustanovení v rozporu s unijním právem, čemuž tak v případě těchto článků 27/A až 27/C není. 70. S ohledem na výše uvedené navrhuji dospět k závěru, že omezení svobody usazování bylo Komisí prokázáno pouze ve vztahu k povinnosti platit dodatečný poplatek za těžbu podle nařízení č. 404/2021. Je přitom je třeba přezkoumat, zda však může být toto omezení odůvodněné. 2.   K případnému odůvodnění omezení svobody usazování a)   Argumentace účastníků řízení 71. Komise v žalobě uvádí, že se Maďarsko v odpovědi na odůvodněné stanovisko dovolávalo několika naléhavých důvodů obecného zájmu. Pokud jde o nařízení č. 404/2021, které je předmětem této analýzy, uvedlo Maďarsko následující důvody: oživení hospodářství, ochrana národního hospodářství a jeho hlavních odvětví (dále jen společně „oživení hospodářství“); bezpečnost zásobování, zachování a zajištění programu bytové výstavby; nutnost bojovat proti narušení fungování trhu a zachování poctivosti obchodních transakcí; potlačování nekalých cenových praktik a ochrana příjemců služeb ( 23 ). 72. Zaprvé, pokud jde o oživení hospodářství, Komise tvrdí, že v souladu s judikaturou Soudního dvora nemohou takové hospodářské cíle představovat naléhavé důvody obecného zájmu, které by mohly odůvodnit omezení svobody usazování, a to ani ve výjimečné situaci, jako je podpora oživení hospodářství po pandemii covidu-19. 73. Zadruhé, pokud jde o tři cíle spočívající v zachování a zajištění programu bytové výstavby, nutnosti bojovat proti narušení fungování trhu, jakož i potlačování nekalých cenových praktik, zastává Komise názor, že tyto cíle zahrnují vágní pojmy, které je obtížné oddělit od výše uvedených hospodářských cílů. Ve vztahu k těmto cílům se totiž Maďarsko omezilo na obecný odkaz na nepříznivý vývoj trhu v důsledku pandemie covidu-19 a existenci nedostatku základních stavebních materiálů na maďarském trhu ( 24 ). 74. Konečně zatřetí Komise uznává, že teoreticky jsou jak bezpečnost zásobování na jedné straně, tak ochrana spotřebitelů a příjemců služeb na straně druhé naléhavými důvody obecného zájmu uznanými unijním právem. Právě s ohledem na tyto dva cíle tedy navrhuje ověřit, zda je dodatečný poplatek za těžbu stanovený nařízením č. 404/2021 způsobilý k dosažení těchto cílů a zda jej lze považovat za přiměřený. 75. Zaprvé, pokud jde o bezpečnost zásobování, Komise uvádí, že i když Soudní dvůr rozhodl, že takového cíle se lze dovolávat jen v případě skutečné a dostatečně závažné hrozby, kterou je dotčen základní společenský zájem, dospěl rovněž k závěru, nelze mít za to, že cíl spočívající v zajištění bezpečnosti zásobování v odvětví stavebnictví, zejména na místní úrovni, pokud jde o některé základní suroviny, a sice štěrk, písek a jíl, jež jsou výsledkem těžební činnosti, spadá pod „základní společenský zájem“ ( 25 ). 76. Maďarsko předně podle Komise neprokázalo existenci skutečného a dostatečně závažného ohrožení dodávek výrobků dotčených v projednávané věci. I kdyby byla úroveň těžby v tomto členském státě nedostatečná, nic by nebránilo tomu, aby byly tyto výrobky dováženy za účelem kompenzace případných ztrát ve výrobě v Maďarsku ( 26 ). Maďarská vláda mimoto ani neomezila vývoz těchto výrobků. 77. Dotčená právní úprava má být dále pro zajištění bezpečnosti zásobování zjevně nepřiměřená, jelikož povinnost výrobců prodávat své výrobky za ceny nižší, než jsou tržní ceny (a tedy i se ztrátou), poškozuje dlouhodobou finanční stabilitu dotyčných podniků a podněcuje je k ukončení jejich činnosti na maďarském trhu. I za předpokladu, že stanovení oficiálních cen zlepší bezpečnost zásobování, nic to nemění na tom, že 75 % produkce tomuto požadavku nepodléhá, což má být dalším důkazem toho, že uvedená právní úprava není způsobilá k dosažení stanoveného cíle. 78. Kromě toho Maďarsko ve své odpovědi na odůvodněné stanovisko upřesnilo, že uvedená právní úprava vedla ke stabilizaci cenové úrovně surovin a základních materiálů určených pro stavebnictví, či dokonce k poklesu těchto cen přibližně o 10 % až do podzimu roku 2021. Maďarské orgány však nejen že toto tvrzení nedoložily, ale podle údajů, které má k dispozici Ústřední statistický úřad, vykazují cenové indexy dotčených výrobků až do roku 2023 poměrně konstantní růst. Vliv nařízení č. 404/2021 na cenovou úroveň základních stavebních materiálů nelze mimoto podle Komise prokázat, neboť uvedené nařízení pokrývá pouze 25 % trhu s danými výrobky. Maďarsko dále tvrdilo, že těžba těchto surovin a materiálů v první polovině roku 2020 výrazně poklesla a že ve druhé polovině roku 2021 se obnovil nárůst produkce, což je důsledkem téže právní úpravy. Podle Komise však s ohledem na údaje poskytnuté Ústředním statistickým úřadem nebylo prokázáno, že přijetí dotčených maďarských právních předpisů vedlo ke zvýšení výroby ve stavebnictví nebo těžby těchto materiálů. 79. Konečně, pokud jde o přiměřenost, Maďarsko nevysvětlilo důvod, proč nemohla být bezpečnost zásobování zajištěna opatřeními méně omezujícími svobodu usazování, například sledováním situace na trhu nebo tvorbou rezerv na úrovni státu nebo jednotlivých podniků. 80. Zadruhé, pokud jde o ochranu příjemců služeb, Komise v žalobě uvádí, že Maďarsko tvrdilo, že relevantním faktorem pro posouzení vhodnosti a přiměřenosti dotčených opatření byla tržní síla podniků dotčených dodatečným poplatkem za těžbu a že podmínky použitelnosti tohoto poplatku, jako je hodnota čistého obratu, cílí na podniky s dostatečnou tržní silou, která jim umožňuje omezovat výrobu a udržovat uměle vysoké prodejní ceny. 81. V tomto ohledu Komise nejprve poznamenává, že pokud bylo skutečným cílem dodatečného poplatku za těžbu bojovat proti mimořádným ziskům, je obtížné pochopit, proč je tento poplatek omezen na velmi malý počet podniků působících v daném odvětví. 82. Maďarsko dále podle Komise nijak neprokázalo, že „velké podniky“ mají takovou tržní sílu, že mohly narušit podmínky na trhu. Důsledky narušení trhu, které tento členský stát popisuje, jako jsou nekalé cenové praktiky, mají být srovnatelné se zneužitím dominantního postavení ve smyslu článku 102 SFEU a musí být případně řešeny za použití práva hospodářské soutěže. Obrat podniku není dostatečným důkazem existence dominantního postavení ani vysokých zisků. V tomto ohledu mají u maďarského orgánu pro hospodářskou soutěž probíhat řízení proti podnikům v daném odvětví. Vzhledem k tomu, že tento orgán může přijmout opatření vůči podnikům, které uplatňují nepřiměřeně vysoké ceny na úkor spotřebitelů, je podle Komise zjevně sporné, zda je právní úprava dotčená v projednávané věci nezbytná, vhodná a přiměřená. 83. Komise konečně zdůrazňuje, že se nařízení č. 404/2021 netýká pouze několika podniků, které jsou povinny platit uvedený poplatek, neboť čl. 1 odst. 3 tohoto nařízení ukládá všem hospodářským subjektům povinnost dosahovat „přiměřeného ziskového rozpětí“. Podle čl. 1 odst. 4 tohoto nařízení platí, že uplatňuje-li prodávající, který není povinen platit uvedený poplatek, cenovou politiku zaměřenou na dosahování nepřiměřeného zisku, může vnitrostátní daňová a celní správa zahájit správní daňové řízení. Toto posledně uvedené ustanovení tak za účelem dosažení cíle spočívajícího v zamezení nepřiměřeným ziskům stanoví méně omezující opatření, než je uložení stejného poplatku. Maďarské orgány nevysvětlily, proč nestačilo uplatnit toto opatření na všechny účastníky trhu. Zdanění zisku se zdá být méně omezujícím opatřením než povinnost dodržovat podstatně nižší úroveň cen, než úroveň tržních cen a výrobních nákladů. 84. Ačkoli Maďarsko zpochybňuje, že z nařízení č. 404/2021 vyplývá omezení svobody usazování, dodává, že za předpokladu, že takové omezení existuje, je odůvodněno legitimními cíli obecného zájmu. Konkrétně ve své žalobní odpovědi zpochybňuje posouzení Komise, podle něhož uváděné důvody slouží čistě hospodářskému cíli, a nepředstavují tedy naléhavý důvod obecného zájmu. Naopak, jejich cílem je právě sloužit zájmům obyvatel, spotřebitelů a uživatelů služeb tím, že zaručují jednak dostupnost dostatečného množství surovin pro stavební průmysl a jednak přiměřené ceny prostřednictvím poctivých, a nikoli zneužívajících cenových praktik. 85. Negativní hospodářské dopady v letech 2020 až 2021 způsobené pandemií covidu-19 byly zhoršeny obchodní politikou některých účastníků trhu. Cena těžebních produktů se v posledních pěti letech zvýšila v průměru o 20 %. Ve stejném období měly největší subjekty v odvětví těžby písčitého štěrku výrazně zvýšit nejen svůj obrat, ale také zisk po zdanění. Měly tak dosáhnout dodatečných zisků tím, že využili extrémního nárůstu poptávky ze strany ostatních účastníků stavebního řetězce. 86. Maďarsko v této souvislosti tvrdí, že pokud jde o nařízení č. 404/2021, z volby kritéria obratu vyplývá, že osobami povinnými platit dodatečný poplatek za těžbu jsou podniky, které mají dostatečnou tržní sílu k tomu, aby udržovaly cenu prodávaných výrobků na uměle vysoké úrovni. Uvedená právní úprava má sledovat mimo jiné dva cíle, které se týkají zejména bezpečnosti zásobování a ochrany příjemců služeb. 87. Zaprvé, pokud jde o bezpečnost zásobování, Maďarsko tvrdí, že bezpečnost zásobování ve stavebnictví může představovat základní společenský zájem ( 27 ). Není přitom nutné předkládat důkazy o existenci nedostatku dotyčných výrobků na maďarském trhu, jak požaduje Komise, jelikož pravděpodobnost ohrožení bezpečnosti zásobování lze rovněž považovat za legitimní cíl, neboť existují náznaky, že bezpečnost zásobování ve stavebním průmyslu může být ohrožena. Členské státy by měly mít možnost zavést vhodná a přiměřená preventivní opatření. 88. Pokud jde o argumenty Komise týkající se zjevně nepřiměřené povahy nařízení č. 404/2021 k zajištění bezpečnosti zásobování, Maďarsko uvádí, že podle čl. 1 odst. 3 tohoto nařízení jsou i podniky, na které se nevztahuje dodatečný poplatek za těžbu (odpovědné za 75 % výroby), povinny zohlednit cenovou úroveň stanovenou ve zmíněném nařízení a usilovat o „přiměřené ziskové rozpětí“. 89. Zadruhé, co se týče ochrany příjemců služeb, Maďarsko zdůrazňuje, že pokud jde o tržní ceny, je regulačním nástrojem pro velké podniky povinnost platit dodatečný poplatek za těžbu a pro malé podniky povinnost udržovat přiměřené ziskové rozpětí. Na všechny hospodářské subjekty se tedy vztahuje povinnost spravedlivých cenových praktik, avšak právní úprava se liší v závislosti na tržní síle těchto podniků. Uvedený poplatek je odůvodněn daňovou autonomií členských států, kterou uznává i Soudní dvůr ( 28 ). Přiměřenost by navíc byla ohrožena právě v případě, že by se povinnost platit dodatečný poplatek za těžbu vztahovala na všechny hospodářské subjekty, a nikoli pouze na ty, jejichž hospodářská síla jim umožňuje nést tuto povinnost. Maďarsko konečně namítá, že řízení v oblasti hospodářské soutěže umožňují zabývat se porušeními práva hospodářské soutěže, ke kterým již došlo, ale mají pouze omezený užitek, pokud jde o jejich předcházení. I za předpokladu, že by právo hospodářské soutěže mohlo přinést řešení týkající se nekalých cenových praktik, nemohlo by však zaručit dostupnost dostatečného množství základních stavebních materiálů. b)   Posouzení 90. Úvodem připomínám, že jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, omezení základní svobody zaručené Smlouvou o FEU lze připustit pouze za podmínky, že dotčené vnitrostátní opatření odpovídá naléhavému důvodu obecného zájmu, je způsobilé zaručit uskutečnění cíle, jejž sleduje, a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné ( 29 ). Vnitrostátní právní úpravy, které nejsou použitelné bez rozdílu na poskytování služeb bez ohledu na jejich původ, a které jsou tedy diskriminační, totiž mohou být odůvodněny pouze na základě odchylek nebo důvodů obecného zájmu stanovených Smlouvou ( 30 ). V tomto kontextu jsou vnitrostátní právní předpisy způsobilé k tomu, aby zaručily uskutečnění dovolávaného cíle pouze tehdy, pokud skutečně odpovídají snaze dosáhnout jej koherentním a systematickým způsobem ( 31 ). Je na dotyčném členském státě, aby prokázal, že tato podmínka byla splněna ( 32 ). Odůvodnění, která mohou být uplatňována členským státem, musí být doprovázena analýzou vhodnosti a přiměřenosti opatření přijatého tímto členským státem, jakož i přesnými skutečnostmi dokládajícími jeho argumentaci ( 33 ). 91. Pokud jde o existenci naléhavého důvodu obecného zájmu, který může odůvodnit omezení svobody usazování obsažené v nařízení č. 404/2021, v projednávané věci zaprvé konstatuji, že z písemností Maďarska vyplývá, že cílem těchto právních předpisů byla především ochrana nebo oživení hospodářství, přičemž tento cíl se mimoto odráží v samotném názvu tohoto nařízení, a sice „o dodatečném poplatku za těžbu placeném za účelem oživení hospodářství“. Přesněji řečeno, toto nařízení bylo přijato z důvodů souvisejících s bezpečností zásobování a ochranou spotřebitelů prostřednictvím zajištění dostupnosti základních stavebních materiálů v dostatečném množství a za ceny, které nejsou zneužívající. Tyto důvody se v konečném důsledku zakládají na údajné kombinaci účinků nepříznivého vývoje na trhu v důsledku pandemie covidu-19 a nedostatku těchto materiálů, který byl přinejmenším zčásti způsoben nebo využit největšími společnostmi v tomto odvětví, které tak dosáhly mimořádných zisků. 92. Článek 52 odst. 1 SFEU v tomto ohledu stanoví, že omezení svobody usazování může být opodstatněno důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví. Z ustálené judikatury však vyplývá, že čistě hospodářské důvody týkající se podpory národního hospodářství nebo jeho řádného fungování nemohou představovat odůvodnění překážky jedné ze základních svobod zaručených Smlouvami ( 34 ). Z toho plyne, že v projednávané věci mají různé relativně abstraktní cíle, kterých se Maďarsko dovolává, jak je uvedeno v bodě 71 tohoto stanoviska, čistě hospodářskou povahu a nemohou představovat důvody, které by mohly opodstatňovat dotčené omezení svobody usazování. 93. Zadruhé upřesňuji, že Soudní dvůr připustil, že hospodářské důvody sledující cíl obecného zájmu nebo garantování služby obecného zájmu mohou představovat naléhavý důvod obecného zájmu umožňující odůvodnit překážku některé ze základních svobod. Členské státy v zásadě sice mají možnost určit v souladu s vnitrostátními potřebami požadavky veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti, avšak nic to nemění na tom, že tyto důvody musí být chápány restriktivně jako odchylka od základní svobody, takže jejich rozsah nemůže být stanoven jednostranně každým z členských států bez kontroly ze strany unijních orgánů. Veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti se tak lze dovolávat jen v případě skutečné a dostatečně závažné hrozby, kterou je dotčen základní společenský zájem. Tyto důvody navíc nemohou být odkloněny od jejich pravé funkce, aby ve skutečnosti sloužily čistě ekonomickým účelům ( 35 ). 94. Právě ve světle těchto kritérií je třeba zkoumat cíle sledované nařízením č. 404/2021, a sice bezpečnost zásobování na jedné straně a ochranu příjemců služeb na straně druhé. 95. Pokud jde konkrétně o bezpečnost zásobování, Soudní dvůr rozhodl, že takového cíle se lze dovolávat jen v případě skutečné a dostatečně závažné hrozby, kterou je dotčen základní společenský zájem ( 36 ). V případě podniků, které vykonávají činnosti a poskytují veřejné služby v odvětvích ropného průmyslu, telekomunikací a energií, Soudní dvůr rozhodl, že cíl zaručit bezpečnost zásobování takovými výrobky nebo dodávku takových služeb v případě krize na území dotyčného členského státu může být důvodem veřejné bezpečnosti, a může tedy případně odůvodnit porušení základní svobody. Podle Soudního dvora nelze však mít za to, že opatření, které „spočívá v zajištění bezpečnosti zásobování v odvětví stavebnictví, zejména na místní úrovni, pokud jde o některé základní suroviny, a sice štěrk, písek a jíl, jež jsou výsledkem těžební činnosti, spadá stejně jako cíl související s bezpečností zásobování v odvětvích ropného průmyslu, telekomunikací a energií pod ‚základní společenský zájem‘ ( 37 )“. Je přitom nutno konstatovat, že poznatky vycházející z rozsudku ve věci Xella Magyarország, který se týkal právě maďarského odvětví stavebnictví, lze snadno použít v projednávané věci. 96. Kromě toho vzhledem k tomu, že existence takového nedostatku základních stavebních materiálů je základem odůvodnění všech opatření napadených Komisí, nemůže Maďarsko odmítnout předložit důkaz o existenci takového nedostatku, jak v podstatě činí. Omezení svobody usazování lze totiž připustit pouze za podmínky, že je odůvodněno některým z naléhavých důvodů obecného zájmu při současném dodržení zásady proporcionality, což znamená, že musí být způsobilé zajistit soudržným a systematickým způsobem uskutečnění sledovaného cíle a nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné k jeho dosažení. Dotyčnému členskému státu přísluší prokázat, že jsou tyto kumulativně stanovené podmínky splněny ( 38 ). Pokud jde konkrétně o první z těchto podmínek, musí členský stát prokázat, a to konkrétně ve vztahu k okolnostem dané věci, že jsou uvedená ustanovení odůvodněná ( 39 ). Tvrzení Maďarska v tomto ohledu, která Komise zpochybňuje na základě údajů od maďarského Ústředního statistického úřadu nebo báňského úřadu, přitom podle mého názoru existenci takového nedostatku nedokládají. Pokud Maďarsko tvrdí, že tváří v tvář pouhé pravděpodobnosti ohrožení bezpečnosti zásobování by členské státy měly mít možnost přijmout preventivní opatření, musím zdůraznit, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že důvodů veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti se lze dovolávat pouze v případě skutečné, aktuální a dostatečně závažné hrozby dotýkající se některého základního společenského zájmu ( 40 ). 97. V každém případě i za předpokladu, že by takový nedostatek základních stavebních materiálů existoval, mám stejně jako Komise za to, že dodatečný poplatek za těžbu se nejeví vhodný k tomu, aby koherentním a systematickým způsobem zajistil dosažení cílů souvisejících s bezpečností zásobování a ochranou spotřebitelů, jelikož se týká pouze 25 % trhu s těmito materiály, přičemž zbývajících 75 % může být prodáváno za ceny vyšší, než jsou ceny stanovené nařízením č. 404/2021. Povinnost usilovat o přiměřené ziskové rozpětí, kterou ukládá čl. 1 odst. 3 a 4 tohoto nařízení podnikům, které prodávají těchto 75 % materiálů, se mi přitom jeví jako příliš neurčitá na to, aby tento závěr zpochybnila. 98. Jak poznamenává Komise, povinnost platit dodatečný poplatek za těžbu by mohla dotyčné podniky vést k tomu, aby tento dodatečný výdaj přenesly na spotřebitele, což by v konečném důsledku vedlo ke zvýšení jimi placených cen. 99. I za předpokladu, že by uvedený poplatek mohl přinést řešení, pokud jde o údajně zneužívající ceny, neumožňoval by tedy zaručení dostupnosti dostatečného množství těchto materiálů. 100. Stejně jako Komise se proto domnívám, že Maďarsko nepředložilo konkrétní argumenty, pokud jde o způsob, jakým by zachování určité minimální úrovně těžby základních stavebních materiálů sloužilo k zajištění dosažení cíle týkajícího se ochrany životního prostředí. 101. Důvody, které Maďarsko uvedlo, se mi tudíž nezdají být způsobilé k odůvodnění omezení svobody usazování konstatované v bodě 70 tohoto stanoviska. 102. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr částečně vyhověl prvnímu žalobnímu důvodu a rozhodl, že Maďarsko tím, že v nařízení č. 404/2021 přijalo ustanovení týkající se platby dodatečného poplatku za těžbu, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 49 SFEU. B. Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/1535 103. V rámci druhého žalobního důvodu se Komise domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Maďarsko tím, že jí ve fázi návrhu neoznámilo nařízení č. 404/2021 a články 27/A až 27/C horního zákona, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/1535. 1.   Argumentace účastníků řízení 104. Komise v žalobě tvrdí, že jak nařízení č. 404/2021, tak články 27/A až 27/C horního zákona spadají do působnosti směrnice 2015/1535, a že jí proto měly být sděleny ve fázi návrhu podle čl. 5 odst. 1 této směrnice. Tento orgán se zejména domnívá, že výše uvedená vnitrostátní pravidla představují „technické předpisy“, jak jsou definovány v čl. 1 odst. 1 písm. f) uvedené směrnice, a zejména že odpovídají pojmu „jiné požadavky“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. d) téže směrnice. Má totiž za to, že nařízení a výše uvedené právní předpisy mají závaznou právní formu a ovlivňují uvádění surovin a základních materiálů určených pro stavebnictví na trh jednak tím, že stanoví oficiální ceny těchto výrobků, a jednak tím, že ukládají podnikům uvádějícím tyto výrobky na trh povinnost platit dodatečný poplatek za těžbu, pokud je prodávají za cenu vyšší, než je oficiální cena. Uvedený poplatek má tedy na tytéž výrobky, jakož i na jejich uvádění na trh významný dopad. 105. Na podporu svého výkladu odkazuje Komise na svou příručku ke směrnici 2015/1535 (dále jen „příručka“ ( 41 )), podle níž se pojem „jiné požadavky“ vztahuje na podmínky „mající vliv na spotřební cyklus výrobku, od období uvedení na trh až po fázi nakládání se vzniklým odpadem nebo likvidaci tohoto odpadu“, přičemž tyto podmínky musí být způsobilé významně ovlivnit složení nebo povahu výrobku nebo jeho uvádění na trh. 106. Mimoto cíle obecného zájmu, kterých se Maďarsko dovolává, nemohou mít vliv na použití směrnice 2015/1535, jejímž konkrétním cílem je umožnit Komisi a členským státům včas, ještě před přijetím vnitrostátního předpisu, reagovat na návrh technického předpisu, který by mohl narušit fungování vnitřního trhu. 107. Maďarsko nejprve opakuje svůj postoj, který vyjádřilo v odpovědi na odůvodněné stanovisko, podle kterého ustanovení nařízení č. 404/2021 nespadají pod pojem „jiné požadavky“ ve smyslu směrnice 2015/1535, neboť se jednak netýkají spotřebního cyklu výrobku po jeho uvedení na trh a jednak tato ustanovení nestanovují ve vztahu k tomuto výrobku žádné požadavky týkající se fáze jeho používání. Povinnost platit dodatečný poplatek za těžbu má totiž představovat požadavek daňové povahy, který nespadá pod pojem „technický předpis“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. f) druhého pododstavce bodu iii) a čl. 5 odst. 1 posledního pododstavce této směrnice. V tomto ohledu připomíná, že podle ustálené judikatury Soudního dvora, a zejména rozsudku Admiral Sportwetten, nemohou být daňové právní předpisy, které nejsou doprovázeny žádnou technickou specifikací nebo jiným požadavkem, pokládány za „technický předpis de facto“ ( 42 ). 108. Pokud jde dále o články 27/A až 27/C horního zákona, Maďarsko má za to, že tvoří pouhý právní rámec pro opatření, která mohou být přijata pouze v případě, že nastane situace odůvodňující opatření dozoru nad trhem. Tyto články totiž nelze použít izolovaně, jelikož jejich provedení vyžaduje přijetí dalších prováděcích aktů. Vzhledem k tomu, že uvedené články nemají konkrétní technický obsah, nemůže být tomuto členskému státu uložena oznamovací povinnost. 109. Maďarsko konečně zpochybňuje závěr Komise týkající se stanovení oficiálních cen ve sporné vnitrostátní právní úpravě, jak jej uvedla v žalobě. V tomto ohledu zdůrazňuje, že prodejní ceny stanovené v článku 1 nařízení č. 404/2021 nepředstavují oficiální ceny. Naopak se jedná o referenční bod pro stanovení povinnosti platit poplatek. 110. Komise v replice zmírňuje tu část své argumentace týkající se stanovení oficiálních cen tím, že uvádí, že i když nařízení č. 404/2021 neukládá dotyčným podnikům povinnost prodávat své výrobky za ceny v něm stanovené, rozdíl, který musí tyto podniky uhradit jako dodatečný poplatek za těžbu v případě překročení těchto cen, je natolik významný, že rozhodujícím způsobem ovlivňuje určování prodejních cen, takže ceny stanovené v nařízení fakticky odpovídají oficiálním cenám. 111. Pokud jde o rozsudek Admiral Sportwetten, který Maďarsko zmiňuje v žalobní odpovědi na podporu svého argumentu týkajícího se daňové povahy sporných ustanovení, vyjadřuje tento orgán pochybnosti o jeho použitelnosti v projednávané věci, jelikož se jedná o věc týkající se daně, zatímco dodatečný poplatek za těžbu za takovou daň považovat nelze. 112. Pokud jde o články 27/A až 27/C horního zákona, okolnost, že se tato ustanovení použijí pouze při splnění určitých podmínek nebo na základě úředního rozhodnutí, nevylučuje, že mohou představovat „jiné požadavky“ ve smyslu směrnice 2015/1535. 2.   Posouzení 113. V rámci druhého žalobního důvodu Komise tvrdí, že nařízení č. 404/2021 a články 27/A až 27/C horního zákona jí měly být oznámeny v souladu s čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/1535. 114. Je tedy třeba přistoupit k přezkumu argumentace tohoto orgánu po věcné stránce, aby bylo možné posoudit, zda toto nařízení a tento právní předpis skutečně spadají pod pojem „jiné požadavky“ ve smyslu uvedené směrnice. Za tímto účelem se domnívám, že uvedené předpisy je třeba s ohledem na rozdílnost jejich obsahu analyzovat odděleně. a)   K oznamovací povinnosti týkající se nařízení č. 404/2021 115. Zaprvé, pokud jde o nařízení č. 404/2021, Komise tvrdí, že toto nařízení spadá pod pojem „jiné požadavky“ ve smyslu směrnice 2015/1535, a z tohoto důvodu podléhá oznamovací povinnosti stanovené touto směrnicí. 116. Úvodem připomínám, že čl. 5 odst. 1 první pododstavec této směrnice v podstatě ukládá členským státům povinnost neprodleně sdělit každý návrh technického předpisu. Kromě toho se podle čl. 1 odst. 1 písm. f) uvedené směrnice technickým předpisem rozumí zejména „technické specifikace a jiné požadavky nebo předpisy pro služby […], jejichž dodržování je při uvedení na trh […] v členském státě nebo na jeho větší části závazné de iure nebo de facto, jakož i právní a správní předpisy členských států zakazující výrobu, dovoz, prodej nebo používání určitého výrobku“. Jinými slovy, ze znění tohoto článku vyplývá, že rozlišuje čtyři kategorie opatření, která lze považovat za „technické předpisy“ ve smyslu téže směrnice, mezi něž patří „jiné požadavky“ ( 43 ). 117. Uvedený pojem „jiný požadavek“ je definován v čl. 1 odst. 1 písm. d) směrnice 2015/1535 jako „požadavek jiný než technická specifikace kladený na výrobek zejména z důvodu ochrany spotřebitelů nebo životního prostředí, který má vliv na jeho spotřební cyklus po jeho uvedení na trh, jako jsou podmínky použití, recyklace, opětovného používání nebo zneškodňování, pokud tyto podmínky mohou významně ovlivnit složení nebo povahu výrobku nebo jeho uvádění na trh“. 118. Uvedený článek v této souvislosti stanoví soubor pěti kumulativních podmínek, a sice že požadavek musí být kladený (první podmínka) na výrobek (druhá podmínka), zejména z důvodu ochrany spotřebitelů nebo životního prostředí (třetí podmínka), přičemž má vliv na podmínky související se spotřebním cyklem tohoto výrobku po jeho uvedení na trh (čtvrtá podmínka), pokud tyto podmínky mohou významně ovlivnit uvádění dotyčného výrobku na trh (pátá podmínka). 119. Je tedy třeba ověřit, zda jsou tyto podmínky v projednávaném případě splněny. 120. V tomto ohledu se zaprvé, pokud jde o první podmínku, domnívám, že je splněna, jelikož z procesních písemností předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že nařízení č. 404/2021 má nepochybně závaznou právní formu. Článek 1 tohoto nařízení totiž jednak stanoví referenční cenu pro prodej základních stavebních materiálů uvedených v jeho odstavci 2 a jednak ukládá podnikům uvedeným v jeho odstavci 1 povinnost platit dodatečný poplatek za těžbu v případě, že za své výrobky účtují prodejní cenu vyšší, než je cena stanovená v uvedeném odstavci 2. 121. Zadruhé, pokud jde o druhou podmínku, která výslovně vyžaduje, aby byl daný požadavek kladený na výrobek, podotýkám, že k tomu, aby bylo možné kvalifikovat vnitrostátní opatření jako „jiný požadavek“, je třeba, aby stanovilo podmínku, která může významně ovlivnit uvádění dotyčného výrobku na trh. Podmínka, která není stanovena vůči danému výrobku, ale vůči potenciálním kupujícím nebo hospodářským subjektům prodávajícím tento výrobek, tedy nemůže spadat pod tento pojem ( 44 ). 122. Proto pokud bychom v projednávané věci upřednostnili restriktivní výklad čl. 1 odst. 1 písm. d) směrnice 2015/1535, nemohlo by být nařízení č. 404/2021 kvalifikováno jako „jiný požadavek“, neboť stanoví referenční ceny pro prodej základních stavebních materiálů, avšak neukládá povinnost jejich použití. Dodatečný poplatek za těžbu, který je ukládán v případě překročení těchto cen, představuje povinnost, kterou mají podniky uvedené v tomto nařízení a která není ukládána přímo ve vztahu k dotyčnému výrobku. 123. Mám však za to, že v tomto konkrétním případě je výjimečně třeba přijmout širší výklad tohoto požadavku tak, aby byl zohledněn také dopad vnitrostátní právní úpravy na dané výrobky. Domnívám se, tak jako to tvrdí Komise, že referenční ceny stanovené v čl. 1 odst. 2 uvedeného nařízení pro prodej základních stavebních materiálů jsou jako takové de facto závazné, i když technicky nepředstavují oficiální ceny. Dodatečný poplatek za těžbu, který by podniky uvedené v odstavci 1 tohoto článku musely platit, pokud by se rozhodly prodávat své produkty za vyšší ceny, než jsou ceny stanovené v tomtéž nařízení, je totiž de facto formou sankce. Vzhledem k tomu, že tento poplatek odpovídá povinnosti zaplatit procentní podíl ve výši 90 % rozdílu mezi skutečným obratem těchto podniků a obratem stanoveným na základě prodaného množství a referenční ceny, mají uvedené podniky prakticky jen velmi malý zájem na uplatňování svých vlastních cen. Právě naopak, jsou vybízeny k používání referenčních cen, aby se vyhnuly „sankcionování“, ačkoli ve skutečnosti jsou tyto referenční ceny rovnocenné oficiálním cenám. Z toho plyne, že i když ze znění nařízení č. 404/2021 nevyplývá, že jsou uvedené ceny oficiálními cenami, vzhledem k tomu, že jsou ve skutečnosti pro prodej výše uvedených výrobků závazné, musí být považovány za „podmínky kladené“ na základní stavební materiály ve smyslu směrnice 2015/1535. 124. Navrhovaný výklad je kromě toho podpořen cíli sledovanými touto směrnicí. Jak uvedl Soudní dvůr, z ustálené judikatury vyplývá, že cílem uvedené směrnice je chránit preventivní kontrolou volný pohyb zboží, který je jedním ze základů Unie a že tato kontrola je potřebná, jelikož technické předpisy, na které se směrnice 2015/1535 vztahuje, mohou vytvářet překážky obchodu se zbožím mezi členskými státy a tyto překážky mohou být připuštěny pouze tehdy, jsou-li nezbytné pro splnění naléhavých požadavků sledujících cíl obecného zájmu ( 45 ). Pokud by podmínka, že požadavek musí být „kladený na výrobek“, byla předmětem restriktivního výkladu, který by vedl k vyloučení nařízení č. 404/2021 z působnosti této směrnice, vedlo by to k přehnanému formalismu. Zároveň by takový přístup s sebou nesl riziko obcházení směrnice 2015/1535, neboť k vynětí z její působnosti by stačilo, aby požadavky kladené na výrobky nebyly uloženy technicky, tj. aby výslovně nevyplývaly ze znění zákona. Je zřejmé, že taková formalita by zbavila tuto směrnici jejího užitečného účinku. 125. Zatřetí, pokud jde o třetí podmínku týkající se důvodů ochrany, zejména spotřebitelů nebo životního prostředí, na jejichž základě je „požadavek“ ukládán, je nutno konstatovat, že i když se Komise touto otázku ve své žalobě nezabývá, Maďarsko se jako možného odůvodnění omezení svobody usazování, které mu je vytýkáno, dovolává ochrany příjemců služeb. Bez ohledu na posouzení provedené v rámci prvního žalobního důvodu je podstatné, že tento členský stát přijal nařízení č. 404/2021 z výše uvedených důvodů ochrany, takže třetí požadavek stanovený uvedeným článkem lze v projednávané věci považovat za splněný. Takový výklad potvrzují cíle sledované směrnicí 2015/1535, které svědčí ve prospěch jejího extenzivního výkladu z důvodů již uvedených v bodě 122 tohoto stanoviska. 126. Pokud jde o čtvrtou podmínku, ze znění čl. 1 odst. 1 písm. d) směrnice 2015/1535 vyplývá, že „jiný požadavek“ se musí týkat spotřebního cyklu daného výrobku po jeho uvedení na trh. Jako příklad jsou uvedeny zejména podmínky použití, recyklace, opětovného používání nebo zneškodňování tohoto výrobku. 127. V tomto ohledu uvádím, že Maďarsko má za to, že sporná ustanovení se netýkají spotřebního cyklu výrobku po jeho uvedení na trh a nestanovují ani požadavky týkající se fáze jeho používání. Komise se touto otázkou nezabývá. Ve své žalobě, ve svém formálním upozornění ani v odůvodněném stanovisku se o ní totiž nijak nezmiňuje. 128. V tomto ohledu připomínám, že z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že v rámci řízení pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU prokazuje tvrzené nesplnění povinnosti Komise. Tento orgán Soudnímu dvoru musí předložit důkazy nezbytné k tomu, aby mohl ověřit, zda došlo k tomuto nesplnění povinnosti, a nesmí se přitom opírat o žádné domněnky ( 46 ). Žaloba Komise tedy musí zejména obsahovat ucelené a podrobné vylíčení důvodů, které ji vedly k přesvědčení, že dotčený členský stát nesplnil některou z povinností, které pro něj vyplývají z unijního práva ( 47 ). 129. Přitom pokud jde o podmínku týkající se spotřebního cyklu výrobku poté, co byl uveden na trh, odpověď na otázku, zda sporná ustanovení tuto podmínku splňují, není v projednávaném případě na první pohled zřejmá. Je pravda, že tato ustanovení týkající se stanovení cen daných výrobků neodpovídají kategoriím příkladů výslovně uvedeným v čl. 1 odst. 1 písm. d) směrnice 2015/1535, jako recyklace, opětovné používání nebo zneškodňování a používání těchto výrobků, které jsou podle příručky nejdůležitějšími konkrétními případy. Pokud jde o poslední příklad, tj. podmínku použití daného výrobku, nelze z něj rozeznat, zda je podmínka týkající se stanovení cen srovnatelná nebo alespoň souvisí s pojmem „použití“ výrobku. Rovněž není jasné, zda takové ustanovení týkající se stanovení cen ovlivňuje spotřební cyklus výrobku, který podle příručky odpovídá období od uvedení na trh až po fázi nakládání se vzniklým odpadem nebo likvidaci tohoto odpadu. Také bych rád zdůraznil, že stanovení ceny výrobku se podle mého názoru uplatňuje vůči tomuto výrobku spíše v okamžiku jeho uvedení na trh než po něm, aniž je vyloučeno, že tato cena může mít účinky na prodej výrobku po jeho uvedení na trh. Z toho vyplývá, že se znění směrnice 2015/1535 výslovně nevztahuje na taková opatření týkající se stanovení cen, jako jsou opatření dotčená v projednávané věci, ani na opatření, která jsou s nimi srovnatelná. Rovněž poznamenávám, že příručka neuvádí žádné příklady podobné těmto opatřením ( 48 ), takže výklad pojmu „jiný požadavek“, který má Soudní dvůr provést, není jasný. 130. Je totiž na Komisi, aby vysvětlila, z jakého důvodu se sporná ustanovení týkají spotřebního cyklu daných výrobků po jejich uvedení na trh, a na Soudním dvoru, aby na základě právních a skutkových okolností, které mu byly tímto orgánem předloženy, rozhodl o případné existenci vytýkaného nesplnění povinnosti. Soudní dvůr tedy nemůže nahradit posouzení uvedeného orgánu svým vlastním posouzením nebo vyplnit mezery v jeho argumentaci. Mám tudíž za to, že žaloba nesplňuje požadavky vyplývající z judikatury Soudního dvora připomenuté v bodě 129 tohoto stanoviska. 131. Zapáté, pokud by Soudní dvůr dospěl k závěru, že Komise z právního hlediska dostatečně prokázala, že čtvrtá podmínky je přece jen splněna, podpůrně uvádím, že pokud jde o pátou podmínku, ze znění čl. 1 odst. 1 písm. d) směrnice 2015/1535 vyplývá, že tento „jiný požadavek“ musí ukládat podmínky, které „významně ovlivňují uvádění“ dotčeného výrobku na trh. V tomto ohledu se přikláním k názoru, že v projednávané věci mají uvedené podmínky uložené nařízením č. 404/2021 skutečně významný vliv na uvádění základních stavebních materiálů na trh, tento vliv je kromě toho dostatečně přímý a významný ( 49 ). Není totiž pochyb o tom, že cena výrobku a jeho uvádění na trh jsou vnitřně propojené pojmy. Konkrétně ustanovení přijatá Maďarskem, a sice zavedení referenčních cen a uložení dodatečného poplatku za těžbu v případě jejich nedodržení, značně omezují schopnost podniků, na které se toto nařízení vztahuje, upravit své náklady a zisková rozpětí tak, aby zůstaly ziskovými. Způsob stanovení ceny výrobku, má mimoto přímý dopad na dynamiku trhu, neboť ovlivňuje zejména chování potenciálních kupujících, jejichž poptávka v závislosti na kolísání cen roste nebo naopak klesá. Z toho vyplývá, že existuje úzká spojitost mezi opatřeními týkajícími se stanovení cen výrobků, jako jsou opatření dotčená v projednávané věci, a jejich uváděním na trh. b)   K oznamovací povinnosti ohledně článků 27/A až 27/C horního zákona 132. Komise tvrdí, že články 27/A až 27/C horního zákona představují „jiné požadavky“ ve smyslu směrnice 2015/1535, a proto jí tyto požadavky měly být oznámeny. Kromě toho, že uvedený zákon nestanovuje referenční cenu, což vede k dalšímu oslabení argumentace Komise, se však Komise opět omezuje na poměrně unáhlené a nepodložené obecné úvahy, aniž vysvětluje, proč má za to, že tato ustanovení spadají pod pojem „jiné požadavky“ ve smyslu této směrnice. 133. Jak vyplývá z bodů 129, 130 a 132 tohoto stanoviska, mám za to, že Komise z právního hlediska dostatečně neprokázala, že nařízení č. 404/2021 a články 27/A až 27/C horního zákona spadají pod pojem „jiné požadavky“ ve smyslu čl. 1 odst. písm. d) směrnice 2015/1535, a proto navrhuji zamítnutí druhého žalobního důvodu v plném rozsahu. 134. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že Maďarsko přijetím nařízení č. 404/2021 nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 49 SFEU, a ve zbývající části žalobu zamítl. VI. K nákladům řízení 135. Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl ve věci úspěch, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Článek 138 odst. 3 jednacího řádu stanoví, že pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. V projednávané věci Komise a Maďarsko požadovaly, aby byla druhému účastníku řízení uložena náhrada nákladů řízení. V rámci navrhovaného závěru má Komise částečně úspěch v případě prvního žalobního důvodu, zatímco Maďarsko v případě druhého žalobního důvodu. Zdá se tedy být odůvodněné rozhodnout, že každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení. VII. Závěry 136. Vzhledem k výše uvedeným úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr: – rozhodl, že Maďarsko přijetím nařízení vlády č. 404/2021 o dodatečném poplatku za těžbu hrazeném za účelem oživení hospodářství porušilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 49 SFEU; – ve zbývající části žalobu zamítl; – rozhodl, že Evropská komise a Maďarsko ponesou vlastní náklady řízení. ( 1 ) – Původní jazyk: francouzština. ( 2 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Úř. věst. 2015, L 241, s. 1). ( 3 ) – A gazdaság újraindítása érdekében fizetendő kiegészítő bányajáradékról szóló 404/2021. (VII. 8.) Korm. rendeletet. ( 4 ) – A bányászatról szóló 1993. évi XLVIII. törvény eltérő alkalmazásáról szóló 405/2021. (VII. 8.) Korm. rendelet. ( 5 ) – Az egyes energetikai és közlekedési tárgyú, valamint kapcsolódó törvények módosításáról 2021. évi CXXXVI. törvény. ( 6 ) – Zákon č. CXXXVI z roku 2021 vložil s účinností od 18. prosince 2021 do horního zákona články 27/A až 27/C, tj. ustanovení, jichž se týká projednávaná žaloba pro nesplnění povinnosti. ( 7 ) – Ve své výzvě měla Komise za to, že Maďarsko rovněž nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 15 odst. 2 písm. a) a g), jakož i z čl. 15 odst. 6 a 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. 2006, L 376, s. 36). ( 8 ) – A sice oživení hospodářství, ochrana národního hospodářství a jeho hlavních odvětví, zajištění bezpečnosti zásobování, zachování a zabezpečení programu bytové výstavby, boj proti selhání trhu, zajištění poctivosti obchodních transakcí, potírání nekalých cenových praktik, jakož i ochrana příjemců služeb v důsledku narušení trhu se surovinami a základními materiály určenými pro stavebnictví způsobeného pandemií covidu‑19. ( 9 ) – Ve svém odůvodněném stanovisku se však již Komise nezmiňuje o porušení ustanovení směrnice 2006/123. ( 10 ) – Viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, AGET Iraklis (C‑201/15, dále jen „rozsudek AGET Iraklis, EU:C:2016:972, bod 53). ( 11 ) – Viz rozsudek ze dne 3. března 2020, Vodafone Magyarország (C‑75/18, dále jen „rozsudek Vodafone Magyarország, EU:C:2020:139, bod 50). ( 12 ) – Viz rozsudek Vodafone Magyarország (bod 52) a rozsudek ze dne 3. března 2020, Tesco-Global Áruházak (C‑323/18, dále jen „rozsudek Tesco-Global Áruházak, EU:C:2020:140, bod 72). Soudní dvůr v těchto věcech uvedl, že okolnost, že největší část takové zvláštní daně platí osoby povinné k dani vlastněné fyzickými nebo právnickými osobami z jiných členských států, nemůže být sama o sobě projevem diskriminace. Takovou okolnost lze totiž vysvětlit tím, že na posuzovaném trhu dominují takové osoby povinné k dani, které na něm dosahují nejvyšších obratů. Tato okolnost představuje velmi proměnlivý, či dokonce zcela nahodilý ukazatel, který může být naplněn pokaždé, kdy na dotčeném trhu dominují podniky z jiných členských států nebo ze třetích států nebo tuzemské podniky vlastněné fyzickými nebo právnickými osobami z jiných členských států nebo ze třetích států. ( 13 ) – Směrnice Rady ze dne 14. prosince 2022 o zajištění globální minimální úrovně zdanění nadnárodních skupin podniků a velkých vnitrostátních skupin v Unii (Úř. věst. 2022, L 328, s. 1). ( 14 ) – Viz rozsudek ze dne 13. července 2023, Xella Magyarország (C‑106/22, dále jen „rozsudek Xella Magyarország, EU:C:2023:568, bod 58 a citovaná judikatura). ( 15 ) – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. února 2014, Hervis Sport- és Divatkereskedelmi (C‑385/12, EU:C:2014:47, bod 30 a citovaná judikatura); ze dne 11. června 2015, Berlington Hungary a další (C‑98/14, EU:C:2015:386, bod 38 a citovaná judikatura); ze dne 22. listopadu 2018, Vorarlberger Landes- und Hypothekenbank (C‑625/17, EU:C:2018:939, body 39 a 42, jakož i citovaná judikatura); Vodafone Magyarország (body 42 a 43, jakož i citovaná judikatura); ze dne 2. února 2023, Freikirche der Siebenten-Tags-Adventisten in Deutschland (C‑372/21, EU:C:2023:59, bod 29 a citovaná judikatura), a Xella Magyarország (body 62 a 63). ( 16 ) – V tomto ohledu viz body 25, 27 a 28 tohoto stanoviska. ( 17 ) – Viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Komise v. Dánsko (Maximální doba parkování) (C‑167/22, EU:C:2023:1020, bod 47 a citovaná judikatura). ( 18 ) – Konstatuji ostatně, že povinnost předložit takový důkaz se nejeví jako nepřekonatelná, jelikož platba dodatečného poplatku za těžbu stanoveného nařízením č. 404/2021 se týká pouze čtyř podniků. Podle mého názoru tedy není nemožné konkrétním a přesným způsobem prokázat, že těmto čtyřem společnostem, nebo alespoň některým z nich, byla na základě nařízení č. 405/2021 uložena povinnost minimální těžby. Komise však takový důkaz nejen nepředložila, ale nadto Maďarsko ve své duplice na základě informací poskytnutých baňským úřadem uvedlo, že žádné takové rozhodnutí nebylo přijato. Tento členský stát sice rovněž uznává, že pokud by provozovatel těžby, který platí uvedený poplatek, požádal o zřízení nové těžební lokality, povinnost minimální těžby by se na něj, pokud jde o tuto novou lokalitu, vztahovala. Tato případná použitelnost však zůstává s ohledem na spis předložený Soudnímu dvoru čistě hypotetická a v každém případě mnohem omezenější než kumulativní a obecné použití obou sporných nařízení, na které Komise v žalobě poukazuje. ( 19 ) – Viz rozsudky Vodafone Magyarország (bod 46) a Tesco-Global Áruházak (bod 66). ( 20 ) – Viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Cofidis (C‑340/22, EU:C:2023:1019, bod 42 a citovaná judikatura). ( 21 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Global Starnet (C‑322/16, EU:C:2017:985, bod 36). ( 22 ) – Viz rozsudek ze dne 26. června 2019, Komise v. Řecko (C‑729/17, EU:C:2019:534, bod 102 a citovaná judikatura). ( 23 ) – Pokud jde o změnu horního zákona, Maďarsko dále odkázalo na ochranu životního prostředí v průběhu těžebních činností, neboť tuto ochranu lze zajistit prostřednictvím nepřetržité těžby. ( 24 ) – V tomto ohledu Komise rovněž upozorňuje na rozhovor maďarského ministra národního hospodářství s tiskem, během něhož měl vysvětlit, že cílem vlády bylo v podstatě zajistit, aby strategická odvětví byla více v maďarských rukou, což má být důkazem toho, že uvedená vláda ve skutečnosti sledovala hospodářské cíle a snažila se zacházet se zahraničními podniky méně výhodně. ( 25 ) – Viz rozsudek Xella Magyarország (body 67 až 69). ( 26 ) – Například dovoz cementu se měl v letech 2021 až 2023 zvýšit ze 40 % na 60 %, zatímco dovoz písku a štěrku se významně nezměnil. ( 27 ) – V tomto ohledu Maďarsko zmiňuje stanovisko generální advokátky T. Ćapeta ve věci Xella Magyarország (C‑106/22, EU:C:2023:267, bod 82). ( 28 ) – Viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Brussels Securities (C‑389/18, EU:C:2019:1132, bod 48 a citovaná judikatura). ( 29 ) – Viz rozsudek Xella Magyarország (bod 60 a citovaná judikatura). ( 30 ) – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. července 1991, Collectieve Antennevoorziening Gouda (C‑288/89, EU:C:1991:323, bod 11 a citovaná judikatura); ze dne 14. listopadu 1995, Svensson a Gustavsson (C‑484/93, EU:C:1995:379, bod 15), a ze dne 29. dubna 1999, Ciola (C‑224/97, EU:C:1999:212, bod 16 a citovaná judikatura). ( 31 ) – Viz rozsudky ze dne 11. června 2015, Berlington Hungary a další (C‑98/14, EU:C:2015:386, bod 64 a citovaná judikatura), a ze dne 22. června 2016, Mennens (C‑255/15, EU:C:2016:472, bod 44). ( 32 ) – Viz například rozsudky ze dne 6. března 2018, SEGRO a Horváth (C‑52/16 a C‑113/16, EU:C:2018:157, bod 85 a citovaná judikatura); ze dne 14. února 2019, Milivojević (C‑630/17, EU:C:2019:123, bod 72 a citovaná judikatura), a ze dne 18. června 2020, Komise v. Maďarsko (Transparentnost sdružování) (C‑78/18, EU:C:2020:476, dále jen „rozsudek Transparentnost sdružování“, bod 77 a citovaná judikatura). ( 33 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. prosince 2015, Scotch Whisky Association a další (C‑333/14, EU:C:2015:845, bod 54 a citovaná judikatura). ( 34 ) – Viz rozsudek Xella Magyarország (body 23 a 64, jakož i citovaná judikatura), v němž Maďarsko rovněž odkazovalo na negativní dopady pandemie covidu-19 na národní hospodářství. ( 35 ) – Viz rozsudek Xella Magyarország (body 63 až 66 a citovaná judikatura). Viz rovněž rozsudek ze dne 26. září 2018, Van Gennip a další (C‑137/17, EU:C:2018:771, bod 56 a citovaná judikatura). ( 36 ) – Viz rozsudek Xella Magyarország (body 67 a 68). ( 37 ) – Viz rozsudek Xella Magyarország (bod 69 a citovaná judikatura). ( 38 ) – Viz rozsudek ze dne 6. října 2020, Komise v. Maďarsko (Vysokoškolské vzdělávání) (C‑66/18, EU:C:2020:792, body 178 a 179, jakož i citovaná judikatura). ( 39 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Transparentnost sdružování (bod 77 a citovaná judikatura). ( 40 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Transparentnost sdružování (bod 91 a citovaná judikatura). ( 41 ) – Příručka k postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (s. 15) je dostupná na internetových stránkách Komise na adrese: https://technical-regulation-information-system.ec.europa.eu/fr/the-20151535-and-you/being-informed/guidances/vademecum. ( 42 ) – Viz rozsudek ze dne 8. října 2020, Admiral Sportwetten a další, (C‑711/19, dále jen „rozsudek Admiral Sportwetten, EU:C:2020:812, bod 38). ( 43 ) – Další kategorie technických předpisů jsou následující: i) „technické specifikace“, ii) „předpisy pro služby“ a iii) „právní a správní předpisy členských států zakazující výrobu, dovoz, prodej nebo používání určitého výrobku“. Viz rozsudky ze dne 28. května 2020, ECO-WIND Construction (C‑727/17, EU:C:2020:393, bod 32), a ze dne 13. března 2025, Unigames (C‑120/24, EU:C:2025:174, bod 31). ( 44 ) – V tomto ohledu viz rozsudky ze dne 26. září 2018, Van Gennip a další (C‑137/17, EU:C:2018:771, body 39 až 41, jakož i citovaná judikatura), a ze dne 24. listopadu 2022, Belplant (C‑658/21, EU:C:2022:925, bod 37 až 39 a citovaná judikatura). ( 45 ) – Kromě toho z bodů 3 a 9 odůvodnění této směrnice vyplývá, že jejím cílem je zejména zajistit co možná největší transparentnost iniciativ členských států při zavádění technických předpisů. V tomto ohledu bod 7 odůvodnění uvedené směrnice dodává, že jejím cílem je umožnit hospodářským subjektům lépe využívat výhod vlastních vnitřnímu trhu zajištěním vyšší úrovně informovanosti prostřednictvím pravidelného zveřejňování technických předpisů navrhovaných členskými státy a umožnění těmto hospodářským subjektům posoudit jejich dopad. V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. února 2016, Ince (C‑336/14, EU:C:2016:72, bod 82); ze dne 9. března 2023, Vapo Atlantic (C‑604/21, EU:C:2023:175 bod 41), jakož i ze dne 21. prosince 2023, Papier Mettler Italia (C‑86/22, EU:C:2023:1023, bod 43 a citovaná judikatura). Viz rovněž bod 4 odůvodnění směrnice 2015/1535. ( 46 ) – Viz rozsudky ze dne 6. října 2021, Komise v. Itálie (Stokové soustavy a čištění městských odpadních vod) (C‑668/19, EU:C:2021:815, bod 27 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 29. července 2024, Komise v. Portugalsko (Stavební inženýři) (C‑768/22, EU:C:2024:643, bod 79 a citovaná judikatura). ( 47 ) – Viz rozsudek ze dne 19. listopadu 2024, Komise v. Polsko (Volitelnost a členství v politické straně) (C‑814/21, EU:C:2024:963, body 61 a 62). ( 48 ) – Viz příručka, s. 15. ( 49 ) – Viz rozsudek ze dne 19. července 2012, Fortuna a další (C‑213/11, C‑214/11 a C‑217/11, EU:C:2012:495, bod 35).