62024CC0160 – stanovisko GA

null STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA NICHOLASE EMILIOUA přednesené dne 12. března 2026(1) Věc C‑160/24 P JPMorgan Chase & Co., JPMorgan Chase Bank, National Association proti Evropské komisi „ Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Článek 101 SFEU – Úrokové sazby Euribor („Euro Interbank Offered Rates“) – Článek 263 SFEU – Povinnost uvést odůvodnění – Pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci – Vedlejší kasační opravný prostředek – Nepřihlédnutí k pozměňovacímu rozhodnutí ze strany Tribunálu – Článek 288 SFEU“ I.      Úvod 1.        Společnosti JPMorgan Chase & Co. a JPMorgan Chase Bank, National Association (dále jen společně „společnosti JPM“) v rámci svého kasačního opravného prostředku navrhují, aby Soudní dvůr částečně zrušil rozsudek Tribunálu(2), jímž byla zčásti zamítnuta jejich žaloba na neplatnost a zčásti jí bylo vyhověno. Žaloba společností JPM v podstatě směřovala proti dvěma rozhodnutím Evropské komise: i) rozhodnutí, kterým se ukončuje vyšetřování v odvětví úrokových derivátů v eurech (EIRD) (dále jen „napadené rozhodnutí“)(3), a ii) rozhodnutí, které bylo přijato následně a kterým se mění napadené rozhodnutí (dále jen „pozměňovací rozhodnutí“)(4). Komise rovněž podala vedlejší kasační opravný prostředek, kterým se domáhá, aby Soudní dvůr napadený rozsudek částečně zrušil. 2.        Na žádost Soudního dvora se budu ve své analýze provedené v rámci tohoto stanoviska zabývat pouze dvěma aspekty sporu: i) třetím důvodem hlavního kasačního opravného prostředku, který se v podstatě týká povinnosti Tribunálu uvést odůvodnění při výkonu jeho pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, pokud jde o výši pokuty uložené Komisí společnostem JPM; a ii) jediným důvodem vzneseným v rámci vedlejšího kasačního opravného prostředku, který se v podstatě týká rozhodnutí Tribunálu nepřihlížet k doplňujícímu odůvodnění, které bylo do napadeného rozhodnutí doplněno pozměňovacím rozhodnutím, při přezkumu odůvodnění týkajícího se jednoho z parametrů, které Komise použila pro výpočet výše pokuty. II.    Skutkový a právní rámec sporu 3.        Pro účely tohoto stanoviska lze skutkový a právní rámec projednávané věci shrnout následovně. 4.        Dne 7. prosince 2016 přijala Komise na základě článků 7 a 23 nařízení (ES) č. 1/2003(5) napadené rozhodnutí. Konstatovala, že společnosti JPM a další podniky porušily článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o EHP tím, že se v období od 27. září 2006 do 19. března 2007 podílely na jediném a trvajícím protiprávním jednání, jehož cílem bylo narušit běžný průběh oceňování na trhu EIRD [čl. 1 písm. c) napadeného rozhodnutí], a uložila uvedeným podnikům pokutu [čl. 2 písm. a), b) a c) napadeného rozhodnutí]. Pokuta uložená společnostem JPM(6) činila 337 196 000 eur. 5.        Pokud jde o stanovení pokut, které byly uloženy podnikům, jež se podílely na protiprávním jednání, včetně společností JPM, Komise uvedla, že není schopna plně uplatnit metodiku stanovenou ve svých „pokynech pro výpočet pokut“(7). Struktura uvedených pokynů vychází z dvoufázového přístupu: nejprve je stanovena základní částka pro každý podnik; poté je provedena úprava této částky směrem nahoru, popřípadě směrem dolů. Výpočet základní částky zpravidla vychází z hodnoty tržeb za zboží nebo služby, kterých se protiprávní jednání přímo nebo nepřímo týká, a to v rámci příslušné zeměpisné oblasti EHP. 6.        Nicméně vzhledem k tomu, že EIRD nevytváří tržby v obvyklém slova smyslu, Komise v napadeném rozhodnutí uvedla, že hodnota tržeb musí být stanovena prostřednictvím náhradní hodnoty. Komise považovala za vhodné zohlednit jako náhradní hodnotu peněžní příjmy z peněžních toků, které každá banka získala ze svého portfolia EIRD spojených s jakoukoliv dobou splatnosti v rámci sazby Euribor nebo EONIA a sjednala s protistranami usazenými v EHP(8). Komise rovněž považovala za vhodné snížit hodnoty peněžních příjmů použitím jednotného koeficientu, aby byly zohledněny zvláštnosti trhu EIRD. S přihlédnutím k řadě skutečností stanovila Komise koeficient snížení na 98,849 %(9). 7.        Každý z adresátů napadeného rozhodnutí podal proti uvedenému rozhodnutí žalobu na neplatnost k Tribunálu. 8.        Rozsudkem ze dne 24. září 2019, HSBC Holdings a další v. Komise(10), Tribunál zrušil čl. 2 písm. b) napadeného rozhodnutí z důvodu, že Komise právně dostačujícím způsobem neodůvodnila, proč byl koeficient snížení stanoven na 98,849 %, a nikoli na vyšší úrovni, a ve zbývající části žalobu zamítl. 9.        Dopisem ze dne 24. února 2021 informovala Komise společnosti JPM a ostatní adresáty napadeného rozhodnutí o svém záměru napadené rozhodnutí změnit ve světle rozsudku Tribunálu ve věci HSBC. Týmž dopisem, jakož i dopisem ze dne 16. dubna 2021 poskytla Komise všem adresátům napadeného rozhodnutí další informace a vysvětlení k důvodům, proč byl koeficient snížení stanoven na 98,849 %. Společnosti JPM předložily své vyjádření k uvedeným dopisům dne 14. května 2021. 10.      Dne 28. června 2021 přijala Komise pozměňovací rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že koeficient snížení použitý v napadeném rozhodnutí byl pro všechny jeho adresáty totožný, měla Komise za to, že úvahy Tribunálu v rozsudku HSBC týkající se nedostatečného odůvodnění se pravděpodobně použijí stejným způsobem i na pokuty uložené ostatním adresátům napadeného rozhodnutí. Podle jejího názoru tak bylo v souladu se zásadou řádné správy vhodné napravit pochybení zjištěná v uvedeném rozsudku změnou napadeného rozhodnutí ve vztahu ke společnostem JPM i ostatním adresátům, a to doplněním odůvodnění týkajícího se koeficientu snížení. 11.      Rozsudkem ze dne 12. ledna 2023, HSBC Holdings a další v. Komise(11), Soudní dvůr zrušil rozsudek Tribunálu ve věci HSBC v rozsahu, v němž Tribunál zamítl hlavní návrhové žádání směřující ke zrušení článku 1 napadeného rozhodnutí, jakož i návrhové žádání směřující podpůrně ke zrušení čl. 1 písm. b) uvedeného rozhodnutí. Dále Soudní dvůr zamítl žalobu podanou společnostmi HSBC ve věci T‑105/17 v rozsahu, v němž směřovala ke zrušení článku 1 napadeného rozhodnutí a podpůrně čl. 1 písm. b) uvedeného rozhodnutí. 12.      Dne 27. listopadu 2024 zamítl Tribunál žalobu podanou společností HSBC Holdings a dalšími žalobkyněmi znějící zaprvé na zrušení článku 1 pozměňovacího rozhodnutí a čl. 2 písm. b) napadeného rozhodnutí, v pozměněném znění, a zadruhé podpůrně na snížení výše pokuty, která jim byla uložena pozměňovacím rozhodnutím(12). III. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek 13.      Žalobou podanou podle článku 263 SFEU se společnosti JPM v podstatě domáhaly částečného zrušení napadeného rozhodnutí nebo podpůrně zrušení či snížení pokuty uložené uvedeným rozhodnutím. Dále se domáhaly toho, aby nebylo přihlíženo k pozměňovacímu rozhodnutí nebo, podpůrně, aby bylo uvedené rozhodnutí zrušeno. Konečně společnosti JPM navrhovaly, aby Tribunál uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 14.      Komise navrhovala, aby Tribunál žalobu zamítl a uložil společnostem JPM náhradu nákladů řízení. 15.      Dne 5. června 2019 a dne 31. března 2021 se Tribunál rozhodl přerušit řízení do vydání rozsudku Soudního dvora ve věci HSBC Holdings a další v. Komise(13). 16.      Dne 8. září 2021 podaly společnosti JPM návrh na úpravu žaloby a dne 26. listopadu 2021 předložila Komise své vyjádření k uvedenému návrhu. 17.      Napadeným rozsudkem Tribunál: i) konstatoval, že ke změnám napadeného rozhodnutí provedeným pozměňovacím rozhodnutím se nepřihlíží; ii) zrušil čl. 2 písm. c) napadeného rozhodnutí z důvodu nesplnění povinnosti uvést odůvodnění; iii) při výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci stanovil částku pokuty uložené společnostem JPM ve výši 337 196 000 eur; iv) ve zbývající části žalobu zamítl; a v) rozhodl, že každá z účastnic řízení ponese vlastní náklady řízení. IV.    Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastnic řízení 18.      Dne 29. února 2024 podaly společnosti JPM proti rozsudku Tribunálu kasační opravný prostředek. Navrhují, aby Soudní dvůr: i) zrušil body 3 až 5 výroku napadeného rozsudku; ii) rozhodl o jejich žalobě podané v prvním stupni tak, že se zrušuje čl. 1 písm. c) napadeného rozhodnutí nebo pokuta; a iii) uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 19.      Dne 24. května 2024 podala Komise vedlejší kasační opravný prostředek, v němž navrhuje, aby Soudní dvůr: i) zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž zrušuje čl. 2 písm. c) napadeného rozhodnutí; ii) zamítl žalobu společností JPM ve věci T‑106/17 v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení uvedeného ustanovení, nebo podpůrně vrátil věc Tribunálu; a iii) rozhodl, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto později, nebo uložil společnostem JPM náhradu nákladů řízení. 20.      Komise navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl hlavní kasační opravný prostředek, a společnosti JPM navrhují, aby Soudní dvůr zamítl vedlejší kasační opravný prostředek. 21.      Účastnice řízení byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 14. ledna 2026. V.      Posouzení 22.      Ve svém kasačním opravném prostředku uplatňují společnosti JPM tři důvody, z nichž každý se skládá z několika částí. Jak je však uvedeno v úvodu tohoto stanoviska, ve své analýze hlavního kasačního opravného prostředku se budu věnovat pouze jeho třetímu důvodu, který se týká způsobu, jakým se Tribunál vypořádal s některými argumenty společností JPM týkajícími se výše pokuty uložené Komisí. V tomto stanovisku se budu rovněž zabývat jediným důvodem, z něhož vychází vedlejší kasační opravný prostředek Komise, a sice odmítnutím Tribunálu přihlížet ke změnám provedeným v napadeném rozhodnutí prostřednictvím pozměňovacího rozhodnutí (dále jen „doplňující odůvodnění“). 23.      Nejprve se budu věnovat vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku Komise, který by v případě, že by byl opodstatněný, vedl ke zrušení napadeného rozsudku v rozsahu, v němž zrušuje čl. 2 písm. c) napadeného rozhodnutí. V takovém případě by nebylo nezbytné zkoumat třetí důvod kasačního opravného prostředku společností JPM. A.      K vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku Komise 24.      Vedlejší kasační opravný prostředek Komise směřuje proti bodům 623 až 634 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál – v rámci posuzování argumentů společností JPM týkajících se údajného nedostatečného odůvodnění toho, proč byl koeficient snížení stanoven na 98,849 % – rozhodl, že k doplňujícímu odůvodnění nelze přihlížet. 1.      Argumenty účastnic řízení 25.      Komise tvrdí, že pozměňovací rozhodnutí je „rozhodnutím“ ve smyslu článku 288 SFEU. Skutečnost, že uvedeným rozhodnutím nebyl změněn výrok napadeného rozhodnutí, nemá na jeho povahu vliv. Tribunál tím, že nepřihlédl k doplňujícímu odůvodnění uvedenému ve zmíněném rozhodnutí, upřel Komisi pravomoc přijmout, změnit nebo zrušit rozhodnutí na základě článku 7 nařízení č. 1/2003, čímž překročil pravomoc, kterou mu svěřuje článek 263 SFEU. 26.      Společnosti JPM tvrdí, že pokud by odůvodnění rozhodnutí mohlo být doplňováno pozměňovacím rozhodnutím přijatým třeba i několik let po vydání původního rozhodnutí, stala by se povinnost uvést odůvodnění ve stejné době, kdy je přijímáno původní rozhodnutí, bezpředmětnou. Dále obhajují závěr Tribunálu, podle kterého neexistuje žádný podstatný rozdíl mezi uvedením doplňujícího odůvodnění ve vyjádření určeném soudu a prostřednictvím pozměňovacího rozhodnutí. Podle názoru společností JPM má takové konstatování oporu ve dvou rozsudcích vydaných unijními soudy. 2.      Analýza 27.      Mám za to, že vedlejší kasační opravný prostředek Komise je opodstatněný. 28.      Tribunál v úvodu své analýzy správně zdůrazňuje, že v souladu s ustálenou judikaturou zahrnuje pravomoc Komise přijmout určitý akt nutně rovněž pravomoc takový akt změnit, pokud jsou v plném rozsahu dodržena příslušná ustanovení Smlouvy, včetně všech formálních požadavků a procesních záruk (bod 627 napadeného rozsudku). 29.      V bodech 628 až 630 napadeného rozsudku ovšem Tribunál následně uvedl důvody, proč měl za okolností daných v projednávané věci za to, že k doplňujícímu odůvodnění přihlížet nelze. A právě tyto pasáže napadeného rozsudku Komise zpochybňuje. 30.      Tribunál zejména konstatoval, že jelikož pozměňovací rozhodnutí nezměnilo výrok napadeného rozhodnutí, ale pouze doplnilo jeho odůvodnění, nelze jej „považovat za nové rozhodnutí, kterým by se měnilo napadené rozhodnutí ve smyslu judikatury citované v bodě 627 [uvedeného rozsudku], ale musí být postaveno na roveň doplnění odůvodnění žalovanou v rámci soudního řízení“. 31.      V tomto ohledu Tribunál připomněl, že podle ustálené judikatury nemůže být chybějící odůvodnění napadeného aktu v zásadě zhojeno dodatečnými vysvětleními poskytnutými v průběhu řízení před unijním soudem. Tribunál podotkl, že Komise v projednávané věci netvrdila, že v době vydání napadeného rozhodnutí nebylo možné je právně dostačujícím způsobem odůvodnit. Měl tedy za to, že doplnění odůvodnění poskytnuté v průběhu soudního řízení nemůže být přijato, a rozhodl tudíž tak, že k pozměňovacímu rozhodnutí „nebude přihlédnuto“. 32.      Z důvodů, které podrobněji rozvedu níže, považuji některé aspekty uvedených tezí za poněkud matoucí. a)      Platnost pozměňovacího rozhodnutí 33.      Zaprvé podle ustálené judikatury aktům unijních orgánů v zásadě svědčí presumpce legality, a tudíž zakládají právní účinky tak dlouho, dokud nejsou zrušeny svým autorem ab initio, zrušeny v rámci žaloby na neplatnost nebo prohlášeny za neplatné v návaznosti na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nebo na námitku protiprávnosti(14). 34.      Napadený rozsudek však neobsahuje žádné prohlášení neplatnosti pozměňovacího rozhodnutí, ačkoli společnosti JPM jeho platnost – byť jen podpůrně – napadly(15). Není-li takového prohlášení, nemohl Tribunál jednoduše „nepřihlédnout“ ke změnám provedeným pozměňovacím rozhodnutím v napadeném rozhodnutí. Tribunál tím porušil zásadu, z níž vychází judikatura zmíněná v předchozím bodě, když platnému rozhodnutí upřel právní účinky. 35.      Tribunál rovněž překročil pravomoci, které jsou mu svěřeny článkem 263 SFEU, jenž upravuje postup přezkumu legality aktů přijatých unijními orgány. V rámci takového řízení může unijní soud rozhodnout o tom, zda je určitý akt v souladu, nebo naopak v rozporu s právem. Tertium non datur: neexistuje žádná třetí kategorie aktů, které by byly platné, ale k jejich účinkům by přesto nemuselo být přihlíženo. Pokud je dotčený akt relevantní a použitelný (rationemateriae, temporis atd.) a jeho účinky nebyly pozastaveny na základě článků 278 a 279 SFEU, je třeba mít za to, že vyvolává veškeré právní účinky, a to i v případech, kdy byla jeho platnost zpochybněna(16). 36.      Zadruhé je nesporné, jak bylo uvedeno v bodě 28 výše, že pravomoc Komise přijmout určitý akt nutně obnáší i pravomoc takový akt změnit, pokud jsou v plném rozsahu dodržena příslušná ustanovení Smlouvy, jakož i všechny formální požadavky a procesní záruky. Přísné dodržování hmotněprávních i procesních pravidel je tudíž zásadní. Mohou například nastat okolnosti, které způsobí, že orgán již nemůže akt změnit – například pokud je původní akt „součástí přísně upraveného řízení vyznačujícího se povinností orgánu, který má pravomoc jednat, přijmout další akt procesního řetězce v určité lhůtě, přičemž tento orgán po uplynutí lhůty ztratí pravomoc rozhodovat“(17). 37.      Napadený rozsudek však neodkazuje na žádnou skutečnost, z níž by vyplývalo, že i) jedna nebo několik hmotněprávních či procesních podmínek pro přijetí pozměňovacího rozhodnutí nebyly v okamžiku jeho přijetí splněny, popřípadě že ii) Komise ztratila pravomoc uvedený akt změnit. 38.      Z toho vyplývá, že nelze mít za to, že Tribunál konstatoval – byť implicitně – že Komise nemohla pozměňovací rozhodnutí přijmout. 39.      Zatřetí mohou nastat situace, kdy navzdory skutečnosti, že hmotněprávní a procesní podmínky pro přijetí pozměňovacího aktu jsou podle všeho formálně splněny, orgán přesto vykonal svou pravomoc protiprávně, neboť nedodržel pravidlo či zásadu primárního práva. 40.      Unijní akt je tak neplatný, pokud se jeho autor dopustil „zneužití pravomoci“(18). Tak je tomu tehdy, „pokud se na základě objektivních, relevantních a shodujících se nepřímých důkazů ukáže, že byl přijat za výlučným nebo přinejmenším rozhodujícím účelem dosáhnout jiných cílů, než jsou cíle, pro které byla daná pravomoc svěřena, nebo vyhnout se postupu zvláště upravenému Smlouvou pro vyrovnání se s okolnostmi daného případu“(19). 41.      Kromě toho je samozřejmé, že pozměňovací akt musí respektovat obecné zásady unijního práva, včetně zejména zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání(20). Mohou tedy nastat situace, kdy se osoba dotčená určitým aktem může legitimně bránit nepříznivým právním účinkům vyplývajícím ze zrušení nebo změny existujícího aktu. Tak tomu může být zejména v případě, kdy dotčený unijní akt přiznává svému adresátovi určité subjektivní právo(21). 42.      Znovu zdůrazňuji, že žádná z uvedených okolností není v napadeném rozsudku ani zmíněna, natož prokázána. Uvedený rozsudek tedy nikterak nenaznačuje, že je napadené rozhodnutí neplatné z důvodu zneužití pravomoci nebo porušení Smluv či jakéhokoli právního pravidla týkajícího se jejich provádění. b)      Povaha pozměňovacího rozhodnutí a jeho částí 43.      Začtvrté rozhodnutí a spisy účastníka řízení předložené v rámci soudního řízení jsou jednoznačně odlišnými právními akty. Jsou přijímány různými postupy a mají značně odlišné právní účinky. Dokud je právní akt napadený před unijním soudem platný, nemůže jej uvedený soud v zásadě překvalifikovat na právní akt jiné povahy nebo druhu, než je povaha či druh aktu vyplývající z jeho znění. 44.      Článek 288 čtvrtý pododstavec SFEU stanoví, že „[r]ozhodnutí je závazné v celém rozsahu“. Tribunál tudíž nemohl rozhodnout tak, že s platným rozhodnutím bude zacházeno, jako kdyby – pro účely probíhajícího řízení – mělo pouze hodnotu vyjádření účastníka v rámci soudního řízení, aniž tím porušil článek 288 SFEU. 45.      Je pravda, že v určitém malém počtu výjimečných případů Soudní dvůr rozhodl, že akt, který byl před ním formálně napaden, byl ve skutečnosti jiným, „zastřeným“ aktem. V uvedených věcech Soudní dvůr zkoumal obsah aktu a okolnosti jeho přijetí, aby určil jeho skutečnou povahu(22). Zmíněná judikatura vychází především z nutnosti zabránit tomu, že bude ústavní zásada, podle které musí akty unijních orgánů v zásadě podléhat soudnímu přezkumu(23), oslabována pouhým přejmenováním nebo „zamaskováním“ dotčeného aktu(24). 46.      Citovaná judikatura je však v projednávané věci nepoužitelná. Pozměňovací rozhodnutí bylo přijato orgánem, který měl pravomoc jej přijmout na základě nařízení č. 1/2003, a jeho účelem skutečně bylo napravit případnou právní vadu postihující platnost aktu původního. Jeho přijetí tedy jednoznačně je úlohou Komise podle čl. 105 odst. 1 SFEU, a sice „[dbát] na provádění zásad vytyčených v článcích 101 a 102 [SFEU]“. Kromě toho je nesporné, že unijní soudy mají pravomoc přezkoumat v případě potřeby legalitu pozměňovacího rozhodnutí na základě článků 263, 267 a 277 SFEU. 47.      Zapáté napadený rozsudek podle všeho vychází z teze, že by dopad pozměňovacího rozhodnutí na probíhající řízení odůvodňoval odlišné posouzení pouze v případě, že by pozměňovací rozhodnutí změnilo výrok napadeného rozhodnutí. 48.      Takový závěr nemůže být správný. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je normativní část aktu neoddělitelně spojena s jeho odůvodněním, takže musí být vykládána, pokud je to třeba, s přihlédnutím k důvodům, které vedly k jejímu přijetí(25). Podle článku 296 SFEU tvoří odůvodnění a normativní text závazného unijního aktu nerozdělitelný celek(26). Neexistuje tedy žádný principiální základ k tomu, aby v rámci řízení před unijním soudem bylo s aktem pozměněným pouze v jedné z uvedených dvou podstatných částí zacházeno jinak než s aktem, ve kterém byly pozměněny obě zmíněné části. 49.      Zašesté je pravda, jak uvedl Tribunál v napadeném rozsudku, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, zaprvé, že odůvodnění musí být v zásadě sděleno dotčené osobě současně s rozhodnutím nepříznivě zasahujícím do jejího právního postavení; a zadruhé, že nedostatek odůvodnění napadeného aktu nemůže být zhojen dodatečnými vysvětleními poskytnutými v průběhu řízení před unijními soudy. 50.      Žádná z uvedených linií judikatury však není v kontextu projednávané věci relevantní. Nejprve se budu zabývat druhou linií judikatury zmíněnou v předchozím bodě. 51.      Uvedená linie judikatury se týká – a to je vhodné zdůraznit – situací, kdy je dodatečné odůvodnění napadeného aktu jeho autorem uvedeno v písemných a ústních vyjádřeních učiněných v průběhu řízení před unijními soudy(27). Podle mého názoru nelze tuto linii judikatury, a to ani analogicky, přenášet na okolnosti dané v projednávané věci, které se týkají změny odůvodnění vyplývající z formální změny napadeného aktu samotného. 52.      Povinnost uvést odůvodnění sleduje dvojí cíl: zaprvé je jejím účelem umožnit dotčeným osobám pochopit důvody pro vydání aktu a případně se rozhodnout, zda zpochybní jeho platnost; a zadruhé je účelem zmíněné povinnosti umožnit unijním soudům vykonat jejich pravomoc soudního přezkumu(28). Pokud by bylo autorovi aktu umožněno vyjádřit důvody pro jeho přijetí poprvé až v soudní síni, jakmile již byl uvedený akt napaden, byl by článek 296 SFEU zjevně zbaven velké části svého užitečného účinku. Stejná logika se použije i na dodatečná vysvětlení poskytnutá neformálně před zahájením soudního řízení a poté opakovaně v jeho průběhu(29). 53.      Uvedená logika je však nepoužitelná v případě, že byl akt platně změněn a oznámen jeho adresátům řádně a včas. Není důležité, zda k takové změně dojde před zahájením soudního řízení, nebo až v jeho průběhu. Za takových okolností se pro adresáty stává závazným aktem v jeho pozměněném znění a jeho platnost, je-li napadena, je přezkoumávána unijními soudy. 54.      Naproti tomu původní znění aktu přestává v unijním právním řádu existovat a je možné jej „přivést zpět k existenci“ pouze tehdy, pokud je pozměňovací akt unijními soudy zrušen(30). Tribunál tím, že odmítl k pozměňovacímu rozhodnutí přihlédnout, de facto rozhodoval o platnosti rozhodnutí, které již ve své původní podobě neplatilo. 55.      Přihlédnutí k pozměňovacímu aktu v probíhajícím řízení tudíž není v rozporu s cíli sledovanými článkem 296 SFEU. Úprava řízení naopak umožňuje dosáhnout zmíněných cílů účinněji a bez zbytečných prodlení. 56.      Ze stejného důvodu je rovněž zcela irelevantní argumentace společností JPM, v níž se dovolávají první výše uvedené linie judikatury – podle které musí být odůvodnění dotčené osobě v zásadě oznámeno současně s rozhodnutím, které nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení. Odůvodnění aktu, kterým jsou nyní společnosti JPM vázány a jehož platnost Tribunál mohl přezkoumávat, je odůvodnění obsažené v napadeném rozhodnutí, ve znění pozměňovacího rozhodnutí. Uvedené odůvodnění bylo oznámeno v okamžiku změny rozhodnutí – a nutno předpokládat, že platně – aktem stejné právní formy, který měl stejné právní účinky. 57.      Musím ovšem zdůraznit jednu důležitou okolnost: pokud pozměňovací rozhodnutí změnilo původní odůvodnění, z něhož vychází uložení pokuty – z důvodu, že uvedené odůvodnění bylo nedostatečné, resp. bylo za takové považováno – nelze logicky dovodit, že povinnost zaplatit pokutu vyplývá z přijetí napadeného rozhodnutí. Uvedená povinnost vzniká až ode dne přijetí pozměňovacího rozhodnutí, neboť jedině toto pozměňovací rozhodnutí je nyní právně dostatečným základem pro uložení pokuty. 58.      Jak bylo vysvětleno, odůvodnění a výrok rozhodnutí jsou neoddělitelně spjaty. Sama Komise ve svém vedlejším kasačním opravném prostředku uvedla, že „změna odůvodnění nutně obnáší též změnu (obsahu a rozsahu) výroku napadeného rozhodnutí, neboť odůvodnění a výrok tvoří neoddělitelný celek, přestože výrok, je-li posuzován samostatně, zůstává formálně nezměněn“. 59.      V návaznosti na rozsudek Tribunálu ve věci HSBC lze konstatovat, že pokud měla Komise za to, že její rozhodnutí jako celek je správné, měla dvě základní možnosti dalšího postupu: i) zrušit napadené rozhodnutí a vydat jej znovu s určitými změnami; nebo ii) změnit napadené rozhodnutí pozměňovacím rozhodnutím. Legislativní technika, kterou Komise zvolila k přijetí opatření nezbytných k zajištění souladu s rozsudkem Tribunálu ve věci HSBC, spadá do prostoru pro uvážení, kterým uvedený orgán disponuje(31). Je nicméně zřejmé, že upřednostnění jedné legislativní techniky před druhou nesmí poškodit finanční zájmy adresátů napadeného rozhodnutí. Opačný závěr by vedl k neodůvodněnému nerovnému zacházení s dotčenými podniky, a to pouze v závislosti na tom, zda byly jejich žaloby projednány (jako ve věci T‑105/17), nebo zda bylo řízení o jejich žalobách Tribunálem pozastaveno (jako ve věcech T‑106/17 a T‑113/17)(32). 60.      Na dotaz položený na jednání, zda s výše uvedeným souhlasí, Komise uvedla, že nikoli. Její argumenty týkající se této problematiky se však jeví být vnitřně nekonzistentní. Na jedné straně Komise rozporuje přístup Tribunálu k pozměňovacímu rozhodnutí, když zdůrazňuje, že výrok původního rozhodnutí je nutně dotčen změnami jeho bodů odůvodnění provedenými následně. Na druhé straně trvá na tom, že dodatečné odůvodnění představuje pouze podrobnější vysvětlení toho, o čem Komise rozhodovala při přijímání napadeného rozhodnutí. Takový přístup je logicky neudržitelný: pokud je výrok skutečně dotčen, nemůže být dodatečné odůvodnění pouze vysvětlující povahy, a pokud je pouze vysvětlující povahy, nemůže mít podstatný dopad na výrok. Komise nemůže obhájit obě teze současně. Kromě toho, přijetí argumentu Komise v tomto ohledu by rovněž představovalo zpětné uplatnění pozměňovacího rozhodnutí, čímž by došlo ke zjevnému porušení ustálené obecné zásady unijního práva(33). 61.      Jsem tudíž toho názoru, že Komise je v zásadě oprávněna již existující rozhodnutí změnit, a to i v případě, že je ohledně uvedeného rozhodnutí vedeno řízení u unijních soudů. Tento závěr samozřejmě činím s výhradou, že postupem Komise nesmí dojít ke zneužití pravomoci ve smyslu článku 263 SFEU. Kromě toho Komise nemůže prostřednictvím pozměňovacího rozhodnutí „zhojit“ případnou neplatnost původního aktu se zpětnou účinností. c)      Řádný výkon spravedlnosti a hospodárnost řízení 62.      Zasedmé podle mého názoru je jasné, že Komise měla pravomoc změnit napadené rozhodnutí jak před jeho napadením ze strany společností JPM, tak i po vydání rozsudku unijního soudu – a to tím spíše v případě, že mělo být napadené rozhodnutí uvedeným rozsudkem částečně zrušeno. Na dotaz položený na jednání, zda s uvedeným postojem souhlasí, společnosti JPM potvrdily, že ano. 63.      Pokud tomu tak je, nevidím žádný rozumný základ pro tvrzení, že je pravomoc Komise změnit akt v období mezi uvedenými dvěma událostmi „paralyzována“. Pokud totiž Komise dospěje k závěru, že je dotčený akt neplatný, je zcela v souladu s její povinností řádné správy neprodleně přijmout opatření k odstranění případných vad. Pouhá skutečnost, že byl akt případně napaden před unijními soudy, je v uvedeném kontextu obecně irelevantní. 64.      Takový postoj se může na první pohled jevit v rozporu s účinnou ochranou práva žalobců na obhajobu, popřípadě v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti. Podrobnější zamyšlení nad touto otázkou však nevyhnutelně vede k jinému názoru. 65.      Pokud jde o právo žalobců na obhajobu, není uvedené právo porušeno za podmínky, že i) žalobci byli vyslechnuti autorem aktu před přijetím pozměňovacího aktu(34) a ii) unijní soudy jim poskytnou možnost změnit svá vyjádření a návrhy v probíhajícím řízení(35). Samotná existence zvláštního ustanovení v jednacím řádu Tribunálu – článku 86 uvedeného jednacího řádu – které umožňuje žalobcům upravovat žalobu, „[j]e-li akt, jehož zrušení je navrhováno, nahrazen nebo změněn jiným aktem se stejným předmětem“, totiž jasně nasvědčuje tomu, že Komise má pravomoc měnit akt, který je předmětem řízení o žalobě na neplatnost. 66.      Kromě toho ze změny původního rozhodnutí nevyplývají pro adresáty napadeného rozhodnutí žádné nepříznivé finanční důsledky, neboť, jak bylo vysvětleno výše, taková změna nepůsobí zpětně. Stejně tak platí, že změna nemá za následek procesní znevýhodnění žalobce: rozhodne-li se žalobce pro zpětvzetí své žaloby na neplatnost z důvodu uvedené změny, má Tribunál i nadále na základě čl. 136 odst. 2 svého jednacího řádu pravomoc uložit žalovanému náhradu nákladů řízení(36). 67.      Dále teze, podle které Komise nemůže změnit akt, který je předmětem probíhajícího soudního řízení, by byla podle mého názoru v rozporu s požadavkem řádného výkonu spravedlnosti. To platí obzvláště v případě, kdy si je Komise vědoma toho, že dotčený akt bude pravděpodobně zrušen, a má za to, že cílené změny by mohly k odstranění vad způsobujících protiprávnost aktu stačit. Za takových okolností by „nucené“ pokračování v řízení nesloužilo žádnému smysluplnému účelu. 68.      V takovém případě by řízení mohlo vést až k tomu, co by mohlo být přiléhavě nazváno „Pyrrhovo vítězstvím“ žalobců. Jakýkoli prospěch ze zrušení rozhodnutí by byl se vší pravděpodobností pouze omezený a současně krátkodobý. Komise by velmi pravděpodobně přijala pozměněný akt krátce po vydání rozsudku, což by žalobci, pokud by chtěli dosáhnout soudního přezkumu legality aktu v jeho pozměněném znění, nutilo zahájit druhé kolo soudního řízení. Takový výsledek by byl obtížně slučitelný s požadavky hospodárnosti řízení a účinné soudní ochrany a současně by zbytečně zatěžoval obě strany soudního řízení i unijní soud. 69.      Pokud by bylo naproti tomu žalobcům umožněno upravovat v rámci původního řízení jejich žalobní důvody a návrhová žádání v návaznosti na změny provedené v napadeném aktu, zabránilo by se zbytečnému zdvojování řízení a spor by byl vyřešen rychleji a s vynaložením menších nákladů(37). Takový přístup je výhodný nejen pro účastníky řízení, ale též, byť spíše nepřímo, pro unijní soudy samotné. 70.      V neposlední řadě uvádím, že nepovažuji za přesvědčivé odkazy na vybrané rozsudky unijních soudů předkládané společnostmi JPM, které údajně podporují jejich postoj. 71.      Společnosti JPM se nejprve dovolávají rozsudku Soudního dvora ve věci Culin v. Komise(38). Uvedená věc se týkala rozhodnutí Komise, kterým byla zamítnuta stížnost podaná Annibalem Culinem, jedním z úředníků Komise; dotčenou stížností bylo napadeno jmenování jiného úředníka do funkce, o kterou se ucházel i A. Culin. Nebylo sporu o tom, že rozhodnutí, kterým byla dotčená stížnost zamítnuta, bylo nedostatečně odůvodněno. Poté, co A. Culin zahájil soudní řízení, však Komise doplnila uvedené rozhodnutí o dodatek, jehož účelem byla oprava původního rozhodnutí uvedením „skutečných důvodů“ zamítnutí jeho žádosti o jmenování. Soudní dvůr nicméně rozhodl, že ke zmíněnému dodatku nelze přihlížet, a rozhodnutí napadené A. Culinem zrušil(39). 72.      Na první pohled by rozsudek Culin mohl být vnímán tak, že poskytuje oporu argumentům společností JPM. Při podrobnějším zkoumání však vychází najevo, že tomu tak není. 73.      Žaloba podaná A. Culinem nebyla standardní žalobou na neplatnost na základě tehdejšího článku 173 EHS (nyní článek 263 SFEU), ale žalobou podanou na základě článku 179 EHS (nyní článek 270 SFEU). Podle uvedeného ustanovení platí, že „Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat všechny spory mezi [Unií] a [jejími] zaměstnanci v mezích a za podmínek stanovených ve služebním nebo pracovním řádu“(40). 74.      Hlava VII služebního řádu, která upravuje „Opravné prostředky“, stanoví v článku 90 povinný postup před zahájením soudního řízení, který musí být skončen ve stanovené lhůtě, přičemž uvedený postup je podmínkou pro podání případné žaloby k unijnímu soudu. Účelem postupu před zahájením soudního řízení je nabídnout stranám sporu možnost smírného narovnání a vymezit předmět sporu. Ve stadiu soudního řízení v zásadě platí, že předmět sporu nemůže být žádným z účastníků řízení měněn(41). Správní akt, který se podstatně liší od napadeného aktu, nemůže být přezkoumáván v rámci téhož řízení a vyžaduje novou žalobu podle článku 270 SFEU(42). Podobně platí, že námitky, které nebyly vzneseny v rámci postupu před zahájením soudního řízení, nemohou být vzneseny v řízení před Soudním dvorem(43). Uvedené aspekty řízení ve věci Culin byly zdůrazněny ve stanovisku generálního advokáta(44). 75.      V tomto kontextu je závěr Soudního dvora, podle kterého nebylo možné k dotčenému dodatku přihlížet, správný. Dodatek byl předložen po uplynutí lhůty a mimo postup stanovený v článku 90 služebního řádu, přičemž jeho obsah vykazuje podstatné odchylky od původního napadeného aktu. Připuštění uvedeného dodatku by mělo za následek změnu předmětu sporu. 76.      Naproti tomu žaloba na neplatnost podle článku 263 SFEU se pravidly a zásadami uvedenými v předchozích bodech neřídí. Zjištění Soudního dvora v rozsudku Culin tak nejsou přímo přenositelná na takovou situaci, jako je situace dotčená v projednávané věci. V tomto kontextu lze připomenout, že situace posuzovaná Soudním dvorem v rozsudku Komise v. Di Bernardo(45), citovaném v napadeném rozsudku, byla srovnatelná se situací ve věci Culin: jednalo se o žalobu podanou na základě článku 270 SFEU proti rozhodnutí Komise týkajícímu se použití služebního řádu, kdy se Komise snažila doplnit odůvodnění uvedeného rozhodnutí až v pozdní fázi řízení. 77.      I argumentace rozsudkem Tribunálu ve věci Lucchini v. Komise(46), kterého se dovolávají společnosti JPM, patrně vychází z určitého nedorozumění. Uvedená věc se týkala žaloby podané subjektem, kterému bylo adresováno rozhodnutí Komise o uložení pokuty za porušení unijních pravidel hospodářské soutěže. Příloha původního rozhodnutí, tak jak byla oznámena jeho adresátům, neobsahovala určité tabulky, které měly být součástí uvedeného rozhodnutí. Jakmile se Komise o zmíněném opomenutí dozvěděla, přijala v době kratší než jeden měsíc po oznámení původního rozhodnutí pozměňovací rozhodnutí, které chybějící tabulky obsahovalo a které bylo řádně oznámeno adresátům původního rozhodnutí(47). 78.      Společnost Lucchini ve své žalobě tvrdila, že uvedený postup je stižen několika právními vadami odůvodňujícími zrušení napadeného rozhodnutí. Zejména tvrdila, že jelikož v původním rozhodnutí chyběly dotčené tabulky, je uvedené rozhodnutí nedostatečně odůvodněno, přičemž následné doplnění dotčených tabulek prostřednictvím pozměňovacího rozhodnutí nemůže zmíněnou vadu napravit(48). 79.      V tomto kontextu měl Tribunál za to, že je „třeba ověřit, zda nezávisle na [dotčených] tabulkách chybějících v příloze prvního rozhodnutí […] z relevantních bodů odůvodnění tohoto rozhodnutí, na jejichž podporu byly tyto tabulky uvedeny, jasně a jednoznačně vyplývají úvahy Komise, a zda umožnily žalobkyni seznámit se s důvody přijatého opatření“. Dospěl k závěru, že skutečnost, že dotčené tabulky v rozhodnutí chyběly, nemá vliv na dostatečnost odůvodnění, a argumenty společnosti Lucchini z uvedeného důvodu odmítl(49). 80.      Podle mého názoru vykládají společnosti JPM zmíněný rozsudek nesprávně. Vyjádření Tribunálu v bodě 80 uvedeného rozsudku, podle kterého je třeba ověřit, zda bylo původní rozhodnutí nezávisle na chybějících tabulkách dostatečně odůvodněno, nelze chápat jako implicitní dovození protiprávnosti pozdějšího doplnění uvedených tabulek. Argumenty žalobkyně vycházely z tvrzení, že původní rozhodnutí, které neobsahovalo dotčené tabulky, nebylo dostatečně jasné, aby jeho adresátům umožnilo pochopit úvahy Komise. Avšak vzhledem k tomu, že Tribunál konstatoval, že odůvodnění je navzdory neuvedení tabulek v příloze dostatečné, platnost změn jednoduše nebyla předmětem posuzování(50). 81.      Kromě toho by jakýkoli jiný výklad výše uvedené judikatury byl obtížně slučitelný s ustálenou judikaturou, v níž unijní soudy – z důvodů řádného výkonu spravedlnosti a hospodárnosti řízení – připustily, že i navzdory provedení změn v napadeném aktu v průběhu soudního řízení lze žalobu na neplatnost projednat. Jak je uvedeno v bodě 65 výše, takové řešení je podmíněno tím, že předmět žaloby zůstane v podstatě nezměněn a žalobcům bude poskytnuta možnost upravit své žalobní důvody a návrhová žádání. d)      Důsledky posouzení vedlejšího kasačního opravného prostředku 82.      S ohledem na výše uvedené mám za to, že vedlejší kasační opravný prostředek Komise je opodstatněný. Tribunál se dopustil nesprávného posouzení při přezkumu dostatečnosti odůvodnění týkajícího se výše pokuty uložené společnostem JPM, když nepřihlédl k doplňujícímu odůvodnění obsaženému v pozměňovacím rozhodnutí. 83.      Souhlasím nicméně se společnostmi JPM v tom, že stav řízení nedovoluje, aby Soudní dvůr vydal v projednávané věci konečný rozsudek, a věc je tudíž nutno vrátit zpět Tribunálu s tím, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. 84.      Je třeba posoudit dvě významné otázky, kterými se napadený rozsudek vůbec nezabývá. Zaprvé je nezbytné rozhodnout o tvrzení společností JPM, že je pozměňovací rozhodnutí protiprávní, a mělo by být tudíž zrušeno. Zadruhé, pokud by bylo pozměňovací rozhodnutí shledáno v souladu s právem, je nutné ještě posoudit, zda napadené rozhodnutí, ve znění pozměňovacího rozhodnutí, obsahuje dostatečné odůvodnění. 85.      Jak je vysvětleno výše, pokud by se Soudní dvůr přiklonil k mému závěru týkajícímu se vedlejšího kasačního opravného prostředku Komise, nebylo by nutné zkoumat třetí důvod kasačního opravného prostředku společností JPM. Nicméně pro případ, že by Soudní dvůr zaujal odlišný názor, a v každém případě pro úplnost, se budu níže zabývat hlavními problémy vznesenými v rámci uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku. B.      Ke třetímu důvodu hlavního kasačního opravného prostředku 86.      V rámci třetího důvodu svého kasačního opravného prostředku společnosti JPM zpochybňují body 698 až 728 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál vykonal svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, pokud jde o výši pokuty, která měla být uložena. Tribunál poté, co posoudil argumenty předložené účastnicemi řízení, dospěl k závěru, že „okolnosti projednávaného případu budou z hlediska zásady individualizace a přiměřenosti trestu spravedlivě posouzeny stanovením pokuty ve výši 337 196 000 eur, za kterou jsou [společnosti JPM] odpovědné“. Vzhledem k tomu, že se uvedená částka rovnala částce stanovené v napadeném rozhodnutí, Tribunál „zamítl návrhové žádání týkající se snížení výše pokuty uložené [společnostem JPM]“. 1.      Argumenty účastnic řízení 87.      Úvodem musím uvést, že formulace tohoto důvodu kasačního opravného prostředku společnostmi JPM je poněkud matoucí. Uvedený důvod je rozdělen na pět částí, z nichž každá sestává z několika prvků a argumentů. Mezi tvrzená pochybení patří mimo jiné nesplnění povinnosti uvést odůvodnění, nezohlednění některých argumentů vznesených v prvním stupni, zkreslení důkazů a porušení zásad proporcionality a rovnosti, jakož i základního práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces. 88.      Vzhledem k takovému množství tvrzených vad nelze jednoznačně „oddělit zrno od plev“(51), tedy jinými slovy určit, které výtky jsou dostatečně podložené a které nikoli(52). Několik argumentů se podle všeho překrývá, zatímco jiné byly patrně vzneseny spíše za účelem posílení celkové kritiky než za účelem formulování samostatných a autonomních důvodů kasačního opravného prostředku. 89.      Jedna z výtek se nicméně jasně odlišuje od ostatních a podle všeho představuje jednu z hlavních výtek vznášených společnostmi JPM proti této části napadeného rozsudku. Společnosti JPM připomínají, že Tribunál rozhodl, že vzhledem k nedostatku podrobnějšího vysvětlení důvodů, proč Komise stanovila koeficient snížení na 98,849 %, Tribunál „nemůže provést důkladný přezkum právního a skutkového hlediska části rozhodnutí, která mohla mít významný vliv na pokutu uloženou [společnostem JPM]“(53). 90.      Tribunál dospěl k uvedenému závěru, ovšem následně sám použil stejný koeficient snížení, jaký použila Komise, aniž – jak tvrdí společnosti JPM – poskytl jakékoli bližší vysvětlení, pokud jde o základ uvedeného koeficientu. Podle společností JPM je tedy odůvodnění rozsudku stiženo naprosto stejnou vadou v podobě nedostatku odůvodnění, jaká vedla Tribunál k nahrazení pokuty uložené v napadeném rozhodnutí. 91.      Komise s tímto názorem nesouhlasí. Tvrdí, že Tribunál správně vykonal svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci a při té příležitosti stanovil řádnou výši pokuty. Zejména tvrdí, že Tribunál dostatečně vysvětlil jednotlivé faktory, k nimž přihlédl při stanovení koeficientu snížení na 98,849 %, čímž splnil svou povinnost uvést odůvodnění. 2.      Analýza 92.      Třetí důvod kasačního opravného prostředku společností JPM je podle mého názoru opodstatněný. Na vysvětlenou uvedu nejprve několik obecných poznámek týkajících se a) pojmu „pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci“ a b) povinnosti Tribunálu uvést odůvodnění při výkonu takové pravomoci. Poté se budu zabývat c) konkrétní výtkou uvedenou v bodech 89 a 90 výše a následně již stručněji d) ostatními argumenty vznesenými v rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku. a)      Obecné poznámky I: pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci 93.      Článek 261 SFEU stanoví, že „[n]ařízení vydaná společně Evropským parlamentem a Radou nebo Radou […] mohou na Soudní dvůr Evropské unie přenést pravomoc k soudnímu přezkumu v plné jurisdikci týkající se sankcí, které tato nařízení stanoví“. V tomto ohledu článek 31 nařízení č. 1/2003 stanoví, že „Soudní dvůr má neomezenou příslušnost přezkoumávat rozhodnutí [přijatá na základě uvedeného nařízení], kterými Komise stanovila pokutu nebo penále. Může uloženou pokutu nebo penále zrušit, snížit nebo zvýšit“. 94.      Zjednodušeně řečeno, pojem „pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci“ označuje pravomoc unijního soudu přezkoumávat v plném rozsahu výši pokut uložených Komisí v rozhodnutích přijatých na základě článků 101 a 102 SFEU. Uvedený pojem by však neměl být stavěn na roveň „bezmezné“ přezkumné pravomoci. Jak bude vysvětleno níže, výkon pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci je omezen řadou procesních a hmotněprávních zásad. Uvedený pojem znamená, že unijní soudy nejsou při výkonu takové pravomoci omezeny hranicemi, které jsou vlastní žalobě na neplatnost podle článku 263 SFEU, ale mohou samy potvrdit nebo zrušit pokutu, jakož i změnit její výši, ať již směrem nahoru, nebo směrem dolů. 95.      Podle článku 263 SFEU unijní soud přezkoumává legalitu aktů orgánů, které byly v řízení před ním napadeny. Takový přezkum se v zásadě vztahuje na všechny skutkové i právní okolnosti uplatněné v napadeném aktu(54). Podle ustálené judikatury však platí, že pokud unijní orgány disponují prostorem pro uvážení nebo mají provádět komplexní technická posouzení, musí unijní soud vykonávat soudní přezkum s odpovídající mírou zdrženlivosti(55). 96.      Konkrétně platí, že má-li unijní soud přezkoumávat výsledek politického zhodnocení provedeného v rámci prostoru pro uvážení nebo výsledek komplexního technického posouzení, může napadený akt zrušit pouze tehdy, pokud je uvedené posouzení stiženo „zjevným“ pochybením. Pochybení lze považovat za zjevné, pokud žalobce prokáže, že analýza provedená dotčeným orgánem je nepřiměřená nebo že závěry, které z ní byly vyvozeny, jsou nepřesvědčivé. Naproti tomu, pokud je rozhodnutí přijaté uvedeným orgánem přiměřeně odůvodněno ve světle skutkových okolností a důkazů existujících v okamžiku jeho přijetí, nemůže být považováno za protiprávní. 97.      Z toho vyplývá, že v řízení podle článku 263 SFEU není unijní soud oprávněn provádět posouzení de novo ve vztahu k situaci, která vedla dotčený orgán k přijetí napadeného aktu, ani nahrazovat posouzení orgánu svým vlastním posouzením, pokud jde o to, co by podle jeho vlastního názoru představovalo nejvhodnější postup za daných okolností. Úlohou unijního soudu je pouze přezkoumávat legalitu dotčeného aktu a v relevantních případech jej prohlásit za neplatný nebo jej zrušit(56). 98.      Naproti tomu při výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci přiznané článkem 261 SFEU a bez ohledu na širokou posuzovací pravomoc, kterou má Komise při definování a provádění své politiky v oblasti ukládání pokut, mohou unijní soudy: zaprvé zrušit pokutu nebo změnit její výši, i když k žádnému nesprávnému právnímu posouzení, natož zjevně nesprávnému právnímu posouzení, nedošlo; zadruhé učinit tak nahrazením posouzení Komise týkajícího se přiměřené výše pokuty svým vlastním posouzením(57); a zatřetí přihlédnout k veškerým relevantním právním nebo skutkovým okolnostem, včetně faktorů, které Komise neuvedla, popřípadě které neuplatnily podniky v průběhu správního řízení, jakož i k událostem, k nimž došlo po vydání rozhodnutí, jež bylo napadeno(58), aniž jsou unijní soudy vázány metodikou uvedenou v pokynech Komise pro výpočet pokut(59). Jinými slovy, posouzení de novo je přípustné. 99.      Při výkonu pravomocí, které unijním soudům svěřuje článek 261 SFEU, unijní soudy nepřezkoumávají, přísně vzato, legalitu napadeného rozhodnutí ani odůvodnění, z něhož takové rozhodnutí vychází, ale spíše posuzují přiměřenost (pouze) jednoho konkrétního prvku takového rozhodnutí, a sice pokuty(60). Pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci tedy představuje doplňkovou formu soudní pravomoci, resp. – z jiného úhlu pohledu – dodatečnou pravomoc svěřenou unijním soudům(61). Zatímco na soudní přezkum na základě článku 263 SFEU se uplatní použitelná pravidla vyšší právní síly – v projednávané věci články 101 a 102 SFEU, ustanovení nařízení č. 1/2003 a obecné zásady unijního práva – výkon pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci na základě článku 261 SFEU se řídí především zásadami ekvity(62). 100. Uvedený pojem „ekvita“ je nutno chápat extenzivně. Ačkoli nepochybně zahrnuje přiměřenost, spravedlnost a zákaz diskriminace, rámec právě uvedených požadavků překračuje(63). Umožňuje unijnímu soudu provádět celkové a do určité míry subjektivní posouzení pokuty a její výše(64). I když se tedy Komise nedopustila žádného porušení použitelných pravidel a obecně vzato stanovila pokutu přiměřeně, jsou unijní soudy oprávněny změnit její výši, pokud dospějí k závěru, že by s ohledem na okolnosti věci byla přiměřenější jiná výše pokuty(65). 101. Nicméně platí, že uplatňovat argumenty odůvodňující výkon pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci a v případě potřeby předkládat relevantní důkazy přísluší žalobcům, případně Komisi, pokud navrhuje zvýšení pokuty. Unijní soudy nevykonávají uvedenou pravomoc z úřední povinnosti(66). 102. Je však nutno upřesnit, že to neznamená, že jsou unijní soudy při výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci vázány zásadou ne ultra petita ve stejném rozsahu jako v rámci přezkumu platnosti(67). Podle ustálené judikatury jsou unijní soudy oprávněny uvedené pravomoci využít plně, pokud je jim stanovení výše pokuty předloženo k posouzení(68). Taková otázka jim může být předložena buď přímo prostřednictvím výslovné žádosti vyzývající Soudní dvůr, aby vykonal svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, nebo nepřímo, pokud účastník řízení požaduje snížení pokuty jako logický důsledek částečného zrušení napadeného rozhodnutí. 103. Uvedený závěr je důsledkem dvojí povahy pravomoci unijních soudů k soudnímu přezkumu v plné jurisdikci. Jejím hlavním cílem je poskytnout podnikům, kterým Komise – jednající v postavení správního orgánu – uložila pokutu, dodatečnou záruku soudní ochrany(69). Zároveň ale sleduje ještě vedlejší a doplňující cíl, kterým je konkrétně zajištění soudržnosti a účinnosti celkového systému vymáhání práva. 104. Jakmile je pravomoc stanovit komplexním způsobem výši pokuty přenesena ze správního orgánu na soudní moc, musí tato soudní moc rovněž zajistit, aby sankce splnila zamýšlený účel. Pokuta tak musí mít dostatečně odrazující povahu ve vztahu k podnikům, jejichž jednání může narušit strukturu nebo fungování vnitřního trhu, a protosnížit jeho plnou hospodářskou účinnost, zejména na úkor spotřebitelů(70). Právě z tohoto důvodu musí unijní soudy při stanovení výše pokuty přihlížet mimo jiné k jejímu odrazujícímu účinku(71) a mohou v relevantních případech uložit pokutu, která překračuje výši pokuty stanovené Komisí(72). b)      Obecné poznámky II: povinnost Tribunálu uvést odůvodnění 105. Ve světle výše uvedených úvah je nutno se vypořádat s následující otázkou, a sice otázkou rozsahu povinnosti Tribunálu uvést odůvodnění při výkonu jeho pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, který se týká přezkumu uložené pokuty. 106. Odpověď na uvedenou otázku je v zásadě jednoduchá. Široká posuzovací pravomoc přiznaná unijním soudům článkem 261 SFEU nijak neumenšuje jejich povinnost uvést dostatečné odůvodnění v souladu s článkem 296 SFEU, článkem 36 statutu Soudního dvora Evropské unie a článkem 47 Listiny(73). 107. Hlavní zásady, jimiž se tato problematika řídí, jsou pevně zakotveny v příslušné judikatuře. Podle ustálené judikatury musí z odůvodnění rozsudku jasně a jednoznačně plynout úvahy Tribunálu, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody přijatého rozhodnutí a Soudní dvůr vykonat svůj soudní přezkum(74). Kromě toho má povinnost uvést odůvodnění ještě širší účel: představuje záruku proti svévoli tím, že zajišťuje, aby měly strany sporu jistotu v tom, že jejich argumenty byly řádně vyslechnuty, a zároveň ukládá soudům povinnost zakládat svá rozhodnutí na objektivních a ověřitelných důvodech(75). 108. Rozsah uvedené povinnosti se nicméně může lišit v závislosti na povaze dotčeného soudního rozhodnutí a je nutno jej analyzovat s přihlédnutím k dotčenému řízení v jeho celistvosti a s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, při zohlednění procesních záruk týkajících se uvedeného rozhodnutí(76). Soudní dvůr zejména konstatoval, že Tribunál není povinen poskytnout vysvětlení, ve kterém by se vyčerpávajícím způsobem postupně zabýval každou z úvah uvedených účastníky sporu. Odůvodnění Tribunálu tedy může být za určitých okolností implicitní za podmínky, že umožní zúčastněným osobám seznámit se s důvody, proč Tribunál zamítl jejich žalobní důvody, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat svůj přezkum legality napadeného rozsudku(77). 109. V tomto kontextu, a zejména s ohledem na výkon pravomoci Tribunálu k soudnímu přezkumu v plné jurisdikci, musí být rozsah povinnosti uvést odůvodnění chápán ve světle procesních a hmotněprávních úvah vlastních výkonu takové pravomoci. V uvedeném ohledu lze podle mého názoru za obzvlášť relevantní považovat tři soubory faktorů. 110. Zaprvé, zatímco Tribunál může – ovšem nemusí – přihlížet i k okolnostem, argumentům a otázkám, na které jej účastníci řízení výslovně neupozornili(78), je v zásadě povinen posoudit všechny okolnosti, argumenty a otázky, které před ním byly účastníky řízení řádně vzneseny(79). To by se mělo přirozeně odrážet i v odůvodnění, z něhož rozsudek vychází. Otázka, zda je nutno se takovými argumenty zabývat výslovně, a míra podrobnosti, s jakou je každý z nich posuzován, budou zjevně záviset na jejich relevanci, jasnosti a významu z hlediska dokazování. 111. Zadruhé Tribunál disponuje širokou posuzovací pravomocí při určování výše přiměřené pokuty v dané konkrétní věci. Uvedená posuzovací pravomoc však musí být vykonávána v souladu s obecnými zásadami unijního práva, a zejména se zásadami proporcionality, individualizace sankcí a rovného zacházení(80). Kromě toho by měla pokuta odpovídat především závažnosti a době trvání protiprávního jednání a zároveň by měla mít odrazující účinek(81). Z toho vyplývá, že kdykoli skutečně vyvstane některá z uvedených otázek, popřípadě několik těchto otázek, lze důvodně očekávat, že se jimi bude odůvodnění dostatečně podrobně zabývat. Jak totiž uvedl sám Tribunál v bodě 703 napadeného rozsudku, „v rámci své povinnosti uvést odůvodnění je [povinen] podrobně popsat faktory, k nimž přihlédl při stanovení výše pokuty“(82). 112. Zatřetí, jak bylo vysvětleno výše, při stanovení výše pokuty podle článku 261 SFEU není Tribunál vázán metodikou uvedenou v pokynech Komise pro výpočet pokut ani, logicky, žádnou alternativní metodikou, která byla případně použita v napadeném rozhodnutí. Podobně platí, že Tribunál není povinen řídit se nějakým konkrétním matematickým vzorcem nebo ekonomickým výpočtem(83). Nic mu ovšem nebrání v tom, aby tak učinil, pokud takový přístup považuje za vhodný. Tak tomu může být například v případě, kdy je týmž rozhodnutím uložena pokuta několika podnikům a dodržení určité konkrétní metodiky – jako je například metodika použitá Komisí – může posloužit k zajištění rovného zacházení s uvedenými podniky(84). 113. A naopak, pokud Tribunál považuje za vhodné se zcela nebo zčásti od uvedených metodik odchýlit, měl by se zvláštní pečlivostí vyjmenovat skutečnosti, k nimž při stanovení přiměřené výše pokuty přihlédl, a v relevantních případech poskytnout orientační vysvětlení jejich relativního významu(85). To však nevyžaduje, aby se odůvodnění stalo sofistikovaným a pedantským cvičení v počtech(86). Je zjevné, že podle článku 261 SFEU jsou naprosto legitimní určitá posouzení ex bono et aequo. Kromě toho, v některých případech může postačovat i stručné odůvodnění založené na celkovém posouzení všech relevantních faktorů či odkazující na zjištění, která již byla učiněna na jiném místě rozsudku(87). 114. V podstatě platí, že od Tribunálu lze rozumně očekávat, že s dostatečnou jasností, přesností a vnitřní soudržností vysvětlí základní kroky, jak postupoval ve svém odůvodnění, jakož i povahu a důležitost zohledněných faktorů(88). 115. Tvrzený nedostatek odůvodnění může být samozřejmě předmětem přezkumu v rámci řízení o kasačním opravném prostředku. Je však nutno připomenout, že pokud se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, nevykoná Soudní dvůr svou vlastní pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, aby nahradil posouzení Tribunálu svým vlastním posouzením. Pouhé tvrzení navrhovatele, že pokuta uložená Tribunálem je nenáležitá nebo nespravedlivá, tedy nestačí. Taková pokuta může být zrušena pouze v případě, že bude prokázáno, že je „nadměrná, a to natolik, že je nepřiměřená“(89). 116. Právě s odkazem na uvedené zásady se budu nyní zabývat argumenty předloženými v tomto ohledu společnostmi JPM. c)      K nesplnění povinnosti uvést odůvodnění v projednávané věci 117. V bodech 704 až 728 napadeného rozsudku Tribunál vyjmenoval faktory, k nimž přihlédl při výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, pokud jde o stanovení výše pokuty. Zkoumal tři kategorie skutečností: závažnost a dobu trvání protiprávního jednání (body 705 až 723), existenci polehčujících okolností (body 724 až 726) a odrazující účinek pokuty (bod 727). Poté, co Tribunál provedl, jak se sám vyjádřil, „spravedlivé posouzení“ všech relevantních okolností, stanovil pokutu na částku ve výši 337 196 000 eur (bod 728), což je částka odpovídající přesně částce uložené na základě čl. 2 písm. c) napadeného rozhodnutí. 118. Ve světle zásad uvedených v předcházející části se odůvodnění Tribunálu týkající se výkonu jeho pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci jeví na první pohled podrobné a metodické. Je jasně strukturováno tak, aby čtenář mohl sledovat logický postup v rámci odůvodnění rozsudku, vyjmenovává skutečnosti považované za relevantní pro posouzení s uvedením jejich relativní důležitosti a činí tak v souladu s ustálenou judikaturou. 119. Při bližším zkoumání – a v souladu s argumenty předloženými společnostmi JPM – však lze některé aspekty takového odůvodnění podrobit kritice. Některé pasáže podle všeho nejsou při porovnání se zjištěními učiněnými v jiných částech téhož rozsudku vnitřně konzistentní. 120. Tak v bodě 706 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že použije „metodiku, která stejně jako ta, kterou Komise použila v projednávané věci, nejprve stanoví základní částku pokuty, která může být následně upravena s ohledem na konkrétní okolnosti věci“. V této souvislosti považoval Tribunál za vhodné použít snížené peněžní příjmy jako náhradní hodnotu tržeb coby výchozího údaje, přičemž jiné použitelné metody výpočtu považoval za nevhodné nebo neodůvodněné. Byla tak přijata hodnota peněžních příjmů použitá Komisí ve vztahu ke společnostem JPM (body 707 až 710 napadeného rozsudku). 121. Dále v bodech 711 až 717 napadeného rozsudku Tribunál hned v úvodu podotkl, že mezi účastnicemi řízení je nesporné, že „zohlednění pouze peněžních příjmů jako základu pro výpočet pokuty by vedlo k uložení příliš odrazující pokuty“. Měl tedy za to, že je nutné použít koeficient snížení ke snížení uvedených příjmů. Dále Tribunál v podstatě uvedl pět bodů. Zaprvé Komise použila jednotný koeficient snížení stanovený na 98,849 %. Zadruhé uvedený koeficient snížení je „výsledkem složitého postupu, který odráží řadu faktorů“ a jedná se o „přibližné stanovení hodnoty [a] pojmově tedy neexistuje jediný možný koeficient snížení“. Zatřetí alternativní koeficienty snížení navržené společnostmi JPM byly považovány za nevhodné nebo nedostatečně vysvětlené. Začtvrté mezi účastnicemi řízení bylo nesporné, že „koeficient snížení činí nejméně 98,849 %“. Zapáté „stanovení pokuty v rámci výkonu soudního přezkumu v plné jurisdikci není přesným aritmetickým výpočtem“. 122. Znění napadeného rozsudku sice není v tomto bodě zcela jasné, nicméně je podle všeho důvodné z výše uvedeného dovozovat, že Tribunál nakonec použil stejný koeficient snížení, jaký byl použit v napadeném rozhodnutí, a sice 98,849 %. Pokud by tomu tak totiž nebylo, bylo by téměř nemožné, aby po výpočtu základní částky na základě jiného koeficientu snížení byla konečná částka pokuty stanovena v naprosto stejné výši jako v napadeném rozhodnutí. 123. V bodech 613 až 621 napadeného rozsudku ovšem Tribunál konstatoval, že odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o stanovení koeficientu snížení na 98,849 %, je nedostatečné. Podotkl, že pouze několik, a poměrně neurčitých, pasáží v napadeném rozhodnutí poskytuje náhled na úvahy Komise, jimiž odůvodnila stanovení koeficientu snížení na uvedené konkrétní úrovni. Takový nedostatek byl považován za obzvláště problematický vzhledem k ústřednímu významu koeficientu snížení v metodice použité Komisí pro stanovení pokuty. 124. S ohledem na uvedené skutečnosti je poněkud překvapivé, že se Tribunál nakonec s tímtéž koeficientem snížení zcela ztotožnil. Pro přesnost uvádím, že samozřejmě není vyloučena možnost, že Tribunál na základě vlastního posouzení dospěl k závěru, že zmíněný koeficient je ve skutečnosti ten nejvhodnější. Pouhá skutečnost, že Komise dostatečně nevysvětlila svůj výpočet, nutně neznamená, že výchozí hodnota byla nesprávná(90). 125. Pokud však Tribunál skutečně k takovému závěru dospěl, měl to uvést výslovně a upřesnit, že podle jeho vlastního odhadu představuje koeficient snížení ve výši 98,849 % nejvhodnější koeficient, a – alespoň stručně – vysvětlit důvody, na základě kterých k takovému závěru dospěl. 126. Napadený rozsudek však žádný z uvedených aspektů neobsahuje. Zaprvé, jak je uvedeno v bodě 122 výše, napadený rozsudek neuvádí výslovně ani to, že koeficient snížení použitý Tribunálem byl stanoven na 98,849 %. Zadruhé napadený rozsudek neobsahuje nic, co by vysvětlovalo, proč byla uvedená konkrétní hodnota považována za nejvhodnější. 127. Samozřejmě je pravda, že to byly společnosti JPM, kdo měl předložit argumenty na podporu tvrzení, že dotčená metodika a konkrétní číselné údaje použité Komisí vedly k uložení nepřiměřené, diskriminační či jinak nespravedlivé pokuty. Nicméně skutečnost, že alternativní koeficienty snížení navržené společnostmi JPM byly považovány za nadměrné, sama o sobě neznamená, že Tribunál byl povinen potvrdit hodnotu přijatou v napadeném rozhodnutí. 128. Zjevně se nejednalo o situaci, kdy se nabízí pouze pár předem stanovených alternativ. Sám Tribunál uznal, že hodnota použitá Komisí je pouze přibližným stanovením hodnoty, takže žádný koeficient snížení nelze považovat za ten jediný správný. 129. Přesto, navzdory nedostatku jakéhokoliv zřetelného vysvětlení v napadeném rozhodnutí, které by ozřejmilo důvody, proč by měl být za vhodný považován právě koeficient snížení ve výši 98,849 %, Tribunál uvedenou hodnotu potvrdil, a to v podstatě z toho důvodu, že alternativy navržené společnostmi JPM nebylo možné upřednostnit. Znění napadeného rozsudku navozuje dojem, že si Tribunál z hodnot navržených účastnicemi řízení zvolil takovou, kterou považoval za „menší zlo“. 130. Podle mého názoru uvedený přístup neodpovídá takovému druhu posouzení, jaký je od Tribunálu požadován při výkonu jeho pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci podle článku 261 SFEU. Pokud se Tribunál rozhodne zrušit pokutu uloženou rozhodnutím a nahradit ji jinou, musí sám určit částku, kterou považuje ve světle všech relevantních okolností za nejpřiměřenější. Takto mohl Tribunál přijmout jakoukoli hodnotu, která byla podle něj vhodnou náhradou hodnoty použité Komisí, a zároveň – pokud to tak chtěl – uplatnit do značné míry podobný metodický rámec. 131. Podpůrně, pokud Tribunál dospěl k závěru, že není schopen určit vhodný koeficient snížení, měl použít jinou metodiku, nikoli takovou, jejíž použití sám považoval za neurčité či nikoli optimální. Jeho rozhodnutí postupovat jinak je tedy obtížně slučitelné s logikou pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, která mu byla svěřena. 132. Domnívám se tedy, že Tribunál neposkytl dostatečné odůvodnění způsobu, jakým vykonal pravomoci, které mu byly svěřeny článkem 261 SFEU(91). I za předpokladu, že se účastnice řízení shodly na tom, že „koeficient snížení činí nejméně 98,849 %“ – což je teze, kterou společnosti JPM důrazně popírají a která podle všeho nemá ani oporu ve spise – byla by uvedená okolnost v každém případě v této souvislosti irelevantní. Nebylo by tím vyřešeno hlavní tvrzení společností JPM, podle kterého byla uvedená hodnota nepřiměřeně nízká, a měla tak za následek uložení nespravedlivé pokuty. 133. Kromě toho, pouhou skutečnost, že žádná z účastnic řízení podávajících kasační opravný prostředek nenavrhla koeficient snížení, jehož hodnota by byla nižší, než jakou použila Komise, nemůže Tribunál považovat za důkaz potvrzující přiměřenost uvedené číselné hodnoty. Mohu-li si dovolit lehce ironickou poznámku, pak – pokud je mi známo – žádný podnik, kterému byla Komisí uložena pokuta, ještě nikdy nenapadl rozhodnutí z toho důvodu, že je uložená sankce příliš nízká. Unijní soudy přirozeně nikdy nepovažovaly nevznesení takových námitek za indicii toho, že pokuta uložená Komisí nutně musela být přiměřená. 134. Nedostatek jasného vysvětlení důvodů, proč se Tribunál rozhodl použít stejný koeficient snížení, jaký použila Komise – navzdory vlastnímu zjištění Tribunálu, že Komise neposkytla náležité odůvodnění uvedeného koeficientu – je obzvláště problematický za konkrétních okolností daných v projednávané věci. Jistě není třeba připomínat, že použití náhradní hodnoty Komisí – konkrétně peněžních příjmů – namísto hodnoty tržeb podniků je v této oblasti novinkou. Vzhledem k novosti uvedeného přístupu a otázkám použité metodiky, které takový přístup vyvolává v souvislosti s provedeným výpočtem, bylo důvodné očekávat komplexnější odůvodnění tohoto bodu. Zjevně se nejednalo o věc, v níž by v tak ústřední otázce mohlo být velmi stručné či pouze implicitní odůvodnění považováno za dostatečné. 135. Z uvedených důvodů mám za to, že dotčené odůvodnění je nedostatečné a vnitřně nesoudržné, pokud jde o výpočet pokuty uložené Tribunálem při výkonu jeho pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci. Třetímu důvodu kasačního opravného prostředku společností JPM je tedy nutno vyhovět a napadený rozsudek částečně zrušit. d)      K ostatním částem třetího důvodu kasačního opravného prostředku a argumentům uplatněným v jeho rámci 136. Vzhledem k mému závěru, že vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku musí být vyhověno a podpůrně je třeba vyhovět i třetímu důvodu kasačního opravného prostředku společností JPM, již není nutné zabývat se podrobně ostatními argumenty předloženými společnostmi JPM na podporu uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku. Budu se jimi tedy zabývat pouze velmi stručně. 137. Zaprvé nepovažuji za přesvědčivý argument společností JPM, podle kterého se Tribunál dopustil pochybení při výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, když pro výpočet základní částky pokuty použil namísto příjmů z tržeb jako náhradní hodnotu peněžní příjmy. V tomto ohledu společnosti JPM tvrdí, že Tribunál nepřihlédl ke všem jejich argumentům týkajícím se důvodu, proč byla jiná hodnota (a sice poskytnuté peněžní příjmy, resp. „AFR“) vhodnější. 138. Při výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci měl Tribunál široký prostor pro uvážení při volbě parametrů, které považoval, vzhledem k okolnostem daným v projednávané věci, za nejvhodnější pro stanovení pokuty. Pokud je použití peněžních příjmů jednou z rozumných možností – a v rámci své analýzy jsem nenalezl žádnou konkrétní okolnost, která by nasvědčovala opaku – nepřísluší Soudnímu dvoru, aby v rámci řízení o kasačním opravném prostředku nahradil v tomto ohledu posouzení Tribunálu. 139. Ve skutečnosti jde tedy o to, zda napadený rozsudek obsahuje dostatečné vysvětlení důvodů, proč byly AFR považovány za méně vhodné pro výpočet základní částky pokuty než peněžní příjmy. Mám za to, že ve světle výše shrnuté judikatury poskytují body 588 až 593 a 714 napadeného rozsudku v tomto ohledu dostatečné vysvětlení. 140. Zadruhé přikláním se k názoru společností JPM, podle kterého mohlo dojít k porušení zásady rovného zacházení či přinejmenším k nesplnění povinnosti uvést odůvodnění, pokud jde o stanovení pokuty, jelikož Tribunál – stejně jako Komise – použil odlišné metodiky pro určení relevantní hodnoty peněžních příjmů jednotlivých bank, které se na protiprávním jednání podílely. Společnosti JPM zejména poukazují na tři aspekty, které mohly uvedené výpočty ovlivnit: i) rozsah zúčtování (netting) mezi toky zaplacenými a přijatými z transakcí; ii) vyloučení nebo zahrnutí „hybridních“ produktů; a iii) vyloučení nebo zahrnutí „exotických“ produktů. 141. Úvodem musím uvést, že existence rozdílných přístupů v tomto ohledu byla v napadeném rozhodnutí připuštěna a není mezi účastnicemi řízení sporná.(92)Komise nicméně v napadeném rozhodnutí i v řízení před Tribunálem trvala na tom, že dopad uvedených rozdílů na výpočet pokut je zanedbatelný(93). Společnosti JPM zase tvrdí, že s ohledem na ústřední úlohu koeficientu snížení by i drobné odchylky v údajích o peněžních příjmech použitých při výpočtu pokut mohly potenciálně vést k rozdílům v konečných částkách, které již nejsou ani zdaleka zanedbatelné. 142. Vzhledem k tomu, že spis neobsahuje spolehlivé údaje týkající se této problematiky, mám za to, že Soudní dvůr nemůže ověřit, zda použité údaje vedly, navzdory určité různorodosti, ke srovnatelným výsledkům. 143. V tomto ohledu je třeba uvést, že Tribunál konstatoval, že Komise nepřijala dodatečná opatření v rámci prováděného šetření, aby objasnila rozdíly v metodách používaných jednotlivými bankami, přestože některé z nich Komisi řádně upozornily na obtíže, s nimiž se potýkaly při poskytování požadovaných údajů o peněžních příjmech(94). Je rovněž nesporné, že zúčastněné banky nikdy neměly plný přístup k podrobným výpočtům provedeným Komisí(95). Ani Tribunál nepožadoval, aby Komise uvedené výpočty předložila v průběhu řízení v prvním stupni, přestože byla tato záležitost předmětem intenzivní diskuse mezi účastnicemi řízení. 144. Je skutečně pravda, jak uvedla Komise na jednání, že i v případech, kdy používá tradičnější metodiku uvedenou ve svých pokynech pro výpočet pokut, musí výpočty nutně vycházet z údajů o tržbách poskytnutých samotnými podniky. Takové údaje mohou přirozeně odrážet rozdíly v organizační struktuře, obchodních strategiích a účetních postupech jednotlivých podniků. 145. Považuji však za zřejmé, že v uvedených situacích je riziko významných odchylek ve výpočtu údajů o tržbách, přinejmenším potenciálně, nesrovnatelně menší než v případech, jako je projednávaná věc. Jak je uvedeno výše, v projednávané věci byla metodika stanovená v pokynech pro výpočet pokut použita inovativním způsobem v důsledku uplatnění nově vytvořené náhradní hodnoty, jejíž vhodnost byla mezi účastnicemi řízení sporná a jejíž uplatňování mělo za následek vznik rozdílů v přístupech jednotlivých dotčených podniků. 146. V každém případě, ačkoli nelze od Komise důvodně očekávat, že bude ověřovat každý nepatrný detail v údajích předložených každým jednotlivým podnikem, proti němuž je vedeno řízení na základě nařízení č. 1/2003, stále platí, že je Komise povinna zajistit dodržování zásady rovného zacházení. To znamená zaprvé, že je Komise povinna ověřovat srovnatelnost údajů, pokud v tomto ohledu vzniknou určité pochybnosti, a zadruhé, že použije nejvhodnější soubor údajů pro každý podnik, pokud se uvedené podniky nenacházejí ve zcela srovnatelné situaci(96). 147. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je pro mne obtížné pochopit, proč Tribunál i) vycházel z nepodloženého tvrzení Komise, že různorodost použitých údajů neměla žádný podstatný dopad na výsledek, a ii) dospěl k závěru, že společnosti JPM právně dostačujícím způsobem neprokázaly, že posouzení Komise bylo nesprávné. Takový postup Tribunálu měl za následek, že Tribunál neověřil řádně opodstatněnost žalobního důvodu společností JPM vycházejícího z porušení zásady rovného zacházení. VI.    Závěry 148. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr vyhověl vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku podanému Komisí nebo podpůrně třetímu důvodu kasačního opravného prostředku uplatněnému společnostmi JPMorgan Chase & Co. a JPMorgan Chase Bank, National Association. 1      Původní jazyk: angličtina. 2      Rozsudek ze dne 20. prosince 2023, JPMorgan Chase a další v. Komise (T‑106/17, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2023:832). 3      Rozhodnutí Komise C(2016) 8530 final ze dne 7. prosince 2016 v řízení podle článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP [věc AT.39914 – Úrokové deriváty v eurech (EIRD)]. 4      Rozhodnutí Komise C(2021) 4610 final ze dne 28. června 2021, kterým se mění napadené rozhodnutí. 5      Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (Úř. věst. 2003 L 1, s. 1). 6      Pokuta byla uložena společnostem JP Morgan Chase & Co., JP Morgan Chase Bank, National Association a J. P. Morgan Services LLP. Z praktických důvodů budou i tyto subjekty označovány jako „společnosti JPM“, ačkoli se nejedná zcela přesně o ty subjekty, které podaly projednávaný kasační opravný prostředek (viz výše, bod 1 tohoto stanoviska). 7      Pokyny pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení (ES) č. 1/2003 (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2) (dále jen „pokyny pro výpočet pokut“). 8      „Euribor“ je zkratka pro Euro Interbank Offered Rate (mezibankovní nabídková úroková sazba) a „EONIA“ je zkratka pro Euro Overnight Index Average (průměrná jednodenní eurová sazba). 9      Viz body 639 až 648 odůvodnění napadeného rozhodnutí. 10      T‑105/17, dále jen „rozsudek Tribunálu ve věci HSBC“, EU:T:2019:675. 11      Rozsudek ze dne 12. ledna 2023, HSBC Holdings a další v. Komise (C‑883/19 P, EU:C:2023:11). V uvedeném řízení bylo usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 16. července 2020, HSBC Holdings a další v. Komise (C‑883/19 P, EU:C:2020:561), povoleno vedlejší účastenství společnostem JPM na podporu návrhových žádání účastnic řízení, které podaly kasační opravný prostředek. 12      Rozsudek ze dne 27. listopadu 2024, HSBC Holdings a další v. Komise (T‑561/21, EU:T:2024:869). 13      Viz výše, bod 11 tohoto stanoviska. 14      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C‑123/18 P, EU:C:2019:694, bod 100 a citovaná judikatura). 15      Viz výše, bod 13 tohoto stanoviska. 16      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. června 2010, Lafarge v. Komise (C‑413/08 P, EU:C:2010:346, body 81 až 86). 17      Názor generálního advokáta A. Tizzana ve věci Komise v. Rada (C‑27/04, EU:C:2004:313, bod 135). 18      Viz zejména čl. 263 druhý pododstavec SFEU. 19      Viz například rozsudek ze dne 20. září 2017, Tilly-Sabco v. Komise (C‑183/16 P, EU:C:2017:704, bod 64 a citovaná judikatura). 20      Viz například rozsudek ze dne 20. června 1991, Cargill v. Komise (C‑248/89, EU:C:1991:264, bod 20 a citovaná judikatura). 21      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 22. září 1983, Verli-Wallace v. Komise (159/82, EU:C:1983:242, bod 8 a citovaná judikatura). 22      Viz například rozsudek ze dne 30. června 1993, Parlament v. Rada a Komise (C‑181/91 a C‑248/91, EU:C:1993:271, bod 14). 23      Tedy až na výjimky, jako jsou ty uvedené v čl. 24 odst. 1 SEU a v článku 275 SFEU. 24      Jedná se o problém, na který sami autoři Smluv pamatovali již na počátku. Viz stanovisko generálního advokáta M. Lagrange ve věci Assider v. Vysoký úřad (3/54, EU:C:1954:6, s. 171). Viz též Arena, A., „La tutela giurisdizionale dinanzi alla Corte di giustizia: origini, evoluzione e tratti distintivi“, in Mastroianni, R., Il diritto processuale dell'Unione europea, Giappichelli, 2025, s. 10 až 16. 25      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 26. března 2020, HUNGEOD a další (C‑496/18 a C‑497/18, EU:C:2020:240, bod 69 a citovaná judikatura). 26      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2013, Maďarsko v. Komise (T‑240/10, EU:T:2013:645, body 89 a 90). 27      Viz zejména rozsudky ze dne 26. listopadu 1981, Michel v. Parlament (195/80, EU:C:1981:284, body 20 až 22); ze dne 19. července 2012, Alliance One International a Standard Commercial Tobacco v. Komise a Komise v. Alliance One International a další (C‑628/10 P a C‑14/11 P, EU:C:2012:479, bod 77); ze dne 20. září 2011, Evropaïki Dynamiki v. EIB (T‑461/08, EU:T:2011:494, body 109 a 115); a ze dne 12. prosince 2013, Nabipour a další v. Rada (T‑58/12, EU:T:2013:640, body 36 až 39). 28      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise (C‑521/09 P, EU:C:2011:620, bod 148 a citovaná judikatura). 29      Viz například rozsudek ze dne 10. července 2019, Komise v. Icap a další (C‑39/18 P, EU:C:2019:584, body 39 až 41). 30      V tomto smyslu viz například rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers (C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912, bod 88). 31      Viz čl. 266 první pododstavec SFEU. 32      Viz výše, body 7, 8, 15 a 16 tohoto stanoviska. 33      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. ledna 1979, Racke (98/78, EU:C:1979:14, bod 19); ze dne 21. února 1991, Zuckerfabrik Süderdithmarschen a Zuckerfabrik Soest (C‑143/88 a C‑92/89, EU:C:1991:65, bod 49); a ze dne 25. ledna 2022, VYSOČINA WIND (C‑181/20, EU:C:2022:51, body 47 až 49). 34      Viz zejména čl. 41 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). 35      Viz, mimo jiné, rozsudky ze dne 3. března 1982, Alpha Steel v. Komise (14/81, EU:C:1982:76, body 7 a 8); ze dne 2. února 2012, Dow Chemical v. Komise (T‑77/08, EU:T:2012:47, bod 35); ze dne 12. prosince 2013, Nabipour a další v. Rada (T‑58/12, EU:T:2013:640, bod 20); a ze dne 17. prosince 2014, Pilkington Group a další v. Komise (T‑72/09, EU:T:2014:1094, bod 46). 36      V případě podání kasačního opravného prostředku proti rozsudku Tribunálu platí podle článku 141 jednacího řádu Soudního dvora stejná zásada i v řízení před Soudním dvorem. 37      Obdobně viz rozsudek ze dne 3. března 1982, Alpha Steel v. Komise (14/81, EU:C:1982:76, bod 8). 38      Rozsudek ze dne 7. února 1990 (C‑343/87, dále jen „rozsudek Culin“, EU:C:1990:49). 39      Tamtéž, bod 11. 40      Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska. Viz nařízení č. 31 (EHS), č. 11 (ESUO), kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební řád“). 41      V tomto ohledu viz rozsudky ze dne 23. dubna 2002, Campogrande v. Komise (C‑62/01 P, EU:C:2002:248, bod 33); a ze dne 8. března 2023, SE v. Komise (T‑763/21, EU:T:2023:113, bod 14). 42      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. dubna 2002, Campogrande v. Komise (C‑62/01 P, EU:C:2002:248, bod 34); a ze dne 11. listopadu 2020, AD v. ECHA (T‑25/19, EU:T:2020:536, bod 32). 43      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2002, Campogrande v. Komise (C‑62/01 P, EU:C:2002:248, bod 34 a citovaná judikatura). 44      Stanovisko generálního advokáta J. Mischa ve věci Culin v. Komise (343/87, EU:C:1989:342, body 6 až 17). 45      Rozsudek ze dne 11. června 2020, Komise v. Di Bernardo (C‑114/19 P, EU:C:2020:457). 46      Rozsudek ze dne 9. prosince 2014 (T‑91/10, dále jen „rozsudek Lucchini“, EU:T:2014:1033). 47      Tamtéž, body 42 až 45. 48      Tamtéž, body 74 a 75. 49      Tamtéž, body 76 až 102. 50      Lze rovněž dodat, že v bodech 107 až 110 rozsudku Lucchini Tribunál výslovně posuzoval argumenty žalobkyně vycházející z toho, že přijetí pozměňovacího rozhodnutí porušilo zásady právní jistoty a dodržování práva na obhajobu, a uvedené argumenty odmítl. 51      Obecně se má za to, že je tento výraz převzat z Bible, Matouš 3:12. 52      Obdobně viz stanovisko generálního advokáta M. Watheleta ve věci Telefónica a Telefónica de España v. Komise (C‑295/12 P, EU:C:2013:619, body 7 až 9). V této souvislosti bych pouze na okraj dodal, že sdílím názor vyjádřený mým ctěným kolegou, generálním advokátem N. Wahlem, který již v minulosti navrhoval Soudnímu dvoru, aby při ukládání náhrady nákladů řízení zohledňoval zbytečnou délku a složitost vyjádření účastníků řízení, jakož i jejich nekonkrétnost a nepřesnost. Viz stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci Feralpi a další v. Komise (C‑85/15 P, C‑86/15 P a C‑87/15 P, C‑88/15 P a C‑89/15 P, EU:C:2016:940, body 134 až 139). 53      S odkazem na bod 620 napadeného rozsudku. 54      Viz zejména rozsudek ze dne 8. prosince 2011, Chalkor v. Komise (C‑386/10 P, EU:C:2011:815, bod 67). 55      V tomto ohledu viz mé stanovisko ve věci ECB v. Crédit lyonnais (C‑389/21 P, EU:C:2022:844, body 49 a 50). 56      Viz podrobnější informace a další odkazy, tamtéž, body41 až 74. 57      Viz například rozsudek ze dne 8. února 2007, Groupe Danone v. Komise (C‑3/06 P, EU:C:2007:88, bod 61 a citovaná judikatura). V této souvislosti viz též rozsudek ze dne 4. července 2024, Westfälische Drahtindustrie a Pampus Industriebeteiligungen v. Komise (C‑70/23 P, EU:C:2024:580, bod 47). 58      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 16. listopadu 2000, SCA Holding v. Komise (C‑297/98 P, EU:C:2000:633, bod 55); a stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho ve věci Komise v. Tomkins (C‑286/11 P, EU:C:2012:499, bod 43 a citovaná judikatura). 59      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 16. června 2022, Quanta Storage v. Komise (C‑699/19 P, EU:C:2022:483, bod 167 a citovaná judikatura). 60      Viz rozsudek ze dne 21. ledna 2016, Galp Energía España a další v. Komise (C‑603/13 P, EU:C:2016:38, body 76 a 77). 61      Viz například rozsudek ze dne 8. prosince 2011, KME Germany a další v. Komise (C‑389/10 P, EU:C:2011:816, bod 130), a stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Pilkington Group a další v. Komise (C‑101/15 P, EU:C:2016:258, bod 116). Viz též Bernardeau, L. a Christienne, J.-P., Les amendes en droit de la concurrence: pratique décisionnelle et contrôle juridictionnel du droit de l’Union, Larcier, 2013, s. 800 a 801. 62      Viz například rozsudek ze dne 28. března 1984, Officine Bertoli v. Komise (8/83, EU:C:1984:129, bod 29). 63      K důležitosti širokého výkladu uvedeného pojmu viz stanovisko generálního advokáta A. Tizzana ve věci Dansk Rørindustri a další v. Komise (C‑189/02 P, EU:C:2004:415, body 129 až 133). V této souvislosti viz též Arabadžev, A., „Unlimited Jurisdiction: What Does It Mean Today?“, in Cardonnel, P. et al. (eds), Constitutionalising the EU Judicial System – Essays in Honour of Pernilla Lindh, Hart, 2012, s. 400. 64      Viz Wahl, N., „Enjeu et limites actuelles de la jurisprudence relative à la compétence de pleine juridiction conférée au juge de l’Union en matière de concurrence“, in Tizzano, A. et al., La Cour de justice de l’Union européenne sous la présidence de Vassilios Skouris – Liber amicorum, Bruylant, 2017, s. 735. 65      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. prosince 2025, Intel Corporation v. Komise (T‑1129/23, EU:T:2025:1091, bod 107). 66      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. prosince 2011, Chalkor v. Komise (C‑386/10 P, EU:C:2011:815, bod 64), a ze dne 26. ledna 2017, Duravit a další v. Komise (C‑609/13 P, EU:C:2017:46, bod 32). 67      Podobně viz stanoviska generálního advokáta M. Poiarese Madura ve věci Groupe Danone v. Komise (C‑3/06 P, EU:C:2006:720, bod 49), generálního advokáta P. Mengozziho ve věci Komise v. Tomkins (C‑286/11 P, EU:C:2012:499, bod 37) a generálního advokáta N. Wahla ve věci Total v. Komise (C‑597/13 P, EU:C:2015:207, bod 58). 68      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 26. září 2013, Alliance One International v. Komise (C‑679/11 P, EU:C:2013:606, bod 103 a citovaná judikatura). 69      Viz například rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise (C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, EU:C:2005:408, bod 445). 70      Obdobně viz rozsudek ze dne 6. října 2021, Sumal (C‑882/19, EU:C:2021:800, bod 36). 71      Viz níže, bod 111 tohoto stanoviska. 72      Viz například rozsudek ze dne 12. prosince 2007, BASF a UCB v. Komise (T‑101/05 a T‑111/05, EU:T:2007:380, bod 222). 73      V tomto smyslu viz například rozsudek ze dne 12. ledna 2023, Lietuvos geležinkeliai v. Komise (C‑42/21 P, EU:C:2023:12, bod 154 a citovaná judikatura). Viz též rozsudek ze dne 18. prosince 2014, Komise v. Parker Hannifin Manufacturing a Parker-Hannifin (C‑434/13 P, EU:C:2014:2456, body 81 až 85). 74      Viz například rozsudek ze dne 11. července 2013, Ziegler v. Komise (C‑439/11 P, EU:C:2013:513, bod 81). 75      Viz ESLP ze dne 15. prosince 2022, Rutar a Rutar Marketing d.o.o. v. Slovinsko (CE:ECHR:2022:1215JUD002116420, bod 62). 76      Viz například rozsudek ze dne 23. října 2014, flyLAL-Lithuanian Airlines (C‑302/13, EU:C:2014:2319, bod 52). 77      Viz například rozsudek ze dne 18. července 2013, Dow Chemical a další v. Komise (C‑499/11 P, EU:C:2013:482, bod 57). 78      Viz výše, bod 101 tohoto stanoviska. 79      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. července 2014, Telefónica a Telefónica de España v. Komise (C‑295/12 P, EU:C:2014:2062, bod 57); ze dne 12. ledna 2017, Timab Industries a CFPR v. Komise (C‑411/15 P, EU:C:2017:11, bod 108); a ze dne 9. listopadu 2023, Altice Group Lux v. Komise (C‑746/21 P, EU:C:2023:836, body 221 až 223 a 229). 80      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 16. června 2022, Quanta Storage v. Komise (C‑699/19 P, EU:C:2022:483, bod 167 a citovaná judikatura). 81      Obdobně viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Altice Group Lux v. Komise (C‑746/21 P, EU:C:2023:836, bod 246). Mezi další skutečnosti, které mohou být zohledněny, patří zejména „jednání každého z podniků, úloha každého z nich při zavádění kartelové dohody nebo jednání ve vzájemné shodě, zisk, který mohou z těchto dohod nebo jednání mít, jejich velikost a hodnota dotyčného zboží, jakož i nebezpečí, které představují protiprávní jednání tohoto druhu pro unijní cíle“ (viz rozsudek ze dne 10. dubna 2014, Komise v. Siemens Österreich a další a Siemens Transmission & Distribution a další v. Komise, C‑231/11 P až C‑233/11 P, EU:C:2014:256, body 53 a 91). Viz též stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci E.ON Energie v. Komise (C‑89/11 P, EU:C:2012:375, body 113 až 115). 82      Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska. 83      Obdobně viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2000, Finnboard v. Komise (C‑298/98 P, EU:C:2000:634, bod 87). 84      Viz například rozsudky ze dne 18. září 2003, Volkswagen v. Komise (C‑338/00 P, EU:C:2003:473, body 146 a 147), a ze dne 4. září 2014, YKK a další v. Komise (C‑408/12 P, EU:C:2014:2153, bod 98). 85      V tomto smyslu viz usnesení ze dne 9. března 2000, Sarrió v. Komise (C‑291/98 P, EU:C:2000:112, bod 98). 86      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. září 2016, Trafilerie Meridionali v. Komise (C‑519/15 P, EU:C:2016:682, bod 55). 87      Viz například rozsudky ze dne 6. prosince 2012, Komise v. Verhuizingen Coppens (C‑441/11 P, EU:C:2012:778, bod 82), a ze dne 9. října 2014, ICF v. Komise (C‑467/13 P, EU:C:2014:2274, bod 64). 88      Obdobně viz rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise (C‑521/09 P, EU:C:2011:620, bod 151). 89      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 12. ledna 2023, Lietuvos geležinkeliai v. Komise (C‑42/21 P, EU:C:2023:12, bod 153 a citovaná judikatura). 90      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. května 2013, Eni v. Komise (C‑508/11 P, EU:C:2013:289, bod 99), a ze dne 9. června 2016, PROAS v. Komise (C‑616/13 P, EU:C:2016:415, bod 51). 91      Obdobně viz stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Servier a další v. Komise (C‑201/19 P, EU:C:2022:577, bod 257). 92      Viz zejména body 644 to 658 napadeného rozsudku. 93      Viz zejména body 649, 651, 654, 661 a 669 napadeného rozsudku. 94      Viz závěry učiněné v bodech 560 až 569 rozsudku ze dne 20. prosince 2023, Crédit agricole a Crédit agricole Corporate and Investment Bank v. Komise (T‑113/17, EU:T:2023:847), které jsou pro projednávanou věc plně relevantní. 95      Tamtéž, bod 576. 96      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (C‑580/12 P, EU:C:2014:2363, body 51 až 66).