62024CC0161 – stanovisko GA

62024CC0161  STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA MACIEJE SZPUNARA přednesené dne 5. června 2025 ( 1 ) Věc C‑161/24 OSA, z.s., dříve OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s. proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Krajský soud v Brně (Česká republika)] „Řízení o předběžné otázce – Hospodářská soutěž – Dominantní postavení – Článek 102 SFEU – Organizace kolektivní správy autorských práv – Sazby za poskytování licence ke zpřístupňování autorských děl – Ubytovací zařízení – Metoda výpočtu – Nezohlednění obsazenosti pokojů – Nepřiměřené obchodní podmínky – Excesivní ceny“ I. Úvod 1. V důsledku povahy své činnosti se organizace kolektivní správy autorských práv a práv s nimi souvisejících často nacházejí v situaci právního nebo faktického monopolu na trzích udělování povolení k užívání různých kategorií předmětů ochrany ( 2 ). Podle Soudního dvora se tato situace rovná dominantnímu postavení ve smyslu článku 102 SFEU ( 3 ), což pro tyto organizace znamená zejména zákaz jakéhokoli zneužití tohoto postavení. 2. Ještě je třeba, aby kontrola, zda k takovému zneužití nedošlo, probíhala při zohlednění zvláštní povahy činnosti těchto organizací kolektivní správy, a zejména specifičnosti práv spravovaných těmito organizacemi. Projednávaná věc poskytne Soudnímu dvoru příležitost rozvinout a upřesnit jeho judikaturu v dané oblasti. 3. Soudní dvůr tak bude muset odpovědět na ústřední otázku v projednávané věci, zda je organizace kolektivní správy autorských práv v dominantním postavení povinna při stanovení výše poplatků vybíraných od hotelových zařízení za poskytování licence ke zpřístupňování chráněných děl prostřednictvím televizních a rozhlasových přijímačů na pokojích zohlednit skutečnou obsazenost pokojů v těchto zařízeních, neboť jinak by z její strany docházelo k vynucování nepřiměřené ceny v rozporu s článkem 102 SFEU. II. Právní rámec A.   Unijní právo 4. Článek 3 směrnice 2001/29/ES ( 4 ), nadepsaný „Právo na sdělování děl veřejnosti a právo na zpřístupnění jiných předmětů ochrany veřejnosti“, v odstavci 1 stanoví: „Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.“ B.   České právo 5. Ustanovení § 23 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění účinném v období od 19. května 2008 do 6. listopadu 2014, zaručovalo autorům právo na odměnu za užívání jejich děl zpřístupněných osobám ubytovaným v prostorách určených k soukromému užívání pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Podle ustanovení tohoto § 23 nesměla tato odměna v úhrnu za všechny kolektivní správce přesáhnout 50 % výše poplatku za jeden přístroj stanovené zvláštním zákonem. 6. Ustanovení § 11 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanoví: „Zneužívání dominantního postavení na újmu jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů je zakázáno. Zneužitím dominantního postavení je zejména a) přímé nebo nepřímé vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu, zvláště vynucování plnění, jež je v době uzavření smlouvy v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění, […]“. III. Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem 7. OSA, z.s., dříve OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s. (Česká republika, dále jen „OSA“) je organizací kolektivní správy autorských práv v České republice. 8. Rozhodnutím ze dne 18. prosince 2019 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (Česká republika) konstatoval, že v období od 19. května 2008 do 6. listopadu 2014 OSA uplatňovala v rámci licencí vůči poskytovatelům hotelových ubytovacích služeb v České republice bez objektivně ospravedlnitelných důvodů autorské odměny za provozování děl hudebních, literárních, dramatických, hudebně dramatických, choreografických, pantomimických, audiovizuálních, děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, jejichž sazby nezohledňovaly obsazenost dotčených zařízení. Podle tohoto rozhodnutí OSA požadovala od těchto poskytovatelů zaplacení odměn, a to i za neobsazené pokoje, ve kterých taková zpřístupněná díla nebyla užita. 9. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže měl za to, že tímto jednáním OSA vynucovala nepřiměřené obchodní podmínky na tuzemském trhu poskytování licencí k užití autorských práv k těmto dílům prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových přístrojů umožňujících příjem rozhlasového či televizního vysílání. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže dospěl k závěru, že dotčené jednání představuje zneužití dominantního postavení zakázané článkem 102 SFEU a odpovídajícími ustanoveními českých právních předpisů o hospodářské soutěži. Uložil OSA povinnost zaplatit pokutu ve výši 10676000 Kč (tj. přibližně 429000 eur) a toto jednání jí zakázal. 10. Proti rozhodnutí ze dne 23. listopadu 2020, kterým předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zamítl rozklad OSA proti rozhodnutí ze dne 18. prosince 2019, podala OSA žalobu ke Krajskému soudu v Brně (Česká republika), který je předkládajícím soudem. 11. Předkládající soud uvádí, že účastníci řízení shodně uznávají, že OSA má v České republice faktický monopol v oblasti kolektivní správy autorských práv. Během období, kdy docházelo k protiprávnímu jednání, o které jde ve věci v původním řízení, OSA účtovala hotelům poplatky za možnost používat televizi a rádio v jejich pokojích bez ohledu na to, zda byly obsazené. Účastníci řízení se naproti tomu rozcházejí v otázce výkladu judikatury Soudního dvora týkající se pojmu „zneužití dominantního postavení“ a jejího použití na skutkové okolnosti sporu v původním řízení. 12. Podle OSA měl Úřad pro ochranu hospodářské soutěže zkoumat, zda její poplatková praxe může být považována za praktiku zneužívajících cen s ohledem na kritéria stanovená Soudním dvorem v rozsudku United Brands a United Brands Continentaal v. Komise ( 5 ) a uplatněná v konkrétním kontextu organizací kolektivní správy v rozsudcích Autortiesību un komunicēšanās konsultāciju aģentūra –Latvijas Autoru apvienība ( 6 ) a SABAM ( 7 ). 13. Předkládající soud má nicméně za to, že se Soudní dvůr dosud nevyjádřil k otázce, zda skutečnost, že se při stanovování sazeb autorských odměn nezohledňuje obsazenost pokojů v hotelových zařízeních, může představovat zneužití dominantního postavení ve smyslu článku 102 SFEU. 14. Zaprvé má předkládající soud v podstatě pochybnosti o tvrzení OSA, podle kterého lze spor v původním řízení vyřešit za použití zásad stanovených Soudním dvorem v rozsudku SABAM. Podle tohoto soudu má OSA za to, že ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, se Soudní dvůr rovněž zabýval metodou výpočtu zahrnující platbu autorských odměn i za díla, která sice byla zpřístupněna, avšak na festivalu nezazněla. Podle OSA může být zajisté nepřiměřené požadovat v rámci festivalu zaplacení odměn, třebaže žádné dílo z repertoáru kolektivního správce nebylo veřejnosti na tomto festivalu zpřístupněno. Naproti tomu je podle ní přiměřené požadovat zaplacení roční odměny za takové zpřístupnění v hotelech, a to nezávisle na obsazenosti hotelu, s výjimkou pokojů, které zůstaly po celý daný rok neobsazené. 15. Zadruhé předkládající soud rovněž uvádí, že Soudní dvůr podle všeho nestanovil konkrétní kritéria umožňující určit, zda nezohlednění obsazenosti pokojů při výpočtu odměny musí být posuzováno s ohledem na článek 102 SFEU jako součást jednání spočívajícího v uplatňování excesivních cen, jak tvrdí OSA, nebo jako součást jednání vynucujícího „nepřiměřené obchodní podmínky“ ve smyslu tohoto ustanovení, jak tvrdí Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. 16. I kdyby byl tento druhý předpoklad správný, předkládající soud má za to, že zbývá ještě určit kritéria umožňující stanovit, zda je obchodní podmínka nepřiměřená. V tomto ohledu má OSA za to, že musí být splněna tři kumulativní kritéria, a sice že tato podmínka a) se nepojí s účelem smlouvy anebo není nezbytná pro zajištění jejího očekávaného účinku, b) působí újmu druhé smluvní straně a c) není vhodná ani přiměřená. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže naproti tomu zdůrazňuje, že Evropská komise, ani unijní soudy tato kritéria nepoužily a v projednávané věci stačilo ověřit, zda je dotčená obchodní podmínka ospravedlněná a proporcionální. 17. Rovněž tak v případě, že by byl přijat první předpoklad, je podle předkládajícího soudu ještě nezbytné určit, zda je možné mít za to, že poplatková praxe OSA je v rozporu s článkem 102 SFEU, jelikož vynucuje excesivní ceny. Výklad Soudního dvora umožní objasnit, zda a jak lze kritéria vyplývající z rozsudku United Brands použít v kontextu projednávané věci. 18. Za těchto podmínek se Krajský soud v Brně rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Může být čl. 102 [druhý pododstavec] písm. a) [SFEU] vykládán tak, že zneužitím dominantního postavení ve smyslu tohoto článku je jednání organizace kolektivní správy, která má v členském státě faktický monopol a uplatňuje vůči provozovatelům ubytovacích zařízení ceny za poskytování licence ke zpřístupňování autorských děl prostřednictvím televizních a rozhlasových přijímačů umístěných na pokojích určených k soukromému ubytování hostů, ve kterých nezohledňuje skutečnou obsazenost jednotlivých pokojů daných ubytovacích zařízení? 2) Pokud je odpověď na první předběžnou otázku kladná, je třeba takovou praktiku hodnotit z pohledu a) uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek, nebo b) uplatňování excesivních cen? a) Pokud je správným standardem uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek, jakým konkrétním testem je třeba jej posuzovat? b) Pokud je správným standardem uplatňování excesivních cen, jakým konkrétním testem je třeba jej posuzovat – obecným ‚United Brands testem‘ nebo jeho určitou upravenou verzí? 3) Je třeba při prokazování porušení čl. 102 [druhého pododstavce] písm. a) [SFEU] v souvislosti s jednáním uvedeným v první položené otázce prokazovat skutečné nebo potenciální negativní účinky na soutěž (včetně dopadů na spotřebitelský blahobyt a vykořisťovacích účinků jednání dominanta)? 4) Je třeba při prokazování porušení čl. 102 [druhého pododstavce] písm. a) [SFEU] v souvislosti s jednáním uvedeným v první položené otázce prokazovat podstatný vliv jednání na obchod mezi členskými státy EU, nebo postačuje důvodný předpoklad, že by k takovému dopadu mohlo dojít a není nutné zkoumat jeho skutečnou míru?“ 19. Písemná vyjádření předložily OSA, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, španělská a francouzská vláda, jakož i Komise. 20. Tyto strany se zúčastnily jednání, které se konalo dne 13. března 2025. 21. V souladu s žádostí Soudního dvora se toto stanovisko omezí na analýzu prvních dvou otázek. IV. Analýza 22. Podstatou prvních dvou otázek předkládajícího soudu, které je podle mého názoru třeba zkoumat společně, je, zda článek 102 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že organizace kolektivní správy v dominantním postavení při stanovení výše poplatků vybíraných za poskytování licence ke zpřístupňování autorských děl prostřednictvím televizních a rozhlasových přijímačů umístěných na pokojích určených k soukromému ubytování hostů nezohledňuje skutečnou obsazenost hotelových zařízení, je buď součástí praktiky uplatňování excesivních cen, nebo vynucování jiných nepřiměřených obchodních podmínek. 23. Připomínám, že základem sporu v původním řízení je rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, kterým byla OSA uložena pokuta z důvodu, že zneužila své dominantní postavení tím, že při stanovení výše svých poplatků nezohlednila skutečnou obsazenost hotelových zařízení. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže měl konkrétně za to, že OSA tak vyžadovala zaplacení poplatků za službu, která nebyla poskytnuta, jelikož v neobsazených pokojích v těchto hotelových zařízeních nedocházelo ke sdělování děl chráněných autorským právem veřejnosti. 24. S ohledem na judikaturu Soudního dvora týkající se pojmu „sdělování veřejnosti“ mám však za to, že taková úvaha je nesprávná, a nemůže být tedy základem pro závěr Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, že OSA zneužila své dominantní postavení pouze z důvodu, že při stanovení výše svých poplatků nezohlednila skutečnou obsazenost hotelových zařízení (A). 25. Zbývá ještě určit, zda toto nezohlednění může nicméně mít určitou relevanci, a případně do jaké míry, s ohledem na analýzu praktiky stanovení výše poplatků vybíraných OSA od hotelových zařízení z hlediska článku 102 SFEU, čemuž se budu věnovat ve druhé fázi své analýzy (B). A.   Irelevantnost obsazenosti hotelového pokoje pro posouzení sdělování díla veřejnosti a její důsledky pro kvalifikaci jednání jako „zneužití dominantního postavení“ 26. Podle Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže OSA zneužila své dominantní postavení tím, že vybírala poplatky bez protiplnění, jelikož v neobsazených pokojích hotelových zařízení nebylo veřejnosti sdělováno žádné chráněné dílo. 27. Jak však tvrdí OSA a Komise, takové posouzení není v souladu s pojmem „sdělení“ chráněných děl „veřejnosti“ ve smyslu směrnice 2001/29, jak je vykládán v judikatuře Soudního dvora. 28. V tomto ohledu připomínám, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 přiznává autorům právo preventivní povahy udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti. Autoři tak zejména mohou dosahovat příjmů z využívání svých děl ve formě sdělování veřejnosti ( 8 ). 29. Jak zdůrazňuje Komise, pojem „sdělování díla veřejnosti“ je autonomním pojmem unijního práva. I když není v samotných ustanoveních směrnice 2001/29 definován, v bodě 23 jejího odůvodnění je uvedeno, že pojem „sdělování veřejnosti“ zahrnuje veškeré sdělování veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého sdělování vychází. Právo na sdělování veřejnosti zahrnuje jakékoli sdělování nebo přenos díla pro veřejnost po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání. Bod 27 odůvodnění této směrnice doplňuje, že pouhé poskytnutí fyzického zařízení pro umožnění nebo uskutečnění sdělování není samo o sobě sdělováním veřejnosti. 30. Pojem „sdělování veřejnosti“ je mimoto předmětem rozsáhlé judikatury. Soudní dvůr v tomto směru zcela jasně rozhodl, že skutečnost, že hotelové zařízení umožní svým zákazníkům přístup k předmětům ochrany tím, že do pokojů umístí televizní přijímače, a tím, že prostřednictvím těchto přijímačů poskytuje televizní signál zachycený centrální anténou, představuje sdělování veřejnosti ( 9 ). Za těchto podmínek podle mě není žádných pochyb o tom, že skutečnost, že hotelová zařízení ve věci v původním řízení umístí na pokojích televizní či rozhlasové přijímače a poskytují signál, představuje sdělování veřejnosti. V tomto ohledu není podstatné, zda všechny pokoje hotelového zařízení byly obsazené. 31. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže tvrdí, že dotčenou veřejnost ve skutečnosti představují nikoli klienti hotelu jako celek, ale klienti v každém pokoji individuálně. Vzhledem k tomu, že pojem „sdělování veřejnosti“ předpokládá nejen sdělování chráněného díla, ale i veřejnost, které je toto sdělování určeno ( 10 ), z toho podle něj vyplývá, že pokud pokoj v zařízení zůstane volný, neexistuje žádná veřejnost, které by chráněné dílo bylo sděleno. 32. Podle ustálené judikatury Soudního dvora musí být veřejnost, které musí být určeno sdělování, tvořena potenciálně neurčitým, nicméně poměrně velkým, počtem osob, takže existuje určitý minimální práh, což z tohoto pojmu vylučuje příliš malou, či dokonce zanedbatelnou skupinu dotčených osob ( 11 ). Soudní dvůr kromě toho zdůraznil, že je třeba přihlédnout ke kumulativním účinkům vyplývajícím ze zpřístupnění chráněných děl nejen adresátům, kteří mají přístup souběžně, ale i těm, kteří mají přístup postupně ( 12 ). 33. Pokud jde konkrétně o klientelu hotelových zařízení, Soudní dvůr rozhodl, že je třeba zvolit globální přístup vyžadující zohlednit nejen klienty obývající pokoje hotelového zařízení, ale rovněž klienty, kteří jsou přítomni ve všech ostatních prostorách uvedeného zařízení a mají ve svém dosahu v nich umístěný televizní přijímač. Kromě toho je třeba zohlednit okolnost, že se klienti v takovém zařízení obvykle rychle střídají. Obecně se jedná o dosti vysoký počet osob, takže tyto osoby musí být považovány za veřejnost ( 13 ). 34. Jinak řečeno, veřejností, které je určeno sdělování spočívající v tom, že hotelová zařízení umístí na pokojích televizní a rozhlasové přijímače, jsou nikoli klienti každého pokoje pojímaného individuálně, ale klientela hotelu jako celek. 35. Kromě toho i za předpokladu, že by bylo možné připustit takovou roztříštěnost klientely hotelového zařízení za účelem určení existence či neexistence veřejnosti ve smyslu pojmu „sdělování veřejnosti“, je třeba, jak rozhodl Soudní dvůr, zohlednit kumulativní účinky vyplývající ze zpřístupnění chráněných děl postupným adresátům. Pokud jde přitom o činnost hotelových zařízení, jak Soudní dvůr zdůraznil, klienti v každém pokoji pojímaném individuálně se zpravidla rychle střídají, takže i v takové situaci je počet postupně přicházejících klientů dostatečně vysoký na to, aby představoval veřejnost ve smyslu pojmu „sdělování veřejnosti“. 36. Z judikatury Soudního dvora konečně vyplývá, že pro určení existence „sdělování“ chráněných děl „veřejnosti“ není rozhodující, že klienti, kteří televizní nebo rozhlasový přijímač nezapnuli, jako je tomu ve věci v původním řízení, neměli ve skutečnosti k dílům přístup ( 14 ). Stejně tak není pro určení existence takového sdělování rozhodující ověřit, že každý pokoj dotčeného hotelového zařízení byl skutečně obsazen. Jinak řečeno, veřejností, které je určeno sdělování chráněných děl, je klientela hotelového zařízení jako celek, aniž má v tomto ohledu vliv skutečná obsazenost pokojů v tomto zařízení. 37. Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, skutečnost, že hotelové zařízení umístí na pokojích určených k ubytování hostů televizní a rozhlasové přijímače a poskytuje signál, představuje „sdělování veřejnosti“ ve smyslu článku 3 směrnice 2001/29. Poskytování licence ze strany OSA k tomuto sdělování veřejnosti představovalo službu, kterou tato organizace poskytuje hotelovým zařízením. Nemůže se tedy jednat o poplatek vybíraný jako protiplnění za neexistující službu. 38. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže pak nemohl založit konstatování o existenci zneužití dominantního postavení ze strany OSA pouze na skutečnosti, že OSA bez zohlednění skutečné obsazenosti hotelových zařízení vyžadovala zaplacení poplatků v případech, kdy nedošlo ke sdělování chráněných děl veřejnosti, jelikož k takovému sdělování veřejnosti dochází i bez skutečného obsazení pokoje pojímaného individuálně. 39. Tento závěr – podle něhož nezohlednění skutečné obsazenosti hotelových zařízení při stanovení výše poplatků ze strany OSA nemůže samo o sobě představovat zneužití dominantního postavení ve smyslu článku 102 SFEU – však neumožňuje určit, zda toto nezohlednění může mít nicméně dopad na obecnější analýzu případného zneužití dominantního postavení, což bude předmětem druhé části mé analýzy. B.   Irelevantnost skutečné obsazenosti hotelového zařízení pro konstatování případného zneužití dominantního postavení při stanovení výše poplatků organizací kolektivní správy autorských práv 1. Jednání, na které se vztahuje zákaz nepřiměřených cen 40. Článek 102 druhý pododstavec SFEU uvádí výčet různých jednání, která mohou představovat zneužití dominantního postavení, mezi něž patří vynucování nepřiměřených cen nebo nerovných obchodních podmínek. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a OSA se neshodují v tom, zda je třeba stanovení výše poplatků organizací kolektivní správy analyzovat jako jednání týkající se vynucování nepřiměřených cen, nebo jako vynucování jiných nerovných obchodních podmínek, přičemž analýza jednání se v závislosti na této kvalifikaci liší. 41. Podobně jako OSA, Komise a francouzská vláda mám za to, že je zřejmé, že se dotčené jednání týká cen uplatňovaných OSA jakožto organizací kolektivní správy vůči hotelovým zařízením za poskytování licence ke zpřístupňování autorských děl prostřednictvím televizních a rozhlasových přijímačů umístěných na pokojích v těchto zařízeních. 42. Skutečnost, na kterou poukazuje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, že OSA v roce 2008 jednostranně změnila metodu stanovení výše těchto poplatků, nemůže toto konstatování změnit, jelikož změna obchodních podmínek se i nadále týká cen, které OSA uplatňuje. 43. Dotčené jednání je tedy třeba posuzovat s ohledem na judikaturu týkající se nepřiměřených cen ve zvláštním kontextu poskytování licencí organizacemi kolektivní správy. 2. Judikatura týkající se nepřiměřených cen při stanovování výše poplatků organizacemi kolektivní správy 44. Jak uvedl předkládající soud, Soudní dvůr ve svém zásadním rozsudku United Brands definoval jako „excesivní“ ve smyslu článku 102 SFEU cenu, která „není v přiměřeném poměru k hospodářské hodnotě poskytnutého plnění“ ( 15 ). Soudní dvůr k určení existence takové excesivní ceny v tomto rozsudku stanovil test skládající se ze dvou kroků, podle něhož je třeba posoudit, zda existuje nadměrná disproporce mezi skutečnými náklady a požadovanou cenou, a je-li tomu tak, pak přezkoumat, zda není uplatňovaná cena nepřiměřená v absolutním vyjádření nebo ve srovnání s konkurenčními službami ( 16 ). 45. Definice pojmu „excesivní cena“, která je ustálená od rozsudku United Brands, se použije rovněž, pokud jde o praktiky při určování výše poplatků organizacemi kolektivní správy ( 17 ). 46. Jak totiž zdůraznil Soudní dvůr, v takovém kontextu je třeba ověřit, zda poplatky požadované organizací kolektivní správy v dominantním postavení jsou v přiměřeném poměru k hospodářské hodnotě plnění poskytnutého touto organizací spočívajícího v tom, že je uživatelům poskytnut repertoár hudebních děl chráněných autorským právem, který uvedená organizace spravuje ( 18 ). 47. Soudní dvůr však neomezuje možnost prokázat existenci excesivní ceny na splnění tohoto testu. Jasně totiž připouští, že i jiné metody umožňují stanovit případnou přemrštěnou povahu ceny ( 19 ). Pokud jde konkrétně o poplatky ukládané společnostmi kolektivní správy, tyto metody zejména mohou vycházet ze srovnání mezi cenou, jejíž přiměřenost je zpochybňována, a referenčními indexy, jako jsou ceny uplatňované v minulosti podnikem v dominantním postavení za stejné služby na stejném relevantním trhu, ceny uplatňované takovým podnikem za jiné služby nebo ceny uplatňované jinými podniky za stejné služby nebo za jiné podobné služby na jiných vnitrostátních trzích, přičemž takové srovnání se musí uskutečnit na jednotném základě ( 20 ). 48. Jinak řečeno, neexistuje jen jediný způsob určení nepřiměřené povahy poplatků stanovených organizacemi kolektivní správy, přičemž volba nejvhodnější metody analýzy a obecněji posouzení existence excesivních cen závisí na každém jednotlivém případě. 49. Je tak nesporné, že vnitrostátnímu soudu přísluší, aby rozhodl o případné nepřiměřenosti poplatků z pohledu konkrétního případu, který mu byl předložen, a s ohledem na všechny okolnosti dané věci ( 21 ). 50. Soudní dvůr zdůraznil, že vnitrostátnímu soudu přísluší, aby v rámci tohoto posouzení a s ohledem na kontext, v jakém je prováděno, zohlednil zvláštní povahu autorského práva a nalezl přiměřenou rovnováhu mezi zájmem autorů děl chráněných autorským právem na získání odměny z titulu užívání těchto děl a zájmem uživatelů na tom, aby mohli uvedená díla užívat za přiměřených podmínek ( 22 ). 51. Za účelem ověření, zda je úroveň sazeb ukládaných společností kolektivní správy spravedlivá z hlediska jak práva autorů na přiměřenou odměnu, tak oprávněných zájmů uživatelů, je tak třeba zohlednit nejen hospodářskou hodnotu služby kolektivní správy jako takové, ale i povahu a rozsah užívání děl, jakož i hospodářskou hodnotu vytvořenou tímto užíváním ( 23 ). 52. Tato hodnota závisí podle judikatury Soudního dvora zejména na skutečném počtu osob, které užívají chráněná díla, a rozsahu použití hudebních děl pro uživatele licence ( 24 ). 53. Jinak řečeno, poplatek uplatňovaný organizací kolektivní správy musí zohlednit množství děl chráněných autorským právem, která jsou skutečně používána ( 25 ), přičemž stanovení výše tohoto poplatku, zohledňující množství skutečně používaných hudebních děl, může mít nicméně stále zneužívající charakter, existuje-li alternativní metoda umožňující přesněji určit a kvantifikovat užití těchto děl ( 26 ). 54. Podotýkám však, že Soudní dvůr zavedl, pokud jde o požadavek týkající se zohlednění množství děl skutečně použitých pro stanovení výše poplatku, jistou míru přiměřenosti, která vyplývá ze zvláštní povahy autorského práva a činnosti organizací kolektivní správy. Pouhá existence alternativní metody umožňující přesněji kvantifikovat použitá díla totiž není sama o sobě indicií o nepřiměřené povaze poplatku. Ještě je třeba, aby tato alternativní metoda byla s to umožnit dosažení téhož legitimního cíle ochrany zájmů autorů, aniž by zároveň vedla k neúměrnému zvýšení nákladů na správu smluv a dohled nad užíváním hudebních děl chráněných autorským právem ( 27 ). 55. Právě ve světle těchto úvah je třeba určit, zda skutečnost, že organizace kolektivní správy při stanovení výše poplatků vybíraných za poskytování licence ke zpřístupňování autorských děl prostřednictvím televizních a rozhlasových přijímačů umístěných na pokojích určených k soukromému ubytování hostů nezohledňuje skutečnou obsazenost hotelových zařízení, představuje relevantní skutečnost pro prokázání existence zneužití dominantního postavení spočívajícího ve vynucování nepřiměřených cen. 56. Jinak řečeno, jak zdůrazňují Komise a francouzská vláda, jde o ověření, zda metoda výpočtu výše poplatků, která nezohledňuje skutečnou obsazenost pokojů, ale upřednostňuje paušální přístup, může představovat zneužití dominantního postavení, jelikož by vedla k vynucování nepřiměřených cen. 57. V tomto ohledu připomínám, že takový přezkum přísluší s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem dané věci in fine výlučně předkládajícímu soudu ( 28 ). 58. Jak uvádí Komise a francouzská vláda, skutečnost, že hotelová zařízení umístí v pokojích televizní a rozhlasové přijímače a poskytují signál umožňující zpřístupnění chráněných děl klientele, je poskytováním služby, která je vedlejší ve vztahu k hlavní činnosti těchto zařízení, a sice soukromé ubytování klientů. Jde o poskytnutí dodatečné služby nabízené hotelovými zařízeními, která ovlivňuje úroveň hotelů, a tím i cenu pokojů ( 29 ). K tomuto umisťování tedy dochází s cílem dosažení určitého zisku. 59. Nelze zpochybnit, že užívání chráněných děl z repertoáru organizace kolektivní správy hotelovými zařízeními takto vytváří nepochybnou hospodářskou hodnotu. 60. Jak jsem mimoto zdůraznil, z judikatury Soudního dvora jasně vyplývá, že hodnota tohoto užití v hospodářských vztazích závisí zejména na množství děl chráněných autorským právem, která byla skutečně užita. 61. Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise a OSA, se však nedomnívám, že by určení množství skutečně použitých děl bylo díky zohlednění skutečné obsazenosti pokojů v hotelových zařízeních přesnější, nebo že by díky tomu bylo vůbec možné. 62. Jak jsem totiž zdůraznil v bodě 36 tohoto stanoviska, je třeba mít za to, že chráněná díla jsou sdělena veřejnosti od okamžiku, kdy hotelová zařízení umístí na pokojích určených k ubytování hostů televizní a rozhlasové přijímače a poskytují signál, aniž je v tomto ohledu relevantní, zda měli hosté k dílům skutečně přístup. 63. Jinak řečeno, množství skutečně užitých děl, na němž závisí hospodářská hodnota jejich užití, nezávisí na množství děl, která byla shlédnuta nebo vyslechnuta, ale na množství vysílaných děl, tedy děl sdělených relevantní veřejnosti. 64. Zohlednění skutečné obsazenosti hotelových zařízení při stanovení výše poplatků tak neumožňuje přesně kvantifikovat a určit užívání chráněných děl. 65. Jinak je tomu však pro ilustraci v případě, že je při stanovení výše poplatků zohledněn počet televizních kanálů nebo rozhlasových frekvencí, které hotelová zařízení zpřístupní klientům, nebo počet pokojů, v nichž jsou televizní nebo rozhlasové přijímače k dispozici. Mám za to, že tyto dvě skutečnosti mohou přesně odrážet množství skutečně užitých chráněných děl, a proto může na jejich základě dojít k úpravě výše poplatků. Bude tedy příslušet předkládajícímu soudu, aby s ohledem na konkrétní případ, který mu byl předložen, ověřil, zda metoda stanovení výše poplatků ze strany OSA zahrnuje zejména takové skutečnosti. 66. Podle mého názoru s ohledem na všechny relevantní okolnosti projednávané věci tak nelze mít za to, že skutečnost, že organizace kolektivní správy při stanovení výše poplatků vybíraných za poskytování licence ke zpřístupňování autorských děl prostřednictvím televizních a rozhlasových přijímačů umístěných na pokojích určených k soukromému ubytování hostů nezohledňuje skutečnou obsazenost hotelových zařízení, představuje relevantní skutečnost pro konstatování zneužití dominantního postavení spočívajícího ve vynucování nepřiměřených cen ve smyslu článku 102 SFEU, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. V. Závěry 67. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první a druhou předběžnou otázku položenou Krajským soudem v Brně (Česká republika) takto: „Článek 102 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že organizace kolektivní správy v dominantním postavení při stanovení výše poplatků vybíraných za poskytování licence ke zpřístupňování autorských děl prostřednictvím televizních a rozhlasových přijímačů umístěných na pokojích určených k soukromému ubytování hostů nezohledňuje skutečnou obsazenost hotelových zařízení, nepředstavuje sama o sobě zneužití dominantního postavení a nelze mít za to, že je relevantní skutečností pro konstatování zneužití dominantního postavení spočívajícího ve vynucování nepřiměřených cen.“ ( 1 ) – Původní jazyk: francouzština. ( 2 ) – Viz mé stanovisko ve věci LEA (C‑10/22, EU:C:2023:437, body 4 a 5). ( 3 ) – Viz zejména rozsudek ze dne 27. února 2014, OSA (C‑351/12, EU:C:2014:110, bod 86). ( 4 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. 2001, L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230). ( 5 ) – Rozsudek ze dne 14. února 1978 (27/76, dále jen rozsudek United Brands, EU:C:1978:22). ( 6 ) – Rozsudek ze dne 14. září 2017 (C‑177/16, EU:C:2017:689). ( 7 ) – Rozsudek ze dne 25. listopadu 2020 (C‑372/19, dále jen rozsudek SABAM, EU:C:2020:959). ( 8 ) – Viz mé stanovisko ve věci Stim a SAMI (C‑753/18, EU:C:2020:4, bod 16), jakož i v poslední řadě rozsudek ze dne 20. června 2024, GEMA (C‑135/23, EU:C:2024:526, bod 17). ( 9 ) – Rozsudek ze dne 7. prosince 2006, SGAE (C‑306/05, dále jen rozsudek SGAE, EU:C:2006:764, bod 1 výroku). ( 10 ) – Úřad pro ochranu hospodářské soutěže odkazuje na bod 42 rozsudku SGAE. ( 11 ) – Rozsudek ze dne 14. června 2017, Stichting Brein (C‑610/15, EU:C:2017:456, bod 41). ( 12 ) – Rozsudek ze dne 14. června 2017, Stichting Brein (C‑610/15, EU:C:2017:456, bod 41). ( 13 ) – Rozsudek SGAE (bod 38). ( 14 ) – Rozsudek SGAE (bod 43). ( 15 ) – Rozsudek United Brands (bod 250). ( 16 ) – Rozsudek United Brands (bod 252). ( 17 ) – K vývoji judikatury týkající se zneužití dominantního postavení spočívajícího ve vynucování nepřiměřené vysokých cen obecně a v kontextu stanovování poplatků organizacemi kolektivní správy konkrétně viz stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci Autortiesību un komunicēšanās konsultāciju aģentūra – Latvijas Autoru apvienība (C‑177/16, EU:C:2017:286), jakož i stanovisko generálního advokáta G. Pitruzzelly ve věci SABAM (C‑372/19, EU:C:2020:598). ( 18 ) – Rozsudek ze dne 11. prosince 2008, Kanal 5 a TV 4 (C‑52/07, EU:C:2008:703, bod 29), a rozsudek SABAM (bod 28). ( 19 ) – Rozsudek ze dne 14. září 2017, Autortiesību un komunicēšanās konsultāciju aģentūra – Latvijas Autoru apvienība (C‑177/16, EU:C:2017:689, bod 37). ( 20 ) – Rozsudek SABAM (bod 32). ( 21 ) – Rozsudek SABAM (bod 29). ( 22 ) – Rozsudek ze dne 11. prosince 2008, Kanal 5 a TV 4 (C‑52/07, EU:C:2008:703, body 30 a 31), a rozsudek SABAM (bod 30). ( 23 ) – Rozsudek SABAM (bod 30). ( 24 ) – Rozsudek SABAM (bod 41). ( 25 ) – Rozsudek SABAM (bod 50). ( 26 ) – Rozsudek SABAM (bod 52). ( 27 ) – Rozsudek ze dne 11. prosince 2008, Kanal 5 a TV 4 (C‑52/07, EU:C:2008:703, bod 40), a rozsudek SABAM (bod 52). ( 28 ) – Je pravda, že Soudnímu dvoru je konkrétně kladen dotaz týkající se pouze nezohlednění skutečné obsazenosti dotčených hotelových zařízení při stanovení výše poplatků OSA. Nic to však nemění na tom, že z předkládacího rozhodnutí a ze spisu předaného Soudnímu dvoru vyplývá, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v rozhodnutí ze dne 18. prosince 2019 porovnal výši odměn vybíraných OSA s výší odměn stanovených organizacemi kolektivní správy v jiných členských státech. Odhaluje-li toto srovnání výrazně vyšší sazby, než jsou sazby uplatňované v jiných členských státech, může, jak jsem zdůraznil v bodě 47 tohoto stanoviska, představovat indicii o zneužití dominantního postavení. V opačném případě může být toto srovnání indicií o tom, že k takovému zneužití nedošlo. Bude tedy příslušet předkládajícímu soudu, aby toto srovnání ve své analýze rovněž zohlednil. ( 29 ) – Rozsudek SGAE (bod 44).